3. kapitola: Telva pronásledují stíny minulosti i jedna velmi přítomná telerijská princezna. Všechno se změnilo od dob jeho dětství - ale ne nutně k horšímu.
Telvo I.
Co ho to posedlo, že vstoupil do jeskyní, Telvo sám nevěděl. Od rána cítil neklid. Nechtěl zůstat při svátku v Alqualondë, dokonce ani bezpečně ukrytý na staveništi - příliš by se mu připomínaly jiné svátky a jiné časy, které tu kdysi strávil. Místo toho se hned ráno, v době, kdy většina obyvatel na velkém náměstí před palácem přihlížela zahájení slavností, vytratil z města, proplížil se schodištěm vedoucím kolem rozestavěného křídla paláce dolů na pláž a odsud k severu. Mezi skály a do další, dlouhé zátočiny, kde…
Kde samozřejmě už v minulosti také byl. Těžko se tomu dalo vyhnout. Jezdívali za starých časů do Alqualondë a okolí docela pravidelně. Fëanáro si nijak zvlášť nevážil svého nejmladšího polobratra, nicméně mezi ním a Arafinwëm nepanovala tak trpká nenávist, jakou cítil k Nolofinwëmu. Přijímal bratrova nebo Eärwenina pozvání na návštěvu v dobách, kdy pobývali u jejího otce. A potom se do Alqualondë přesunul Káno, studovat hudbu Lindar a jejich styl kompozice, a přinejmenším Ambarussar, tehdy ještě chlapci, s matkou za ním tu a tam jezdili. Do města a samozřejmě i na tohle místo, oblíbený cíl pěších i lodních výletů.
Ne, řekl si. Žádné vzpomínky. Žádné výčitky. Jsi tady proto, aby ses naučil žít se svou vinou a se svou samotou, což je něco, co se v Síních Mandosu naučit nelze.
Většinu dne proseděl na pláži nebo na skalkách. Kreslil nová varování, ale nějak mu to nešlo od ruky, žerty se mu nedařilo vymýšlet ani ztvárňovat dostatečně zdařile, aby s nimi byl spokojený. Nahodil tři, čtyři, pět motivů a nedokončil žádný. Odložil papíry stranou a pustil se do jiných výjevů. Toho, co viděl kolem sebe: příboj kolem útesů. Zvířata. Mušle válející se v písku. Pak, po paměti, portrét Findaráta s Anáriel, jak vypadala tenkrát, když ji viděl poprvé, po návratu ze Síní. Ze všech sil se snažil bratranci přát jeho zasloužené štěstí. Opravdu se snažil i teď… Nemyslet na svou děsivou osamělost. Jeho ruka téměř mimo jeho vůli začala kreslit matčin portrét. Nerdanel, jakou znal z dávných let. Jenže to už dnes nebyla ona, že? Zůstala stejná a změnila se zároveň k nepoznání. Dívala se na něj očima, které jakoby doufaly, že někde za ním uvidí jeho bratry. Tak ji nakreslil podruhé, čekající a věřící v zázrak, a po ní Ambarussu. Ne Ambarussu jejich dětství, ale takového, jakého ho viděl ve snu v tu první noc v Irmových zahradách, v první noc svého nového života. Válečníka s ošlehanou tváří a zlomenou duší.
Nemohl to dál snášet, tu zdánlivě klidnou práci, tu zdánlivou vyrovnanost. Odložil desky se svými papíry stranou, vykoupal se v mělké vodě při břehu - dál si netroufal, protože cítil, že moře mu stále není příznivě nakloněno. Nepomohlo to. Nečekal, že to pomůže. Když se zase oblékl, zrak mu padl na temné ústí jedné z jeskyněk, jimiž byl útes doslova provrtaný. Jako přitahovaný na laně se k ní bez vůle vydal.
Tohle místo znal. Znal velice dobře. Dutiny se změnily, přibyla zrcátka na zdech a několik vnitřních schodišť, ale stejně to tady poznával, a bez přemýšlení se vydal dolů k laguně.
