Skandál v Alqualondë - 7. kapitola

7. kapitola: Telvo se seznámí s člunem jménem Škopek, létající lodí a špatným počasím v Eldamarské zátoce důvěrněji, než by si přál.

---

Telvo III.

Jak se dalo čekat, lavička povolila jako první - prastaré, vetché dřevo prasklo, zatímco pouta držela. Telvo, celý mokrý vodní tříští, upadl dopředu, na tvář do vody sbírající se ve člunu. Zase jí bylo víc než před pár minutami. Škopek sténal a hrozil zánikem každou vteřinou. Nedalo se odhadnout, kdy letitá konstrukce trupu povolí a člun se odporoučí ke dnu i s nedobrovolným pasažérem.

Pokud se Telvo nezbaví pout, nemá šanci. Nejspíš ji nemá, ani kdyby se mu to povedlo, ale tak daleko dopředu se neodvažoval přemýšlet. Provazy na jeho zápěstí nasákly vodou, ale místo aby vlhkostí povolily, jak by to udělala kůže, a on mohl ruce vyvléknout, spíš nabobtnaly a sevřely se kolem něj ještě pevněji. Potřeboval by něco ostrého, oč by je mohl rozříznout nebo přinejmenším narušit. Nůž. Něco. Cokoliv.

V loďce samozřejmě nic takového nebylo. On sám měl ještě na pláži alespoň kapesní nožík, ale ten zůstal ve vaku s jídlem. Nosit jakoukoliv zbraň na opasku si netroufal, a i kdyby, jeho únosci by ji bezpochyby zabavili.

Zvedl se na kolena a Škopek se okamžitě divoce rozkýval. Přes bok se mu přelila vlna, která Telva div nesrazila zpátky a promáčela naskrz to, co z jeho oblečení zůstávalo ještě relativně suché. V loďce už bylo tolik vody, že mu, jak klečel, sahala do poloviny stehen a crčela ven rozeschlinami v bocích, zatímco jinými zase přitékala. V šeru a neustálých sprškách vodní tříště zalepujících oči toho moc neviděl. Hmatal svázanýma rukama za sebe naslepo směrem k rozlomené lavičce. Nějak musela být přimontovaná nebo přitlučená k bokům lodi. Mohl by tam být hřebík nebo kus plíšku.

O kov si rozřízl špičky šátrajících prstů. Byl tam. Bok sedátka byl k loďce upevněný pomocí kovových úhelníků, ze všech stran rozežraných rzí dotenka. Pod vodou nasáklými provazy se kov prolamoval a drtil skoro stejně, jako v kontaktu s ním povolovala vlákna lana, a udržet ruce a pouta na správném místě a pohybovat jimi správným způsobem bylo neuvěřitelně těžké. Vlny házely Škopkem ze strany na stranu, srážely Telva z kolen do vody na dno loďky, a když se zase pracně zvedl do původní polohy, aby pokračoval v práci na svém osvobození, vzápětí s ním někam mrskly znovu. Zápěstí a předloktí si pořezal do krve, rukávy rozedral, a provaz ne a ne prasknout. Rval a tahal za něj pokaždé, když upadl a než znovu nahmatal plech, ale pouta zůstávala pevná.

Ke své hrůze si navíc všiml, že čím víc vody jeho děravé plavidlo nabírá, tím nestabilnějším se stává. Ještě pár vln, a nějaká část loďky se ponoří pod hladinu a jeho stáhne s sebou.

Valar, tohle přece nemůže být tak těžké? Findaráto rozerval očarovaný Sauronův řetěz ztýraný, vyhladovělý a holýma rukama, tak jak obtížné může být přetrhnout rybářské lano?

"Udělal jsem to způsobem, který bych sotva mohl někomu doporučit," vzpomněl si Telvo na bratrancova slova, když na to jednou přišla řeč. Findaráto byl pozoruhodně vyrovnaný s tím, co se mu stalo v Beleriandu, ochotný o tom mluvit, pokud bylo třeba. Na rozdíl od Telva, který by slova jako loď a oheň v jedné větě dobrovolně nikdy nevypustil z úst. "Vyzval jsem k pomoci síly Ardy, které byly po ruce: kámen a vodu, Aulëho a Ulma. Tolik sil, že jsem věděl, že to pravděpodobně dlouho nepřežiju. Nezkoušej to bez krajní nouze. Není to hra."

Stejně nebylo, jak by to zkoušel, i zoufalý, jak si Ambarussa připadal právě v té chvíli, kdy se mu přes hlavu přelévaly vlny a pouta nepovolovala. Obklopovala ho samá voda, a Ulmův živel mu byl cizí. Byl příliš daleko od pevniny a mořské dno moc hluboko, než aby se mohl obrátit k té části Ardy, jejímuž jazyku rozuměl.

