4. kapitola: Maiwen proniká do tajů kamenického řemesla, atanských pohádek i minulosti Fëanárova nejmladšího syna, o jeho srdci nemluvě. Nic pěkného ovšem, jak to tak bývá, netrvá věčně.
Maiwen III.
Maiwen se vznášela na růžovém obláčku a nemohla si pomoci. Věděla, že to, co přišlo, nevydrží, nemůže vydržet, a přesto doufala v opak. Protože tam, v jeskyni, Telvo na její polibek podotkl, že se musela dočista zbláznit - a pak ji políbil na oplátku. "Zbláznili jsme se oba," dodal.
A pak to bylo… prostě nádherné. Před rokem nechápala, co její sestra Aiwen vidí na tom svém kapitánovi, že o něm neustále básní a tráví s ním každou volnou chvilku. Ještě před měsícem by ji rozesmálo, kdyby jí někdo navrhl sblížit se s Fëanárovým synem, pověstným vražedným noldorským démonem. Teď bylo všechno jinak. Pokud nemusela být u dvora, prchala na staveniště dědečkova nového paláce a ze života byla najednou dvojitá hra na schovávanou. Rodičům řekla, že by ráda pronikla do kamenického a stavitelského řemesla, a ačkoliv se to jednomu ani druhému pranic nelíbilo, poukazem na množství telerijských dělníků na Telufinwëho stavbě je přesvědčila, že bude v naprostém bezpečí. Povolili. A ona se učila, jenomže ne od vlastních. Brzy pochopila, že většina Lindar kameni opravdu nerozumí. Přesněji: vědí, jak klást jeden na druhý, jak je přitesávat a jak stavět zdi dostatečně pevné a bezpečné, ale neslyší ho zpívat. Nedokážou pochopit jeho přání a pracovat v souladu s ním. K tomu, aby pochopila ona, potřebovala jinou pomoc. Telvo ji vedl laskavě, vytrvale, a v nestřežených okamžicích si oba užívali letmých dotyků rukou, pohledů a brzo i výměny vzájemných pocitů. Když byl zaměstnaný jinak a nemohl se Maiwen ujmout, staral se o ni Elemmakil a ona mezi prací a výukou nenápadně vyhlížela, zda ho někde nezahlédne alespoň koutkem oka.
Po soumraku se málem každý večer vyplížila ze svých pokojů, proklouzla ven a trávila tam celé hodiny. Leželi s Telvem v trávě nebo v písku na pláži, dívali se na hvězdy, drželi se za ruce. Mluvili polohlasně, nebo jenom po ósanwë, a jí to připadalo nanejvýš přirozené - takto přirozeně nebyla schopná se doposud otevřít nikomu, nanejvýš snad své matce a Aiwen. A Ingoldovi, ovšem, ale Ingoldo byl v ósanwë nepřekonatelný mistr, který by nejspíš dovedl vyměnit si myšlenky a pocity i s rybami ve vlnách.
"Změnily se?" zeptala se jednoho večera. Pláž kolem nich byla tichá, jenom moře šumělo, i ono jen zlehýnka. "Hvězdy?"
Ambarussa chvíli mlčel a díval se nad sebe, přímo do jasné oblohy. Na severovýchodním obzoru vycházel Isil, tenký jako skrojek chlebové kůrky, a jeho záře jim připadala slabá a vzdálená.
"Ne moc," řekl nakonec. "Spíš jenom to, jak na ně hledíme. Tehdy v Tirionu bylo obtížné je vidět - nebyly úplně skryté, jak se někdy říká, ale Telperion jejich světlo potlačil natolik, že nemělo moc smysl je odtamtud pozorovat. Nikdy tam nebyla tma - ne taková, jako je v noci teď. Tady, v Alqualondë a v kopcích kolem, je noční obloha dost podobná, jako když jsme byli kluci. Pokud není měsíc plný. Ale na severu ve Formenosu nám hvězdy připadaly skoro na dosah ruky. Obrovské a tak jasné, že jsem nic podobného do té doby neviděl. A jedna z mála hezkých věcí tam. Bylo to nepřívětivé místo, spíš pevnost než osada, a stejně nepřívětivé okolí, studené tmavé skály a málo rostlin, jenom severské smrky, borovice a tuhá tráva. Všechno tam bylo jiné, chladnější, než jsme byli zvyklí, po všech stránkách."
"A přesto jste tam následovali otce. Proč?"
Telvo se posadil a nervózními pohyby vytřepával písek z vlasů.
"Milovali jsme ho, Maiwen," řekl po dlouhém tichu. "Vím, že se tomu dneska těžko věří. Sám jsem slyšel, jak se o něm vypráví - ne o tom, co udělal po Zatmění, ale o tom, jaký prý vždycky byl. Zahleděný do sebe a svého díla, říkají. Umanutý. Posedlý. Byl to všechno, svým způsobem, ale zároveň… skvělý otec. Když zrovna nepropadl nějakému projektu nebo zoufalé snaze vnutit nám svoje řemeslo, nikdy bych si nemohl přát lepšího. Nolofinwë byl ke svým dětem chladný a náš dědeček z otcovy strany si od nás zachovával odstup… mnohem větší než tvůj děd od tebe… ale náš otec… Dával nám všechno a víc. To až později, když jsme dospívali, se změnil. Úplně změnil. I proto jsme ho nechtěli nechat odejít do vyhnanství samotného. Naše matka byla v bezpečí, u své původní rodiny, nemuseli jsme mít o ni obavy. Ale o něj… jsme měli. Oprávněné, ukázalo se."
