"Doopravdy si myslíš, že je to tak dobrý nápad?"
"Je to zručný řemeslník, v práci s kamenem mezi dnešními Noldor jeden z nejlepších. Vyučil se u Nerdanel a jejího bratra. Pracuji s ním na obnově Tirionu a nemůžu proti němu říci jediné slovo. V stavitelství se vyzná, plány jsme připravovali společně… A mne teď otec nemůže postrádat."
"Ty víš, vnuku, že tohle jsem na mysli neměl. Jistěže je kompetentní. Ale dovedeš si představit, jaký rozruch to ve městě vyvolá? O spoustě zlé krve nemluvě…"
"Odpusť, jestli se mýlím - ale přijal jsi ho, když přišel prosit o prominutí svých zlých skutků. Zvedl jsi ho ze země a vyhlásil před celým městem, že pokud mu odpustili Valar, pak i ty věříš, že je jeho lítost upřímná, a ty ani tví věrní se nepostavíte proti jejich moudrosti. Byl jsem při tom. Copak slovo krále dnes nemá v Alqualondë žádnou váhu?"
"Slova jsou jedna věc. Myšlenky a činy druhá, a to si nepochybně uvědomuješ. Bude pro nás těžké dívat se na něj a nevzpomínat."
"Protože se potřebujete uzdravit. Vy všichni, a on také. Ne každou ránu lze zhojit v Mandosových síních. A lék někdy musí být hořký, aby účinkoval. A to jsem měl zase na mysli já, když jsem za tebou šel s tímhle návrhem, můj pane."
"Dobře, Ingoldo. Dobře. Ať je po tvém. Ale pak si ty ani on nechoďte stěžovat, že jsem vás nevaroval."
1. kapitola: Maiwen a její kamarádky se věnují tkaní plachet a šíření nepodložených drbů. Jejich ověřování končí exkurzí na staveniště a nejedním překvapivým zjištěním.
Maiwen I.
"Už jste to slyšely?"
Maiwen si tichounce povzdechla. Věděla, že sem dnes nemá chodit. Dnes, za týden a raději ani za měsíc. Jenomže jak by vysvětlila svou nepřítomnost? Dohodly se přece, že se budou s ostatními urozenými dívkami z Alqualondë scházet o všech elenyar - každý týden, aby společně tkaly. Maiwen nenáviděla tkaní, ale věděla, co je její povinností. Přetvoření světa, při němž Ostrov hvězdy pohltilo moře, a následná přílivová vlna připravily Lindar o skoro všechny lodě. I ty, které vyvázly, ztratily oplachtění a většinu výbavy. Princezna musí jít příkladem, to jí matka připomínala neustále. Ať už je jí to po chuti, nebo ne.
Ale stejně si nebyla jistá, zda i v téhle chvíli. Za těchhle okolností.
Eäluinë, oči navrch hlavy, svírala v prstech člunek jako zbraň. Sílariel si kousala ret a vůbec nevypadala, že by dnes byla schopná odvést jakoukoliv práci. Tarmë, jejich hostitelka, rejdila pohledem z jedné družky na druhou.
"O čem slyšely?" byla to ona, kdo se ozval, nadhodil nahlas narážku, na niž všechny čekaly.
"O východním křídle královského paláce!" Eäluinë se odmlčela, aby navodila pocit napětí.
"Opravuje se, konečně," skočila jí do dramatické pauzy Tarmë. "Noldor poslali stavitele."
"Och," Sílariel. "A tys také slyšela, jakého stavitele?"
Maiwen zaklapala stavem co nejhlučněji a nejdivočeji v naději, že je umlčí. Věděla, k čemu tahle diskuse zákonitě směřuje. A čím skončí.
"Říkají," zašeptala Eäluinë melodramaticky, aniž by si jejího pokusu odvést pozornost povšimla, "že Fëanárova syna, toho ohnivého démona."
A už to jelo. Přesně jak Maiwen čekala.
"Prý má deset stop na výšku a na hlavě plameny."
"Takže nemůže spát pod střechou, jinak by podpálil králův palác. To, co z něj zbylo."
"Živí se syrovým masem."
"Elfským!"
"Chodí po stavbě s nahým mečem, a kdo se mu zprotiví, toho…!"
"Och!"
"U nich je to docela normální způsob, jak jeden s druhým mluví!"
"A taky se povídá, že mu oči svítí ve tmě a to světlo se odráží o všechny jeho zlaté šperky, takže vůbec nemusí v noci na stavbě zapalovat lucerny."
"Je to pravda, Maiwë?"
