Pokračování třetí kapitoly povídky Skndál v Alqualonde, kterou blog.cz odmítal kvůli její délce zveřejnit v kuse.
Město bylo naštěstí pořád ještě dost prázdné, takže neupoutala ničí pozornost svým překotným spěchem. Ničí, kromě jeho.
"Princezno?" otočil se k ní, když mu došlo, že se za ním rozběhla.
"Já… omlouvám se, Telufinwë. Neměla jsem o tom tušení a nechtěla jsem ti přivolat nějaké bolestivé vzpomínky. Opravdu jsem nevěděla, že…"
"Paní, to je v pořádku," přerušil její zajíkavé ospravedlňování se. "Nic se nestalo - je mi jasné, že tady ve městě a tím spíš v domě tvého otce nejsou Fëanárovi synové vhodným předmětem hovoru. Nemáš se proč omlouvat."
"Cítím, že ano. I za minule. Neměla jsem svůj den, když jsme se poprvé potkali - nejdřív jsem se pohádala s kamarádkami, pak jsem se utrhla na tebe a nakonec jsem byla drzá i na otce, a ten mi dal konečně co proto."
"Na mne ses utrhla oprávněně," po tváři mu přejel smutný úsměv a hned zase zmizel. "Jsi příliš laskavá, princezno. I na ty, kdo si to nezaslouží."
"Nezasloužíš si to? Děláš radost spoustě zdejších dětí těmi svými obrázky, i když tě to určitě stojí spoustu času."
"A jejich rodičům jsem způsobil nesmírný žal. Takový, jaký se neodpouští, a během chvíle. Ne, paní, mně se opravdu omlouvat nemusíš."
"Jmenuju se Maiwen. Ne "paní" a ne "princezna", Telufinwë. Nepůjdeš dnes přece jenom na slavnost? Tvůj přítel, kterého jsem včera potkala, mi říkal, že jsi strávil celý první svátek někde na pláži," jakoby provinile zase sklopila oči ve směru jeho desek. "Přišel jsi o hlavní povyražení. Ale dnes budou alespoň rybí hody a tanec. Když budeš se mnou, nikdo ti neřekne ani slovo - a tys mne také provedl po své stavbě."
"To by nebylo moc vhodné, pa… Maiwen."
"Nemáš rád ryby, tanec, nebo mou společnost?" zvedla dívka obočí.
"Všechny tři ty věci jsou báječné, ale ne pro mne."
"Přece tě sem Ingoldo neposlal jenom pracovat a schovávat se!" vyhrkla bez přemýšlení. "Určitě tím sledoval něco jiného!"
"Ingoldo," řekl Telvo hořce, "je příliš velkomyslný a snaží se v každém vidět to nejlepší. Což vede zákonitě k tomu, že nabyl dojmu, jako by takový byl každý. Vsadím se, že kdyby zase potkal Tyelka a Curva, nejspíš by je pozval domů, usadil k vlastnímu stolu a ani slovem by jim nevyčetl, co mu provedli."
"Zajímavé," zvedla koutky Maiwen. "Něco podobného o našem společném bratranci řekla jedna moje známá. Tyelko a Curvo, to jsou tví bratři?"
"Mí bratři… Tyelkormo a Curufinwë. Byli. Nemyslím si, že by je Mandos někdy brzy propustil ze své péče."
"To je mi líto," řekla Maiwen.
"Nemusí být," stiskl Telvo rty a na její zděšený pohled dodal: "Nelíbili by se ti. Ani mně by se teď nelíbili, takoví, jací byli v Beleriandu. Z toho, co jsem slyšel… Naše Přísaha, to byla jedna věc a nejspíš by i mne dohnala ke strašným činům, kdybych tam byl. Ale to, co udělali oni, Findarátovi, Lúthien a Diorovým synům, úplně zbytečně… Nařídit posledním dechem smrt dětí, to… to už přesahuje všechny meze příčetnosti."