Už si opravdu začínal zoufat, ale nevzdával se. Nedá svůj život bez boje. Ani těch pár minut života, které mu nejspíš zbývaly.

A odměna přeci jenom přišla. Když příště vší svou silou, kterou jako kameník v pažích měl, znovu trhl provazem, nejvíc narušená smyčka praskla. Trvalo další mučivě dlouhé minuty, než se mu povedlo osvobodit z pout alespoň jedno zápěstí. Setřepal zbytky lana a konečně si vytrhl z úst roubík. Oboje vzápětí zmizelo přes palubu, odplavené další vlnou.

Přidržel se oběma rukama boků člunu a pokusil se narovnat vkleče na kolenou, jak nejvíc to šlo, aniž by své nestabilní plavidlo předčasně překotil. Potřeboval se zorientovat: kde je? Jak daleko od břehu - jakéhokoliv břehu? Natahoval zrak, ale světélka Alqualondë (pokud to bylo Alqualondë) zmizela. Možná je prostě jen neviděl přes bouřící moře, jež s ním houpalo nahoru a dolů. Všude kolem tma.

Ale nějaký způsob, jak zjistit, kde je pevnina, přece musel existovat. Ti námořníci tvrdili, že v tuto roční dobu a s tímto větrem vlny nejspíš zaženou loďku na útesy. To jest severozápadním směrem, když uvážil, že ho odvezli poměrně daleko od břehu. Jižně od Alqualondë pobřeží nebylo tak divoké. Což by znamenalo, že vítr vane od jihovýchodu - jeho dech cítil ve tváři. Byť bylo zřejmé, že ve hře mohou být i mořské proudy, o nichž jako suchozemec nevěděl zhola nic. Nevadí.

Řekněme, že se pohybuje k severozápadu, někam k pláži s jeskyněmi nebo ještě dál, pod Elwinžinu věž. Kdyby to bylo jenom na něm, usoudil by, že se nepohybuje vůbec, nebo se jenom zmateně a zběsile točí na jednom místě, ale pokusí se tedy úsudku místních rybářů věřit. To znamená, že nejbližší pobřeží bude přímo západním směrem, což musí být… tam, podíval se do tmy. Vítr se mu opíral do levé tváře. Tam, jenomže jak daleko je to "tam"? Mohlo to být stejně dobře čtvrt míle, jako deset. A neměl žádnou možnost, jak přinutit loďku, aby se pohybovala žádaným směrem. Ne, ta ho ponese, kam si zvolila sama: jistou cestou ke smrti na divokých útesech.

Nebo už vůbec nikam. Příští vlna přišla vyšší než předchozí a málem Škopek překotila. Telvo se včas vrhl na druhou stranu, aby člun vyrovnal, a povedlo se, ovšem za cenu dvou prasklých prken z vršku lodi. Moře se okamžitě chopilo příležitosti a uvolněnou škvírou se hrnulo dovnitř.

Nebyl čas si zoufat. Pokusil se alespoň dlaněmi vracet vodu zase ven a přes boky lodi, ale bylo to jako snažit se vyprázdnit studnu sítem. A když se přestal držet, okamžitě se ho další vlny snažily strhnout s sebou. Tak tak se znovu zachytil.

Ponořený byl člun tak hluboko, že hladina vody uvnitř dosahovala do třech čtvrtin výšky boků. Zázrak, že vůbec ještě plula.

V Eldamarské zátoce se nikdy nikdo krom noldorských vrahů a zlodějů neutopil. Zatím to vypadalo, že se k nim Telufinwë Ambarussa brzy připojí.

Na chvilku zvedl oči vzhůru, hledaje orientační body nebo trochu světla. Nebe se protrhalo, cáry mraků pouštěly přes sebe hvězdný svit. Měsíc na obloze nebyl. Telvo se pokusil najít známá souhvězdí, a podařilo se. Ověřil si, že vítr opravdu vane předpokládaným směrem a břeh tedy musí být po jeho levici. Když se pootočil, přímo nad sebou zahlédl zlatostříbrnou záři silmarilu, Hvězdy Naděje. Jediného z otcových Klenotů, který od dob před Formenosem měl v ruce - tehdy v zahradách Lórienu, když byl znovu živý ani ne den, a světlo silmarilu mu vůbec nepřipomínalo naději, jenom jeho zničenou a rozvrácenou rodinu.

Možná měl Kámen od Ëarendila vzít a nevrátit ho. Kdyby to udělal, ať už by byl, kde byl, tady, uprostřed bouřlivého moře hrozícího, že ho pohltí, by se neocitl. Možná by právě on teď držel klenot na lodi vysoko nad tímto světem. Nebo, a to spíš, by seděl zavřený v nějaké temné díře, aby nenadělal škodu. Teď už to bylo stejně jedno.