Dříve nebo později tahle otázka padnout musela. Princezna zaťala zuby, aby se ovládla a po tisící nepřipomněla svým rádoby přítelkyním, že se takhle nejmenuje. Její otec kdoví proč všem svým dcerám vybral podobná, ptačí jména: nejstarší Alquen dopadla ještě docela dobře, u prostřední Aiwen zjevně už ztrácel inspiraci a na nejmladšího potomka zbyl racek. Maiwen ukřičené racky nijak zvlášť nemilovala, takže ani netoužila po tom, aby na ni přítelkyně volaly jako na jednoho z nich. Bez toho en na konci.
"Co je pravda?" přeptala se, jako by jejich rozhovor vůbec nesledovala.
"Že si král na přestavbu zničeného východního křídla paláce zjednal noldorského vražedného démona," vykulila modré oči Eäluinë, tentokrát tolik, že jí div nevypadly z důlků. "Ty to určitě musíš vědět. Určitě! Viděla jsi ho?"
"Dědeček si nechal poslat z Tirionu stavitele. To je pravda," řekla Maiwen rezignovaně.
"A?!"
Dnes toho určitě moc nenatkáme, pomyslela si s prsty zaťatými do smotku příze. Ústřice pitomé, potitulovala v duchu své družky.
"A je to Telufinwë Fëanárion, to je taky pravda."
"Och!"
"Jej!"
"Ach, velký Ulmo, jak to mohl dopustit?!"
"Viděla jsi ho, Maiwë? Je to s ním tak, jak se vykládá?"
Maiwen! Jsem Maiwen! zuřila princezna v duchu. Marná snaha.
"Viděla jsem ho z dálky," řekla nahlas. "Z okna. Vypadá docela obyčejně. A deset stop vysoký určitě není. Řekla bych, že můj bratránek Ingoldo je vyšší."
"A proč Noldóran neposlal raději tvého bratránka?" zajímala se Tarmë. "Je to syn princezny Eärwen. Určitě by přestavbu svedl lépe a není to…"
"Proč asi?" zavrčela Maiwen, aniž by ji nechala dokončit větu. "Nejspíš proto, že korunního prince nemůže král Arafinwë postrádat. Z Tirionu nezůstal kámen na kameni. Dokonce ani ten vršek, kde bylo město vystavěné, už neexistuje! Armáda Númenorejců ho obsadila a roztahovala se v něm, ještě když na ně Stvořitel svrhl masu Pelóri. A na město jakbysmet."
"Och!"
"Ale přesto… Proč poslal Fëanárova syna? Každý ví, že jsou to ohavné krvelačné stvůry, od kterých nás nic dobrého nečeká!"
"Dědeček říká, že mu musíme dát příležitost. Valar mu odpustili, jinak by tady nebyl. Ne tady jako v Alqualondë, ale tady jako naživu. Bratránek Ingoldo nám vyprávěl, že Telufinwë litoval svých skutků, chtěl se vrátit domů a všechno odčinit, a právě kvůli tomu zahynul. Strašným způsobem."
"Tvůj bratránek Ingoldo by odpustil i Sauronovi!" namítla Tarmë. O tom ovšem měla Maiwen svoje pochybnosti, zvlášť poté, co se ukázalo, kdo vlastně stál za konečným pádem království Númenorejců. Ingoldo měl pro Druhorozené slabost. A bez pokání odpuštění přijít nemůže, v tom byla Maiwen se svým starším bratrancem zajedno.
"A vůbec," ozvala se zase Eäluinë, "i kdyby to tak bylo, jakože tomu nevěřím, jak to král Olwë mohl udělat nám všem, že sem pozval takového… Jak to mohl udělat tvému strýci a tvému otci?"
Dívky hromadně vydechly hrůzou, jako by si tuhle drobnost do této chvíle ani neuvědomily. Maiwen byla přesvědčená, že si na ni podobný argument chystaly celou dobu.
Doma se o tom nemluvilo, ale Maiwen přesto věděla, že její otec, Olwëho nejmladší syn Elulindo, je stejně jako jeden z jejích strýců Znovuzrozený. Její nejstarší sestra Alquen přišla na svět ještě za Věku Stromů, za otcova prvního života, stejně jako bratr Ollotarno, kterého Maiwen nikdy nepoznala. Alquen ještě nebyla dospělá, když její otec i bratr zahynuli - během Vraždění rodných, o němž se sice v Alqualondë hovořilo, ale jen šeptem. Vraždění, které měli na svědomí Noldor z Fëanárova Domu. Elulindo byl ze Síní časem propuštěn - ale zdaleka ne hned. Jeho prvorozená byla mezitím dávno vdaná, dokonce s vlastními dětmi a vnukem. Teprve potom se královu synovi a jeho manželce narodily zbylé dvě dcery. Jejich poslední sourozenec se z Mandosu nevrátil, a ta skutečnost visela nad Olwëho rodinou jako temný mrak, který se všichni pokoušejí nevidět, a o to bolestivěji pociťují stín, který vrhá. Eäluinë ve skutečnosti argumentovala dost podobně, jako Elulindo, když se o noldorského architekta s Olwëm pohádal.