Temně zelené podzemní jezero, lesklé a nesmírně hluboké ve světle otcových čirých krystalů, tehdy našli oni dva, on a Pityo, jako obvykle nerozluční, ale na ten nápad připadl Maitimo. Prostřední bratři ohrnovali nejdřív nos - nevídáno, copak jsou batolata, aby hráli takové hry? Jestli mají takovou hloupost podniknout, tak jedině kvůli Ambarussar, kteří na něco podobného ještě mají věk.
"Proč vám to připadá jako dětská hra?" zeptal se jich nejstarší bratr nakonec. "Kdo ví, co přinese zítřejší den? Třeba se sem vrátíme až za dlouhou dobu a budeme mít radost, když najdeme něco, co nám připomene dny našeho mládí."
Někdy si Telvo myslíval, zda Maitimo přeci jen nezdědil po jejich matce dar předtuchy, jako jediný z Fëanárových synů. Přinejmenším zda ho neměl v těch dobách, kdy ještě byl mladý a nevinný.
Místo našel snadno: tady se mnoho nezměnilo. Na druhé straně jezírka, v zadní části jeskyně v puklině v podlaze, kterou tenkrát rozšířili a pak zamaskovali kameny, stála slaná voda, ale dovnitř schránky se nedostala. Víčko krabičky, kterou s obrovským úsilím doslova vyloudili na Curvovi, drželo tak pevně, že s ním musel chvíli bojovat, než se ho podařilo otevřít. Na něm ani na vlastní schránce neviděl ani stopy koroze a uvnitř bylo sucho, Curvo byl už tehdy Mistr a jakoukoliv práci odvedl dokonale. Přesto písmena na útržcích papíru, které vložili dovnitř - dětinské vzkazy svým starším já, jak si mysleli - vybledla téměř do nečitelnosti. Neměli po ruce inkoust ani tuš, jenom nekvalitní uhly. Kdo mohl vědět, jak strašná spousta času uplyne, než se sem někdo z nich vrátí?
Telvo je číst nepotřeboval: vybavoval si každé slovo. Byli tak mladí. Tak plní snů a nadějí, které se nikdy nenaplnily. Makalaurë, čerstvě zamilovaný, plánoval velkou rodinu. Curvo se chtěl proslavit jako řemeslník, vždyť zrovna dokončil svou první opravdu samostatnou zakázku. Maitimo…
Vidění se mu zamlžilo. Musel se zbláznit, že sem vůbec šel. Musel se zbláznit, že nevrátil schránku okamžitě na místo a neutekl, a místo toho vysypal do dlaně, co bylo ukryté pod vzkazy. Každý z nich tu nechal svůj prsten. Sedm kroužků, každý jiný. Okamžitě našel svůj, ještě dětské velikosti - tehdy ho nosil na pravém prostředníku, teď by ho stěží navlékl na malíček levé ruky. On a Ambarussa je dostali od otce k třicátému výročí početí a kupodivu je neztratili jako většinu svých ostatních hraček a ozdob. Na jeho prstýnku byl drobounký smaragd, na bratrově safír, oba jen o málo větší než zrnko čočky a přitom dokonale vybroušené, s ostrými hranami odrážejícími světlo.
Telvo pocítil, jak se mu hrudník křečovitě stahuje. Rodí se v něm bolest. Křičel by nahlas, ale nedostávalo se mu dechu ani hlasu. Místo toho vytáhl z hromádky šperků ten Pityův a sevřel ho v dlani.
Chybíte mi, zašeptal bezzvučně. Všichni mi chybíte. Strašně. Nechtěl jsem vás zradit a opustit, ale stejně se to stalo - dvakrát. Můžete mi odpustit?