Maiwen zbledla jako křída. Klopýtla - za hovoru nějak opustili hradby Alqualondë a ocitli se na prázdné cestě vedoucí směrem k severu - a zastavila se.
"Odpusť mi," sklopil rychle oči Fëanárion. "Neměl jsem to říkat. Vyděsil jsem tě. Ale alespoň teď víš, proč s tebou nemůžu jít na slavnost. Jsem s nimi jedna krev a všichni tady to vědí. Všichni si dovedou domyslet, čeho všeho bych za určitých okolností mohl být schopen."
"To určitě ne!" vyhrkla. "Ty nejsi takový. Nedovedu si ani představit, jak…"
"Ani já ne, věř mi, paní Maiwen. Ani já si to nedovedu představit a dodnes nechápu, vzdor všemu času v Mandosu, kdy jsem o tom mohl přemýšlet, jak je to možné - ale přesto se to stalo."
"Mám tam bratra," řekla Maiwen pomalu. "V Síních čekání. Nepamatuju se na něj, ale je to i tak můj bratr…"
"Ollotarno. Vím." Zase upíral pohled do země.
"Znal jsi ho?"
"Znal. Byl starší než my, ale ne o moc," zase sklouzl do množného čísla. "Když jsme byli jako děti v létě v Alqualondë, chodili jsme s ním často chytat ryby na udici, koupat se a hledat perly. Rozuměl si s Makalaurëm, učil se od něj noldorské prstoklady na loutnu a na…" Hlas se mu vytratil. "Proklatě, Maiwen. Nechápeš to? V tom šílenství po Zatmění jsme tady v Alqualondë napadli své vlastní přátele. Kamarády z dětství. Učitele, žáky. Druhy, se kterými jsme si kdysi hráli nebo chodili do vináren, když jsme byli starší. Nikdo to nečekal, protože… protože ani my jsme to nečekali. Prostě se to stalo, pošpinili jsme se vraždami a krádeží, a já doteď nevím, jak je to možné. Jak si můžu být jistý, že se to nestane znovu?"
Čekal, že s hrůzou uteče. Místo toho se natáhla pro jeho ruku, volně svěšenou podél těla. Prsty se jí třásly.
"Nějaké vysvětlení musí být. Byl jsi mladý…"
Dutě se zasmál.
"Byl jsem starší než ty, princezno. A i malé batole ví, že se jiné živé bytosti nesmí pro nic za nic ublížit." Nadechl se.
"Všichni jsme byli vyděšení, šokovaní tím, jakou hrůzu přitáhl Melkor do Amanu a co napáchal. Plní žalu a zlosti nad smrtí našeho děda, kterého zavraždil. To nás neomlouvá, když první, co jsme udělali, bylo, že jsme šli a způsobili stejný žal svým přátelům - tvým příbuzným."
Pomalým pohybem otočil její ruku tak, že teď držel on ji, přiblížil si její prsty ke rtům - a pustil je, aniž se jí dotkl.
"Paní, vrať se do města. Užij si oslav a buď ráda, že jsi tu strašnou dobu nezažila. A že většina tvých blízkých je zase doma, s tebou, a nemusí se týrat přízraky špatného svědomí."
Vydal se dál se skloněnou hlavou a ona ho zase tvrdohlavě dostihla sotva po pár krocích.
"Teď bys neměl být sám. Pokud neodmítneš společnost."
"Maiwen…"
"Telufinwë."
"Maiwen, pohřeší tě na slavnosti."
"Ne. Musím se vrátit až na závěrečné požehnání za soumraku. Nenechám tě jít samotného pryč v tomhle stavu."
"Přiznej se," přeběhl mu po tváři jakýsi záchvěv, něco mezi pobavením a zděšením, "domluvili jste se na mne. Ty a Elemmakil."
"Kdo je Elemmakil?"
"Ještě se ptej. Vždyť jste spolu včera mluvili. Sám mi to vyzradil a ty ses s tím také netajila."
"Ach, ten," pohodila Maiwen hlavou. "Nevěděla jsem, že se tak jmenuje. Patří k tvým lidem?"