Maiwen svého otce nikdy neviděla tak rozčileného.
"To nemůžeš myslet vážně, otče. Řekni, že je to špatný žert. Řekni, že´s na to nepřistoupil. Řekni, že ti to Findaráto vůbec nenavrhl."
"Navrhl a já jsem souhlasil. Nežertuji, synu. O něčem takovém nikdy. Východní část paláce nemůže v tomhle stavu zůstat a bez noldorských stavitelů si s tak složitým projektem neporadíme. Nechci, kdyby se podobná přívalová vlna někdy v budoucnu opakovala, znovu najít svůj domov v troskách. Už jsem viděl příliš mnoho, než abych věřil, že se nic takového víckrát nestane."
"Ale… Fëanárovce! Zrovna toho, kdo… Jak si můžu být jistý, že to nebyl on, kdo mne svou vlastní rukou připravil o…"
Maiwen nepochopila, zda její otec chtěl dokončit "o život" nebo "o syna", protože slova mu uvázla v hrdle. Tichounce se krčila v koutku místnosti, jistá, že pokud ji otec nebo dědeček zahlédnou, okamžitě ji vykážou.
"Elulindo, vždyť už sem jednou přijel, krátce poté, co ho Mandos propustil ze své péče. Prosil nás za prominutí a my jsme mu je neodepřeli. Copak ses… tam… nenaučil, že je občas třeba odpouštět? Ten hoch je do jisté míry stejnou obětí Fëanárova šílenství jako ty. Nikdo z nás nemůže tušit, co by udělal na jeho místě. A Valar mu byli ochotni darovat nový život, zrovna jako tobě, což o něčem svědčí."
"Skláním se před tvou vůlí, králi Lindar. Stane se, jak si přeješ," ukončil otec výměnu názorů. Uklonil se hluboce, ne jako syn před otcem, ale jako poddaný před svrchovaným vládcem, a opustil sál. Olwë si povzdechl tak ztěžka, jako by ho někdo udeřil, a Maiwen ucítila, jak ji v očích pálí slzy.
"Maiwë? Maiwë!"
Princezna se vytrhla ze vzpomínky, a rovnou se navztekala. Mrskla člunkem o zem a vyskočila ze stoličky.
"Rackové lítají v přístavu a perou se o zbytky ryb na tržišti. Můžete si jít na ně pokřikovat tam. Já nejsem racek, což jsem vám tisíckrát řekla, a vy si vyslýchejte někoho jiného!"
Nestarala se o to, že převrhla stoličku a stav, když se jako velká voda hrnula ke dveřím. Zavřely se za ní s uspokojivým prásknutím. Byla už pod schody domu Tarminých rodičů, kde se scházely, když zaslechla, jak se děvčata vyhrnula do chodby a něco za ní volají. Nevšímala si jich a místo odpovědi raději ještě bouchla domovními dveřmi - div je nevyhodila z pantů.
Teprve v polovině cesty ke královskému paláci jí hlava trochu vychladla, takže si uvědomila, na jaké potíže si zadělala. Ty tři škeble určitě mlčet nebudou, otec se dozví, jakou scénu ztropila a z jak malicherného důvodu, donutí ji se omlouvat… Donutí ji pokračovat v těchhle sedáncích, které jí vůbec nejsou po chuti. Začala si říkat, zda by pro ni nebylo lepší, když už jako urozená dáma tkát a příst musí, to dělat alespoň doma nebo s jednou ze svých starších sester. Jen by se musela pokusit vymyslet způsob, jak se vykroutit z nutnosti navštěvovat jediné tři vrstevnice z urozených rodin, které v Alqualondë vůbec byly.
Zatímco přemýšlela, nevědomky minula přístav a ocitla se na dlouhé pláži lemující břeh zálivu pod královským palácem na útesech. Nebo lépe pod tou částí královského paláce, jež tu ještě nedávno stála a smetla ji obrovská vlna, která s sebou odnesla númenorejskou flotilu. Západní křídlo Olwëho domu zůstalo stát téměř nepoškozené, i když až po strop promáčené, ale na východní, více vystavené strašlivé síle živlu, se moře obořilo celým svým ohromným hněvem a starobylé zdi nevydržely, sloupy popraskaly a stropy se zřítily. Maiwen si byla jista, že pohled, který se jim naskytl, když se konečně vrátili do města z kopců, kam se ukryli před invazním vojskem, jaktěživa nevyžene z hlavy. Stejně jako pohled na Olwëho, stojícího docela tiše, jako zkamenělý, zatímco mu po tvářích tečou němé slzy. Nikdy před tím dnem Maiwen dědečka plakat neviděla, a otřáslo jí to do hloubi duše. Jejich domovy v ruinách, jejich město zanesené mořskými chaluhami, mrtvými stromy vyrvanými z kořenů i troskami a úštěpky bílých prken, ráhen a cárů plachet - tím jediným, co zbylo z telerijského loďstva.