Odpovědělo mu ticho a téměř neslyšné šplouchání mořských vln pronikajících do podzemní laguny. Dusil se vzlyky, a přitom plakat nemohl, oči ho pálily, ale měl je úplně suché. Proč sem chodil? Čemu myslel, že pomůže? Sám sobě? Ne… Své rozhodnutí učinil už dávno, dvakrát totéž. Odejít, aby odčinil své zlé činy a aby nenechal matku samotnou. Z Losgaru. Ze Síní Mandosu. Dvakrát po sobě se obrátil zády ke svým bratrům, poprvé živým, podruhé mrtvým, protože věřil, že je to jediná správná cesta. Správná ale neznamená snadná. Zvolil ze dvou zel menší, to věděl. Ale nebolelo to o nic méně.
Nevěděl, jak dlouho klečel shrbený nad otevřenou skrýší. Co byla tehdy téměř dětská hra a nevinná zábava, byl teď nůž otáčející se v ráně. Tušil Maitimo, který to všechno navrhl, už tenkrát, že jsou společně na tomto místě naposledy? Tušil, že až se znovu všichni vrátí do Alqualondë, bude to s tmou, ohněm a krví?
Nakonec se Telvo přece jenom nějak vzchopil. Vrátil vzkazy a prsteny do krabičky, všechny, kromě jednoho - zlatého kroužku se safírem. Místo něj přidal ten, který měl dosud na malíku, dárek od Nerdanelina otce, svého zbývajícího děda, na znamení, že mu bylo odpuštěno. Navlékl na tentýž prst Pityův prstýnek - přes kloub ho přetahoval namáhavě; každopádně si ho bude muset co nejdřív zvětšit.
Nezapomenu, řekl svým bratrům beze slov. Budu doufat, do konce doufat, že najdete uzdravení a zase se setkáme. Slibuji. Postarám se o matku, nenechám ji trápit se - jak jen to bude v mých silách.
Zavřel krabičku, pečlivě, aby se dovnitř nedostala voda, vrátil ji do úkrytu a zarovnal kameny. Vypotácel se z jeskyně a bludištěm průchodů ven málem v poloviční mdlobě, nohu kladl před nohu bez uvažování, jako hračka na klíček. Na pláži upadl vedle hromádky svých věcí tváří dolů do písku a nijak se nanamáhal zase zvednout. Doopravdy se rozplakat pořád ještě nemohl.
Do města se dovlekl dlouho po soumraku. Na plážích v alqualondském zálivu dosud plály ohně, kolem nich se zpívalo, tančilo a popíjelo, nikdo si však nevšiml osamělého poutníka, který za zády oslavujících proklouzl ke schodišti vedoucímu k paláci. Proplížil se spíš po paměti než díky matnému světlu ubývajícího měsíce do dřevěné boudy uprostřed Olwëho rozestavěného paláce, kde obvykle spával, schoulil se na slamník a přetáhl přes sebe přikrývku. Spánek však nepřišel a nepodařilo se mu propadnout se ani do říše elfích snů a oživlých vzpomínek.
Nakonec se zvedl, vytáhl z truhly pod lůžkem svítící krystal, našel nástroje a nějakou dobu si hrál s Pityovým prstýnkem. K řemeslu kováře a šperkaře, jak mu otec neopomněl mnohokrát zdůraznit, měl obě ruce levé, ale něco si přeci jenom pamatoval a roztáhnout o kousek zlatý kroužek nebylo nic složitého. Nakonec mu šperk konečně sedl na malík, aniž by si musel při sundávání odřít kloub. Kamínek se ve světle čirého krystalu matně leskl. Ve slunečním světle odpoledne mu připadalo, že vyhlíží nějak jinak, že se barva safíru jaksi přelila a zmatněla, potemněla. Teď byl zase jako kdysi, pod paprsky Telperionu. Na chvilku, na mámivý okamžik. Ráno bude všechno při starém, nebo spíše: při novém.
Udělal jsem chybu, když jsem opustil Mandosovu péči? pomyslel si. Neměl jsem raději čekat, čekat třeba až do konce Ardy, jen abych mohl jít zpátky se svým dvojčetem?