V následujícím okamžiku do boku loďky udeřila další vlna, větší než předchozí, a Telvo se ocitl pod vodou.

Udržel paniku na uzdě. Nevykřikl, nenadechl se, instinktivně kopl pod sebe, dokud ještě věděl, kde je nahoře a kde je dole. Povedlo se. Ocitl se zpátky na hladině, lapaje po vzduchu. Vlny s ním smýkaly, pokoušely se mu servat z těla oděv. Nebyl si úplně jistý, co se stalo, dokud nezahlédl plovoucí trosky. Škopek se nárazem vlny nepotopil, ale doslova roztříštil, kusy mokrého dřeva pluly kolem trosečníka. Nahmátl větší trosky, pár prken visících pokřiveně na prasklé konstrukci loďky s třískami trčícími do všech směrů, a chytil se jich jako klíště.

Měl by zkusit plavat. Ještě nebyl úplně bez šance: plavec býval dobrý.

Ovšem před Zatměním. V jiném životě, zatraceně, uvědomil si. Tohle nové tělo se párkrát koupalo na mělčině v jezeře za Mahtanovou usedlostí i tady v moři, ale nikdy neplavalo dlouho a daleko. Natož ve vlnách, které se nad ním zvedaly jako pevnosti, překlápěly se přes něj a pokoušely se ho pohltit.

Stejně byl rozhodnutý to zkusit. Ještě jednou se ohlédl po hvězdách, zvolil směr. Trosek se nepouštěl, dělal tempa jenom nohama, a vlnobití jím i zbytky člunu lomcovalo a cloumalo jako hračkou. Značnou část doby trávil víceméně nedobrovolně potopený pod hladinou, jak se jej zmocňovaly vlny - slané vody se nalokal tolik, až se mu z ní obracel žaludek a pálil nos. Pod sebou cítil silný proud, chladnější než vršky vln a hladina, a ten táhl jiným směrem, než by se mu hodilo.

Nebyl si jistý, jak dlouho se pokouší dostat blíž k pobřeží. Ze začátku se snažil spíš plavat než viset na svém kusu dřeva. Později už byl tak vyčerpaný, že neměl víc síly než tu, kterou použil, aby svíral rozpadající se prkna, nenechal je uplavat a sebe klesnout do ledové hlubiny. Prochladl tak, že prsty přestal cítit: vzdor létu. Vzdor tomu, že voda mu zpočátku zdaleka nepřipadala studená. Nebe za jeho zády zesvětlalo blížícím se úsvitem, a když zvedl hlavu, v kalném předjitřním světle zahlédl na okamžik, v němž ho vlna vynesla vzhůru, vzdálené pobřeží. Příliš vzdálené - rozhodně ještě několik mil. A příliš rozeklané. Před ním nebyla žádná pláž, ale dlouhý pás skalisek mezi pobřežními jeskyněmi s pláží a Elwinžinou věží, jimž se mezi námořníky přezdívalo už za starých časů Melkorovy zuby.

V příznivém počasí, s dobrou lodí a vynikajícím kapitánem obeznámeným se záludnými podmořskými útesy se dalo přistát v úzkých trhlinách mezi skalami Zubů nebo v jeskyňkách vyhloubených vodou v jejich patách. Ambarussar to jednou absolvovali s Findarátem, Artanis a Ollotarnem, a byl to dobrodružný zážitek, v jejich tehdy ještě dost krátkých životech jeden z nejdramatičtějších.

Teď bylo počasí strašné, Telvo nestál za nic ani jako pasažér, natož lodivod, a Škopek se dal stěží označit jako člun dokonce i předtím, než se roztříštil na kusy.

Ne že by na tom sešlo. Příboj už nejspíš o útesy otluče jenom chladnou mrtvolu. Bylo to daleko, a Telvo opravdu nenacházel ani sílu, ani vůli bojovat dál. Měl pocit, že vzdor odhodlání vytrvat usíná - nebo ztrácí vědomí vysílením.

Přes zavřená víčka se mu prodralo jasné světlo.

"Prober se! Vnímáš? Hodím ti lano, chyť se!"

S úsilím otevřel oči.

Loď. Valar, jak mohl přehlédnout loď? Bíle zářící, s plachtami jako paprsky Isilu.

Vedle něj do vody pleskl konec provazu. Telvo se pustil plujících trosek a křečovitě zaťal prsty do smyčky, omotal si ji kolem rozedřeného zápěstí. Vzápětí se lano napjalo vytrvalým tahem a vleklo ho k boku korábu, zatímco se mu vlny přelévaly přes hlavu v poslední snaze se ho zmocnit a stáhnout do hlubin.

