Staré zášti vyplouvají na povrch i u telerijského královského dvora a Elulinda čeká jedno velmi nemilé překvapení. (Verše z Tolkienovy básně The Lay of Leithian jsou opět v českém překladu autorky.)
Maiwen V.
"Já osobně si myslím tohle: Kdo ví, kam ten váš Fëanárion šel a co komu řekl. Jestli lezl, kam neměl, byl dovolený, drzý, nebo na někoho dokonce vytáhl nůž a mělo to svoje následky, kdo je za to zodpovědný? Naši lidé rozhodně ne."
"Nechodil ozbrojený, lorde, a každý to ví."
"To tvrdíte vy! Za sebe řeknu: Žádná škoda, že se ztratil."
"Mírni se, Elulindo, bratře, prosím tě. Nechceme skandál, nebo ty snad ano? Nejde jen o to, co si myslíme my, ale také o to, co si pomyslí Arafinwë. Ať se nám to líbí, nebo ne, my Tirion potřebujeme, a naše sestra je královnou Noldor. Jestli nám jejich král poslal svého architekta, a ten zmizel, zatímco byl naším hostem, je to jistě i naše zodpovědnost a může to mít všestranně neblahé následky. Bez ohledu na to, kdo je tím vinen. A bez ohledu na to, kdo byl ten architekt."
"Neblahé následky? Dovedu si představit mnohem horší neblahé následky než chladné depeše a pozastavené obchodování, když je řeč o Noldor. A mýlíš se, když myslíš, že se bez nich neobejdeme. To oni potřebují nás."
"Což neznamená, že bychom neměli v téhle záležitosti nic dělat. I kdyby zmizel poslední z našich poddaných, hledali bychom ho. Poskytli bychom mu veškerou pomoc. Tak proč to nehodláš udělat pro našeho hosta?"
"Hosta! Já říkám, že jsme Fëanáriona měli odmítnout od samého začátku, bez ohledu na to, jak zručný a zkušený je stavitel. Noldor nás nepochybně chtěli urazit, když nám navrhli někoho takového."
"Tak, pravda. Vrah zůstane vrahem. Divil bych se, kdyby si za své zmizení nemohl sám. Navrhuji, vyčkejme. Mohl utéci dobrovolně. Třeba proto, že někoho napadl a obával se trestu."
"Víme o někom takovém? Stěžoval si někdo? Nebo projevil Fëanárion úmysl zmizet bez rozloučení?"
"Náhodou víme o tom, že žádal našeho švagra o povolení k návratu do Tirionu."
"Ha! A to víme jak? Od kdy se ti Telufinwë Ambarussa svěřuje se svými plány, bratře? Nebo je pravda, co se povídá o tobě a lindarské královské poště? Stal se z tebe špicl otevírající cizí dopisy, nebo co?"
"Přeháníš!"
"Jsou tu fakta, páni. Telufinwë je skoro dva dny nezvěstný. Není úplně nepravděpodobné, že ho někdo odvlekl násilím. Nemůže zakročit vaše stráž? Propátrat město důkladněji, než jsme zvládli my? Zjistit, jaké lodi během posledních dvou dnů opustily přístav, kam měly namířeno? Poptat se na tržišti, po domech, v ulicích, zda si někdo nevšiml něčeho podezřelého?"
"Obviňuješ, ale nepředkládáš ke svému tvrzení žádný doklad, Noldo!"
"Jsou tu důkazy!"
"Rozmáčené desky s pár čmáranicemi a hadr nalezený na pláži jsou podle tebe důkazy?"
"Rozhodně přinejmenším známka toho, že se synovec našeho krále mohl stát obětí násilí. Hlídal si svoje věci."
"Ale prosím vás! Fëanárion? Mluvíme tady o Fëanárovu synovi, nebo o kom? Proberte se! Ti nikdy nebyli oběťmi, nikdy, a o tom můžou vyprávět nejenom zdejší obyvatelé. Co řekneš ty, otče?"
Celé tohle shromáždění mělo v sobě punc jakési neskutečnosti. Jak na staveništi přibývalo přihlížejících, připadalo Maiwen, že se hlouběji a hlouběji propadá do nějakého zlého a děsivého snu. Její otec, její strýcové, dvořané i náhodní kolemjdoucí, ti všichni tu budou žvanit, vyměňovat si urážky, tahat na světlo dávné křivdy a nové politikaření, zatímco Telvo někde leží unesený, zraněný, nebo hůř… Nepomůže nikdo. Chtělo se jí na ně všechny vyjet a křičet, aby už se vzpamatovali a něco podnikli. Za chvíli slunce zapadne, přijde noc, a co pak? K čemu je dobré tohleto nekonečné dohadování? Něčí život je v ohrožení. Je opravdu pro všechny tak důležité, čí je to život?
Setkala se pohledem se svým dosud mlčícím dědem.
"Velmi jsem se obával, že by se něco takového mohlo stát, když mi princ Findaráto navrhl svého bratrance jako stavitele pro náš nový palác," řekl Olwë konečně ztěžka. "Doufal jsem a věřil jsem upřímně, že naši poddaní jsou lepší, povznesenější nad přízemní pomstu a staré bolesti. Zjevně jsem se zmýlil."
"Neříkej, otče, že věříš těm absurdním obviněním!"
"Neříkej, synu," obrátil se Olwë na Elulinda, "že ty jim nevěříš. Buď alespoň jednou upřímný. Oprosti se od té své nenávisti - nedělá dobře ani tobě, ani tvému okolí. A pokud toho nejsi schopen, prober si alespoň fakta. Telufinwë zmizel, věci, které měl u sebe, se našly zničené. To vyhlíží jako něčí pomsta." Jeho slova zanechala Maiwenina otce oněmělého. "To nejmenší, co můžeme udělat, je poslat naše stráže, aby se poptaly, zda si někdo nevšiml něčeho podezřelého. Už proto, že Arafinwë bude žádat vysvětlení, jestli se jeho synovec najde někde mrtvý nebo vůbec ne."
"Dědečku, jak to můžeš vyslovit tak klidně!" nevydržela Maiwen. "Vždyť mluvíme o něčím životě nebo jeho násilném konci!"
"To Fëanáro a jeho sběř nás naučili takhle se dívat na smrt, dcerko!" okřikl ji Elulindo.
"Ano," přikývl Olwë, ale nehleděl na vnučku, nýbrž na syna. "Fëanáro dal příkaz ke krveprolití tady v Přístavech. A pak dal příkaz zapálit naše lodě, a sám zničil tu, na které spal jeho syn. Tentýž syn, o němž je tady dnes řeč. Zavraždil ho, stejně jako vraždil tady. Nejsi lepší než on, jestli jsi schopen přát smrt někomu, kdo se ničím neprovinil. Námo Mandos by ho nenechal jít, kdyby jeho lítost nebyla upřímná."
"Tak přece něco podnikněme!" vyhrkla Maiwen. "Už tu stojíme a dohadujeme se dost dlouho."
"Dítě, je skoro večer. Teď mnoho nezmůžeme - nemám právo narušit klid svých poddaných tím, že k nim do domů pošlu stráž uprostřed noci a budu je rušit ze zaslouženého odpočinku. Zatím víme příliš málo, než abychom se mohli obrátit konkrétním směrem. Jestli je v téhle chvíli ještě živ, nejspíš bude žít i ráno. Jestli ne, pak musíme jenom najít tělo, a tam na pár minutách nebo hodinách prodlení nezáleží."
"Elemmakile!" obrátila se Maiwen tam, kde čekala nějakou podporu. "Tak řekni přece něco!"
"Princezno, ty víš, že budu hledat dál, dokud ho neobjevím. S pomocí nebo bez ní. Jestli je král ochoten nasadit do pátrání hlídky a svou stráž alespoň ráno, jsem vděčný i za to."
"Nejenom," řekl Olwë. "Jedno přece jen mohu udělat ještě teď večer. Sejdu dolů k moři a poradím se s Ulmovými Maiar, pokud mne vyslyší. Třeba hned. Netvrdím, že nám budou moci přispět nějakou radou. Ale nevylučuji to. Voda je moudrá."
Elemmakil se uklonil, mlčky, ale hluboce, s úctou.
"A co se týče tebe, dcero, není to tvoje věc!" usekl ostře Maiwenin otec. "Měla by ses vrátit domů a podobné dohadování a pátrání přenechat mužům. Dámě to nepřísluší."
"Jako bych byla jediná, která tu stojí!" rozhlédla se princezna po svých sestrách, sestřenicích, tetách a matce. Polovina dvora se shromáždila kolem Elemmakila a Olwëho.
"Jsi jediná, která tu mluví, dokonce se odvažuje tlačit na krále," upozornil ji Elulindo. "Naléháš, jako bys snad…"
Maiwen přestala poslouchat, když v mysli pocítila známý dotek jako pohlazení. S trhnutím se otočila.
"Telvo!" vyhrkla bez uvažování.
Měl na sobě cizí, nepadnoucí oblečení, ve tváři hotovou přehlídku modřin a otoků, rezavé vlasy zcuchané a matné solí, kulhal a klopýtal, jako by ho nohy pořádně nenesly. To všechno viděla a uvědomovala si, ale úleva, že je tady, volný a víceméně v pořádku, byla silnější. Silnější než všechna opatrnost, všechna předsevzetí.
"Telvo, jsi živý!"
Rozběhla se k němu přes vyzdívky a výkopy, přeskákala vyskládaná prkna a stavební materiál a vrhla se mu kolem krku. Jeho silné, pevné ruce ucítila na zádech, když se úlevou rozesmála a zároveň jí vyhrkly další slzy. Natáhla se na špičky a políbila ho tak, jak ještě nikdy nikoho nelíbala, a zároveň ho po ósanwë zavalila vlnou nadšení a bezpodmínečné lásky. Byl živý. Ať už se stalo cokoliv, byl živý, její nejhorší obavy se nenaplnily.
"Tohle snad nemůže být pravda!"
Elulindo kdesi za jejími zády to řekl docela tiše - ale znělo to v nastalém mlčení jako výkřik. Maiwen, pořád ještě se tisknoucí k Telvovi v jeho směšně velkém oděvu, jenom pootočila hlavu, neochotna pustit ho, jako by se bála, že zase zmizí. A zděsila se. Všichni na ně zírali. Úplně všichni.
"Moje dcera - a prokletý Fëanárion!" vydechl princ Elulindo ještě jednou, nechápavě. "Tomu odmítám věřit. Odmítám!"
Na staveništi se rozhostilo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Jak její rozrušení opadalo, Maiwen si začínala uvědomovat, co udělala, všem na očích, před celým dvorem - a jaké to může mít důsledky. Rozhodla se jednat statečně.
Obrátila se k otci, s jednou rukou kolem Telvovy šíje a s druhou v jeho dlani.
"Chtěla jsem ti to říci, otče. Opravdu jsem chtěla."
Elulindo byl bílý jako pěna na přílivových vlnách. Ještě bělejší. Zíral na ni tak nevěřícně, jako by jí narostla druhá hlava, zatímco za jeho zády se vzmáhal šepot. Zděšený. Ba přímo zhrozený.
"Dostala jsem strach po tom, co jsi řekl Elemmakilovi," pokračovala princezna se srdcem v hrdle. "Strach z toho, co bys mohl udělat. Ale už je mi to jedno. Zvolila jsem si lásku místo nenávisti. Teď musíte volit vy ostatní."
"Maiwen," zašeptal Telvo vedle ní. "Tohle dopadne špatně."
"Dcero," nadechl se Elulindo. "Jsi mladá a nezkušená. Nevíš, čeho je schopen."
"Patrně toho, čeho je za určitých okolností schopen každý z nás. Čím mi vyhrožuješ? Z čeho mám mít strach?" odvětila pevně. Ale obavy měla, ne z Telva, ale z otce, který k nim popošel o dva kroky blíž, s dlaní na rukojeti dýky na opasku. Ve tváři měl takový vztek, že prvně pochopila, že i on v této chvíli může udělat cokoliv. Naprosto cokoliv.
"Elulindo," přikročil k nim blíž i Olwë. "Zadrž. Jestli se teď neopanuješ, řekneš něco, co už nikdy nebudeš moci vzít zpátky a čeho budeš hořce litovat do posledních dnů Ardy."
"A co mám tedy na tohle říci, otče?" procedil princ mezi stisknutými zuby. "Co bys ty udělal na mém místě? Mám dát vrahovi a zloději požehnání k tomu, aby mou vlastní dceru… tady na veřejnosti… před celým dvorem…" hlas se mu vzteky zadrhl. "Ty, Fëanárione! Ať už jsi s ní provedl cokoliv, ať jsi ji oblouznil jakkoliv, jakýmikoliv sladkými slovy, svou mocí, svým osobním kouzlem, které máte vy, zatracení Finwioni, jeden jako druhý, přísahám při samotném Ulmovi, že…"
"Lorde Elulindo," přerušil ho Telvo, "prosím, nepřísahej."
Povedlo se mu Elulinda zaskočit tak, že mu na okamžik vzal vítr z plachet. Telerijský princ zmlkl a překonal další kousek vzdálenosti mezi nimi. Pak znovu našel hlas.
"Pravda," zasmál se pochmurně. "Od přísah a výhružek jste tady vy, mám pravdu? Co si o sobě myslíš? Připravili jste mě o syna a o stovky let, která jsem měl strávit se svojí rodinou. A teď si přijdeš, jako by se nic nestalo, a očekáváš, že se od tebe nechám obrat ještě i o dceru? Že mi ukradneš mé nejmladší dítě, jako jsi nám předtím ukradl naše životy a naše lodě?"
"Otče, teď mu křivdíš! Sama jsem si zvolila - nejsem už dítě," vyhrkla Maiwen a Elulindo vrhl zběsilý, krví podlitý pohled i na ni. Telvo udělal krok vpřed, před ni, zaštítil ji vlastním tělem.
"Lorde," promluvil tiše, "nepopírám, že jsme se na tobě a tvém lidu dopustili zločinu. Neodčinitelného zločinu a násilí. Můžu ti zopakovat, že je mi to líto. Můžu tě ještě jednou prosit za odpuštění, ale tím nic nezměním. Kdybych měl moc obrátit proud času, vrátit se zpátky a napravit, co se stalo… Jenomže jediné, co je nám dáno ovlivnit, je budoucnost. Mohl bych strávit zbytek svých dní tím, že se ukryju, budu hledět do země a předstírat, že jsem nikdy neexistoval. Jenže komu by to prospělo? Dej mi příležitost, můj pane. Nech mě dokázat ti, že nejsem takový zkažený mizera, za jakého mne máš. Ne slovy a marnými omluvami, ale činy a svým životem. Prosím tě. Ne kvůli sobě, ale kvůli tvé dceři, kterou oba milujeme. A která si mne vybrala, ať jsem, jaký jsem."
Klouby Elulindovy ruky na jílci zbraně zbělely.
"Paní manželko," procedil mezi zuby, aniž by se po své ženě ohlédl. Přesto Maiwen cítila, že mezi nimi probíhá neslyšný rozhovor. "Odveď odsud naši dceru. A tobě, Fëanárione, řeknu jenom tohle: Nedostaneš mé svolení a nebudeš ji mít. To už tě raději vlastní rukou vrátím k branám Mandosu."
"Elulindo," zvedl ruku Olwë a postavil se mezi ně. "Nebudu trpět podobné řeči ve svém domě a svém městě. Od nikoho. Maiwen," ohlédl se po vnučce. "Odejdi. To je příkaz krále."
"Pojď, dítě," Maiwenině matce se nějak podařilo prodrat se davem a dostat se Fëanárovu synovi a své dceři do boku. Princezna na okamžik vypadala, že se začne zdráhat, když k ní natáhla ruku.
"Jdi," zašeptal Telvo. "Králův příkaz je třeba poslechnout."
"Telvo," zase jí tekly slzy, a teď už to nebyly slzy štěstí. "Jak tě mám tady nechat, když nevím…?"
Její prsty měl pořád ještě v dlani. Zvedl je ke rtům a políbil je.
"Jdi, Maiwen," zopakoval. Přes ósanwë ucítila jeho obavy. Snahu znovu ji chránit. "Miluju tě. Nepřivolávej na sebe hněv svého otce i svého krále. Prosím."
A princezna se nechala odvést pryč, zatímco Telufinwë Ambarussa se otočil, aby naposledy čelil Elulindovi.
Pokud by s ní nebyla její matka, vyběhla by okamžitě na terasu. Jak by mohla trpělivě čekat a nevědět? Jenomže ani to jí nebylo přáno. S Elulindovou manželkou a nejmladší dcerou ze staveniště odešlo mnoho dalších dam, instinktivně tušících, že teď zjevně dojde na problémy. Dveřmi, které se chystala Maiwen zavřít před nosem celému světu, se tak za ní kromě matky protáhly i Alquen a Aiwen.
"Jak jsi mohla!"
Nejmladší ze sester, obrácená zády k nim, se nijak zvlášť nestarala, která z nich to řekla.
"Fëanárion! Horší katastrofu už si ani nedokážu představit!"
"A náš ubohý otec - provést mu něco takového, za zády…"
"Ta ostuda! Do rána to bude vědět celé město. Jak myslíš, že se na tebe a na nás všechny bude po tomhle dívat náš lid?"
"Maiwen! Nemáš ani tolik slušnosti, abys nám hleděla do očí, když s tebou mluvíme?"
Otočila se.
"Neměla jsem pocit, že tohle je rozhovor, Alquen," podívala se na svou nejstarší sestru, jež promluvila jako poslední.
"Budete mi vyčítat, že miluji? Copak vy samy jste nešly za hlasem svého srdce?"
"Sama musíš cítit, že v tom je rozdíl," řekla její matka, proti mladším dívkám tiše. "Tvé sestry si vybraly slušné a spolehlivé muže ze svého vlastního lidu. Říkám si, co jsem udělala špatně, když tvoje fëa cítí spříznění s takovým…"
"S jakým, matko?"
"To necítíš, jak je jeho duše poznamenaná prolitou krví? Něco takového na něm zůstane lpět navždycky jako nesmazatelná skvrna. Nikdy se jí nezbaví. Žádná slušná dívka nepodá Fëanárionovi ruku." Vypadala, jako by se snad chystala prosit. "Dítě, ty víš, že bychom ti neodepřeli požehnání, ať bys chtěla spojit svou sudbu s kýmkoliv z Lindar. Nebo i z Vanyar nebo Noldor, včetně bývalých Vyhnanců. Ovšem ty si musíš navzdor zdravému rozumu zvolit jediného, který je pro tvého otce a nás všechny naprosto nepřijatelný!"
"Takže mi dáváte na vybranou mezi ním a vámi?"
"Ne, Maiwen. Ty nemáš na výběr. Vrah tvého bratra se nestane naším novým synem."
Princezna si přikousla rty. Mohla tohle být pravda? Copak by něco tak strašného nepoznala, když s Telvem komunikovala po ósanwë, když cítila doteky jeho duše se svou? Tomu odmítala věřit.
"A tohle víš jak, matko? Nebo se jenom dohaduješ?"
"Jak to myslíš?"
"Právě jsi řekla, že Telvo zabil našeho bratra Ollotarna. Ptám se tě, zda je to pravda, nebo jen pokus, jak obrátit mé srdce proti němu."
Matka zaváhala. Jenom na zlomeček okamžiku, ale to stačilo.
"Přesně jak jsem si myslela," stiskla Maiwen rty.
"Jaký je v tom rozdíl?" vyhrkla do ticha Alquen. "Záleží snad na tom, který z těch sedmi nás o bratra připravil? Možná to nebyl tenhle. Možná dokonce žádný z nich, jenom nějaký z jejich mizerných nohsledů. Nejspíš. Na tom nezáleží. Tys tady nebyla, sestřičko, když se to stalo. Nebrodila ses na pláži ve vodě, která měla barvu krve ještě týdny poté. Nesbírala jsi na nábřeží mrtvé. Nepohřbívala jsi je."
"Alquen," zašeptala nejmladší princezna. "Ti mrtví nejsou pohřbení dodnes, i když už znovu chodí zdraví po našem městě. Proč si myslíš, že nám Ingoldo poslal svého bratrance? Z krutosti? Z neúcty? Ne, kdeže. Chtěl, abychom se na Fëanárova syna zase dokázali podívat jako… jako na osobu. Jako na někoho, kdo si zasluhuje dostat šanci odčinit, čeho se dopustil, zase žít svůj život a být šťastný. A já to hodlám udělat, i kdybych byla v Alqualondë jediná."
"Dítě, to ti nemůžeme dovolit. Jednoho dne pochopíš, že jsme měli pravdu," řekla její matka s těžkým povzdechem. "Ať si Telufinwë Ambarussa žije svůj život - mně je to jedno. Ale ne tady a ne s tebou. Nedovolím, aby ses jednou stala další ze zrazených a opuštěných manželek šílených Fëanárovců."
"Matko…"
"Jděte," obrátila se Elulindova manželka na své dvě starší dcery. "Nechte nás."
Teprve když Alquen a Aiwen poslušně vyšly na chodbu, zavřely za sebou dveře a zvuk jejich vzdalujících se kroků dozněl, Maiwenina matka pokračovala:
"Dcerko, je mi líto. Tebe. A Fëanárova hocha také. Všech sedmi, protože jsem si docela jistá, že padli a zničili se z lásky ke svému otci. Přála bych jim lepší osud. Ale nemohu dovolit, abys s jedním z nich spojila svůj život. Až budeš jednou sama matkou, pochopíš to."
"Mami…" Maiwen klesla na nerozestlané lůžko. "Copak nerozumíš, že se teď svou vlastní sobeckou láskou a lpěním na minulosti snažíte o totéž, co učinil Fëanáro se svými syny? Rozvrátit mi srdce, přimět mě, abych poslechla vaši vůli vzdor tomu, co cítím a čím jsem si docela jistá?" Zvedla oči. "Dělejte, co myslíte. Ale nedivte se potom, že já udělám totéž."
"Ne, neuděláš. Ne, dokud do toho máme my dva, já a tvůj otec, co mluvit." Její výraz, před chvílí laskavý a téměř bezmocný, ztvrdl. "Zůstaneš ve svém pokoji, Maiwen, dokud ti zase nedovolíme vycházet. Nechám ti poslat večeři a zítra i všechno ostatní, co bys mohla potřebovat. Jsem si jistá, že když budeš o celé věci přemýšlet střízlivější myslí, pochopíš, že jsme měli pravdu. Po tom, co se dnes stalo, Fëanárion v Alqualondë nezůstane. Bez jeho vlivu rychle pochopíš, že to všechno byl jenom klam."
Za koho se máte? chtělo se vyhrknout Maiwen. Za Melian a Elwë Thingola, který si také myslel, že dokáže neposlušnou dceru vyléčit z nevhodné lásky? Za Náma Mandose, prorokujícího zlou sudbu? Neřekla nic z toho. Byla by chyba upozorňovat na to, co hodlá učinit.
"Jak pravíš, paní," zvedla bradu. "Sbohem."
"Maiwen…"
"Sbohem, matko." Neřekla: Dobrou noc. Nebo: Nashledanou.
Elulindova manželka pochopila tu drobnou odlišnost. I když možná ne tak, jak ji Maiwen doopravdy myslela. Už neřekla nic víc: odešla beze slova. V zámku se zvenčí otočil klíč.
Kdyby se něco podobného přihodilo před rokem, před měsícem… Maiwen by se bezpochyby rozplakala. Vzdorem. Žalem. Teď to neudělala. Ani na to nepomyslela.
Místo velkých scén se v první řadě zvedla na nohy a otevřela dveře na terasu. Venku už se smrákalo, a jak si myslela, drama na staveništi bylo u konce. Dvořané se rozcházeli, otec i Telvo byli pryč. Jenom u ohniště vedle stavebních bud stál Olwë a o něčem se polohlasně dohadoval s Elemmakilem. Ani jeden z nich nevypadal, že by jim uplynulé události udělaly radost.
Vrátila se do místnosti. Přišel teď čas, aby požádala o radu a věštbu Irma? Už se rozhodla, a pevně, ale její úmysl byl toho druhu, jaký by si ráda nechala požehnat vyšší mocí. Otočila se, promyšleným pohybem pozadu zacouvala ke knihovničce a bez dívání sáhla dovnitř. Otevřela svazeček a zvedla ho k očím.
Tu sklouzla jako v mraku stín
po laně z vlasů v noci klín
lehounce jako peří sov
tak tiše, jako dravec v lov
a stěží jejích stop by zřel
kdo by snad polapit ji chtěl.
Nemusela se dívat, co je to za knihu. Už proto, že se otevřela jen o malý kousek vedle, než tehdy napoprvé.
Žádné komentáře:
Okomentovat