"Už jsem ti říkal, že nemám žádné své lidi. A ani původně nebyl z našich, patřil k Turukánovým věrným, se kterými v Beleriandu zakládal Ondolindë. Vrátil se po Válce Hněvu a přísahal našemu králi a také paní Anairë. Arafinwë ho poslal… asi proto, že nemá vlastní rodinu, kterou by musel zaopatřit. Jeho rodiče zahynuli v Ondolindë, ženatý není. Má čas mi dělat chůvu."
"Potřebuješ nějakou?"
"On si to myslí. Má pocit, že když mne nechá samotného, někdo mě chytí a ztluče v nějaké zapadlé uličce." Zamyslel se.
"Možná bych byl rád, kdyby mě někdo chytil a ztloukl. Připadal bych si líp."
"Ztlučený? Poslyš, Telufinwë, vy Noldor máte divné nápady."
"Ani ne. Jenom… Připadal bych si… já nevím. Spravedlivě potrestaný."
"Námo tě nechal odejít ze Síní a na vlastní uši jsem slyšela svého děda, jak říká…"
"Král Olwë je nejspíš ten, po kom Ingoldo zdědil tu svou přehnanou velkorysost. A co se týče Síní… Možná že o tom tvůj otec nehovořil, ale s Mandosem je ta potíž, že jsi tam bez těla. Ve stavu, který je pro Eldar nepřirozený."
"A?"
"Na takový stav si nepamatuješ, nebo jenom málo. Takže si nepamatuju na to, jestli jsem byl nějak potrestaný, ani že bych litoval toho, co se stalo. Vím, že to tak bylo. Ještě teď toho lituji. Ale nepamatuju se na to. Kdyby mě někdo přepadl a dal mi… hm… jednu do zubů, měl bych pocit, že jsem alespoň částečně dostal, co si zasloužím. A ještě hůř, že nejsem nejspíš takový mizera, když se najdou i jiní, kdo jsou schopni ublížit neozbrojenému. Dává to smysl?"
"Pro mě ne."
"Tak v tom případě bys možná měla zvážit, zda s někým takovým, jako jsem já, půjdeš na procházku do lesa, princezno."
"Jsem Maiwen, Telufinwë."
Zastavil se.
"Já… se pokusím. Ale jestli mohu také o něco požádat… Neříkej mi Telufinwë. Jestli cítíš, že mateřské jméno je příliš důvěrná záležitost na to, abych mohl být Ambarussa, používej Telvo. Prosím."
"Proč?"
"Nikdy mi nikdo neříkal plným jménem, Maiwen, kromě ceremonií u dvora a úplných cizinců. A kromě mého otce."
"To je špatná věc?"
"Když pominu, že mě tak pojmenoval navztek svým bratrům, a ještě dal tím jménem okázale najevo, jak je to s jeho plánovaným rodičovstvím…"
Maiwen nedokázala zadržet pobavené ušklíbnutí. Pravda, jmenovat se Poslední Finwë bylo poněkud výstřední - ale na druhou stranu se ale našlo mnoho horších a o dost divnějších otcovských jmen.
"Prostě, z posledních let svého… předchozího života mám to jméno spojené s různými nepříjemnými okamžiky," dodal Telvo neohrabaně.
"Dobře. Tak já se taky… pokusím."
Ušli po cestě kus mlčky, dokud nevystoupali od města do míst, kde útesy nad mořem vpravo od nich přecházely přes pruh luk do sosnových lesů. Borky porůstaly v těchto místech stále divočejší kopce, pokračování roztrhaných skalisek nad plážemi: kámen, voda a stromy tu tvořily harmonický celek vydechující do vzduchu oblaka pryskyřičné vůně, čím dál výraznější, jak se oteplovalo. Tudy se včera Maiwen vracela do města, zatímco Telvo šel přímo po pláži.
"Kam jsi měl vlastně namířeno, než jsme se potkali?" zeptala se princezna. Její společník nevypadal, že by se chystal odbočovat ať už k moři nebo do hor. "Snad ne pořád pryč až k Elwinžině věži?"
"Tam by mě asi nepřivítali, což?" pousmál se nevesele. "Ne. Prostě jsem si říkal, že se někde ponořím do lesa a zůstanu tam."
"Na pláž ne?"
"Tam bude dneska příliš mnoho vašich, vypadá to na teplý den. Nechci jim kazit sváteční náladu."
Maiwen vypadala, že polyká nějakou odpověď hrnoucí se jí na jazyk.
"Pravda," přikývla místo toho. "Na druhý Ulmův svátek se jezdívá na lodní výlety nebo na koupání. Rodiny s dětmi, hlavně. Teď je v Alqualondë docela málo dětí, ale i tak. Já a Aiwen jsme s našimi taky trávívaly svátky na člunu, dřív."
"A teď?"
"Och, Aiwen má už rok miláčka a ztratila zájem zaobírat se hloupou malou sestřičkou a nudnými rodiči. Nejspíš se někde vozí s tím svým… Kdyby tu byla Anáriel, jela bych s ní."
"A co s kamarádkami?"
"Uhm," udělala nespokojeně. "To jsou slané ústřice. Ještě toho trochu. Co odbočit tady? K jeskyni?"
"Je tu jeskyně?" podivil se Telvo nehraně.
"A jaká pěkná!" Maiwen si poměřila očima vrchy po jejich levé ruce. "Až na ten výstup k ní. Ten tedy stojí za to." Ukázala ke stezce vinoucí se podél zpola vyschlého koryta potoka, plného ostrých kamenů z bílého vápence. Cestička běžela mezi skalami, mezi piniemi, po jehličí i po kamení prudce do kopce, a tu a tam klouzala přímo příšerně.
"Tady že je opravdu jeskyně?" žasl Noldo. "Odkdy?" Kapuci už dávno shodil, celou kápi svlékl a nastrkal do brašny a v prudkém dopoledním slunci připadaly jeho vlasy Maiwen ještě jasněji rezavé než předtím. Doslova jako plamen. Jak se oteplovalo, jejich drobné pramínky se mu lepily k čelu a tmavly potem.
"Jak to myslíš, odkdy? Nejspíš odjakživa… Nebo chceš říci, že to tu znáš a na žádnou se nepamatuješ?"
"Ne, nepamatuju… Byli jsme tu několikrát. Přinejmenším pětkrát jsme tábořili v těchhle kopcích, byla tu spousta převisů, děr a propadů, ale o opravdové jeskyni nevím."
"Je hned za starým lomem, když obejdeš masiv zprava, zrovna tamhle. Vidíš?" Černá tečka ústí jeskyně se vyloupla z bílé skalní stěny nad nimi, možná tři, čtyři míle daleko, jakmile se říčka i jejich stezka stočily a zamířily úzkým údolím vzhůru.
Telvo neřekl nic. Sledoval její nataženou ruku a hleděl naznačeným směrem úplně nechápavýma očima.
"Stalo se něco?" zeptala se Maiwen. "Je to moc hezké místo, uvidíš."
"To určitě je," odpověděl jí téměř jako z donucení. Dál šli mlčky, stoupali do kopce, tu a tam se zastavili u potoka, aby se osvěžili a pozorovali žabky a ještěrky přebíhající po vyhřátých kamenech, ale ani v těch krátkých přestávkách toho moc nenamluvili. Cesta čím dál víc vedla po kamenech a přeskakovala úzkými dřevěnými lávkami koryto říčky hned na pravý břeh, hned zpátky na levý. Hrany vápencových kamenů jako by byly stále ostřejší a plochy oklouzanější. Zjevně to místo měli v oblibě místní, kteří ohladili stezku podrážkami, byť teď to tu vyhlíželo až na zvířata, ptáky a je dva úplně prázdné.
Nebylo divu. Kaňon byl vystavený slunci, skály se rozehřívaly a odpoledne tu nejspíš bude doopravdická výheň.