Z paluby dolů visel provazový žebřík, nebo spíš jakási síť s velkými oky vhodnými ke šplhání. Chytil se, pokusil se vytáhnout, ale shledal, že to nedokáže, ani kdyby napřel všechny síly, které mu zbývají. Třásl se jako drahý psík, které za starých časů chovávala teta Findis. Kdo ví, možná je chovala dosud - žila ve Valmaru a od Zatmění ji neviděl.

Někdo se spustil vedle něj, hbitými a úspornými pohyby svědčícími o tom, že něco takového nedělá poprvé. Musel mít značnou sílu, protože dokázal Ambarussu vytáhnout nahoru v podstatě jednou rukou, zatímco druhou se přidržoval ok sítě. Složil ho na palubě bezvládného jako hadrová hračka. Naklonil se k němu, přitiskl mu prsty pod čelist, zkoumaje tep.

Telvo vyčerpaně zamžikal do oslňujícího světla nad sebou. Tohle byl sen, nebo už se ocitl za branami Mandosu - bezpochyby.

"Otče?" zamumlal.

"No, to nejsem," odvětil muž, jehož rysy proti záři nedokázal rozlišit. Hlas byl povědomý, hluboký a trochu zlomyslně pobavený, ale Fëanáro to nebyl, jak jinak. Telvův zachránce udělal rychlý pohyb rukama, jako by snímal cosi z krku, a světlo zmizelo. Místo toho Telvo v kalném svítání spatřil plavé vlasy, šedé oči a neústupnou čelist Nolofinwëho potomka.

"Tak dobře," prohodil námořník konverzačním tónem. "Zvládneš se posadit? Cos tam při všech mořských Maiar dělal?"

"Hlavně…" pokusil se Ambarussa srovnat dech, "hlavně jsem se topil."

"Výprava na ryby, co se nevyvedla?" vyznělo to jako žert.

"Tak něco." Úsudek se mu vracel, nebo alespoň částečně, protože jeho mozek byl pořád ještě ochoten věřit neuvěřitelnému. "Eärendile…"

"To jsem já, osobně v celé své kráse. Taky jsem si nemyslel, že zakončím dnešní cestu po nebi lovením poloutopeného Fëanáriona z moře." Vzal ho za nadloktí a zvedl do sedu. "Jak se cítíš? Co žaludek?"

Když na to přišla řeč, žaludek se mu po té spoustě slané vody houpal jako… nu, jako na vodě.

"Asi budu zvracet," přiznal s obtížemi.

"To jsem si myslel podle barvy, co máš v obličeji," kývl Eärendil. "Tak laskavě přes palubu, smím-li prosit. Nechce se mi tady uklízet."

Naštěstí to bylo blízko. Stačilo se překulit na stranu a naklonit přes bort pod zábradlím. Ani nemusel vstávat na vratké a nejisté nohy.

"Tady máš, utři si ústa," podal mu námořník šátek, když bylo po všem. "Lepší?"

"O dost," Telvo se zvedl na všechny čtyři, pak se s úsilím posadil. "To ta tvoje loď… lítá ve vzduchu pořád?"

"Pořád ne," uchechtl se Eärendil. "Taky může plout jako každá jiná. Jestli chceš ještě jednou zvracet, klidně ji posadím dolů do vln."

"Kvůli mně nemusíš." Telvo se nemohl zbavit dojmu, že se ocitl v nějakém divném a hodně divokém snu. Kde jinde než v nějaké zběsilé opilecké vidině by se mu mohlo stát, že ho banda pomstychtivých Telerů málem utopí za bouřlivé noci na rozpadajícím se člunu jménem Škopek, Eärendil svítící si silmarilem ho vytáhne na palubu Vingilotu, letí s ním padesát stop nad hladinou moře, a oba přitom neskutečně hloupě žertují? Nejspíš přece jenom šel s Elemmakilem do té vinárny a tam se příšerně namazali.

"Tak pojď, pomůžu ti na nohy," vzal ho snový Eärendil v podpaždí a bez velké námahy ho zvedl z paluby. "Jdeme. Už jsem viděl ledové kry teplejší než ty." Víc ho táhl, než vedl k zádi, kde byl otevřený vchod do kajuty. Za jiných okolností by se Telvo dost bránil tomu, aby se ocitl v podpalubí další lodi, ale teď byl tak promrzlý a vyčerpaný, že mu bylo všechno jedno. Eärendil ho posadil na pryčnu, našel plechový hrnek a nalil do něj něco z konvice postavené na stole.

"Co je to?" pokusil se Telvo slabě, když mu ho strčil do ruky.

"Jen pij. Nahoře je taky často pořádná zima, abys věděl."

Ať to bylo, co chtělo - pravděpodobně silný čaj vylepšený kapkou něčeho ostřejšího - alespoň to bylo teplé a zahřálo i zevnitř.

