Povídka z blogu We're all just stories in the end, kterou napsala Plačící anděl. Odkaz na povídku na původním blogu ZDE.
"Za Froda!" Aragorn, vysoký muž na koni zařval mocným hlasem a vyrazil do boje. V Orvenovi vybuchl příval energie ve stejnou chvíli, jako se skřetí armády vrhly mezi lidi. Začala vřava. Orven na nic nečekal. Věděl, že musí bojovat. Vytasil z pochvy nijak nezdobený, ale dobrý meč zvaný Lakomec. Byl lehký a kromě sečných ran se s ním daly dělat i bodné, aniž by si bojovník vykloubil ruku.
Orven sekl do nejbližšího skřeta. V tu ránu ho postříkala černá krev. Horká. Syčela. Uskočil právě v čas, aby se vyhnul zahnutému kusu oceli. Otočil se a spatřil dalšího skřeta. Bodnul, ale vedle. Příšera se zasmála krátkým, hrubým smíchem. "Lidi," odplivl si skřet, ale než slina dopadla na zem, byl mrtvý. Lakomec se o něj postaral.
Orven bojoval dál. Nevšímal si oděrek a ranek, které mu způsobovaly tupé zbraně skřetů. Sekal. Bodal. Řval. Na živu ho udržovala jediná myšlenka: Není důležitý. Bojoval tady pro Froda. Pro odvážného malého hobita, který zachrání celý svět. Bojoval pro něj, ale Frodo ani nevěděl, že existuje. A přesto mu Orven mohl pomoci. Pomůže Frodovi zničit Saurona.
Najednou ležel na zemi. Nevěděl, jak se tam ocitl. Jediné, co teď bylo důležité, byla odporná šedohnědá hlava, která se nad ním skláněla. Skřet napřáhl meč. Něco zašeptal, ale nebylo mu rozumět. Pak seknul.
Třesk! Ránu zastavila krásná trpasličí sekera. Její majitel právě udolával tři nepřátele najednou. Trpaslík měl hnědé vousy a vlasy, kterými prorůstaly šediny. Krátce na Orvena mrkl a pak zmizel v někde mezi bojujícími. A v tu chvíli Orven věděl, že tu trpaslík zemře.
Vzpamatovával se. Zjistil, že je na kraji bitvy a nikdo kolem něj o něj nemá zájem. Zamyslel se. Mohl by se z bitvy ulít. Počká, až bude vyhráno a pak se zase přidá ke svému vojsku, odcházejícímu domů. Ale pak se zastyděl. To by nebylo správné. Dnes tu zemře se ctí.
Rozzlobil se. Teď teprv to pro něj začínalo. Bojoval dál. Už zase. Pravidelné seky, třesk Lakomce o laciné zbraně nepřátel. Ryk a smrt, krev a pot. Už si na to zvykal. Už nevnímal nic jiného. Bylo to jako když kopete jámu. Nejdřív spíš škrabete hlínu a nedokážete si zvyknout na těžkou práci. Pak ale najdete rytmus a už to jde jako po másle. Zabíjet.
Orven teď bojoval se čtyřmi skřety zároveň. Pořád uhýbali a hráli si na honěnou, takže za chvilku byla pětice vzdálená od ostatních bojujících asi čtyřista metrů. Konečně se Orvenovi podařilo dva zabít. Další dva ještě odolávali. Bylo to hrozné. Orven, který celou dobu nic necítil, teď uklouzl po krví zbrocené trávě a svalil se na zem. V tu ránu jím projela ostrá bolest. Uvědomil si všechny ty rány, které má na těle, to množství krve, která z něj vytekla a zjistil, že umírá. Bude konec. zabije tyhle skřety a umře. Jasná věc.
Zároveň se však uklidnil. Už nemá co ztatit, protože všechno je ztraceno. Přestal se bát. Jako by na všechno hleděl z dálky. Rozmáchl se a přeseknul skřetí těla v půli. A pak se mu vlastní meč zapíchl do břicha.
Nechápal to. Nechápal, jak se to stalo. Zkroutila se mu ruka, a jak do ní narazil mrtvý skřet, meč byl uvnitř. Orven se vylekal. Překvapilo ho to.
Kleknul si. Spatřil, že bitva už utichá. Všude ležely mrtvoly, ale tam v dálce Hora Osudu rudě zářila.
Najednou se celá země zachvěla. Ozval se příšerný zvuk, jako by něco vybuchlo, a taky že ano. Prsten byl zničen. Orven to věděl. Frodo vyhrál. Dílo je dokonáno. Může v klidu zemřít.
A tak schoval hlavu do dlaní a myslel na to, že se potká se všemi těmi vojáky. S těmi, co dnes zemřeli. Setkají se a zajdou do nějaké hospody. Popovídají si s hobity a s trpaslíky a možná si i zazpívají s elfy. Všechno bude v pořádku. Bude šťastný a Středozem s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat