2. kapitola: Maiwen sedí v zajetí, žádá o radu Irma a dozví se o nové hře alqualondských uličníků i druhé tváři obávaného "noldorského vražedného démona". (Verše z Tolkienovy básně The Lay of Leithian jsou v českém překladu autorky.)
Maiwen II.
Ze zpětného pohledu bylo Maiwen úplně jasné, že celou situaci zbytečně vyhrotila sama. Scéna s Tarmë by jí nejspíš prošla, kdyby se nepřihnala domů špinavá, zpocená a pozdě na večeři, a pak na otcovské kázání nereagovala podrážděným vzdorem a tím, co její matka pro nedostatek jiných termínů nazývala "výraz".
Za všechno tedy samozřejmě mohl Telufinwë Ambarussa. Kdyby ji tak nerozčilil, lépe by se ovládala a pokorně by otci odkývala, že je potřeba se přítelkyním omluvit, usmířit si je nějakým vhodným dárkem, případně pozváním na královu jachtu. Místo toho v ráži na Elulinda vychrlila, jak moc nesnáší společnost těch tří pitomých langust i co si myslí o jejich inteligenci, vlohách a celkových schopnostech. Výsledek se pochopitelně dostavil.
Hm, neměla asi také kopat do dveří, když se za ní zavřely, jako by jí bylo čtyřicet a chytil se jí první vzdor. O to hůř se jí bude otec přesvědčovat, že to tak nemyslela a měla by být za dobré chování omilostněná dřív...
Do Valanye. Domácí vězení do Valanye. Ale ne do příští, tedy celkem snesitelných pět dní, ale až do té další, kdy se zároveň slaví Ulmův svátek, ve městě se jako každoročně bude konat velký festival a princezna tak jako tak nesmí chybět na jeho zahájení. Bude sedět doma, příst, tkát a zpytovat svědomí. Otrava všech otrav. A navíc zrovna teď, když konečně přišlo léto! Mládež se přesune na čluny a na pláže, všichni si budou navzájem dokazovat své schopnosti, soutěžit v plavání a plachtění, aby se pak o svátku v hojném počtu zúčastnili velkých každoročních závodů… Kterých se ovšem Maiwen také nezúčastní. To jí dal otec celkem neskrývaně najevo.
A to všechno kvůli takové hlouposti. Dvěma hloupostem. Pitomým rackům a mizernému Fëanárionovi, dvěma faktorům, které mohou za všechny problémy světa.
Maiwen nějakou dobu seděla na posteli a trucovala. Potom praštila otevřenou dlaní do vyřezávané skříně. Chvíli pobíhala po místnosti jako lapené zvíře - hodně divoké zvíře. Nakonec se zastavila před zrcadlem.
"Jsi stejná ústřice jako ty tři. Dospělá jsi, ale rozumu máš, že by se za nehet vlezlo," řekla té racčí holce, která se v něm odrážela.
Namátkou natáhla ruku ke knihovničce, vytáhla první svazek, na který poslepu sáhla, a stále ještě bez pohledu ho namátkou otevřela. Často to tak dělávala, a někdy jí Irmo poskytl tímhle způsobem radu, protože nadání opravdu vidět odlesky budoucnosti v sobě nikdy neobjevila.
Oči jí padly na začátek stránky. Na začátek verše. A jakého verše…
V divoké lásce, strachem jat
Thingol hned spěchal ohlídat
svou nejdražší. Však v jeskyních
uvězněn zhas by její smích
a Lúthien by bez vzduchu,
zchřadla jak kvítek na suchu…
"To jsem to trefila," zamumlala si pod nos Maiwen. "A není mi to vůbec k ničemu." Zaklapla desky, přejela prsty po měkké kožené vazbě. Drobný, rukou psaný svazek, příhodný pro nošení s sebou v brašně nebo kapse na opasku, přivezl po Válce hněvu ze Středozemě Olvárin a Maiwen se podle něj učila sindarsky. Od těch dob zůstal v její knihovničce.
"Mysli si, že to tak třeba bylo," usmál se na ni bratranec Ingoldo, když si u ní knížečky jednou - byla tehdy ještě hodně mladá - všiml a prolistoval ji. "A možná i bylo. Co já mohu vlastně posoudit, viděl jsem jenom začátek." Nevypadal, že by ho to nějak trápilo a oči se mu uličnicky leskly, jako by věděl něco víc a nehodlal to prozradit, ale Maiwen se přesto cítila na rozpacích. Nikdy neměla ráda ohavnou, temnou pasáž o Sauronovi a Tol-in-Gaurhoth; jako dítě ji po jejím čtení budily ze spánku noční můry plné očí svítících ve tmě. Jaké to bylo pro něj, který tu noční můru prožil?
"Zajímalo by mě," dodal, "jakými cestami se zrovna tohle dostalo k Olvárinovi."
"Zrovna tohle? Jako tenhle příběh?" zeptala se dřív, než se pořádně rozmyslela, zda je moudré se na něco takového ptát.
"Tenhle konkrétní rukopis. Poznávám písmo; psala ho Nimloth, neteř mého švagra Celeborna. Chudinka - líbila by se ti, jste si povahou dost podobné. Dobrodružky," mrkl na ni a rozcuchal jí vlasy nad čelem. "Kdo ví, jak přežil to, co se stalo v Doriathu," dodal s posledním pohledem na knížku a jeho úsměv pohasl. Pak svazeček bez dalšího vysvětlení zastrčil zpátky do police a víckrát o tom nemluvili.
Teď Maiwen s Propuštěním z pout v ruce přistoupila k východu na terasu a pohlédla ven, do tmy. Vztek ji pomalu přecházel.
Dole na stavbě zářilo do tmy několik ohníčků - část noldorských řemeslníků zjevně tábořila přímo tam, nenašli si ubytování v hostincích ani nepožádali o přístřeší krále. Když otevřela dveře, slyšela, jak ve vlahém letním večeru elfové rozsazení kolem ohnišť tiše zpívají. Jednotlivé hlasy se slévaly, tváře se v šeru a na dálku nedaly rozlišit.
Namátkou ještě jednou otevřela rukopis, shlížejíc dolů. Doufala, že trefí Nargothrond, zradu Celegorma a Curufina a Přísahu Fëanorovců, aby si potvrdila, jací jsou to mizerové… Vždycky o nich přemýšlela pod jejich sindarskými jmény, když už je poznala v sindarsky psané básni - o Fëanárových synech se v Elulindově domácnosti nemluvilo. Teprve teď si uvědomila, že Ambarussa tam dole musí být jejich bratr, stejně jako Ingoldo je Finrod Felagund. Propletené životy, pomyslela si. Kdo by si pomyslel, že jedna osoba může mít tolik různých identit? A Ingoldo teď doporučil Olwëmu jako stavitele svého bratrance, jehož starší bratři jeho samého poslali na smrt. Bratrance, který také přísahal a vraždil. Jaký tohle dává smysl?
Pasáž, kterou našla, neměla s Nargothrondem nic společného. Stránka byla plná romance: Beren a Lúthien po tom, co ho zachránila z Ostrova vlkodlaků. Potřetí se Maiwen pro věštbu ke knížce uchýlit neodvážila. Zůstala stát ve dveřích, poslouchala, jak Noldor dole na staveništi zpívají nějakou zvláštní a cizokrajnou melodii, až se tak, jak byla, vestoje pohroužila do hlubin elfích snů.
Následující dny - a týdny, to byla především všestranná nuda, horko a neklid. Zpytování svědomí Maiwen mnoho nedala. Udělalo se pravé letní vedro a odpolední slunce se jí každý den opíralo do oken, takže si uvnitř připadala jak kaktus ve skleníku. Marně otevírala okna, dosáhla sice závěsů vlajících v průvanu, ale většího chládku se nedočkala. Od moře se jí do pokoje neslo výskání dětí trávících dny potloukáním se po plážích a koupáním. Odplouhat se ve vedru jednou denně do přízemní lázně, aby smyla pot, to byla chabá náhražka, skoro nic. Práci na nenáviděném tkalcovském stavu si Maiwen vytáhla na terasu pod širokou pergolu obrůstající popínavými květinami, kde měla alespoň stín.
A výhled. Když už nemohla ven, bavilo ji alespoň z výšky pozorovat ruch na staveništi a rychle rostoucí zdi nového palácového křídla a vlnolamu. Později, místo aby se soustředila na práci, trávila čas hádáním, kdo je kdo: snažila se rozlišit podle barvy oděvů a jejich černých nebo plavých vlasů jednotlivé mistry a dělníky. Vymýšlela jim jména a příběhy. Tenhle je určitě z domácnosti krále Arafinwëho. Neodešel do Beleriandu se vzbouřenci, až pak, na konci, bojoval ve Válce hněvu se svým pánem. Statečně se bil, zachránil králi život. Tamten naopak vypadá jako někdo, kdo prošel tím nejhorším. Možná ho dokonce zajal Nepřítel? Určitě! Určitě ho zajal, ale Noldo využil svou zručnost, uprchl mu a stal se jeho nejhorším protivníkem. Jiný byl zase s Ingoldem v Nargothrondu. A - vzpomněla si na Berena a Lúthien ve své knihovničce - zradil ho. Nešel s ním, když ho nejvíc potřeboval, ale její bratranec mu zjevně odpustil, nechal ho přijít sem do Alqualondë. Záhada, jak by někdo vůbec dokázal zradit Ingolda.
Pokud by to ovšem nebyl Fëanárův syn. Zrzavou hlavu jednoho konkrétního vídala dole snad neustále. Připadalo jí, že Ambarussa vůbec neopouští stavbu. Ráno byl první na nohou - kdykoliv za svítání vyšla na terasu a začala ho hledat očima, mohla si být jistá, že ho objeví, jak obhlíží včera postavené zdivo, rovná kamenické nástroje, něco kreslí nebo vaří snídani. Rozmlouvá s přáteli - zjevně měl mezi svými řemeslníky i přátele, protože si častokrát povšimla, že se s někým baví důvěrněji, než bývá obvyklé mezi mistrem stavitelem a jeho zaměstnanci, nebo se spolu smějí. Koneckonců, tamten černovlasý, který jí ho nechtěně prozradil, ho oslovoval neformální zkratkou jeho otcovského jména, ne celým jménem nebo titulem. Kdo by se ovšem chtěl družit s vrahem? Je možné, že by nám sem král Noldor poslal samé takové, kterých se chtěl zbavit? Ale ne, to sotva - teta Eärwen by to nedopustila, to je jisté.
Nebylo divu, že v době svého domácího vězení s prací nijak zvlášť nepokročila a na výsledky se její matka dívala skrz prsty. Maiwen si sama byla vědoma, že neodvedla právě prvotřídní výkon. Tkala mechanicky, s jedním okem málem neustále za zábradlím terasy a myslí poletující bez soustředění kdoví kde. To, co vytvořila, se bude v lepším případě hodit pro náhradní plachtu nějakého rybářského člunu. Takovou, která se vytahuje na stěžeň, pokud už bouřka očesala všechny ostatní. A pro jistotu se sundavá, ještě než se propluje do přístavu. Kdyby Lúthien na Hírilornu tkala ze svých vlasů podobným způsobem, Morgoth by z jejího pláště spíš umřel smíchy, než aby usnul.
Ulmův svátek přivítala Maiwen tudíž se značně smíšenými pocity. Trest si odseděla, práci - nedokonalou i na svůj tolerantní vkus - odevzdala, nutnosti omluvit se své dámské společnosti a setrvat v ní i nadále ovšem neunikla a ještě ke všemu se nesměla účastnit závodů malých plachetnic. Na druhou stranu, byla volná. Až se společně s rodinou zúčastní zahájení festivalu, bude si moci jít, kam se jí zlíbí.
Věděla, že přístav to nebude. Dívat se na to, jak jiní závodí, ze břehu, by bylo nad její síly. Ještě víc, než vzdávat hold za vítězství noldorské sestřenici. Ale zbývala ještě spousta možností, kde si své svobody užije. Tržiště, kupříkladu.
O svátcích bývaly v Alqualondë nádherné trhy. V posledních letech menší, než si pamatovala z dětství, pochopitelně: dříve jezdívali noldorští řemeslníci, nabízeli šperky a krásně obarvené a vyšívané látky nebo oděvy, dokonce i sochy a keramiku. Ti teď ale měli svých starostí dost - znovu vybudovat domovy svým rodinám, obnovit zničené dílny a nářadí, připravit nové zboží. To všechno potrvá. Ale i tak byl sváteční trh něco… nu, svátečního. Hudba, vůně jídla - mořských plodů, ryb a sladkostí. Slavnostní výzdoba, i kdyby třebas měla zakrývat lešení nebo vodou zničené fasády. Krásné šaty; všichni se oblékli do toho nejlepšího, co měli. Všude pobíhaly děti, s očima navrch hlavy si prohlížely stánky, loudily dobroty, malé parádnice si zkoušely šátky nebo laciné perlové prstýnky. Na Dolním náměstí, kde bývalo trhovců méně, vždycky pro mrňousky uspořádal někdo hru, pořádné dobrodružství se spoustou vřískání a šplouchání se ve fontánách. Maiwen často litovala, že už je na tyhle věci příliš velká. Bývalo to báječné.
Letos, jak se zdálo, probíhala paralelně zřejmě ještě jedna, méně oficiální hra. Na stupních před palácem si Maiwen při svém bloumání po městě, jímž se chtěla vyhnout přístavu a ignorovat hlasité povzbuzování závodníků, které se neslo až na útesy, všimla skupinky uličníků, napjatě na něco čekajících. Každý svíral v podpaždí desky, takové, jaké si děti často nosívaly do školy. Tohle ale nevypadalo na vzornou školní přípravu v den svátku.
Maiwen pochopila, nač čekají, když se od levé strany paláce, z veřejných zahrad obklopujících Olwëho sídlo, přihnal další hoch.
"Máš? Máš?" rozhulákalo se na něj hejno jeho kamarádů. Teprve teď si všimla, že jsou mezi nimi i děvčata: všechno rybářská mládež, žádná honorace.
"Mám!"
"Kabrňák!"
"A jaký je? Nový?"
"Ukaž!"
"Týjo!"
"Kolik jich ještě bude, říkám si?"
"Nehonil tě? S mečem a se vším?"
"Jasně že honil, ale na mě si nějaký Noldo nepřijde! Jsem rychlý jako delfín! Bylo to dobrodružství!"
Parta si něco ukazovala, podávala z ruky do ruky.
"A vyměnil bys ho za ten s Valaraukem?" dožadovalo se jedno z menších děvčátek. "Buď bratr, ne sketa!"
"Tůdle! Tenhle je vzácnější! Na druhé straně, od zahrad, teď mají jiný valaraukový!"
Maiwen zachvátila tak nesnesitelná zvědavost, že se tichounce přikradla dětem za záda. Chlapci už byli vysocí, skoro jako ona, takže nebylo snadné zahlédnout, co si podávají. Vypadalo to prostě jako kus velkého, pevného kartonu. Plakát s odtrženými rohy a s nějakou barevnou malůvkou.
"Kluci, bacha!" zavřískl najednou jeden z těch starších. Do party jak když střelí. Rozprskli se do všech stran, div Maiwen neporazili. Sotva stačila skočit vpřed a popadnout za paži toho, který plakát, zjevně kdovíkde ukořistěný, svíral v ruce. Jeho malá sestřička zůstala s ním, oči vykulené a školní desky přitištěné k hrudníčku.
"Co to má znamenat?" zeptala se Maiwen a přitáhla si zajatce blíž, když se jí pokusil vykroutit. "Nu?"
"Nic, princezno," poznal ji. Aby ji nepoznal, když při všech veřejných akcích musela stávat za královými zády spolu se svými strýci, rodiči a Aiwen. "Jen taková hra."
"Jaká hra?" vyzvídala a volnou rukou si přitáhla k sobě klukovu druhou, svírající v prstech kresbu. Na obrázku vyvedeném v několik barvách byl zoufale se tvářící elf s bledě popelavými vlasy, visící za jednu ruku na okraji jámy. Na obloze nad ním se vznášelo hejno už méně realisticky vyobrazených ptáků… ne, došlo jí vzápětí. Dráčků. Zubatých dráčků držících v předních prackách vidličky a nože. Pod výjevem objevila jediné slovo vyvedené povědomým písmem, včetně té gramatické chyby: NebeϷpečí!
Kluk využil jejího zájmu o plakát, vytrhl se jí a rozběhl pryč. Svou kořist jí přenechal. Holčička zůstala a začala natahovat.
"Co je to za hru?" zeptala se jí Maiwen.
Dítě, o hodně mladší než jeho bratr, si rozmazalo špínu po obličeji a rukávech svátečních šatiček.
"A vyměníš mi ty dráčky za Valarauka, teto? Jsou roztomilí. Z démona mám strach."
Maiwen se zamyslela.
"Dobře," kývla nakonec. "Dráčky za démona. Když mi povíš, co je to za hru."
"Totiž," holčička se sesula na dlažbu a poplácala na schod vedle sebe, aby princeznu vybídla k usednutí. "Kluci… Zjistili jsme, že si vrahouni dali kolem staveniště paláce cedule. Nejdřív to byla nuda, jenom ty jejich noldorské klikyháky. Nudná nuda prostě. Ale pak se začaly objevovat obrázky. Cedule jsou čtyři, takže vždycky čtyři obrázky, každý jiný. Jako je tenhle. Vždycky s nějakou legrací. Jak někdo někam padá. Aby jim našinci nelezli na stavbu, to se rozumí. A Airo jeden ten plakát sloupl, a byl tak hrozně nádherný, s Arien na ohnivé loďce, jak hází tomu elfovi, co spadl do díry, lano. Airo ho sebral vrahounům rovnou pod nosem, a to bylo hrozně statečný."
"Vrahounům?"
"Co staví králův palác," přikývla holčička. "Nás taťka povídal, že takoví vrahouni nemají v Přístavu vůbec co dělat, a zamknul náš člun na řetěz v loděnici."
"Aha," udělala Maiwen. Dívenka zjevně neměla tušení, co to slovo znamená.
"A můžu teď mít ten obrázek?"
"Nevadí vám, že vás někdo ze stavitelů může chytit, uličníci?"
"V tom právě spočívá ta soutěž, kterou kluci vymysleli. Vyhrává, kdo bude mít nejvíc obrázků, ale přitom ho nikdo nechytí. Když nějaký sebereme, vrahouni si tam do druhého dne dají nový. Jiný. Ale někdy se třeba opakuje, co je tam za strašáka nebo varování. Skřeti byli už dvakrát. A pavouk taky dvakrát, fůj. Toho bych ani nechtěla a ten první tam taky visel dva dny, než se pro něj někdo odvážil. Teď se objevil další démon. Proto je dráčkový plakát vzácnější. A hezčí. Dáš mi ho, teto?"
"Ovšem něco za něco," kývla Maiwen.
Plakátky přešly z ruky do ruky, jedno NebeϷpečí za druhé. Holčička s blaženým úsměvem srovnala draky chystající se na stolování do desek.
"Můžu už jít?"
"Plav," zvedla se Maiwen ze země.
Na vyměněném plakátu opravdu byl ohnivý démon jako z Ingoldova vyprávění. Okřídlený, rohatý, s plamenným mečem a bičem. Na konci biče tahal z jámy elfa, který tam zjevně spadl, když lezl, kam neměl. Na Fëanárovcovu stavbu.
Ambarussa nepřeháněl, když tvrdil, že kreslí docela dobře. Obrázek byl nádherný: živé postavičky, živé barvy. Takovéhle ilustrace kdysi milovala ve svých dětských knížkách. Jestli po večerech udělal čtyři takové každý den - místní darebové vypadali na to, že jejich desky prázdné nejsou - znamenalo to, že kreslí rychle, od ruky, bez dlouhého přemýšlení. Opravdový dar. A taky to znamenalo, že přistoupil klukům z Alqualondë na jejich pošetilou hru. Co by bylo snazší, než přestat je zásobovat?
Nějak jí ta představa neseděla k obrazu vraždícího démona pokrytého od hlavy k patě elfskou krví, o kterém se šeptalo po hospodách a koneckonců i mezi jejími družkami. K obrazu prokletého Fëanárovce, jemuž podobní připravili o život její rodné, kvůli nimž její nejstarší sestra Alquen dospívala bez otce, a když se vdávala, musel na jeho místě stát při obřadu dědeček. Kvůli nimž ona sama nemá velkého bratra a jejímu otci se mlží oči bezmocným vztekem a žalem, kdykoliv si na prvorozeného syna vzpomene. Jako by Telufinwë s krvavým mečem a Ambarussa kreslící žertovné obrázky pro alqualondské raubíře nebyli vůbec jedna a ta samá osoba.
Co nejopatrněji plakátek srolovala a strčila do brašny na opasku tak, aby ho zbytečně nepomuchlala. Nechtělo se jí přehnout nebo neopatrnou manipulací zničit svévolně něco, co vlastně bylo uměleckým dílem. Pak se vydala z náměstí před palácem nazdařbůh pryč.
Ani nevěděla, jak se dostala ke schodům podél palácové zdi směřujícím dolů na pláž. V místě, kde před téměř dvěma týdny opravovala hrubky v nápise varujícím kolemjdoucí před vstupem na staveniště, byla pořád ještě do země zatlučená dřevěná cedule. Černovlasý noldorský kameník, který tehdy mimoděčně vyzradil Ambarussovu pravou totožnost, na ni za rožky právě opatrně špendlil nový obrázek s nápisem NebeϷpečí. Tentokrát na něm nebyla žádná příšera, démon ani skřet, ale prostě parta elfů tahajících na nosítkách z jámy kohosi tak pokrytého obvazy, že nebylo poznat, zda to má být on nebo ona. Na druhé straně do díry právě padal někdo další, přičemž brzdil otevřeným slunečníkem v ruce natažené nad hlavou.
"Nestvůry vám došly?" zeptala se, než se stačila zastavit.
"Paní," uklonil se jí Noldo, když se otočil a poznal ji. "Už předtím jsme měli některé bez nestvůr. Pořád říkám, že by víc plakátů mělo být s pavouky, ti by nám tu vydrželi déle. Nejsou tak oblíbení." Zjevně ho ztrácející se cedule nijak zvlášť nezlobily, protože to prohodil zlehka a s pochopením. Usmál se na ni. "Hledáš Telufinwëho?"
Rozzlobila se, ani nevěděla proč.
"Máš nějaký důvod se domnívat, že bych snad chtěla vidět tvého pána?" opáčila příkřeji, než měla v úmyslu - koneckonců tenhle jí nic špatného neudělal.
Noldo se neurazil.
"Žádný," pokrčil rameny, "jen ten, že minule jste přišli spolu. A stejně tu není."
Vztek z ní vyprchal tak rychle, jako se objevil.
"Není tu?" podivila se. "Připadalo mi, že stavbu ani neopouští."
"Je svátek, paní," řekl jí. "Skoro nikdo tu dneska není. Vaši se dívají v přístavu na závody nebo si prohlížejí tržiště, a my si také myslíme, že Ulma je třeba uctít, i kdyby jen přípitkem a vzpomínkou. On jediný nás v Beleriandu do konce neopustil."
Zahloubala se, jaký příběh tomuto elfovi vymyslela, když pozorovala ruch na staveništi z terasy svého pokoje. Určitě něco pošetilého, co se nikdy nestalo. Necítila z něj auru Znovuzrozeného, zjevně se tedy, pokud opravdu byl jako Vyhnanec ve Středozemi, vrátil domů lodí.
"Kluci si na trhu vyprávěli, jak je tvůj pán honil s mečem, když mu kradli plakát. Zrovna před chvilkou."
Černovlasý mistr se rozesmál, upřímně. Všimla si, že má krásné, rovné zuby, až na jeden vpředu v horní řadě, který byl do půlky nakřivo uštípnutý. Zjevně už dlouho; bylo jí záhadou, proč s tím dávno něco neudělal, pro Irmovy Maiar v Lórienu by to byla maličkost.
"Och, princezno," řekl jí, když se dosmál. "Děti jsou prostě děti. Ty sis jako malá nehrála na to, jak tvůj člun pronásledují obří olihně nebo jak tě chce polapit Černý jezdec? Každý si přeje zažít větší dobrodružství, než má možnost. Hm… Já tedy už ne. Ale každý pod první yén, dejme tomu. Telvo nemá meč ani doma, natož pak tady. Natož pak na to, aby s ním honil mrňavé dareby v králových zahradách. Od rána je pryč - šel někam dolů, na pláž."
"Co by tam dělal? Všichni jsou dneska ve městě, v přístavu nebo po vinárnách."
"Lindar, paní," zvážněl Noldo. "Obávám se, že my nejsme v Alqualondë natolik vítanými hosty, aby se pro nás hodilo připojit se k veřejné oslavě. Pokud jde o Telva, nejspíš někde kreslí vašim klukům další plakáty. Pokud prostě jenom nesedí a nezírá na moře."
Tentokrát se nezeptala, proč by to dělal. Tón, jakým to černovlasý pronesl, naznačoval, že by možná nerada slyšela odpověď. Místo toho se ještě jednou podívala na karton. Noldo ho právě přichytil posledním hřebíkem za zbývající spodní roh. Docela na krajíčku, všimla si. Aby se moc nepotrhal, až ho budou alqualondští raubíři krást. Postavičky jí připadaly jako živé - každá měla ve tváři individuální rysy, jedna dokonce značně připomínala elfa, který plakát právě pověsil.
"To vás ty neustálé výměny nezlobí?" ozvala se ještě.
"Prý jsi to Telvovi poradila ty," neodpověděl jí.
"Nemyslela jsem to tak, že má vytvářet umělecká díla. Spíš něco jako…" Vyprostila z brašničky u pasu pomačkaný kus papíru, ukrytý pod Ambarussovým obrázkem, a uhlem, který zase měla v kapse, na něj, položený na dlani, načárala schematický náčrt: díru, padající postavičku, dvojitý škrtanec.
"Něco takového by nepřenesl přes srdce," ušklíbl se Noldo pobaveně, když se podíval. "Jeho matka je sochařka a hodně sama kreslí. Ambarussar byli ze všech sedmi vždycky nejvíc po ní. Žádat ho, aby sem pověsil něco tak obyčejného, to je jako... Žádat noldorského mistra šperkaře, aby šel k audienci u krále s měděným drátkem omotaným kolem hlavy místo čelenky."
Maiwen vyprskla smíchy.
"Ve skutečnosti myslím," pokračoval Noldo tišeji, "že mu to dělá radost. Je rád, že se zdejším dětem ty obrázky líbí. Kdyby je jenom strhávali a nechávali ležet, bylo by to něco jiného. Ale naši zdejší dělníci nám vyprávěli, že se z toho stala nějaká hra. Zábava. Že si kluci vyměňují kořist mezi sebou, závodí, kdo bude mít víc a zajímavější. Vsadím se, že v jejich věku by Ambarussar byli do takové hry blázni."
Bylo zneklidňující, jak o svém pánovi Noldo opakovaně mluví v množném čísle. Maiwen si tím připomněla, že o Fëanárových synech dohromady nic neví. Každému v Alqualondë bylo dobře známé, že jich bylo sedm (sedm vražedných démonů a jejich prokletý otec, slyšela nejednou). To jest: Dva padouši z "Propuštění z pout", ti, kteří zradili Ingolda a pak unesli Lúthien. Na jejich quenijská jména si nevzpomínala, možná jí je nikdo neprozradil. Pak byl ještě jeden, další postava z hrdinských příběhů, které ráda četla: ten, jehož Ingoldův bratranec vysvobodil ze zajetí u Nepřítele. Zrzavý, vysoký a jednoruký, zjevně ne ovšem Ambarussa. Nelyo, vzpomněla si. Tak ho před ní jednou jmenoval Ingoldo. V historiích, které četla, býval dost často bezejmenný - prostě jen nejstarší Fëanárův syn, a dost. Potom samozřejmě Telufinwë, autor těchhle kreslených varování. Čímž jí pořád ještě tři chyběli.
"Musím jít," přerušil tok jejích myšlenek Noldo. "Omluvíš mne, paní?"
"Jistě, pane. Děkuji ti za společnost," vzpomněla si na své vychování, "a za rozhovor." Povídání s ním - i když to byl Noldo - ji rozhodně potěšilo víc než tlachání s údajnými přítelkyněmi nad tkalcovskými stavy u Tarmë. Uklonil se jí, posbíral hřebíky, které se mu pod cedulí vysypaly z krabičky, strčil kladivo za opasek a zmizel na staveništi. Maiwen se špičkami prstů dotkla vyvěšeného obrázku a stěží odolala pokušení.
Ne. Valarauko jí musí stačit.
Vydala se po schodech dolů na pláž. Kupodivu bylo dost živo i tam. V písku se usadili muzikanti, někdo rozdělal oheň, kolem něhož se tančilo a na němž si zájemci na proutcích opékali čerstvě ulovené sardinky. Ve vodě někdo natahal bójky na vyznačení dráhy pro plavecké závody a Maiwen si nebyla jistá, jestli už proběhly nebo se teprve chystají. Všude kolem se koupalo tolik lidu, že se nedalo určit, kdo z nich jsou budoucí (nebo možná minulí) závodníci.
Z několika stran se k ní donesly pozdravy. Mechanicky na ně odpovídala, někdy prohodila jednu dvě zdvořilostní fráze, ale najednou shledávala, že nemá náladu na velkou společnost. Těšila se na tenhle den - propuštění z domácího vězení, všechnu tu sváteční atmosféru a příjemně naladěné obyvatele, ale teď si to nějak neužívala. Skutečnost, že se nemohla přihlásit k závodům plachetnic a že nemohla být při všem tom chystání a očekávání, které tomuto dnu předcházely, jí svátek pokazila. Trh a sledování dětí byly ještě docela příjemné kratochvíle, ale teď? Ve svátečních šatech pošitých perlami do moře nemohla, soutěžit jí otec za trest nedovolil, a běda, kdyby to zkusila za jeho zády - tak co tady?
Když zahlédla, jak se k ní davem prodírá Eäluinë, předstírala, že ji nevidí, otočila se a svižným krokem vyrazila podél čáry přílivu k severu. Pláž se brzy stočila a zlomila do skalisek a stezka, příkrá jako pro horské kozy, vedla na útesy uzavírající Alqualondský záliv. Bylo téměř jisté, že na druhé straně už velký dav nebude, pokud tam vůbec někoho potká.
Kdyby pokračovala po útesech tímhle směrem nějakých deset nebo dvanáct mil, možná více, protože pobřežní stezka se kroutila, došla by, nejspíš dlouho po soumraku, k věži paní Elwing. To samozřejmě v úmyslu neměla. Jednak to bylo daleko, jednak ani neměla důvod - Elwing byla podivná, samotářská bytost jako z jiného světa, kterou Maiwen absolutně nechápala.
Místo cesty k severu si našla pěšinku mezi skalami dolů do dalšího ze zálivů. Někdy sem jezdívala člunem, ale pěšky to bylo také příjemné: pláž se táhla zase hodný kus podél pobřeží a všechno tu bylo divočejší než kolem města. Příboj divě tloukl do osamělých útesů trčících z vody, hučel a šuměl, plavba na loďce i potápění pro mušle a perlorodky bylo tedy mnohem dobrodružnější. Dalo se tu skvěle tábořit v desítkách malých jeskyněk vyhlodaných vodou v dobách, kdy moře sahalo dál do vnitrozemí než teď. Nádherný, klidný ráj doslova na dohled města.
Pokušení vykoupat se bylo čím dál silnější. Tady by si nemusela dělat starosti se zničenými šaty, když by mohla jít do moře bez nich a nikdo by se nezačal pohoršovat. Podkasala si sukni a zastrkala cípy za opasek, sundala střevíce a popadla je do volné ruky, vykročila příbojem. Voda jí hladila kotníky, teplá a příjemná.
Byla už skoro rozhodnutá se vysvléknout a riskovat skandál, pokud by sem někdo přišel, když spatřila v písku před sebou, nad čarou přílivu, který už asi dvě hodiny pomaličku stoupal, otisk bosé nohy. Mnohem větší nohy, než měla ona. Jenom jediná šlépěj, protože všechny ostatní smyly vlny. Ačkoliv široko daleko nikoho neviděla, pocítila zklamání. Jestli sem někdo přišel před ní, ještě tu někde může být a koupání na elfku od Cuiviénenu tedy absolutně nepřipadá v úvahu. Ten někdo se může schovávat kdekoliv - útesy nad pláží byly plné úkrytů.
Loudala se dál čarou přílivu, nesoustředěně přejížděla očima škeble vyplavené na břeh, pobíhající krábky a v písku se povalující drahé kameny. Sem tam něco zvedla, prohlédla si a zase zahodila. Došla až téměř na opačnou stranu zátoky, kde pláž hradily další ostré útesy, překonatelné jenom plaváním kolem nebo vyšplháním nahoru, a pořád nikde nikdo.
Tohle bylo obzvlášť oblíbené místo pro letní kempování - pobřežní skály nabízely propojený systém dutin a skalních oken, dokonce s přitesanými schůdky pro pohodlnější pohyb mezi nimi i pro vystoupání nahoru na útesy. O kus dál stávalo dřív i dřevěné molo, kde se daly uvázat mělké čluny, ať už ve vodě, nebo vytažené do písku. To samozřejmě zmizelo - smetla ho přílivová vlna zvěstující zkázu Númenoru, a nikdo zatím neměl sílu je obnovit. I když tábořit se sem některé rodiny z Alqualondë zjevně vypravovaly. Maiwen našla do pláže na břehu zatlučené kůly vyčnívající stopu nebo dvě nad povrch, které se pro zajištění loděk také daly použít. Vhodné kotviště za klidného moře poskytoval i vodou vyhlodaný převis, jakási zatopená dutina tvaru úst ve tváři útesu. Všude kolem skal bylo vidět spleť stop, starších i novějších.
A pak bez varování u jednoho z vchodů do jeskyněk objevila na plochém kameni položené velké kožené desky, dřevěnou krabičku s barevnými pastely a sandály pánské velikosti, jaké se vyšněrovávají kolem lýtka. Nic z toho tu nebylo dlouho, jinak by to už stačil zanést slaný písek: od moře svěže foukalo.
Samozřejmě ji okamžitě napadlo, čí věci to jsou. I když se tomu nechtělo věřit. Rozhlédla se, a když pořád ještě nikoho neviděla, rozvázala kličky na tkanicích a otevřela desky. Zalistovala papíry uvnitř.
Pochopitelně se nezmýlila. Ambarussův styl rozpoznala okamžitě. Hned svrchu měl několik rozdělaných plakátů na stavbu v různých stádiích dokončenosti, od téměř hotových po skici jen zlehka načrtnuté, a další obrázky s jinými motivy: Racka sedícího na skále. Kraba obírajícího mrtvou tresku. Studie ryb a mořských živočichů. Několik náčrtů, v nichž odhalila architektonické motivy, detaily sloupů a soch. Osoby - okamžitě poznala Ingolda s Anáriel mnohem mladší, než byla teď, hrající jakousi deskovou hru. Pak Eärwen na nedokončeném, jenom uhlem naznačeném obrázku, zachycenou z boku, s lukem v ruce - měla-li to ovšem vůbec být Eärwen, protože něco na ní úplně nesedělo, nehledě k tomu, že Maiwen svou tetu nikdy neviděla držet zbraň. Opakovaně portrét další ženy, rusovlasé a zelenooké jako Ambarussa. Připadalo jí, že přes naprosto věrnou podobu jsou to dvě různé osoby, jedna mladá, svěží a plná radosti, druhá s žalem v očích a bolestí skrytou za zdánlivě klidným výrazem. Ambarussu samotného, s vlasy spletenými do copů, bledou jizvou na hrdle a něčím tvrdým ve výrazu, co na něm při jejich krátkém setkání nepostřehla. Kreslí sám sebe? To jí připadalo divné. Osoby na dalších portrétech už nepoznávala.
Tohle by dělat neměla, uvědomila si. Prohlížet si bez jeho svolení žertovné obrázky, které měl v deskách navrchu, byla jedna věc, snad odpustitelná. Čím dál ale listovala, tím víc jí bylo jasné, že proniká k něčemu křehkému, intimnímu, ne-li tajnému.
Rychle a opatrně desky zase zavřela a zavázala. Měla by odejít, to bylo jisté. Nechtěla, aby ji Fëanárion přistihl, jak narušuje jeho soukromí. Nechal-li tu svoje desky, pastely a boty, jistě není daleko a vrátí se pro ně.
Pravděpodobně šel do jeskyní.
Nebyla si jistá, proč to dělá, ale vklouzla do nitra skal za ním.
Chodeb a dutin tu byla hotová spleť, ale Maiwen tu pobývala nejednou. Skoro všude bylo možné se za dne pohybovat bezpečně i bez lucerny. Dovnitř pronikala sluneční záře četnými malými i většími otvory, tu a tam někteří dávní návštěvníci zasadili do stěn nebo ohybů chodeb zrcadla, aby denní světlo odrážela tam, kam by se samo nedostalo. V průběhu let se to dokonce stalo oblíbenou tradicí a mnozí pokládali za cosi jako povinnost přinést zrcátko nebo lesklý kovový plíšek, pokud tu chtěli tábořit. Dvě nebo tři pověsila v minulosti sama Maiwen, když sem přijela na loďce se staršími sestrami nebo rodiči. Kdo ví, kdy tohle vlastně začalo.
I díky zrcadlům se pohybovala po úzkých chodbách a schůdcích naprosto bezpečně, tichounce nahlížela do výklenků a jeskyněk, kde poutníci obvykle spávali. Bývalo tu připravené palivové dříví, které směl kdokoliv použít za předpokladu, že před odchodem nebo přinejmenším při další návštěvě sám nějaké doveze či opatří nahoře na skalách, troud, křesadla. Někde zůstávaly i nouzové přikrývky pro ty, kteří se zde rozhodli přespat z náhlého impulsu, bez vlastní výbavy. Na všechny tyhle věci Maiwen tu i onde narážela - jenom na Fëanárovce ne. Kam zmizel? Nechal by svoje věci na pláži a odešel pryč?
Hlouběji v nitru útesů nakonec objevila zatopenou jeskyňku. Voda se sem musela dostávat někudy z opačné strany, trhlinou pod mořskou hladinou. Seshora k ní vedl skalní komín a slunce neodrážely kovové plíšky na stěnách, ale sama hladina vody: temně, lahvově zelené barvy a neuvěřitelně čiré. Pravděpodobně také nesmírně hluboké, i když na dně Maiwen rozeznávala každý kámen. Neuvědomovala si, že by tady někdy dříve byla.
Podél stěny kousek nad podzemním jezerem vedla úzká římsa a na jeho druhé straně se rozšiřovala v jakousi plošinu, shora zastíněnou převislou skalou před slunečními paprsky.
Ambarussy klečícího na ní vzadu, v nejhlubším stínu, si nejdřív vůbec nevšimla, protože sám vypadal jako stín. Byl k ní otočený zády, shrbený, jako by něco hledal pod úrovní podlahy. Na první pohled nehybný. Zatímco tam však stála a hleděla na něj, pochopila, že jeho nehybnost je jenom zdánlivá. Ramena se mu chvěla, hlavu měl staženou mezi ně a tvář skloněnou. Ale teprve když zaslechla z druhé strany vodní hladiny tlumený, téměř nepostřehnutelný zvuk, došlo jí, nač se dívá. Fëanárův syn plakal.
Jestli předtím narušila jeho soukromí, když si bez jeho vědomí prohlížela opuštěné obrázky, s tím, co dělala teď, se to vůbec nedalo srovnávat. Špehovat někoho, kohokoliv, v takovou chvíli… Když si to uvědomila, rychle a nehlučně zacouvala zpět do chodby. Ne, rozhodně si nepřála, aby si jí všiml. Nejlépe, když o ní vůbec nebude vědět. Tichounce vystoupala o pomyslné poschodí výš, propletla se dutinami, průchody a schůdky a našla vnitřní schodiště, které vedlo nahoru na útesy. Teprve tam se zastavila, obula, nastavila tvář slunci.
Čeho to vlastně byla svědkem?
Žádné komentáře:
Okomentovat