"Říkala jsem si, že to tak nějak muselo být." I Maiwen se zvedla do sedu a posunula se k němu blíž. "Nedokážu si představit, že bych bez přemýšlení následovala otce, který by byl takový, jakého skoro všichni líčí tvého."
"Všechno se to pokazilo. Nějak plíživě, postupně, Maiwen, a ani jsme si toho zprvu nevšimli. Změny k horšímu dost často zřejmě přicházejí tímhle způsobem. Buď dal moc sil svým projektům, nebo… Nevím. Těžko říci. Na konci už mu záleželo jenom na dvou věcech: na jeho silmarilech a na jeho otci. A o oboje přišel naráz."
Ještě nikdy se Maiwen neodhodlala otevřít tak bolestivé téma, jako pro Telva muselo být toto. Ale cítila, že se to potřebuje dozvědět. Potřebuje pochopit.
"Když jste věděli, jak to s ním je, že není úplně… v pořádku, při smyslech… Proč jste se nezastavili včas?"
"Kdy ještě bylo to včas?" zopakoval Telvo pochmurně. "Sám nevím, kdy by pro nás ještě existovala cesta zpátky. Nejspíš když se matka vystěhovala z našeho domu. Určitě tehdy. Kdykoliv potom už bylo pozdě. Šli jsme do Formenosu z obav o otce, a vraceli se v chaosu, potmě, s mrtvým tělem našeho děda, vyděšení a rozezlení na nejvyšší míru. Otec… doposledka měl obrovskou sílu ducha. Byl skvělý řečník. Vášnivý. Na vás, Lindar, jeho kouzlo nepůsobilo tolik jako na Noldor, a nejvíc ze všech dokázal své vůli podřídit nás, své děti. Jeho plamen nás zažehl a nepustil…" hlas se mu vytratil. "Všechno se to dělo jako v nějakém snu. Pamatuju si, jak stojím v Tirionu, na náměstí v kruhu pochodní, s taseným mečem… uvědomuju si, co a jakými slovy jsem přísahal… a doteď nevím, co mě to posedlo. Proč jsem to udělal, bez zaváhání, bez přemýšlení. A potom tady, v Alqualondë, to bylo podobné. Byli jsme celou dobu jako opilí, a vystřízlivění přišlo strašné."
"Telvo…" napadlo Maiwen něco příšerného. "Já jsem o tom… četla, slyšela… hodně. O vaší Přísaze. Jak můžeš…" Nevěděla, jak to má říci. Vysvětlit to, co jí táhne myslí. "Vždyť jste ji nesplnili," řekla nakonec bezmocně a natáhla se po jeho dlani.
"Co s tebou bude?"
"Nic," řekl tiše, zase až po chvíli, zvedl její ruku a políbil ji. "Nic se mnou nebude. Přísahu nelze zrušit, ale… Našla se cesta okolo. K neuvěření." Odmlčel se. "Findaráto vyprávěl, jak v jedné pohádce Druhorozených měla chytrá dívka přinést králi dar-nedar. Zavřela do košíku holuba, a když ho král otevřel, pták mu uletěl a ona ve zkoušce uspěla. Tady, v Amanu, zjevně je hodně takových mazaných… hm, nejen dívek. Dva silmarily získali za strašnou cenu zpátky mí nejstarší bratři už tam, v Beleriandu. I když, získali… Kameny je opustily samy. Drželi je, ale už je nemohli doopravdy vlastnit. Zbavili se jich, zahodili je… Ale zjevně to stačilo. Nepřísahali jsme, že se jich nesmíme dobrovolně vzdát."
"Ještě je jeden," řekla Maiwen a mimoděk obrátila pohled zpátky ke hvězdám.
"Ano," pokývl Telvo. "Gil-estel. Ten byl můj, Maiwen. Asi dvě minuty."
"Cože?"
"Potkal jsem se s Eärendilem. V Lórienu, hned jak jsem opustil Síně čekání. Strčil mi Kámen do ruky, prostě takhle…" sevřel v dlani její drobnější ruku, zavřel ji do pěsti. "Aby předešel potížím, řekl."
"A ty?"
"Silmarily se staly prokletím mé rodiny," řekl Telvo. "I mým. Na jednu stranu jsem po něm nějak toužil, na druhou… Představa, že ho budu vlastnit, že mne… třeba připraví o rozum, promění mě k nepoznání jako mého otce, že ze mne udělá ještě horšího zabijáka, než už jsem… po krveprolití v Alqualondë… Představa, že zrovna tenhle konkrétní kámen rozvrátil srdce mým bratrům, zničil je a nakonec zahubil, a já ho teď mám mít u sebe jako neustálou připomínku… Jenom z té myšlenky mi bylo zle. Vrátil jsem ho Eärendilovi. Nemusím svého vzdáleného bratrance pronásledovat do konce Ardy, protože se nepokusil upřít mi mé dědictví. Co jsem udělal, udělal jsem z vlastní vůle. Splnil jsem Přísahu, a přitom nechal holuba uletět. Jako ta holka z edainské pohádky."
"Telvo…"
Ve světle hvězd, silmarilu na obloze a měsíčního srpku neviděla tak docela, jak se tváří. Hádala jen podle tónu hlasu a napětí v jeho prstech okolo její ruky.
"Teď bys měla utéct," pobídl ji. "Tohle je ideální příležitost."
"Neuteču." Naklonila se k němu, do jeho tepla, a objala ho oběma pažemi. "Ambarusso, složil bys… třeba… ještě jednu přísahu při jménech Manwëho a Vardy, se samotným Stvořitelem jako svědkem?"
"Jednu konkrétní ano, Maiwen." Odmlčel se a sklopil zrak. "Kdyby to bylo možné. Jenomže si netroufám věřit, že by mi to mohlo být přáno. Že by to osud dopřál nám dvěma. A nikomu jinému než tobě bych nepřísahal. Už nikdy."