"Stáhni ze sebe ty mokré hadry. Přikrývku máš hned vedle a ještě ti opatřím převlečení… Ach, tady," vylovil námořník něco z truhly. "Nohavice si budeš muset ohrnout. Nevěděl jsem, že vy Fëanárioni jste takoví prckové. Když jsme se viděli minule, v Lórienu, ani jsem si to neuvědomil."

"Všichni nejsme. Jenom já a Pityo," zamumlal Telvo. Po horkém pití si připadal ještě malátnější než předtím.

"Chápu. Nedostatek prostoru od samého začátku. Naši kluci byli taky drobní, když se narodili… Hm. Říkají, že pak vyrostli dost. To nemůžu vědět," na okamžik se zachmuřil. "Kam tě mám odvézt? Do Alqualondë?"

"Hlavně pryč odsud, někam na pevnou zem." Polosvlečený si sevřel spánky dlaněmi. Už neměl sílu ani otevírat ústa a mluvit. "To je jedno."

"Výborně. Přesně tam mám namířeno. Lehni si, spi. Potřebuješ odpočinek, a taky trochu roztát."

Telvo se nenechal dvakrát pobízet, a ani moc nepřemýšlel, zda je možné ve snu znovu usnout. Možná, že když usne, vlastně se probudí? Vzápětí ho únava zalila jako předtím vlny, a nevěděl o ničem.

Když se probral, zjistil, že to nejspíš přece jenom sen nebyl. Pořád ještě ležel na pryčně v Eärendilově kajutě na Vingilotu, zabalený do tří přikrývek - té, kterou přes sebe přetáhl sám, a dvou dalších, přehozených navrch. Bylo mu příjemné teplo, což přijal s povděkem. Když se posadil, zjistil, že cítí celé tělo: svaly měl plné tupé, nevýrazné a vytrvalé bolesti, jako by si je namohl přehnaným cvičením nebo dlouhou dobou v dílně. Vstát ale dokázal, nohy už se mu netřásly, unesly ho - trocha sil se mu vrátila. Dřevěná podlaha pod ním se slabounce pohupovala, to nebyla žádná jeho představa. Loď ještě byla v pohybu vzduchem, nebo stála někde v chráněném přístavu.

Dodal si odvahy a přešel k zavřeným dveřím. Zamčeno nebylo.

Vingilot kotvil u mola v úzké zátoce za několika vlnolamy. Přímo nad ním se snad až do nebe tyčila věž z bílého mramoru, z druhé strany, dál od moře, obklopená malou osadou. Telvovi okamžitě došlo, kde jsou: tohle bylo sídlo paní (královny? princezny? - nebyl si docela jistý) Elwing Doriathské, jedno z těch míst, kde nijak netoužil se ukazovat. Noldor už ho za jeho dvojče obvykle nezaměňovali, ale Sindar by mohli a o jejich paní se vykládalo, že zdaleka není tak vstřícná jako její znovuzrození bratři.

Podle výšky a polohy slunce mohla být polovina odpoledne. Do Alqualondë to měl nejméně deset mil vzdušnou čarou, a podle toho, jak unavený a rozbolavěný se pořád cítil, si domýšlel, že tam do večera nemá šanci dojít. Elemmakil se zblázní strachy a nejspíš obrátí Labutí přístav vzhůru nohama. Pokud už to neudělal. I jestli začal Telva postrádat až včera navečer, měl ho za nezvěstného přinejmenším dvacet hodin, což už nepochybně byl dobrý důvod k obavám o jeho život. Zjevně oprávněným, padl Telvovi zrak na jeho rozedraná zápěstí a poškrábaná předloktí. Kdyby nebylo Eärendilova zásahu, nejspíš už by ho oklovávali racci a ryby někde u Melkorových zubů.

Zatímco se díval, dveře věže se otevřely a kapitán Vingilotu vyšel ven, pevným a rázným krokem. Na pohled vypadal svěže a odpočatě, v čistém oblečení. Vyhoupl se z mola přes bort na palubu.

"Ach, Telufinwë Ambarussa. Dobře, že jsi vzhůru. Máme právě tak čas zase vyrazit."

"Máme?" dostal ze sebe Telvo.

"Mhm. Říkal jsem si, že tě přece jenom vysadím v Alqualondë. Nebudu tvrdit, že to mám při cestě, ale beztak už pár dní plánuju do města hodit naši poštu. Nevadí ti moc, když teď zůstaneme na hladině? Někdy mi to houpání a cákání nahoře chybí."

"Ty jsi kapitán, Eärendile." Telvo se zhluboka nadechl. Vzduch voněl solí a vodou a on byl neskutečně vděčný, že ho ještě může cítit. "Ještě jsem ti nepoděkoval, promiň. Nebyl jsem předtím tak docela při smyslech. Děkuju ti teď. Žes mě tam nenechal. Zachránil jsi mi život."

"Maličkost," pustil se Eärendil do odvazování lan. "To je zákon moře. Nesluší se odepřít pomoc v nouzi, komukoliv, dokonce ani nepříteli, a to ty nejsi. Přemýšlel jsem o tom, Telufinwë. Mezi námi žádný spor není. Omlouvám se ti za naše poslední setkání. Choval jsem se arogantně. Ale chápej, že jsme si všichni dělali starosti, co bys mohl provést, až uvidíš silmaril."

"Ty se omlouváš mně?" užasl Telvo. Ano, potkali se v zahradách Lórienu, a ano, Eärendil nebyl právě zdvořilý, ale copak měl proč? "To já bych se měl omlouvat. Taky jsem si o tobě… vytvořil nelichotivé mínění podle prvního dojmu. Odpusť mi."

"Dobře. Odpouštím. Nechme minulost být, bratranče. Udělal jsi dobře, žes mi tehdy Kámen nechal. Nejenom kvůli tomu, že by bez Hvězdy Naděje byla noční obloha najednou prázdná. Nebýt silmarilu, v té vodě bych tě dnes ráno nenašel."

"Cože?"

"Přece jenom je to dílo tvého otce. Tak jako ty sám," Eärendil na svého hosta mrkl od natahování plachet. Vingilot zdánlivě sám od sebe vyplouval z objetí vlnolamů, aniž by jeho kapitán musel hýbat kormidlem, vesly nebo ho nějak jinak navádět na správnou cestu. "Připadalo mi, jako by nějak cítil, že se jeho bratr ocitl v nesnázích. Víceméně mě k tobě navedl.

Přiměl mě, abych sletěl dolů zrovna na tom místě."

"Ty s ním… on s tebou… nějak komunikuje?"

"Nějak, to je mi přesná definice. Nosím ho celý věk, Telufinwë. Vyladili jsme se na sebe navzájem."

"Otec nikdy neříkal, že by Kameny fungovaly tímhle způsobem."

"A zkoušel to?" zeptal se Eärendil s opravdovým zájmem. Přivedl Telva do rozpaků.

"Vlastně nevím," musel přiznat. "On je… nosil jenom ze začátku, a to jsme ještě byli malí kluci. Pak se s nimi spíš někde zavíral a radši o nich ani moc nemluvil. Třeba by to věděla moje matka, pokud by byla ochotná takové téma vůbec probírat. Má dojem, že silmarily zničily naši rodinu."

"Asi oprávněný dojem," kývl Eärendil. "Nu, je dobře, že dokážeš o Kameni klidně mluvit, aniž by se tě zmocňovalo šílenství nebo výčitky. Moc dobře. Zjevně jsi úplně uzdravený a Námo měl pravdu, když ti dovolil opustit Síně." Když se nad tím Telvo zamyslel, musel Eärendilovi přiznat, že jeho úleva je oprávněná. Dokonce i kdysi v Losgaru cítil, jak ho vědomí Přísahy, kterou se chystá opustit, tísní a bodá jako zbraň. Špatné svědomí tehdy bylo silnější, ale mělo by navrch i nadále, pokud by byl zůstal živ? Ještě v Lórienu, v novém těle, se díval na Velký Klenot v Eärendilových dlaních a cítil pokušení nechat si ho. Nevrátit ho. Vlastnit ho… Teď mohl pomyslet na silmaril úplně klidně a netoužit po něm. Vlastně ho ani nechtěl vidět. Znovu si uvědomil, jaké měl štěstí: jeho bratry Přísaha rozdrtila a zničila, zatímco on nějak - neznámo jak - dokázal vyklouznout. Dostal naději na život.

Do boků Vingilotu narážely vlny. Buď se však moře zklidnilo, nebo to bylo lodí, ale pocit hrůzy ani nevolnosti se k Telvovi nedostavil. Tohle bylo něco docela jiného, než na Škopku, a taky o hodně jiného, než na té ukradené lodi, zaplacené cizí krví.

"Třeba si teď Nerdanel vylepší o Kameni mínění," dodal kapitán k tomu, o čem byla řeč předtím. "A když už u toho jsme… Jak ses tam vlastně dostal? Podle těch zranění, která máš na rukou, hádám, že to nebylo dobrovolně. Chceš o tom mluvit?"

Chci o tom mluvit? položil Telvo sám sobě otázku.

"Myslím, že to nestojí za řeč. Mám nepřátele, Eärendile. Nechal jsem se zaskočit."

"Ty, Fëanárion?"

"Ostuda, co, nechat se zmlátit a svázat pár rybáři," ušklíbl se Telvo. "Na svou obhajobu dodávám jenom to, že jsem nepředpokládal, že by se v Alqualondë mohlo něco takového stát. Byl jsem neopatrný. Ze zpětné perspektivy to zní jako pořádná hloupost, ale prostě mě ani nenapadlo, že by mi kdokoliv chtěl udělat něco horšího, než dát mi pěstí do nosu. Nejsem žádný válečník, nemám reflexy a vlastně se moc bít neumím."