Ovšemže věděla, že jejich noldorské příbuzné postihla ještě větší a strašlivější zkáza - jenomže Tirion nebyl její domov.
Uplynuly čtyři sluneční roky, život se nějak vrátil do běžnějších kolejí, domy byly opraveny z nejhoršího, v loděnicích se stavěly zbrusu nové koráby. Jenom rozvaliny východní části paláce přímo nad pláží připomínaly katastrofu.
To se teď mělo změnit, a měl to změnit noldorský stavitel. Jeden z těch, kdo přinesli zkázu a krev do Alqualondë poprvé.
Maiwen pocítila iracionální zvědavost. Ovšemže Ingoldův bratranec neměří deset stop, neživí se syrovým masem a krví panen a vlasy mu nehoří. To jsou pošetilé povídačky. Jaký ale je doopravdy?
Alquen své malé sestře jednou řekla: "Noldor, a zvlášť bývalým Vyhnancům, se nedá věřit. A nemůžeš všechny posuzovat podle Ingolda, který je z poloviny našinec, narodil se tady v Alqualondë a oženil se s dámou z Vanyar. Vyhýbej se jim - radím ti dobře."
Ale Ingoldo by přece místo sebe nedoporučil nikoho, komu by nedůvěřoval, ne?
Maiwen stočila kroky z pláže směrem ke schodům mezi útesy, aby se dostala nahoru k dědečkovu paláci. Nebo lépe, k jeho zničené části.
Zdaleka slyšela klepání kladívek a kamenických nástrojů a pokřikování v quenijštině i telerijštině - Telufinwë si s sebou přivedl několik odborníků z Tirionu, ale zbytek dělníků na stavbě byli zdejší rodáci. Ti se ho nebáli - nebo se nechali oblomit velkorysými výplatami, které Olwë nabízel. Zdálo se, že všechny trosky už jsou pryč a pomocí provazů a kolíků byla vyměřená místa, kde se bude stavět. Směrem k moři už se doopravdy stavělo. Přesněji, kopalo. Maiwen věděla, že se její dědeček se svým noldorským architektem dohodli na zesílení základů a jejich zapuštění hluboko do rostlé skály a výstavbě důmyslných vlnolamů, které by napříště zabránily podobné katastrofě. Na méně vytížené části staveniště také vyrostlo několik dřevěných bud, mezi nimiž hořely ohně a několik osob, skoro všechno noldorské ženy nebo mladí chlapci, připravovali dělníkům jídlo.
Před vším tím mumrajem, u jedné z obvodových zdí vedle schodiště z pláže, která zůstala do výše dospělého neporušená a stavitelé ji zamýšleli využít i pro novou budovu, stál kůl s mírně opršelou cedulí vyvedenou v krasopisných tengwar, s textem v strašné telerijštině:
"Prosýme abyste nevztupovali na stavbu. Hrozí nebeϷpečí úrazu."
Maiwen se zježily vlasy na zátylku. Spousta Lindar se o písemný projev nezajímala, někteří byli docela negramotní, ale Maiwen byla vášnivá čtenářka, vrhala se na knihy v rodné řeči i quenijštině se stejným zápalem, a chyby v nápisu ji prostě bodaly do očí. Nemohla si pomoci.
Zašátrala v kapsách pro uhel, který s sebou obvykle nosila. Rozhlédla se, a když se ujistila, že se jejím směrem nikdo nedívá, pustila se do opravy.
Ukázalo se, že někdo se přece jenom díval. Když poodstoupila, aby se pokochala výsledkem svého snažení - dokonalé to rozhodně nebylo: původní tengwar napsal autor tuší, která se uhlem jenom těžko překreslí, takže dobře dopadla jenom připsaná větná čárka, ucítila na tváři pohled a provinile sebou škubla.
Byl to Noldo, a dost mladý, takže ji zarazilo, když kolem něj postřehla neviditelnou auru někoho, kdo prošel Síněmi Mandosu. Nebylo to nic, čeho by se děsila, koneckonců i s jejím otcem nebo s bratrancem Ingoldem to bylo podobné, ale tím spíš se naučila rozeznávat onen nepatrný posun v silách fëa na první pohled - i když jej Noldo odstiňoval pomocí avanírë.
"Co to děláš?" zeptal se, ale znělo to spíš pobaveně než pohoršeně. Hovořil telerijsky, ale s divným a hodně výrazným akcentem, a ona si uvědomila, že vlastně nikdy s nikým z opravdu noldorských Noldor telerijsky nemluvila. Ingoldo ani obě jeho děti žádný cizí přízvuk neměli, strýček Arafinwë - Noldo také jenom z půlky - sice ano, ale stěží postřehnutelný. Jiní, s nimiž se kdy potkala tady nebo při návštěvě v Tirionu, neuměli její rodnou řeč vůbec, takže se ani nepokoušeli jí domluvit.