Věděl, že by mu matka dala co proto za takové myšlenky.
Ne, jediné, co doopravdy potřeboval, bylo zaměstnat se něčím užitečným. Pokud nemůže spát, bude si muset najít jinou činnost. Bylo pořád ještě moc časně na to, aby se vrhl na skutečnou práci, nehledě k tomu, že Ulmovy slavnosti dnes měly pokračovat druhým, méně hektickým dnem. Rozumné opatření, které umožňovalo, aby se flamendři dostatečně vyspali a nenastupovali ke každodenním činnostem unavení, případně pořád ještě napůl opilí. Námořníci dovedli slavit jaksepatří, a jejich král to věděl.
Což znamenalo, že město ožije nejspíš kolem poledne, bude se ještě trochu popíjet, zpívat a tančit nebo jezdit na loďkách, a bylo by vrcholně nevhodné v takové povznesené atmosféře dělat rámus a rušit slavnostní náladu bušením do kamene. Nakonec by nejspíš udělal nejlépe, kdyby se z Alqualondë ještě jednou vytratil, strávil den někde u pláží nebo v pahorcích a piniových lesích kolem. I když - u pláží ne. Druhý den Ulmových slavností také býval oblíbeným termínem rodinných výletů. Mořský břeh se bude přímo hemžit místními.
Ráno. Rozhodně ale půjde až ráno. Měl by předem ohlásit Elemmakilovi nebo někomu jinému, že se večer v pořádku vrátil a chystá se zase ven. Už se vyskytly případy - naštěstí nepříliš vážné a nepříliš časté - kdy došlo na spor některého z noldorských řemeslníků s místními obyvateli, který skončil výtržností a zadržením všech zúčastněných městskou stráží. Jeden muž se nevrátil dokonce tři dny, po které nikdo z ostatních Noldor nevěděl, co s ním je, než se to doslechli od místních a intervencí u Olwëho se uvězněného podařilo vysvobodit. Telvo sám zavedl bezpečnostní opatření: Pokud se někdo chystá mimo staveniště, případně mimo místo svého ubytování, když nespal přímo tady, má o tom vždycky uvědomit někoho dalšího. Pro všechny případy. Měl by tedy být první, kdo svá vlastní pravidla bude dodržovat. Koneckonců si byl dobře vědom, že on sám je nejspíš nejneoblíbenější osobou v Alqualondë, a tedy ten nejvíc na ráně, vůči komu by se mohl obrátit hněv nějakého samozvaného mstitele.
Vyhlédl ven ze své stavební boudy. Ne, obloha ještě nebledla, takže nezbývalo než se zabývat něčím tichým a užitečným. Trochu z donucení dodělal rozpracované plakáty z předchozího dne, dobře si vědom toho, že budou očekávány. A že bude čím dál obtížnější vymýšlet nové a nové motivy, a ještě k tomu takové, v nichž by byl humor i hrozba a zároveň nikoho neranily. Příliš mnoho zdejších pamatovalo masakr po Zatmění. Příliš mnoho témat tedy bylo ošidných a mohlo se snadno obrátit proti autorovi.
Když měl hotovo, rozrýsoval ještě plány budoucího palácového atria se všemi podrobnostmi a rozkreslil hlavice sloupů, které pro ně chtěl použít - to už bylo dávno potřeba a pro další práci se k tomu zatím nedostal. Když konečně začala obloha nad mořem blednout, došel pro vodu a rozdělal oheň, aby připravil snídani. Teprve poté, co kotlík zase odstavil, se vydal na útesy a s tváří obrácenou k východu se díval, jak slunce vstává a den se rodí. Myšlenky se mu toulaly bůhvíkde. Přemýšlel o těch tisících úsvitů, které neviděl. O posledním bratrovi, jenž pořád ještě zůstává na druhé straně nekonečné mořské pláně a nevrací se, srdce zatížené těžkým břemenem viny, zármutku a pokání. A o těch tisících budoucích svítání, na něž bude každý z nich hledět sám.