Konečně se dostali k prameni mezi skalami těsně pod bílým masivem s jeskyní. V letním vedru tryskal slabě a Maiwen věděla, že během měsíce, pokud potrvá teplé a suché počasí, vyschne až do podzimu úplně. Teď však byla voda pořád ještě dobrá, sladká, a při troše trpělivosti se jí dala doplnit láhev. Telvo to také udělal a pak zůstal sedět ve stínu, v sesychající trávě na plošince nad pramenem, kde se dalo tábořit, i když jezírko, které tu obvykle bývalo po zimě, už skoro úplně zmizelo. Když Maiwen k Fëanárovu synovi přisedla, mlčky jí podal čutoru, aby se mohla napít.
"Nelíbí se ti tu?" zeptala se, když si všimla jeho divného výrazu. Soukromě si myslela, že tohle místo se snad musí líbit každému, kdo má aspoň kousek srdce. Z plošiny byl nádherný výhled kaňonem k moři, teď v krásném počasí modrému jako chrpy, a vpravo dole, pod skalami, prosvítaly mezi piniemi první domy a severní hradba Alqualondë. Proti nebi a moři se skály kolem zdály neuvěřitelně jasně bílé, jako by svítily vnitřním žárem, a stromy naopak tak temně zelené, že přecházely skoro v černou. Po plážích kolem města tohle bylo Maiwenino druhé nejzamilovanější místo, a to ještě ani nedošli do jeskyně…
"Je to nádhera," řekl Telvo a od srdce mu to zjevně nešlo. "Všechny ty barvy… jako na pamětním obrázku z Valmaru." Těžko říci, zda to byla pochvala nebo sarkasmus - Maiwen znala pamětní obrázky z Valmaru, které z nějakého důvodu nabyly obrovské popularity mezi Vanyar poté, co jim jejich velkovýrobu umožnil noldorský vynález barevného tisku. Mezi Teleri se tento druh umění obecně pokládal za nejpříšernější myslitelný kýč, ale kdo ví, jak to měli Noldor.
"Nerozumím," rozzlobila se - přesto nebo právě proto, ani sama nevěděla. "Je to nádhera, a ty to řekneš tak, jako bych tě strčila do jámy pod zem a mučila rozžhaveným železem a ohněm…" Podívala se na něj, na výraz, jehož nabyl jeho i tak bledý obličej pokropený pihami, a zajíkla se. "Och. Promiň. To jsem neměla říkat."
"Zač se omlouváš?" zeptal se tiše. "Ty přece nemůžeš za to, že je všechno jinak."
"Jak, jinak?" vyhrkla.
"Když jsme… jsem," opravil se rychle, "tu byl naposled, byly skály šedé a černé, zřetelně se nedalo dohlédnout moc daleko a jediné, co jsme dole viděli, byly hvězdy odrážející se od mořské hladiny a světla z města. Jenom na západní straně přes hory trochu prosvítalo světlo Stromů a obloha tím směrem byla světlejší. A masiv vypadal jinak. Říkala jsi, že tu byl lom?"
"Jenom krátce, dávno předtím, než jsem se narodila. Na východní straně skalisek, tamhle. Část městských hradeb je postavená z tohoto vápence. To jsi nevěděl?"
"Tak proto…" zašeptal Telvo nepochopitelně. "Myslel jsem si, že kameny opevnění křičí jenom na mne… protože jsem to já."
"Co prosím?"
"Maiwen, když jsem byl mladý, Alqualondë nemělo žádné opevnění. Vaši je vystavěli po Zatmění. Vím od strýce Arafinwëho, že stavěli sami, bez pomoci Noldor, ve tmě a v hořkosti. Myslel jsem, že mne vaše hradby nenávidí za to, kdo jsem - protože jsem prolil krev těch, které mají chránit. Teď teprve začínám chápat, že jejich zášť se netýká jenom mne. Tenhle vápenec nemá ve městě co dělat. Patří sem, nikam jinam. Kdybych vzal jeho blok dolů a udělal z něj sochu v paláci, byl by… nešťastný. Zoufalý, jako ty hradby."
"Kámen?"
Telufinwë vstal.
"Pojď sem," vyzval ji a poodešel k hladké skalní stěně, tam, kde přírodně rozervaná část skalní stěny končila v ostré hraně odtěženého vápence. I strana skály, kde býval lom, už zvětrávala, praskala a rozpadala se do štěrbin, ale pořád ještě se dalo poznat, kde se kdysi těžilo. "Dej ruce na kámen. Poslouchej - ale ne ušima."
Maiwen zavřela oči - to vždycky pomáhalo v soustředění - a přitiskla dlaně ke skalní stěně. Byla rozehřátá sluncem, plná vůně pinií a cvrkotu sarančí, plná stesku po…
"Cítíš to?" zeptal se Telvo šeptem. "Je živý. Patří sem. Teskní po těch kusech, které jsou teď dole v Alqualondë. Kdybych vyryl do stěny přímo tady nějaký reliéf… zvířata, racky, stromy, portrét Yavanny nebo Aulëho… něco takového… bylo by všechno v pořádku. Díval by se do údolí, dýchal by zdejší vzduch a skála by byla šťastná. Kdybych z toho kamene postavil Ulmovi sochu nebo sloupy pro palác a odtáhl ho odsud dolů, zabiju ho stejně jistě jako živou bytost úderem meče. Ty bys mohla být sochařkou. Cítíš to? Cítíš ten rozdíl?" Jeho velké, hrubé dlaně překryly její a píseň kamene jí náhle připadala mnohem silnější. Téměř slyšitelná i fyzickýma ušima jejího těla. Vůně a barvy a tvary se v ní mísily se žalem a vzpomínkou.
"Jako by tu ve skále už nějaká socha byla," hlesla, aniž by otevřela oči. "Jenomže neviditelná."
Ambarussa pustil její ruce a ustoupil.
"Bývala tady," řekl tiše. "Stvoření Dvou Stromů. Vytesala je moje matka, když jsme byli ještě škvrňata. Tábořili jsme v kopcích - jenom my tři a Maitimo, bez otce a ostatních - a ona cítila, že by tu mělo být. Podávali jsme jí nástroje a ona nás při tom učila s nimi zacházet. Zrovna tady. A i tohle dopadlo špatně. Nejspíš tu vaši těžili právě proto - aby odstranili trvalou památku na Fëanárovu nestoudnou a nekajícnou manželku a jeho vraždící syny. Pošpinili jsme i tohle místo, zahubili jsme kus jeho duše."
Maiwen prudce otevřela oči.
"Takhle přece nemůžeš mluvit!" vyhrkla zhrozeně. "Ingoldo o paní Nerdanel vždycky vypráví s obrovskou úctou a dědeček..."
"Už jsme spolu hovořili o Ingoldovi a tvém dědovi, Maiwen. Ti jsou oba báječní. Mnoho jiných má k mé matce právě takový vztah, jak jsem naznačoval, ať si to zaslouží nebo ne."
"A tohle rozhodně není vaše vina!" nenechala se Maiwen přerušit, mávla rukou ke starému lomu. Stiskla rty, odmlčela se. "Jak jsi to udělal?" zeptala se nakonec. "Jak jsi zesílil to, co v té skále je? Jak s ní dokážeš mluvit, poznat, co si přeje? Můžeš… můžeš mě to naučit?"
Telvo dlouhou dobu zíral na bělostný vápenec, pak na ni.
"Nemohu. Odpusť, má paní," řekl konečně.
Maiwen skousla rty.
"Nemůžeš, nebo nechceš? Má to něco společného s tím, že nejsem Noldë, ale Lindë?"
"Úplně všechno," šeptl Fëanárův syn stěží slyšitelněji, než k ní teď mluvila skála.
"Takže přece," zatvrdila se. "Přece jenom si myslíš, že Lindar jsou hloupí nešikové, neschopní pochopit vaše tajné noldorské umění. Že ani nestojí za to pokoušet se s nimi pracovat. Tak víš co? Nech si svá tajemství, Telufinwë Ambarusso Fëanárione. Vracím se do města." A vykročila kolem pramene ke stezce, vzteky bez sebe.
"Maiwen!"
Byla rozhodnutá se nezastavit a neohlédnout.
Zastavila se. Ohlédla se.
Přes slzy v očích byl Ambarussa proti skále jako měděná skvrna na bílém plátně.
"Mohla bys být skvělá. Skvělá sochařka. Slyšíš kámen od první chvíle, co jsem tě s ním viděl pracovat, dole na staveništi," řekl tiše. "Máš přirozený talent. Větší než převážná část Noldor. Dost pravděpodobně větší než já. Uč se, to chci říci. Určitě se uč - ale ne ode mne."
Dívka se vrátila o několik opatrných kroků zpět.
"Proč ne?"
"Protože důvěrnost vztahu, osobní pouto, které se nutně vytvoří mezi učitelem a žákem, pokud bys měla do umění opravdu proniknout, dalece přesahuje cokoliv, co by bylo vhodné mezi Fëanárovým synem a princeznou z Alqualondë." Povzdechl si. "Požádej Ingolda. Vyhoví ti. Sbohem, Maiwen." Po těch slovech se otočil na patě a začal šplhat k jeskyni hbitě jako kamzík. Před ním už nebyla žádná stezka, jen kamenitá stráň a popraskaná skála. Na rozdíl od ní předtím, on se neohlédl a ona na něj nezavolala.
Vápenec vyprávěl.
Bylo celkem jasné, co se stalo, z nezřetelných stop v kameni i z jeho písně - když Teleri z Alqualondë, málo zběhlí v podobném díle, začali poblíž lámat kámen, podařilo se jim narušit skálu a jeden blok sjel po hraně masivu i jinde, než zamýšleli. Tou nehodou se odhalil vchod do podzemí, podle průvanu ve vstupní prostoře zjevně rozlehlého.
Telvo našel v brašně vedle papírů, pastelů a oběda zabalený světelný krystal. Otcových už ve Valinoru mnoho nezůstávalo a tenhle byl novějšího typu, z těch, jež vyráběl matčin bratr. Strýci Ruscovi se po odchodu Noldor, ještě v době před východem Měsíce, podařilo na přídeští jakési knihy z Nerdaneliny knihovny objevit neúplné Fëanárovy poznámky o výrobě svítících krystalů. Torzo zápisků, ale stačilo to. Na něco si vzpomněla matka a zbytek Rusco krok za krokem sestrojil znovu, trochu jinak. Fëanárova světla bývala zpravidla čirá, stříbřitá nebo namodralá, nová zářila spíše v měkkých odstínech žluté, růžové a fialové a trochu slaběji, ale to docela stačilo. Přinejmenším pro bezpečný vstup do jeskyně.
Vstupní část kaverny byla holá, jako by se tu propadl strop - snad zároveň s nepovedenou těžbou, která jeskynní systém odhalila světu. Úzkou chodbou v zadní části se však dalo dostat dál do nitra hory - a tam Telvo pochopil, že Maiwen mluvila pravdu: tohle místo bylo přenádherné. Vápenec se barvil rozličnými odstíny od svítivě bílé přes okrovou a nazelenalou až po krvavě rudou, od stropu k zemi a od země ke stropu vybíhaly krápníky, některé masivní, silnější než paže nebo dokonce trup, jiné křehoučké a tenké jako brčka. Po pravé straně sálu spadal od komína mířícího do tmy k podlaze kamenný vodopád, kaskády po straně zakončené průsvitnou kamennou krajkou. Slabé zapískání vysoko nad hlavou, kam světlo krystalu nedosahovalo, napovědělo, že podzemí je sídlištěm netopýrů, pravděpodobně mnoha.
Tohle místo stálo za návštěvu. Za zhlédnutí, prozkoumání. A uchování v původní nedotčené kráse, to Fëanárův syn cítil celou duší. Aulëho dílo tu bylo dokonalé, završené - nebylo potřeba nic víc. Říkal si, zda o něm ví Findaráto, známý milovník jeskyní. Podobá se to tu v něčem jeho Nargothrondu? Jak by ho asi vnímal on? A co matka - litovala by zničeného reliéfu, když se jím zaplatilo za odhalení téhle krásy? Nedivil se, že ho sem Maiwen zavedla - i ona měla srdce sochařky, třebaže řemeslo ještě neovládala. Tohle místo k ní nutně muselo promlouvat stejně naléhavě jako mořské vlny.
On sám, ve svém vlastním srdci, však pocítil děsivou prázdnotu. Takovou krásu bylo potřeba sdílet - Ambarussa by si to tady nepochybně zamiloval. Nebo Carnistir - jakkoliv si s prostředním bratrem nikdy nebyli blízcí, znal ho Telvo natolik dobře, aby si tímhle byl jistý. Kdyby byl vstoupil do jeskyně s Maiwen, kdyby ji nenechal venku, možná by všechno cítil jinak. Osamělost by na něj nedolehla známým tísnivým pocitem v hrudi, protože ona…
Musel si to přiznat: protože její duše zpívala stejnou melodií jako jeho. Měl dojem, že by se mohli stát přáteli. Druhy v řemesle - učitelem a žačkou a časem možná naopak mentorkou a žákem. Spolupracovníky. Nebo něčím ještě víc. Jenomže krvavé pláže a mola Alqualondë a hořící lodě v Losgaru - jakkoliv málo se to druhé stalo z jeho viny - stály mezi nimi jako nepřekonatelná překážka.
Bylo dobře, že ji poslal pryč. Bylo dobře, že odmítl její prosbu. Že udělal to jediné rozumné, co mohl. To jediné správné.
Sedl si na kraji podzemního sálu na plochý kámen, na němž žádné krápníky nerostly, a zíral do šera, na odlesky svého krystalu zrcadlící se na mokrých stěnách. Z bohaté výzdoby všude kolem kapala voda, pár kroků od něj se sbírala do lesklého jezírka, které mohlo být hluboké stejně dobře půl palce jako loket. Nemohl se přimět cokoliv dělat: vrátit se, vytáhnout pastely a pokusit se zachytit tu pomíjivou nádheru, zazpívat - dokonce i to mu přišlo na mysl, o dlouhý čas později, než by to napadlo Makalaura, samozřejmě. Akustika tu jistě byla báječná, soudě podle pískání netopýrů odrážejícího se o stěny.
Pocítil chlad v kostech a na kůži - proti vyhřátým skalám venku byla v jeskyni zima, ale nebyl si jistý, zda to, co cítí, má něco do činění s fyzickým nepohodlím. Udělal, co bylo správné a co musel pro blaho jich obou - ale zranil u toho Maiwen způsobem, který bolel i jeho samotného.
O něco je oba připravil.
"Ambarusso," hru netopýrů pod stropem jeskyně slyšel jasně a kroků si vůbec nevšiml. Teplé dívčí tělo se mu přitisklo k boku. "Co když právě to chci?" navázala Maiwen, jako kdyby spolu domluvili před okamžikem. "Vztah důvěrnější než ten odstup, o který se pokoušíš? Ne s mým bratrancem, kterého mi tak doporučuješ, ale s tebou?"
Útlé prsty se dotkly jeho odvrácené tváře a natočily ji k její. Zorničky měla rozšířené, jak za ním přišla tmou, po paměti, vlasy zcuchané a přilepené k čelu.
"Kámen zpívá o tom, že jsi nešťastný a že si to nezasloužíš. A zpívá o tom, že je v mé moci to změnit."
"To nezpívá kámen, Maiwen. Zmýlila ses," řekl, ale nepokusil se odvrátit zrak.
"Nezmýlila jsem se, Telvo," odpověděla mu princezna z Alqualondë, s rukama přitisknutýma k jeho skráním se k němu sklonila a políbila ho.
Žádné komentáře:
Okomentovat