Tenhle hovořil telerijsky a bylo vidět, že se hodně snaží, ale některé hlásky vyslovoval jako v quenijštině a výsledek byl více než divný.
"Měli jste tam chyby," řekla na svou obhajobu.
Oči se mu dotčeně a jaksi zklamaně rozšířily. Měl moc hezké oči - šedozelené jako moře a dokonale mandlového tvaru.
Kdesi hluboko v nich se ukrýval dobře tajený zármutek. Maiwen se až lekla, když se při té myšlence přistihla.
"Ta cedule je tu už dva týdny, pracuje tu dvaadvacet dělníků z Alqualondë, spousta lodníků a rybářů chodí kolem, a nikdo mne na to neupozornil!" Znělo to nešťastněji, než by taková drobnost zasluhovala.
"Nezlob se," pokusila se ho uklidnit. "Nechtěla jsem tě tím urazit. Já jenom… Prostě nemám ráda takové chyby a nemohla jsem to vydržet." Strčila uhel zpátky do kapsáře a rozpačitě ukryla ruce za zády.
"Nezlobím se na tebe. Jenom na sebe. Je to ostuda a měl jsem si sám všimnout…" hlas se mu vytratil. "A nikdo mi to neřekl. Nikdo. Proč?"
"Námořníci často neumějí číst a psát, v tengwar ani v Rúmilově písmu," nadhodila Maiwen. "Nebo ne dost dobře."
"Takže myslíš, že je tohle úplně k ničemu?" zvedl nevěřícně obočí a chvíli vypadal docela jako hoch, jeden z těch, kdo u kotlů na stavbě připravovali společné večerní jídlo.
"Někteří přece jenom umějí," chlácholila ho. Vypadal tak nešťastně kvůli hlouposti, že to zjevně potřeboval. "Ale obrázek by byl lepší," připustila. "Jestli tedy umíš kreslit tak, aby se poznalo, co to znamená. Nebo můžu já."
"Kreslím… docela dobře," vysoukal ze sebe. "Ale ty číst umíš. Takže jsi ingolmë?"
Použil quenijský výraz, zjevně proto, že si nemohl na slovo vzpomenout v telerijštině. To nebyl žádný div. Dokonce i Maiwen by se nad lindarským ekvivaletem označujícím učence a moudrého musela zamyslet.
"Ne, já mám jenom hrozně ráda knížky. Dobrodružství. A tak," usmála se. "Jenom," rychle převedla řeč jinam, "jsem chtěla nakouknout, co se tu děje. Z dálky se dá poznat jen to, že ruiny jsou pryč. Chtěla jsem vědět, jak taková velká stavba funguje, protože… Viděla jsem plány a je to všechno tak ohromně zajímavé a věci se konečně trochu hýbou kupředu…" Teď sama nevěděla, jestli je tak zvědavá na to, jak vypadá budoucí dědečkův palác v realitě, nebo doufá, že by mohla zahlédnout obávaného Fëanáriona. Po pravdě, ať už družkám v jejich tkacím kroužku vykládala cokoliv, viděla ho nejblíž na sto kroků z výšky svého okna, když ho Olwë prováděl napůl odstraněnými troskami zničené budovy. Trochu pršelo, od moře foukal čerstvý vítr a oba měli na hlavách kápě, takže jediné, co se dalo rozeznat, bylo, že lord Telufinwë měří o dobrou půl hlavu méně než její dědeček.
Podívala se ještě jednou na opravený nápis na ceduli.
"Ale když to nejde nebo je to nebezpečné… Škoda." A doopravdy ji to zamrzelo. Všechno to hemžení na staveništi vypadalo pozoruhodně a ráda by do něho pronikla. Když byl Ingoldo naposledy v Alqualondë - krátce před celou tou katastrofou s invazí z Númenoru - slíbil jí, že jí ukáže, jak se kreslí plány, a jakým způsobem je potom přenášet do skutečnosti. Dokonce jí kvůli tomu půjčil nějaké knihy o matematice - úplné základy, bez toho se neobejdeš - a ona je poctivě přečetla a z větší části i pochopila. Stavitelství jí připadalo o tolik přitažlivější, než tkaní plachet, šití a zdobení rób nebo pletení lan, a nějak doufala, že když si najde jiné řemeslo, rodiče ji přestanou nutit do toho "tradičního". Žel, asi to ještě potrvá, než se její bratranec bude moci vrátit sem, a že by ona vyrazila do Tirionu - pokud tak mohla nazývat rozbujelé staveniště rozkládající se prý dobrých dvacet mil od původního města - teď vůbec v úvahu nepřipadalo. Otec by se zbláznil strachy a matka by to ani nepřipustila.
"Tak pojď se mnou," nabídl jí její nový známý. "Ukážu ti, co budeš chtít."
"To bys udělal?" nadchla se, ale okamžitě zase schlípla. "Ale co tvůj mistr stavitel? Když tě tady nechal rozvěsit ty nápisy, určitě by neviděl rád, kdyby se mu po stavbě courali cizí…"
"Můj mistr?" užasl Noldo nehraně.
"Lord Telufinwë Fëanárion přece."
"Aha," sotva hlesl. "Nenapadlo mě, že…" Vzchopil se. "Neboj. Když zůstaneš se mnou, bude to v pořádku. Vím, na co si dát pozor, neohrozím tvoji bezpečnost."
"Tak dobře. Děkuju ti… Neznám tvoje jméno."
Mladý Noldo si odkašlal v rozpacích a krev mu stoupla do tváří.
"Ambarussa. Jsem Ambarussa."
"Přízvisko?" přeptala se. "Tak ti říkají kvůli vlasům?" Na otcovské jméno jí tohle připadalo příliš neformální - i když kdo se má vyznat v mravu Noldor?
Teprve teď tomu věnovala pozornost, i když si samozřejmě všimla už dříve: vlasy měl nezvyklé barvy, ryšavě hnědé, a ve slunečním světle se zdály skoro stejně měděné jako jednoduchá spona, která mu je držela svázané vzadu na šíji. A jakkoliv to bylo divné, na sobě ani na svých pracovních šatech neměl žádné další šperky, když nepočítala tenounký, také měděný kroužek na malíku levé ruky. Vždycky si myslela, že Noldor chodí prsteny a klenoty ověšení od hlavy k patě za všech okolností, možná krom těch, kdo byli v Beleriandu. Princ Ingoldo měl rozhodně střízlivější vkus než král Arafinwë, jeho otec, ale s tímhle elfem se to vůbec porovnávat nedalo.
"Doopravdy se tak jmenuju," zavrtěl hlavou. Najednou vypadal uvolněněji, bezstarostněji než před chvílí. Udělal gesto, jako by jí chtěl podat ruku, ale pak jenom pokynul. "Hlavně dávej pozor, kam šlapeš. A opatrně na dřevěných lávkách - na dvou místech voda podemlela sklepení a museli jsme vybourat víc, než jsme původně počítali, takže ještě nemáme díry vyzděné a zakryté. Prkna mohou klouzat."
"Já jsem Lindë z Přístavů, Ambarusso. Neupadnu na mokrých prknech, jsem na ně zvyklá. A, promiň… Taky jsem se ještě nepředstavila."
"Dáma nemusí," usmál se. I úsměv měl hezký, chlapecký. Něčím jí připomínal bratrance Ingolda, i když fyzickou podobou to rozhodně nebylo, každý byl docela jiný. Možná jsou Noldor všichni takoví. A nebo je to jen jakýsi společný rys těch, kdo prošli Mandosem. Přesněji, těch Vyhnanců, kteří prošli Mandosem, protože s otcem neměl společného vůbec nic.
"Jsem Maiwen Elulindiel. A jenom tě prosím, abys mi neříkal Maiwë. Spousta našich to dělá, ale já racky nemám ráda. Jsou ukřičení, a já ne."
Vzdor jejímu žertu jeho úsměv strnul. Ambarussa se zastavil v půlce kroku a obrátil se k ní zpátky, najednou zachmuřený.
"Počkej. Já… neměl jsem tušení, že jsi princezna z Olwëho Domu. To se nehodí. Staveniště není místo pro vznešenou paní."
Maiwen skousla rty a v duchu si vyspílala za svou hloupost. Mohlo ji napadnout, že pozná jméno jejího otce. Tři Olwëho synové byli bratry noldorské královny, její tety Eärwen. Noldor museli jistě vědět, jak se který z nich jmenuje. Každý v Alqualondë koneckonců také znal jména tří synů bývalého noldorského krále Finwëho, a to dva z nich ani jejich otec už nebyli ve Valinoru (naživu, nebyli naživu - divně se o tom přemýšlelo). Každý věděl i to, kdo je teď noldorským následníkem, a proč jeho sourozenci v Tirionu chybí.
"Jak to že ne?" připadala si jako dítě naléhající na přísného učitele. Měla co dělat, aby jí do očí nevstoupily slzy kvůli té nespravedlnosti. "Dcera mého bratrance Ingolda dovede kreslit plány a učí se tesat kamenné sochy. Nikdo by jí nikdy neřekl, že se to pro dámu nehodí."
"Princezna Anáriel," pousmál se Ambarussa, "je Noldë. Už jsme takoví."
"Noldë, která v Alqualondë vyhrála čtyřikrát za sebou závody malých člunů, když jsme byly mladší!" rozzlobila se. Nechtěla říci: Když jsme byly ještě děti, což by bývala přesnější definice. Jak se tehdy rozčilovala! Ona, Maiwen, perla Labutího přístavu, byla v závodech druhá… druhá za svou noldorskou sestřenicí! Když je jednomu pětatřicet nebo čtyřicet let, těžce nese porážku v něčem, co miluje. I když třebas miluje i toho, kdo zvítězil. "Řekni, Ambarusso, oč jsem já horší než vaše princezna?"
"O nic nejsi horší. Jenom mám strach, že by se lordu Elulindovi nelíbilo, kdyby tě tady přistihl. Mezi Noldor, kteří..."
"Já jsem dospělá holka," dupla si. "Prosím, prosím… Ode mne se to nikdo nedozví, přísahám, že..."
Pohnul se rychleji, než čekala, a položil jí prsty na rty v neobyčejně důvěrném gestu.
"Nepřísahej!" znělo to skoro vyděšeně. "Přísahy jsou… nebezpečná věc, moje paní. Zvlášť ty, které sis nepromyslela dopředu."
"Ty jsi divný, Ambarusso," vzala ho za ruku, která zůstala pozvednutá a strnulá před její tváří, jako by Noldo nedokázal pochopit, co se vlastně odvážil udělat. Být tak smělý a dotknout se tváře dívky, s níž se zrovna seznámil, byla veliká drzost sama o sobě; a když ta dívka navíc ještě byla Olwëho vnučkou… Maiwen zjistila, že jí to ani nevadilo, ani nebylo nepříjemné, a užívala si doteku jeho prstů ve svých ještě o vteřinku déle, než je pustila. Vzdor tomu, jak mladě působil, měl dlaň tvrdou a mozolnatou jako někdo uvyklý fyzické práci a kamenickým nástrojům, a přitom příjemně teplou. "To se přece jenom tak říká, nemyslela jsem to jako opravdovou přísahu. Ale dobře: dávám ti slovo, že otci nic nepovím. I když myslím, že by to pochopil. Spokojený?"
"Tak jak myslíš," řekl stísněně. "Když jsem to slíbil, pojďme." Jeho předchozí bezstarostnost byla ale ta tam.
Rozpačitý pocit se vzápětí Maiwen vykouřil z hlavy. S podkasanými sukněmi za Ambarussou prolézala stavbu, dívala se pod ruce řemeslníkům a její průvodce jí ochotně vysvětloval, jak se zachází s napohled podivnými měřicími přístroji, užívanými pro přesné vytyčení půdorysů budoucích staveb. V jedné z bud obdivovala dřevěnou maketu paláce - dokonalou zmenšeninu toho, jak by měl v budoucnu vyhlížet. Sledovala důmyslné způsoby, jimiž noldorští stavitelé spojují jednotlivé kameny, vážou je do stěn nebo do sloupů. Dlouhou dobu pozorovala při práci kováře - kdo by čekal, že v mramorových zdech bude tolik kovových součástek? A už vůbec se jí nechtělo uvěřit, jak obrovskou spotřebu nástrojů taková stavba má. Mramor je tvrdý, náčiní se rychle otupí a stačí neopatrný pohyb, aby se zlomilo, vysvětlil jí její průvodce. Zjistila, že na takovém staveništi nechybí ani tesaři, a to ještě hodně chybělo, aby bylo možné vůbec pomýšlet na střechy - teď stavěli lešení nebo připravovali dřevěné šablony, podle nichž bylo potřeba přitesat kamenné kvádry do dokonale pravidelně tvarovaných oblouků, sloupů a ozdob…
Skončili s Ambarussou mezi kameníky a ona shledala, že se s kamenickým dlátem v ruce pokouší napodobit Noldor vytvářející hlavice a patky sloupů zdobené reliéfy rostlin, ryb a ptáků, každou jinou. Ambarussa jí vedl ruku, ukazoval, jak má vyhledat prasklinky v kameni a udeřit na to správné místo a správnou silou. Po nějaké chvíli jí připadalo, že kámen nějak sama "slyší", ťukala tam, kde bylo potřeba, i bez vedení a uvnitř se cítila celá rozechvělá, v nadšení nad novou dovedností. Tohle už zkoušela dřív, ve společnosti bratrance Ingolda a jeho dcery, své vrstevnice, ale na měkčím materiálu, pískovci. Tehdy jí to připadalo jako dětská hra, báječná hra, ale nic víc. Ale teď mramor opravdu zpíval, hovořil k ní, naváděl její pohyby i dláto. Vůbec se jí nechtělo se s ním rozloučit, i když už se stíny prodloužily a co nevidět padne soumrak.