"Už jsi vzhůru?" uslyšel za sebou nakonec Elemmakila, takže byl donucen vytrhnout se z chmurného zamyšlení. "To´s byl ty, kdo chystal jídlo? Už ti někdo pověděl, že není povinností architekta starat se o plné žaludky dělníků?"
"Příště to nechám tobě," pokusil se Telvo o lehký tón, ale byl si jistý, že někdejšího gondolinského kameníka neoklamal. "Dobře vím, že jsem hrozný kuchař." Odmlčel se. "Potřeboval jsem… hm. Chtěl jsem snídat časně. Budu zase celý den pryč. Nejspíš v kopcích."
"Telvo, myslím, že bys neměl. Ne sám. Víš, co říkal tvůj bratranec."
"Findaráto má dojem, že se o mne musí postarat. Nějak mne chránit, dělat mi opatrovníka. Děti už má velké, Arakáno je zpátky z Mandosu dobrá tři století, tak se zaměřil na mne. Co se mi může stát?"
"Ty víš co."
"Ne, nevím. Nikdo mě nezabije, i kdyby mne nenáviděl sebevíc, to dobře víš. Lindar takoví nejsou."
"Možná tě nikdo nezabije, ale může tě ztlouct, nějak zostudit nebo ti říci něco, co nechceš slyšet."
"Kdekdo mi říká věci, které nechci slyšet. A víš co? Oprávněně. Ty bys to měl vědět nejlíp. To tebe v Beleriandu málem…" Nedořekl, sklopil pohled, ale Elemmakilovi bylo jasné, co má na mysli. Neměl tušení, kdo tohle Fëanárovu jedinému synovi na tomto břehu prozradil. Elemmakil přežil Led, několik bitev i pád Gondolinu, aby nakonec málem přišel o život v Ústí Sirionu - rukou druhého Ambarussy, Telvova dvojčete. Přežil téměř zázrakem.
"Telvo, ty nejsi tví bratři ani tvůj otec - doufám, že sis toho vědom."
"A ty nejsi Findaráto, nemáš ke mně žádnou povinnost."
"To tvůj bratranec také ne, krom jediné, a tu máme společnou: záleží nám na našem příteli."
Telufinwë silou vůle pozvedl koutky v nuceném úsměvu a dotkl se Elemmakilovy ruky spočívající na jeho rameni.
"Pojď se nasnídat se mnou, než půjdu. Nechci během slavnosti zůstávat ve městě."
Vrátili se k ohni, nabrali si kaši a čaj.
"Včera tu byla ta Elulindova panenka," vzpomněl si Elemmakil. "Víš, kterou myslím. Slečna z terasy." Tak jí začali říkat - Noldor na stavbě paláce si nemohli nevšimnout, že je po uplynulé dva týdny sledují něčí zvědavé oči.
"Hm?"
"Ptala se na tebe. A na tvé plakáty."
"Jen ji nech, Elemmakile. Je to ještě dítě."
"Když jsme u plakátů… Být tebou, nechal bych toho. Kolik nad nimi strávíš času? Až moc, když se tak na tebe dívám. Divím se ti - tolik energie, jen abys potěšil pár rošťáků. Jsi pěkně přepadlý. Poslouchej, spal jsi vůbec?"
"Chůva, vždyť to říkám," zamumlal Telvo místo odpovědi a zvedl se. "Nech toho, Elemmakile. Na to, abys byl má matka, jsi málo zrzavý. Půjdu. Večer jsem zpátky. Užijte si zbytek oslav, jestli hodláte slavit."
Vzal si láhev na vodu, kousek chleba a sýra a svoje kreslení a vydal se směrem ke královým zahradám. Odtud vedla cesta po kraji města k severní bráně: takhle po ránu v druhý sváteční den tu bude mrtvo… Ne, špatné slovo. Rozhodně špatné slovo, pomyslel si. Jinak: Pravděpodobnost setkání s kýmkoliv mizivá. Nanejvýš nějaká stráž na opevnění - taky naše vina. Za starých časů Alqualondë nemělo ani hradby, ani brány.