Ani ona nemohla doufat, že vztah mezi ní a Fëanárovým synem zůstane dlouho nepovšimnut a nakonec dojde požehnání - ale přesto doufala.
"Opatrně, princezno," řekl jí jednoho odpoledne Elemmakil. Udělal pohyb, jako by chtěl poněkud stranou nasměrovat kamenické nástroje, které svírala, jako by mu nešlo o víc, než o radu, jak se zlepšit v práci. "Tohle neskončí dobře," dodal šeptem, skloněný k ní. "Nepřivolávej katastrofu na hlavy nás všech."
"Jsem tak špatná a nešikovná?" zvedla obočí, předstírajíc, že nepochopila, a odložila kladívko i dláto na zem.
"Ty víš, že o tomhle nemluvím," povzdechl si Noldo a gestem ukázal k rozpracovanému reliéfu v kusu kamene. Takhle zblízka jasně viděla tenounkou bílou jizvu na jeho horním rtu, který zakrýval uštípnutý zub pod sebou, a znovu ji napadlo, jak je to zvláštní. Skoro jako by si památku na starou ránu nechával ve tváři schválně - běžně se elfům poranění hojila bez následků. "Dělám si starost o Telva. Nu, o tebe taky."
"To vůbec nemusíš," zatvářila se chladně. "Lord Telufinwë je dobrý učitel a dobrý stavitel. Nikdo proti němu nemůže říci ani slovo."
"V tom se mýlíš, paní Maiwen. Lord Telufinwë, jak říkáš, má nepřátele. Ale ani o tom nemluvím. Je… ve všem po matce, ale to neznamená, že v sobě nemá horkou krev. Říkají, že paní Nerdanel byla v mládí také přinejmenším ztřeštěná a vrhala se do věcí po hlavě, bez přemýšlení. Jak jinak by ji asi také osud svedl s Fëanárem, že. A Telvo, jak se mi zdá, udělal teď totéž."
"Nevím, o čem mluvíš," odmítla.
"Víš, princezno. Nehraj si s ním. Nepřivolávej na něj neštěstí. Udělala bys lépe, pokud se chceš učit našemu řemeslu, kdyby sis našla jiného učitele."
"Tvému pánu ode mne nic nehrozí."
"Mému pánu ne," souhlasil Elemmakil okamžitě. "Protože tím je Arafinwë. Ale Telvo je můj přítel od dětství. Možná si neuvědomuješ, co mu provádíš tím, že se na něj usmíváš, že jsi na něj milá. Měl velkou rodinu, šest bratrů, a všechny ztratil. Udělal hroznou chybu, a přišel tím o čest a dobrou pověst, lidé se od něj odvracejí jako od nekajícného zločince a Mandos ho nějak nenaučil, jak s tím vším má znovu žít. Je osamělý a nešťastný. Může si snadno vyložit… tvou laskavost… jako něco jiného. Bojím se, že až pochopí, jak se věci mají, zlomíš mu docela srdce."
Maiwen strnula s pohledem upřeným do jeho tváře.
"Tohle si o mně myslíš? Že se usmívám na Telva, abych mu pak zasadila smrtící ránu? Třeba proto, abych pomstila své rodné, po žensku, záludně?"
"Možná ne záměrně," pokusil se ospravedlnit. "Paní, jsi princezna z Alqualondë. Jakékoliv přátelství mezi tebou a jím je odsouzené ke zkáze. Jestli se tvůj otec dozví, že s ním třebas jen mluvíš, rozpoutá se skandál. Peklo. Pro něj. I pro tebe, ale pro něj víc. To chceš?"
"Nepřeju mu nic zlého, Elemmakile."
"Tak mu nedovol, aby si dělal plané naděje."
"Kdo řekl, že jsou plané?"
Někdejší pán z Ondolindë na ni zůstal zírat s pootevřenými ústy.
"Och Valar," hlesl nakonec, když pochopil. "Tak tohle je snad ještě horší." Dlouhou dobu na ni mlčky hleděl, pak sklopil oči a vzal ji za ruku. "Princezno, pokud ti na něm opravdu záleží… Nevyhledávej ho. Nech ho, ať dokončí svou práci a vrátí se do Tirionu. Čím dřív tě nebude mít na očích, tím lépe. Musíš to být ty, kdo zakročí, dřív než se věci vyvinou špatně a docela vymknou z rukou…"
"Já? Co mi vlastně radíš, můj lorde? Nejdřív máš pocit, že mu chci z vlastní zlovůle zlomit srdce, a pak mě k tomu nabádáš? Když se ti nelíbí, že je nám spolu dobře a chceme se vídat, proč to neřekneš jemu?"
"Proč?" vybuchl Noldo polohlasně. "Protože žádný Fëanárion, ani ten nejrozumnější, nemá stejně nikdy dost rozumu na to, aby si spočítal budoucí ztráty. Vidí jenom okamžitý zisk, to, co může mít teď hned. Mám Telva rád, nechci ho nechat, aby se nadobro zničil, a on to udělá, protože se do tebe zbláznil s veškerou vášní, jaká je jeho rodině vlastní. Nejsem slepý, paní."
"Ztráta, zisk? O čem se to bavíme? O lásce, nebo o účetnictví?" prskla Maiwen.
"Paní, jestli se o tomhle dozví tvůj otec, zabije ho. Bez přehánění, zabije ho na místě."
"Co ty víš o mém otci, Noldo?" rozzlobila se. Teď se navzájem měřili zlostnými pohledy. Elemmakil pořád ještě držel její ruku, ale oba vyskočili ze země a zírali na sebe - divoce, s blesky v očích.
"Málo, princezno," řekl nakonec Elemmakil. "Ale jedno ano: Miluje své děti a má důvod nedůvěřovat Fëanárovým synům. Myslela sis, že ti požehná, až za ním přijdeš a představíš mu takového nápadníka?"
"Já jsem… takhle jsem vůbec neuvažovala," přiznala se Maiwen, náhle skleslá, jak z ní hněv vyprchal. "Vždycky jsem si myslela, že Fëanárovi synové jsou něco jako… strašidlo z minulosti. Zvrácení a zkažení. Jenže Telvo…" Hlas jí vyprchal.
"Nemůžeme mít vždycky to, co chceme," přikývl Noldo, jakoby nějaké vlastní myšlence. "Uchovej si hezkou vzpomínku, a hledej jinde. Přitáhl tě k sobě právě proto, že se tak liší od krvelačné stvůry, kterou jsi čekala. Byla jsi zvědavá, překvapená a zaskočená a zaměnila jsi to všechno s něčím jiným. Tohle není láska, Maiwen."
"Jak to můžeš vědět? Milujeme jenom jednou a mockrát jsem slyšela, že tu chvíli a toho pravého poznám - a poznala jsem. Můj otec to pochopí."
"Co pochopím?"
Oba sebou trhli a Elemmakil pustil dívčinu ruku, kterou pořád ještě svíral. Princ Elulindo do něj strčil otevřenou dlaní.
"Co má tohle znamenat?" zavrčel na něj. "Už chvíli vás pozoruji. Je sem vidět z oken paláce. Co to zkoušíš na mou dceru, Noldo?"
"Otče…" pokusila se Maiwen, najednou celá vyděšená. Takového svého otce ještě nikdy neviděla a po pravdě nechápala, co se vlastně děje. Kolik toho slyšel?
"Pro někoho, jako jsi ty, Maiwen nevyrostla," pokračoval zatím Elulindo zlostně. "Jak se vůbec opovažuješ se jí dotýkat?"
"Otče, o nic nešlo," zatahala ho dívka zezadu za rukáv. Elemmakil o krok ustoupil.
"Mýlíš se, pane," nadechl se. "Špatně si vykládáš, co jsi viděl. Probírali jsme dílo, jako dva řemeslníci, kterým záleží na výsledku. Možná jsme zašli v diskusi příliš daleko, ale nikdy bych si nedovolil přistupovat k princezně z Alqualondë jinak než s úctou."
"Drž se od ní dál, rozumíš?" procedil Elulindo mezi zuby, jako by neposlouchal.
"Otče, Elemmakil je můj učitel, nedělá nic špatného. Sám jsi mi dal svolení, abych se zabývala prací s kamenem…" hlesla Maiwen, dočista zděšená.
"Mezi svými vlastními lidmi, dcero. Je jich tady dost."
"Ale žádný není ani zdaleka tak dobrý!" vyhrkla bez uvažování. "Noldor…"
"Noldor!" zkřivil Olwëho syn rty. "Žádnému z Noldor se nedá důvěřovat, tak to je. Podej mu teď ruku, a za chvíli tě bude chtít celou. Pokusí se tě obalamutit temnými kouzly, obloudit ti srdce a přivlastnit si tě, jako se to chystali učinit Fëanárovi synové v Beleriandu s mou sestřenicí. Nebudeš-li mu po vůli, nebude se rozpakovat se tě násilím zbavit. A ty, dcero, pokud pohrdáš umem svého vlastního lidu, by ses měla vrátit domů a začít se zabývat takovou prací, jaká lindarské dámě přísluší."
"Dal jsi mi svolení!" vykřikla Maiwen. "To nemůžeš popřít!"
"Nedal jsem ti svolení bratříčkovat se se špinavými noldorskými zabijáky!" zasyčel její otec a rozhlédl se kolem. Na křik už se seběhla polovina dělníků na stavbě a přihlížela té scéně, bez ohledu na to, zda šlo o Noldor nebo Teleri, s očima navrch hlavy. "Ty, Telufinwë Fëanárione!" zahlédl Elulindo v davu rezavé vlasy hlavního stavitele, který se k nim prodíral. "Drž své dělníky dál od mé dcery! Jestli věříš, že postavíš pár zdí a vyvěsíš pro děcka pár líbivých barevných malůvek, a všechno bude odpuštěno, tobě i tvým, pak jsi ještě arogantnější a ještě hloupější, než jsem myslel."
Mezi Noldor to zašumělo pobouřením. Maiwen si všimla, jak Telvovi přeběhla obličejem křeč a jak si přikousl rty, aby zadržel prudkou odpověď.
"Pane," řekl tak klidně a tiše, jak jen svedl, "tvůj spor je se mnou, ne s Elemmakilem, který nikdy nezvedl meč proti elfům - jinak než v obraně před mými bratry." Davem to znovu zahučelo, ale Telvo si hluku nevšímal. "Princezna má velké vrozené nadání pro práci s kamenem, a on jí může pomoci ho rozvinout. S přiměřeným vedením se tvá dcera nestane jen dobrou sochařkou, může být skvělá. Nenuť ji jít po cestě, která je možná tradiční, ale ona pro ni nemá předpoklady. Nikdo z Noldor jí tu neublíží."
"Neříkej mi, co je pro mou dceru dobré, Fëanárione. Jestli se můj otec rozhodl ti odpustit a dokonce tě pozval sem do Alqualondë, budiž. Ale já ti říkám, že ta loď, na které jsi uhořel, měla stokrát větší cenu než ty. Měl jsi mít aspoň tolik slušnosti, abys zůstal mrtvý a nenutil nás všechny dýchat s tebou stejný vzduch." Chraplavě se nadechl. "Držte se dál od mé dcery, Noldor. Vy všichni. Jdeme, Maiwen."
Noldorští řemeslníci, všimla si princezna, během Elulindovy řeči sahali k opaskům, lhostejno, zda na nich měli zavěšené jídelní nože, kladívka nebo třebas jen dřevěná měřidla. Ambarussa zbledl jako stěna, ale jemu se podařilo vlastní ruku zadržet. Naopak, gestem zastavil všechny, kdo se za jeho zády chystali pohnout.
"Otče," pokusila se zachránit situaci. "Tohle bylo kruté a nespravedlivé. Nikdo mi nechtěl ublížit. Sama jsem požádala, abych se směla něčemu přiučit."
"Uč se od svých vlastních lidí," zopakoval Elulindo sníženým hlasem, "nebo raději vůbec ne. Dokud jsi tak mladá a nezkušená, budeš muset poslouchat. Jdeme domů, dcero."
Setkala se pohledem s Elemmakilem a z jeho očí vyčetla: Říkal jsem ti to. Od něj se otočila na Telva, i když nečekala, že by ještě něco mohl poznamenat. Fëanárův syn, na němž bylo vidět, že vší vůlí zadržuje hněvivý výbuch, jenom zavrtěl hlavou. Pak přece jenom promluvil.
"Požádej prince Findaráta, paní Maiwen. Ten je alespoň z poloviny z vašich, a lepší kameník, než většina z nás."
Otec ji vlekl pryč, s rukou pevně a nekompromisně sevřenou na jejím zápěstí. Mlčel a bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe. Maiwen byla také, i když z jiných důvodů. Přesto naprosto dokonale chápala, že teď je čas mlčet. Odporem by všechno jenom zhoršila; jako před Ulmovým svátkem. Shromáždění na staveništi vypadalo jako sud plný prachu, který Noldor používali ve svých dolech k odstřelování kamene - kdo ví, jak by věci skončily, kdyby se bránila a rozpoutala skandál. Nechala se odtáhnout na náměstí, tam mlčky vytrhla paži z Elulindových prstů a vyrazila rázným a rozzlobeným krokem ke stojící části paláce.
Slyšela, že na ni otec volá jménem, a postřehla v tónu jeho hlasu pokus o smír. Ani se neohlédla.
Odpoledne a večer proběhly v mrazivém mlčení. Dokonce i Olwë během večeře pochopil, že mezi otcem a dcerou došlo k další závažné rozepři. Měl ovšem dost moudrosti, aby u stolu mlčel, zatímco Maiwenina matka se marně snažila dělat zprostředkovatele a mírotvůrce a Elulindo se zpočátku pokoušel něco vysvětlovat, než to vzdal a zůstal sedět v zachmuřeném tichu. Maiwen oba dva rodiče okázale ignorovala.
"Maiwen," oslovil ji Olwë polohlasně, když vycházeli z jídelny v dusné a těžké atmosféře jako mezi dvěma bouřkami. "Na slovíčko, prosím tě."
Následovala ho do jeho pracovny, pořád ještě potichu.
"Dítě," řekl král mírně, když se za nimi zavřely dveře, "nevím, co se stalo mezi tvým otcem a tebou, ale urovnej to. Znám svého syna, je tvrdohlavý, ty jsi v tomhle docela po něm - ale teď mu musíš vyjít vstříc. Chtěl se s tebou usmířit, neodpírej mu to. Nikdy nevíš, co přinese zítřejší den."
"Nejspíš vyjde slunce a on mne požene k Tarmë a těm ostatním olihním tkát plachty, místo abych mohla dělat, co mi jde a k čemu mám předpoklady," odsekla Maiwen, pořád plná vzteku a vzdoru. Na jeho varovný pohled sklopila oči. "Ale pokud mi přikážeš, můj pane, poslechnu tvou a jeho vůli."
"Maiwen, nemluvím s tebou jako král Lindar," zvedl Olwë obočí. "Prostě jen nechci, abys vyhloubila mezi sebou a svým otcem propast jen proto, že máte odlišné názory. Jednou bys mohla litovat, a třeba už by bylo pozdě."
"Nejsem to já, kdo kope propasti," neudržela se znovu. "Přála jsem si učit se kamenickému řemeslu, a rodiče mi to dovolili. Uplynou dva měsíce, a najednou je všechno jinak. Otec ztropí veřejnou scénu, obviní Noldor na stavbě tvého paláce z nepředstavitelných věcí, vytáhne na světlo dávnou minulost… Zakáže mi, abych dělala to, v čem bych mohla vyniknout. Nemluvě o tom, z čeho obvinil chudáka Elemmakila, který se mi jenom snaží pomoci - to bylo nejenom hnusné, ale i naprosto směšné."
"Opravdu tak směšné, Maiwen?"
"Já a Elemmakil! Mám i tobě odpřísáhnout, že jsme jenom přátelé a on by si na mne nikdy nedovolil hledět jinak?"
"Možná to není Elemmakil?" nadhodil Olwë a Maiwen strnula. Její dědeček se odvrátil, hledě z okna, aniž by doopravdy něco viděl. "Maiwen, teď musíš být ty ta moudrá. Počkej pár let, dokud nebude v Tirionu všechno v pořádku. Pak, až budou mít čas přijet sem, popros Ingolda nebo Anáriel, ať tě učí. Noldor… Noldor mají v sobě zvláštní kouzlo, to nepopírám. Ale ty zase nemůžeš popřít, že tvůj otec se jich obává právem. Jsou nevyzpytatelní."
"To nejsou obavy, co hýbe mým otcem, pane. To je čirá nenávist."
Olwë si zhluboka povzdechl, odtáhl křeslo od stolku a posadil se, čelo podepřené dlaní.
"Tvůj otec je raněný," řekl nakonec váhavě. "Zjevně nesetrval v Mandosových sálech dostatečně dlouho na to, aby se docela uzdravil, nebo se ta rána znovu otevřela, když se vrátil do těla. Nechápeš to? Nechápeš, že pro každého z nás, kdo jsme prožili Zatmění Valinoru a krveprolití, které následovalo, rozpoutané našimi vlastními příbuznými, je těžké zase přijmout Noldor do našich životů jako přátele a pomocníky, ne jako nelítostné zabijáky?"
"A copak ty nechápeš, dědečku, že pro ně to může být zrovna tak těžké, a kdybychom se snažili víc se navzájem pochopit, uzdravilo by to nás všechny? Elemmakil nikdy nikomu z nás neublížil, a mám dojem, že ti, kteří… ti, kteří třeba ano, to neudělali záměrně, ale v chaosu vší hrůzy po Zatmění se to prostě nějak stalo mimo jejich vůli. Nejsou právě Noldor prvními obětmi Fëanárova šílenství?"
"Možná. Možná máš pravdu. Já sám dělám všechno, co je v mých silách, abych se oprostil od minulosti. Ale tys to neprožila. Ty nevíš, jaké to je, budit se každý den s myšlenkou na to, že tvé děti leží v chladných hrobech za hradbami."
Rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho.
"Takže máme všichni kvůli minulosti zahodit svou budoucnost," řekla Maiwen nakonec hořce. Neznělo to jako otázka. "Já budu tkát plachty dobré leda tak na vytírání podlahy, i když bych mohla být sochařkou nebo stavět domy, na které bych byla pyšná. Otec už nikdy více nepromluví s Arafinwëm, a přitom dobře vím, jací byli kdysi přátelé. A Telvo se bude až do Druhé hudby schovávat v lesích v domě své matky, a když se odváží do města, tak leda v plášti s kápí, aby na sebe nepřitahoval pozornost. To ti připadá v pořádku?"
"Takže Telufinwë Ambarussa Fëanárion je teď pro tebe Telvo?"
"Dědečku, při vší úctě… to je moje věc, jak oslovuji své přátele. Požádal mne, ať mu neříkám otcovským jménem, tak respektuji jeho přání."
"Pak ale musíš chápat, že tohle se tvému otci líbit nemůže."
"Můj otec to neví a nedozví se to," zamračila se. "Jenom kvůli němu nebudu chodit a snažit se všechny kolem zranit krutými slovy."
"Jako třeba?"
Jak byla rozzlobená, nepostřehla past.
"Jako třeba: ,Ta loď, na níž jsi uhořel, měla stokrát větší cenu než tvůj život.ʻ Tohle už je příliš, a nejsem sama, kdo si to myslí. Kdyby Telvo neudržel svoje Noldor na uzdě, skončilo by to dneska přinejmenším rvačkou a výtržností."
Opět následovalo dlouhé ticho. Králova tvář, už předtím vážná, se ještě více zachmuřila, jako by přemýšlel o něčem nevýslovně nepříjemném a bolestivém.
"Promluvím s tvým otcem," řekl konečně. "A ty buď rozumná a udělej totéž. Neměli bychom odcházet spát v hněvu, aniž bychom se usmířili s těmi, koho milujeme." Vstal a vydal se ke dveřím. "Nikdy nemůžeš vědět jistě, že to není naposledy."
"Dědečku…" zastavila ho Maiwen, "dovol mi odjet. Pryč z Alqualondë. Chtěla bych k tetě Eärwen do Tirionu. Tam bych se mohla učit, čemu bych chtěla. Bez ohledu na…"
"Ne, dítě," přerušil ji neoblomně. "K tomu teď není ten pravý čas."
"Bude někdy?" zeptala se hluše, do prázdna. Nečekala, že by na tohle dostala odpověď.
"Pohovořím s Elulindem," zopakoval Olwë místo toho podruhé. "Nemůžu mu nařídit, jak má vychovávat své vlastní dítě, ale věř, Maiwen, že pro tebe vždycky chtěl to nejlepší. A nemůžu po něm ani žádat, aby se omluvil Fëanárovu synovi za svá slova, ale přiměju ho, aby víckrát takový přešlap neopakoval. Máš pravdu, že to byla urážka, jakou by strpěl málokdo, a mohla následovat velká nepříjemnost. A říci něco takového Znovuzrozenému je v každém případě neobyčejná krutost a neomalenost, zvlášť když zemřel tak hrozným způsobem jako Telufinwë. Což tvůj otec dobře ví."
"Co se stalo Telvovi?" zašeptala Maiwen.
Olwë se vrátil ode dveří.
"Proč to chceš vědět?" zeptal se přísně.
"Proč?" vyhrkla Maiwen. "Proč? Je to můj přítel. Je moc milý, a přitom nešťastný, a ať se snaží, jak chce, dříve nebo později mu zase někdo poví něco takového jako otec. Nechápu, proč ho Ingoldo přiměl sem jet. Musel vědět, že je to marná snaha, a bude to bolet všechny."
"Nechápeš? Právě jsi řekla: Je to můj přítel. Před třemi měsíci by tě to ani nenapadlo. A pokud vím, také dělníci na stavbě ho mají rádi - i naši. Dokonce i ti, kdo tu byli tenkrát, během té řeže. Mám za to, že Ingoldo věří v takové věci, jako je přátelství. On by to jako marnou snahu neviděl." Snížil hlas. "Ale ty, Maiwen, buď opatrná. Všichni Finwioni dokážou udělat dojem, ohromit a přitáhnout. Nedělají to schválně, je to prostě v nich. Jeho druhý bratr, Kánafinwë, byl hudebník, dost dobrý, takže měl na každém prstě deset obdivovatelek. Každá ho chtěla. Ale tu, kterou si vybral, učinil nakonec nesmírně nešťastnou, připoutal ji k sobě až do konce světa, a pak ji opustil sotva deset let po jejich sňatku a už se nejspíš nevrátí. A pátý, Curufinwë, tady také nechal manželku, když odcházel do Beleriandu, a navíc jí vzal jejich jediné dítě - a ten hoch opravdu v té době byl ještě téměř dítě. Pamatuj na to a dej si pozor, ať se z tohohle přátelství nestane něco jiného."
"To by Telvo neudělal!" vyhrkla Maiwen a vzápětí zčervenala až po uši, když si uvědomila, že je prozrazena.
"Možná neudělal," souhlasil Olwë překvapivě. "Telufinwë, když jsi to chtěla vědět, umřel v Beleriandu na své špatné svědomí. Neunesl, co jeho otec, jeho bratři i on sám spáchali tady v Alqualondë, rozhodl se opustit výpravu i Přísahu a vrátit se do Valinoru. Hledat trest a odpuštění. Chtěl si v Losgaru vzít loď, jednu z těch, které nám ukradli tady v Přístavech, a odplout zpátky domů, až tábor usne. Naneštěstí si pro svůj plán vybral stejnou noc, jako Fëanáro pro ten svůj."
Maiwen se rozšířily oči, když pochopila.
"Tak," kývl její dědeček. "Spal na lodi, když jeho otec nařídil všechny koráby spálit. Nevím, jestli se udusil kouřem, uhořel, nebo se popálený a přiotrávený dostal do vody a utonul v zálivu. Nejspíš to neví ani on sám."
"A po tomhle," zašeptala Maiwen, "mu můj otec řekne…"
"Maiwen," přerušil ji Olwë. "Tvůj otec je prudký a těžko odpouští. Nevyčítej mu ta slova, která jistě nepromyslel. Usmiř se s ním. A znovu ti říkám: dej si pozor na Fëanárova syna."
"Nemůže za to, čí je syn," zamračila se nesouhlasně. "Dobrou noc, dědečku."
Jenomže samozřejmě neměla v úmyslu jít spát. Počkala, až palác ztichne, a čekání jí připadalo nekonečně dlouhé. Když se konečně vyplížila zadním vchodem ven, už se blížila půlnoc. Bylo jasno a cestu na staveniště znala snad i poslepu. S postupem prací už zmizela většina nebezpečných výkopů a nedobouraných zídek, takže se bez zádrhelů propletla k Telvově boudě. Mezi nedoléhajícími prkny a pod dveřmi prosvítaly ven proužky světla.
"Ambarusso," ozvala se šeptem a zaklepala. "Ambarusso, jsi tam? Nespíš?"
Dveře se otevřely. Vklouzla dovnitř.
Nejdřív si myslela, že Telvo jako obvykle kreslí - buď další obrázky na cedule u staveniště, nebo nové podrobné plány a skici k jednotlivým místnostem či sochám. Pak spatřila lahvičku s inkoustem a pochopila, že se mýlí.
"Píšeš matce?" zeptala se. Nerdanel a dva bratranci, Ingoldo a Arakáno, byli Telvovi nejčastější korespondenti. "Prosím tě, nepiš jí o tom, co se dnes stalo. Dělala by si starosti. Mrzí mě to. Omlouvám se ti za otce."
"Ty se nemáš proč omlouvat, Maiwen," potřásl Telvo rusou hlavou. Vlasy měl rozcuchané, spousta pramenů unikla z copů a visela mu volně kolem obličeje v neuspořádané změti. "Píšu králi," dodal.
"Myslíš našeho společného strýce?"
"Toho." Sebral hromádku stavebních výkresů z druhé židle v místnůstce, aby jí udělal místo, a vrátil se za stůl. "Chci požádat, aby mě odsud odvolal. Práce na paláci je na dobré cestě, plány i základy hotové, takže Elemmakil zvládne všechno dokončit i beze mne, a na vnitřní dekorace bych tvému dědovi někoho našel místo sebe. To má ještě čas přinejmenším do přespříštího roku. Letos ještě hotovo nebude a hrubá stavba by si stejně měla přes zimu sednout."
"Telvo, to přece nemůžeš!" neovládla se.
Vzhlédl k ní od svého rozepsaného dopisu.
"Právě naopak. Musím, z mnoha důvodů. Od samého začátku to byl špatný nápad, a dnešní incident mě v tom utvrdil. Maiwen, chybělo málo, a opravdu mohlo dojít k nějakému dalšímu násilí mezi Noldor a Teleri. I kdyby to měly být jenom modřiny a rozbité nosy, nehodlám s něčím takovým pojit své jméno, znovu. A takhle, nebo i hůř to bude pokračovat, dokud tu zůstanu. Protože dneska to nebylo poprvé. Zdaleka ne. Moje přítomnost místní provokuje, to se netýká jenom tvého otce."
"Neměl žádné právo na tebe takhle vyjet. Nic jsi mu neudělal!"
"Že nic?" ušklíbl se. "I když úplně pominu minulost… Viděla jsi, jak řádil kvůli tomu, že se Elemmakil odvážil vzít tě za ruku? Elemmakil, který je proti mně čistý jak lilie a nevinný jako novorozené kotě?"
Maiwen se pousmála, i když žert vyzněl křečovitě a nuceně.
"Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby přišel na to…" odvrátil se. "Mluvila jsi s Elemmakilem. Já taky. Nevím, co řekl tobě, ale o mně si myslí, že jsem šílenější než můj otec, když jsem se odvážil jenom pohlédnout na alqualondskou princeznu. Má pravdu. Musíme to ukončit."
"To přece… Copak… Copak mě nemáš rád?"
Telvo vstal, obešel stůl a klekl si k jejím nohám.
"Miluju tě, Maiwen," vzal do dlaní její ruku. "Nade všechno. Právě proto tě nechci zničit. Když tady nebudu, jsem si jistý, že tvůj otec povolí, nechá tě vrátit se mezi kameníky a nepromrhat svůj talent. Přestane tě nutit do tradičního řemesla. Maiwen, já… o tomhle něco vím. Strávili jsme většinu svého dětství a mládí v kovárně posloucháním, jak máme obě ruce levé, jak se ani ke kovařině ani ke šperkařství nehodíme, na vynálezy nemáme hlavu, a ať se podíváme na Curufinwëho, ten se jinak snaží. Tohle nám otec opakoval do omrzení, a stejně nás nutil k tomu, pro co jsme neměli žádné vlohy, jen aby si nemusel připustit, že ani poslední dva synové se nepotatili a Curufinwë je jediný, kdo po něm něco zdědil. Výsledek je, že mi své řemeslo úplně znechutil. Nechci, aby se totéž stalo tobě. Jsem překážka na tvé cestě k úspěchu, k opravdové velikosti."
"Ty nejsi překážka, Ambarusso. Neodjížděj. Zvládneme to, všechno dobře dopadne. Uvidíš."
"Mýlíš se. Když zůstanu, v nejhorším případě nebudu stát jenom mezi tebou a tvou budoucí kariérou, ale taky mezi tebou a tvou rodinou. A to nechci. Maiwen," nadechl se ztěžka, "nešťastná láska… tě přebolí. Finwëho srdce se obrátilo k druhé ženě a Finduilas si zamilovala jiného muže, není to vyloučené. To se jenom tak říká, že milujeme pouze jednou. Nebo se najdeš v řemesle. Budeš spokojená. Uvidíš. Se mnou bys nikdy nebyla, protože tvůj otec nám nepožehná a jakýkoliv svazek se mnou pro tebe bude znamenat roztržku s tvými nejbližšími. Když odjedu a nikdy se nevrátím, bude to nejlepší i pro tebe, i pro mne. Protože jestli zůstanu…" Přitiskl rty na její prsty. "Nevydržím být tady a bez tebe. A být tady s tebou nesmím. Odpusť mi, Maiwen. Zatáhl jsem tě pod své prokletí."
Princezna se k němu naklonila, dotekem volné ruky ho přiměla, aby zvedl hlavu, a políbila ho.
"Telvo, prosím tě - neopouštěj mě. Nezáleží mi na mé budoucí kariéře. Nezáleží mi na tom, co si všichni pomyslí. Jenom na tobě."
"Děláš strašnou chybu," potřásl hlavou. "Podívej se na mou matku. Taky si myslela, že jí nejvíc ze všeho záleží na její rodině, a výsledek je, že svou lásku dala muži, který ji zklamal a navždycky opustil, a své síly synům, kteří se k ní obrátili zády. Kdyby to, co věnovala nám, použila v řemesle, tvořila by jako samotní Valar. Nenašla by nikoho, kdo by se jí vyrovnal. Teď je… jedna z nejlepších, přes to všechno. Ale ne nejlepší. Přitom mohla být."
"Pak bys ovšem nežil ani ty, ani tví bratři."
"A nejspíš by tak byla šťastnější. Přinesli jsme jí jenom žal. A všem."
"Mně ne."
"Ty jsi čirá studánka a jezero plné slunce," políbil ji na špičku nosu. "Neumíš nenávidět." Chvíli zůstali v objetí, Maiwen s tváří přitisknutou k Telvově skráni. Nakonec rusovlasý Fëanárion vstal a přešel ke stolu.
"Tohle je pro tebe," podal jí list papíru. "Na památku a na rozloučenou. Už se nesmíme vidět."
Nakreslil je oba, ale v centru obrazu byl její vlastní portrét, čisté barvy a čisté tvary. Vlasy měla stažené do složitého účesu a propletené perlami - jako nevěsta, napadlo ji a zauvažovala, zda Telvo zná tenhle telerijský zvyk. Připadalo jí, že nakreslená je mnohem krásnější než ve skutečnosti. Mnohem opravdovější. Přitom se obraz ničím nelišil od toho, co vídala v zrcadle.
A byl na něm i Ambarussa. Drobounký, odvrácený, jako by odcházel, se odrážel v jejích zřítelnicích. Nenápadný, i ty výrazné rusé vlasy zmatnělé. Pokud by nehledala a nedoufala, že se někde v obraze skrývá, nenašla by ho.
Milenci, vzdálení a zády k sobě. Ona nevěsta, on poutník odcházející do vyhnanství. Připadalo jí to tak smutné, že jí vyhrkly slzy, a stěží stačila odtáhnout ruku, aby nedopadly na portrét.
"Neplač, Maiwen. Ještě najdeš někoho lepšího. Miluju tě nade všechno, ale už mě nevyhledávej. Prosím."
Princezna z Alqualondë na něj dlouhou dobu hleděla, strnulá na své židli, s portrétem v ruce. Pak se zvedla a jako ve snách vyšla z boudy, ponechávajíc dveře otevřené do noci.
Když nejistým krokem opouštěla staveniště, všimla si, že na ceduli umístěné na jeho kraji vedle schodů na pláž teď nevisí žádný plakát. Vůbec žádný.
Žádné komentáře:
Okomentovat