"Máš talent, paní," pochválil ji jeden z noldorských mistrů. "Učíš se sochařkou?"
Maiwen kriticky obhlédla své dílo. S Ambarussovým se nedalo srovnat a i do ostatních sloupových hlavic složených pod přístřeškem mělo daleko, ale i tak ji výsledek její snahy naplnil hlubokým uspokojením. Kdyby mohla, hned by po té příležitosti skočila.
"Tady v Alqualondë není od koho," pokrčila nosík. "Mí lidé nejsou zvyklí pracovat s kamenem."
"K jejich škodě," usmál se na ni Ambarussa. "Udělala bys dobře, kdyby ses vydala tím směrem. Architektka a sochařka by v Labutím přístavu jistě našla uplatnění. Až se věci uklidní, požádej svého bratrance. Princ Findaráto by se tě jistě ujal, jako se ujal své vlastní dcery, když projevila stejný zájem."
Chtěla odpovědět, ale než otevřela ústa, nadhodil jiný z Noldor z jejich kroužku, černovlasý a plecitý, který právě dokončoval poslední šupiny kamenné rybky plující po kusu bílého mramoru:
"Tvoje matka by mohla, Telvo. Je nejlepší. Bere přece znovu žáky, ne?"
Maiwen na poslední chvíli strhla dláto na stranu, takže se zabořilo do hlíny vedle její nohy, místo aby neopatrným úderem zničila celou svou dosavadní práci. Hlava jí vyletěla vzhůru, oči se jí rozšířily.
"Telvo?" rozhlédla se zmateně, ale nikomu jinému to jméno patřit nemohlo. "Telvo?!"
Ambarussa sklopil oči.
"No tak je to venku, paní. Věděl jsem, že to nevydrží."
Maiwen vyskočila na nohy. Neměl deset stop na výšku a vlasy mu nehořely, pokud ta fáma tedy nevzala základ v jejich ohnivé barvě. Ale i tak to byl…
"Ty jsi… Ty jsi…" zajíkla se.
Noldorští mistři se moudře klidili stranou. Během chvilky zbyli pod přístřeškem sami.
"Telufinwë Fëanárion." Řekl to docela tiše a vzápětí dodal, jako by se jí to snažil vysvětlit: "Nechtěl jsem, aby ses mne bála."
"Takže jsi mi lhal?" rozzlobila se. Lindar byli většinou uvážlivě klidní, náchylní třikrát si rozmyslet každé slovo, než je vypustí z úst, a rodiče jí nejednou vytýkali její horkokrevnost. Zase v ní všechno vřelo a bublalo, jako časně odpoledne u Tarmë. "Lhal od prvního okamžiku?"
"Nelhal jsem. Ambarussa je naše… je moje mateřské jméno. Když jsi ho nepoznala, napadlo mne, že nás před tebou Findaráto nikdy tímhle jménem nezmínil, a řekl jsem si, že… Zkrátka, že to nechám tak."
"Zbabělče," zasyčela na něj. Komu to dovolila, aby ji držel za ruku, když jí směroval dláto ke kameni ze správného úhlu, se svou tváří až příliš důvěrně vedle její a svým tělem vedle jejího? Aby s ní mluvil jako s přítelem, aby se na ni díval těma smutnýma, zdánlivě nevinnýma šedozelenýma očima? Neřekl jí své otcovské jméno, aby si ho nespojila se zrádcem a vrahem, který si zamazal ruce krví jejích rodných… Aby ho neposoudila a neodsoudila, jak si zaslouží.
Nijak se neohradil.
Teprve když nechala nedokončenou práci, kde ležela, a dláto zapíchnuté do země, jak jí upadlo, a vyrazila zpod kamenického přístřešku napříč staveništěm pryč, vyskočil a rozběhl se za ní.
"Maiwen! Maiwen, buď opatrná! Zpomal, zraníš se!"
Neohlédla se. Už se šeřilo, ale dolíky, výkopy přepažené jenom úzkými prkny i nízké zbytky zdí viděla před sebou zřetelně.
Skákala z jedné lávky na druhou, z jedné hroudy na druhou co nejrychleji - jako delfín po vlnách, jako laň před lovcem.
Lehounce, bez zaváhání. Zastavila se až před západní branou dědečkova paláce, celá uřícená. Náměstím, v povlovných stupních se zdvihajícím směrem od městských domů ke královu sídlu, přecházeli místní vracející se domů po své každodenní práci. Někteří jí věnovali letmý pohled. Když se ohlédla, viděla, že ji nikdo nepronásleduje. Ambarussa… Telufinwë Fëanárion zůstal daleko za ní, mezi zbytky zdí a nově vykopanými základy, které budou jednoho dne Olwëho novým palácem.
Skoro ji vylekalo, že to, co cítí, není úleva, ale zklamání.
Žádné komentáře:
Okomentovat