Nečekal rozhodně, že narazí na někoho v podstatě ještě dřív, než opustí staveniště.
U cedule s plakátem varujícím před vstupem na staveniště stála mladá Lindë a soustředěně studovala obrázek, s dlaněmi ze strany na dřevě a nosem div ne u papíru. Na sobě měla lehké letní šaty a vlasy mokré, jako by se byla už za svítání koupat.
Věděl, že by měl mlčet a pokusit se proklouznout kolem; pokušení však bylo příliš silné.
"Řekli ti, že základní pravidlo té hry je nenechat se chytit od Noldor, princezno?"
Provinile sebou trhla, narovnala se, pohlédla na něj a byla to skutečně Maiwen.
"Já nehraju," ohradila se. "To je… To přenechávám dětem. Jenom… kluci ve městě říkali, že na téhle straně je Valarauko."
"Byl nad útesy, pokud už ho někdo neodnesl. Sem ani nevím, co jsme dali… Aha," nakoukl jí přes rameno. "Tak tenhle bude hned pryč, to tě varuji. Jak dojde na zvířátka, nevydrží nám většinou ani půl dne. Kromě pavouků."
"Slyšela jsem," podotkla Maiwen.
"Takže jestli ho chceš, budu se dívat stranou," nabídl.
Telerijská princezna se nejistě zasmála.
"Místo abys mě honil po zahradě s mečem?"
Řekla to jako nějaký tajný žert, ale stejně to zabolelo. Vždycky to bolelo, ať se Telufinwë snažil ovládat sebevíc.
"Já… Omlouvám se," sklonil hlavu. "Za minule. Nechtěl jsem tě oklamat, prostě se to tak vyvinulo. Zachoval jsem se jako hlupák a sobec."
"Ne… Já jsem… reagovala přehnaně," řekla Maiwen, ani nevěděla proč.
"Měla jsi právo vědět, s kým máš tu čest. Nebudu dál rušit, princezno. Užij si dnešní oslavu." Uklonil se jí a vydal se pryč.
"Co jsem teď řekla špatného?" zavolala mu do zad.
Telvo se otočil se zmateným výrazem.
"Prosím?"
"Úplně jsi ztuhl, lorde Telufinwë. Jako bych tě uhodila. Urazil ses kvůli něčemu?"
"Vůbec ne, princezno. Jenom si myslím, že by tvůj vznešený otec nebyl nadšený z pomyšlení, že jeho dcera zůstává ve společnosti nechvalně známého Fëanárova syna. A nejsem ničí lord."
"Jsi králův vnuk, pokud se nemýlím."
Telvo udělal dva kroky zpátky. Dívka na něj upírala lesklé mořské oči, v nichž neviděl sebemenší klam. Ona opravdu nevěděla, co se tady děje. Možná právě proto byla ochotna se s ním bavit.
"Paní, byl jsem králův vnuk, to je pravda. Nejmladší syn jeho dědice, taky pravda. Jenomže teď královský titul tady ve Valinoru po právu přešel na mého strýce Arafinwëho a jeho Dům, zatímco Fëanárova linie je vyděděná, z dobrých důvodů. Z těch, co následovali mého otce a mé bratry v Beleriandu, skoro nikdo nepřežil, do Amanu se vrátilo jen pár a z Mandosu ještě méně, a já jsem králi slíbil, že od těch zbylých nepřijmu žádné přísahy věrnosti. Ani bez toho slibu bych to neudělal, protože by to vzbudilo hodně zlé krve. Takže nejsem ničí pán a tituly mi nepřísluší." Ještě jednou se jí uklonil a pak, po krátkém zaváhání, si přetáhl přes hlavu kapuci. Ještě pořád nebylo takové horko, aby osoba v kápi budila nežádoucí pozornost, a šedozelená látka bude rozhodně přitahovat pohledy méně než jeho výrazná hříva. "Omluv mne, paní. Chci se dostat ven z města, než bude na ulicích příliš živo."