"Ty?" zopakoval námořník, pořád ještě dost nechápavě. Teprve o vteřinu později se výraz jeho tváře změnil. "Vlastně ano. Teprve teď si to uvědomuju. Hádám, že jsem tě nějak mimoděk zaměnil s tvými bratry."

"To se mi stává pořád," pokrčil rameny Noldo s pocitem dokonalé neskutečnosti. "První hloupá otázka, kterou jsem poslouchal od dětství: Ty jsi Pityo, nebo Telvo?"

Eärendil se zasmál. Upřímně, a vypadal při tom chlapecky a spokojeně. Nebylo v něm teď nic z pochmurného nositele silmarilu, jehož Ambarussa viděl, když se potkali poprvé.

"Hotovo," obmotal námořník konec lana kolem úchytu a boku lodi. Plachta se napjala pod lehkým větrem. "Teď popluje chvíli sama. Máš hlad? Elwing mi s sebou něco dala na noc, ale můžu se podělit. V nejhorším si koupím večeři v Alqualondë na tržišti, než vyrazím dál."

"Nemusíš stát u kormidla?" vzpomněl si Telvo přece jen na něco z jejich dávné, špatným osudem stíhané plavby přes moře do Endórë.

"Báječná výhoda, že?" usmál se Eärendil. "A nutnost. Vingilot je postavený přinejmenším pro tříčlennou posádku, ale na nebi jsem sám, mám jenom dvě ruce a ještě nesu hvězdu. Varda a Ulmo si s lodí trochu pohráli. Funguje to i dole na moři."

Řekl to způsobem, jako by se stávalo každý den, že Valar někomu upraví loď, aby se pohodlněji řídila. Mezi tou málo uctivou řečí nadto lovil v tlumoku a vytahoval na bednu stojící na palubě jeho obsah: studené maso, sýr, chleba. Něco v pečlivě zavřené nádobě, zabezpečené, aby se nevylila. Odpečetil víčko, podíval se škvírou dovnitř.

"Polévka," podotkl. "Ještě je horká. Doporučuju spíš než maso, jestli už jsi dlouho nejedl. Ať se ti zase neudělá zle."

Pak nějakou chvíli seděli vedle sebe, Telvo s miskou teplého vývaru v dlaních, Eärendil, který před chvilkou opustil domov a stěží tedy mohl být opravdu hladový, s kouskem sýra a pohárkem, v němž měl velmi pravděpodobně červené telerijské, a sledovali, jak západně od nich, v bezpečné vzdálenosti od lodi, ubíhají vyceněné útesy Melkorových zubů a za nimi prázdná pláž. Slunce se sklánělo níž - do soumraku zbývaly možná dvě hodiny a Vingilot letěl po vlnách jako šipka, rychle a úplně hladce.

Nakonec si Telvo povzdechl a odložil prázdnou misku.

"Ani nechci vědět, co mě tam čeká," podotkl a pohlédl před příď, kde už se v oparu nad vodou v dálce rýsovaly skály kolem Alqualondë a věž majáku. "Doufám, že Elemmakil nerozpoutal úplné šílenství, když jsem dva dny nebyl k nalezení."

"Znáš Elemmakila?" vzhlédl překvapeně Eärendil.

"Přátelili jsme se hodně jako chlapci," pokýval Ambarussa hlavou. "Jeho rodiče patřili k Nolofinwëho věrným, později šli za Turukánem, a my s bratrem jsme byli s Elemmakilem stejně staří. Nelyo - chci říci, Maedhros - byl už tenkrát jedna ruka s Findekánem, a když nás dostal na hlídání, což bývalo docela často, obvykle nás odložil u Tuilinda, aby měli od nás pokoj. Byli jsme postrach - prostě postrach," usmál se při vzpomínce. "Všichni tři." Podíval se po Eärendilovi, který z nějakého důvodu vypadal rovněž pobaveně. "Teď mi dochází, že ty ho taky musíš znát. Žil přece v Ondolindë."

"A pak v Přístavech v Ústí Sirionu. Tuilindo a Elerdissë zahynuli při pádu Gondolinu - Ondolindë," podíval se úkosem po Telvovi, "ale Elemmakil byl celou dobu s námi, zachránil se… Neviděl jsem ho, co jsem opustil Beleriand. Kdy se vrátil? A jak? Přes Mandos, nebo…"

"Lodí," opřel se Telvo o bednu a nastavil tvář nízkému slunci. Vyčasilo se, ráno protrhaná obloha zůstala téměř čistá až doteď. "Měl to neuvěřitelné štěstí, že lodí. Takže je najednou o hodně starší než já, má víc zkušeností a získal pocit, že mi místo kumpána musí dělat chůvu."

"Och, poznávám Elemmakila! Vzkaž mu moje pozdravy, buď tak laskav. Mohl by se u mne někdy zastavit, bude-li mít čas. Rád ho uvidím. My oba ho rádi uvidíme. Já naneštěstí moc cestovat nemůžu, jinak než po obloze." Zvedl se, otřel si ruce do cípu tuniky. "Přece jenom se na chvilku postavím ke kormidlu. Jak by to vypadalo, kdyby kapitán vplouval do přístavu, a přitom se povaloval po palubě jako lenoch?"

Vingilot měl slušnou rychlost, a když Eärendil skasal plachtu, zvolňoval postupně, jako poslušný jeho vůle. Hvězdný námořník jej hladce provedl obloukem skalní brány do Labutího přístavu a stejně elegantně přistál u mola, hodil kolemjdoucímu námořníkovi lano a na druhém boku lodě spustil kotvu. Telvo, vzdor svému vztahu k moři a lodím, musel obdivovat ty precizní a čisté pohyby, jimiž se to všechno dálo.

"Tady se rozloučíme, bratranče," vystrčil kapitán lávku z pravého bortu k nábřeží a otočil se po svém pasažérovi. "Hodně štěstí s Elemmakilem. A s ostatními… Něco mi říká, že ho budeš potřebovat."

Telvo ještě jednou poděkoval - události posledních dní a všechna dramata jeho života z něj nedokázaly dostat matkou vštípenou zdvořilost - a seběhl na molo. Těch pár lidí, kteří se pohybovali v přístavu, jak si mohl všimnout, zíralo. Na něj. Na Vingilot. Na Eärendila, který sem obě ty podivnosti dopravil, a teď, jako by se nechumelilo, dlouhými kroky rázoval k tržišti. Ambarussa udělal všechno pro to, aby ignoroval ty upřené pohledy. Otočil se k přístavu zády (neměl v úmyslu se tady zdržovat déle, než bylo nejnutnější) a našel ulici vedoucí směrem ke královskému paláci.

Propletl se městem a uvědomil si, že i tady se Teleri zastavují a civí. To nevěstilo nic dobrého. Neudělal Elemmakil v jeho nepřítomnosti nějakou hloupost? Nerozhlásil po Alqualondë, že se noldorský architekt a Fëanárův syn v jedné osobě ztratil, že ne?

A pak ho napadlo, zda to není tím, jak vypadá. Eärendilovy náhradní šaty mu byly velké, nevzpomínal si, kdy se naposledy učesal, a vlasy měl nepochybně plné solných krystalů. Nehledě k tomu, že ho ti rybáři včera celkem slušně ztloukli - mohl mít v obličeji modřiny? Asi ano; okolo levého oka cítil splaskávající otok. Včera neměl čas ani myšlenky se tím zabývat a do dneška se napuchlina možná zmenšila, ale nejspíš pěkně vybarvila.

Propletl se uličkami a pokusil se, pokud možno nenápadně, proklouznout na staveniště s plánem odchytit Elemmakila, všechno mu v klidu vysvětlit a tiše urovnat.

Obešel rozestavěnou obvodovou zeď a pochopil, že by se mu to nejspíš nepovedlo ani v pohádkovém plášti neviditelnosti.

Na stavbě se sešli vzdor pozdní hodině všichni dělníci, Noldor i Teleri, a nejmíň polovina obyvatel Alqualondë, jak to alespoň vypadalo. Elemmakil o něčem divoce a zapáleně hovořil s Olwëm a nevypadalo to, že by si něco dělal z králova postavení a urozenosti. Byli tu všichni Olwëho synové: korunní princ Olvárin a oba jeho mladší bratři. Královna. Manželky královských potomků. Větší část jejich dětí. Zkrátka celý dvůr, včetně…

Včetně Maiwen.

Neuvědomil si, že k ní vyslal nějaký signál po ósanwë, ale nejspíš to udělal úplně mimoděk, když si všiml, jak rozrušeně vypadá. Vyděšená, s rozcuchanými vlasy a podkasanou sukní. Zachytila ho. Ohlédla se.

Její výraz přešel od obav, přes úlevu a chvilkové zděšení až do něčeho, co mohlo být výbuchem nadšení, lásky a strachu, který ji opouštěl. Vyhrkly jí slzy.

"Telvo!" vrhla se k němu přes staveniště. "Telvo, jsi živý!"

Nepřemýšlela a on už vůbec ne. Jako smršť se mu vrhla kolem krku a v pláči ho políbila. Ne jednou. A už vůbec ne jako sestra bratra nebo učednice mistra.

Vteřinu na to vypukla bouře, která neměla vůbec co do činění s počasím.