"A proč tohle?" měl vzápětí Maiwen po boku. "To je kvůli vlasům? Já jsem třeba vůbec neměla tušení, že jsi ryšavý."
"Paní," ozval se zpod kápě, "odpusť mi, že to řeknu, ale… Jsi ještě dost mladá. Příliš mladá na to, abys z vlastní zkušenosti pamatovala, co se kdysi stalo. Co jsme tady provedli. Každý, kdo zažil Zatmění Valinoru, každý bez sebemenší pochybnosti, ví, že mám zrzavé vlasy, a nikdy na to nezapomene. Nemám v úmyslu vyprovokovat nějaké násilnosti nebo pobouření.
"Tak proč jsi vlastně přijel do Alqualondë?" zeptala se.
"Stavět králův palác, princezno - podle přání mého pána a strýce a jeho dědice."
"Máš tolik zkušeností, že poslali tebe? Zabýval ses architekturou a stavebnictvím už… Hm. Za svého prvního života?"
Zastavil se. Pořád ještě neopustili královy zahrady, což bylo asi dobře. Stromy zakrývaly výhled z ulice i z oken zbylé části Olwëho paláce.
"Paní, když byl náš otec poslán z Tirionu do vyhnanství, byli jsme staří necelý yén a mysleli jsme si, že máme čas až do skonání Ardy. Zkoušeli jsme to i ono, jako v té době kdekdo z těch, kdo si mohl dovolit hledat své mistrovské řemeslo, místo aby se musel živit rukama nebo službou. Studovali jsme u matky sochařství a Findaráto a Turukáno nás učili kreslit plány, ale nic z toho nebylo dostatečně… vážné. Náš otec pokládal za důležité jiné věci. A potom jsme najednou byli ve Formenosu, matka a všichni přátelé zůstali v Tirionu, a všechno, co jsme se do té doby naučili, přišlo vniveč. Ne. Jsem… venku z Mandosu půl století. A to je jediné půl století zkušeností, které mám. To neznamená, že to nedokážu."
"Ne, to neznamená," zašeptala Maiwen. Bylo toho hodně, cítila, čemu nějak nerozuměla. Ale jedno jí vrtalo hlavou víc než jiné. "Odpusť, Telufinwë, že to říkám, ale tvá telerijština…"
"Co říkám špatně? Učili jsme se jako kluci od Arafinwionů a pak i tady, od jiných kluků…"
"Zrovna tohle. Mluvíš o sobě v množném čísle. Skoro pořád."
Připadalo jí, že Telvova tvář zkameněla a oči se mu zvětšily. Pak polkl, zamrkal a ten prchavý dojem byl pryč.
"Princezno," řekl nakonec trochu ochraptěle. "Neměl jsem tušení, že to nevíš. Problém není v nezvládnuté telerijské gramatice, jako spíš v… řekněme v mém mentálním nastavení. V mém prvním životě nebylo žádné "já". Vždycky jsme to byli my, já a Pityo, mé dvojče. Dokážu se od toho oprostit, když jde o můj druhý život poté, co mi Námo dovolil návrat ze svých Síní. Pro to, co bylo předtím… Vždycky jsme byli Ambarussar. Vždycky jsme byli dva a já o nás… o sobě v té době nedokážu přemýšlet jinak."
"Och," hlesla a on měl dojem, jako by na zlomek vteřiny zabloudila očima k jeho deskám. Znovu se jí uklonil a zamířil pryč. Maiwen, celá zaskočená, zůstala stát, ale zase jenom okamžik. Dohonila ho na ulici směřující od králových zahrad k severní bráně. Nebyla si tak docela jistá, co to vlastně dělá a proč - ještě před týdnem by byla ochotna přísahat, že Fëanárovec má na svědomí všechnu nespravedlnost světa, a najednou jí bylo strašně příjemné s ním hovořit, dívat se na něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat