6. kapitola: Maiwen se potlouká od ničeho k ničemu, čelí zvědavým otázkám a až pozdě si uvědomí, že by před jejich zodpovězením měla přemýšlet. Horší problémy se ale blíží.
Maiwen IV.
Všechno to, co jí Telvo řekl, dávalo dokonalý smysl. Aby hledala svou vlastní cestu a nepoutala se k muži, který na sebe sám přivolal zlý osud, k muži, jakého by její otec nikdy neschválil… to všechno bylo dokonale rozumné.
Maiwen nechtěla být rozumná.
Dny jí splývaly do jediné šedivé řádky, vzdor letnímu počasí a modré obloze. Vzdor snaze její matky ji rozveselit, Aiwenině ochotě na chvíli se odtrhnout od trávení času se svým miláčkem a místo toho vzít mladší sestru na loď nebo na výlet, Olwëho laskavým pozváním k podvečerním hovorům či hudebním vystoupením. Upadla do rutiny, která se jí nezamlouvala, ale neměla sílu ani vůli na ní něco měnit.
Ráno, ještě v nočním oděvu jako první chvátala na terasu shlížející ke staveništi a snažila se mezi rostoucími zdmi vyhledat Ambarussovu rezavou hlavu. Pokud se povedlo, těšila se z toho pohledu, jak dlouho jen mohla - obvykle dokud jí nezmizel někde v útrobách hrubé stavby dědova nového paláce, každým dnem většího a většího. Nebo dokud ji nezavolali k snídani. Během společného jídla bez zájmu honila vidličkou po talíři kousky zeleniny a sýra a pečlivě se vyhýbala otcovu pohledu. Přes Olwëho naléhání se neodhodlala s ním promluvit a usmířit se a okázale ignorovala všechny pokusy o smír z jeho strany. Dopoledne trávila v knihovně, doučovala se sindarskou gramatiku - ne že by ji k něčemu potřebovala, ale byla to příležitost projít kolem stavby, dívat se po Telvovi, nebo alespoň po jeho obrázcích, odhodlaná uloupit je dřív než všichni alqualondští uličníci. Jenomže nové plakáty se neobjevovaly.
Jednoho dne takhle zastihla Elemmakila, jak na ceduli přitlouká varovný nápis v quenijštině. Pravopisné chyby v něm nebyly nebo alespoň žádné neviděla a obrázek se podobal tomu, jaký načrtla tehdy ona sama. Dřív, než se Noldo otočil a spatřil ji, zacouvala do nejbližší uličky, na nejvyšší míru zklamaná.
V tom nebyla sama. Mezi dětmi na náměstí před veřejnou školou slyšela také nejedno otrávené zamumlání. Některé si ještě měnily mezi sebou starší obrázky. Jiné už upřely pozornost k novým dobrodružstvím. Brzy se na celou hru zapomene, jako by nebyla, kresby zůstanou někde ležet v krabici, budou chytat prach a nakonec je někdo použije na podpal.
Obědvala většinou s matkou a Aiwen, někdy u nejstarší sestry Alquen, a odpoledne trávila bezcílným loudáním po přístavu a po pláži. Tu a tam vyhledávala neopracované kameny, pokládala na ně ruce a snažila se poslouchat. Ty z mořského břehu vyprávěly o vlnách, mušlích a raccích, ani si nedovedla představit, že by je bylo možné použít na nějakou sochu nebo stavbu. Kamenické dláto znovu do rukou nevzala, takže byla ráda, že nenašla žádný, který by jí šeptal o reliéfech, pomnících a sochařských dílech, která přetrvají věčnost.
Domů přicházela pozdě, a než se převlékla k večeři, zase stávala na terase a hledala Telva. Celý její život se smrskl do rána a večera, terasy a vzdálených pohledů. Měla sto chutí hodit všechno za hlavu, vzdor otcovým zákazům se vrátit dolů, pracovat s mramorem, smát se s Elemmakilem a jeho přáteli a vyhledávat okamžiky, kdy se její dlaně budou moci potkat s Ambarussovými. Jenže jak měla bojovat, když on chtěl být rozumný?
Byl-li to tedy rozum, a ne nějaký nepochopitelný druh sebemrskačství. Říkala si, že se možná Telvo rozhodl obětovat sebe a svůj osobní život, vlastní štěstí na oltář dávných prohřešků. Protože pokud to bylo pokání, pak divné. A jestli ji chtěl jenom chránit, pak o takovou ochranu nestála a byla téměř hotova jít za otcem a po pravdě mu říci: Není to Elemmakil, kvůli komu jsem se rozhodla stát se sochařkou, a není to Elemmakil, koho chci držet za ruku, a nejen za ruku. A je mi jedno, co si o tom pomyslíš ty, všichni Lindar a celý zbytek světa.
Když večer ležela beze spánku na lůžku a dívala se do tmy, představovala si, že by s Telvem mohla mít dítě. V jejích představách to jednou byl chlapec, malý uličník s rošťáckým úsměvem, živý a neúnavný, a jindy děvčátko, sladké, ale stejně milující dobrodružství. A vždycky viděla to dítě s hřívou rusých vlasů, stejných, jako měl Ambarussa, v jejich náručí, a v těch bdělých snech byli oba - všichni tři - šťastní.
"Jsi zamilovaná, nebo co je to s tebou?" zeptala se jí jednoho dne Aiwen, když se spolu procházely po tržišti a vybíraly nejzralejší ovoce a sladkosti pro nejmladší Alquenino vnouče, které mělo mít co nevidět oslavu výročí početí. "Chodíš jako ve snu. Vůbec tě nepoznávám. Představíš mi toho šťastného? Mohli bychom si vyjet na loďce ve čtyřech, co říkáš? Konečně bys nemusela žárlit."
Telvo by na loďku nechtěl, pomyslela si Maiwen, pečlivě se zakrývajíc před sestřiným pátravým zrakem a myslí. Toho si všimla už předtím. Ochotně ji doprovázel na pláž, do jeskyní, do sosnového háje i do skal, ale když jednou jedinkrát navrhla, že by si vypůjčila člun a mohli si vyjet někam podél pobřeží, spatřila v jeho očích takové zděšení, že hned nadhodila něco jiného a zamluvila svůj předchozí nápad.
"Něco se ti zdá," odpověděla nahlas. "Do koho já bych se mohla zamilovat? A vůbec nežárlím. Jen nech toho svého miláčka, ať ti navlíkne prsten. Mám ráda svatby."
"Tajnůstkářka jako vždycky," zasmála se Aiwen. "Nech si tedy svoje tajnosti pro sebe, když chceš. Stejně na to přijdu."
Maiwen nenapadlo, jak by měla sestru odbýt, takže zůstala zticha. Hned si všimla Aiwenina pohledu, podezíravějšího než předtím, a uvědomila si, že udělala chybu. Ta Maiwen, jakou bývala ještě přednedávnem, by sestřino vychloubání nenechala bez komentáře. Odvrátila se k nejbližšímu stánku, jako by ji neobyčejně zaujaly čerstvé mořské plody a ryby v nádržích pod plachtou. Musí rychle něco vymyslet.
"Budu třikrát hádat, co říkáš?" dorážela na ni Aiwen.
"Třeba čtyřikrát. Nic není a nic nebude," odpálila ji.
"Já už vím. Je to ten hezoun, co dělá dveřníka u rodičů tvé kamarádky Tarmë."
"Děláš si legraci?! Ty ses musela zbláznit, sestřičko. O toho tuňáka bych si neopřela ani kotvu."
"Hahaha! Dostala jsem tě, co?" radovala se starší princezna dětinsky. "Tak druhý pokus: Potkala jsi na pláži fešáckého Maiu obklopeného hejnem ryb, jako kdysi strýček Elwë tu slavičí paní. Mám pravdu? Jsi do něj blázen?"
"Hlavně do těch jeho ryb," ušklíbla se Maiwen a konečně se odvrátila od stánku. "Nejvíc ze všeho miluju ryby, co umějí chodit po pláži." Její sestra se mohla usmát, div neupustila košík s pomeranči a jablky. Maiwen jí ho vzala z ruky a zamířila z tržiště pryč.
"A dotřetice!" dohnala ji sestra. "Tys to vždycky chtěla mít dobrodružné, znám tě dobře, Racíčku. Zamilovala ses do zrzavého Fëanáriona. Pravda?"
V Maiwen by se krve nedořezal.
Vzápětí se její sestra znovu zvonivě rozesmála.
"Tak se nezlob, já přece vím, že ti tak nemám říkat, a k tomu plácat takovéhle hlouposti. Byl to nepovedený žert, promiň!"
"Víš co?" vyjela na ni Maiwen se srdcem až v hrdle. "Nech si ty svoje vtípky pro někoho, kdo je ocení, já na ně nemám náladu." Vrazila jí košík do náruče, otočila se na patě a utekla.
Zavřená v pokoji zbytek odpoledne probrečela jako děcko.
"Otec chce, abys zase začala chodit k paní Tarmë tkát," řekla jí matka druhého dne ráno. "V loděnici dokončují královu novou loď. Bude potřebovat spoustu plachet. Děvčata ti vzkazují, že se teď budou scházet každý druhý den, a že s tebou počítají."
"To má být reprezentační koráb, nebo něco, s čím se vyjíždí jenom v noci, aby tu ostudu nikdo neviděl, mami?" nadhodila Maiwen sarkasticky, ještě pořád s duší celou rozbolavělou po včerejšku. V noci vůbec nespala, jenom odpočívala zabalená do přikrývek a představovala si zrzavého Fëanáriona, jak ho nazvala její sestra, ležícího po jejím boku, a jeho pevné, mozolnaté, něžné ruce na svém těle. Představovala si jejich stejně rusé nemluvňátko v kolébce vedle nich, a ráno pak ještě před úsvitem číhala na terase, aby ho mohla alespoň vidět. Spatřila v kalném světle svítání, jak vychází ze své boudy a hledí jejím směrem, setkává se s ní očima, a ten pohled cítila jako pohlazení po duši. Jenže to jí nestačilo. Jako už tolikrát, nechtěla být ta moudrá.
"Dítě moje," řekla jí matka. "Jsi na sebe příliš přísná. Každá lindarská dáma dovede zručně tkát. Uvidíš, že tomu nakonec ještě přijdeš na chuť."
"A Númenor se vynoří z vln hned vedle Eressëy," zamračila se Maiwen. "Proč mě nenecháte dělat, co bych si přála? Jsem dospělá."
"Jsi dospělá," kývla matka. "Ale dokud žiješ pod naší střechou, měla bys ctít vůli svého otce, nebo přinejmenším poslouchat jeho rady. Ví, co dělá. Noldor jsou nebezpeční, dcerko. Už jednou se dopustili zločinu."
"Já jsem jednou ve vlnách naschvál převrhla člun a vykoupala sebe i kamarádky, které byly se mnou, protože vedly hloupé řeči. Div jsme se všechny neutopily. To neznamená, že to příště udělám zase. Ingoldo říká, že Fëanárově vůli bylo obtížné vzdorovat, a dědeček zase, že to, co přišlo po Zatmění, nikdo nečekal ani neplánoval. Neměl na mysli jenom obyvatele Alqualondë."
"Tvůj bratranec by nikdy nezvedl meč proti svým příbuzným, dokonce ani kdyby mu to Fëanáro sám přikázal a naléhal na něj sebevíc, což nelze říci o každém," zarazila ji její matka. "Pokud by byl tvým učitelem on, otec by jistě nic nenamítal. Ale dokud jím být nemůže, chovej se rozumně, jak přísluší dámě z Olwëho Domu. Tvé přítelkyně tě dnes po obědě budou čekat. Nemůžeš trávit celé dny bezdůvodným potulováním po městě a okolí. Jsi princezna, musíš jít příkladem."
"Ze mne si nikdo příklad brát nemůže," zabručela otráveně. "Ale ať je po vašem. Když mi nedovolíte jít na staveniště, můžu stejně dobře sedět doma jako u Tarmë."
Dřívější schůzky o všech elenyar byly nudné a nepříjemné, ale jenom jednou týdně. Teď ji totéž čekalo každý druhý den. Téměř měla dojem, že si to její otec vymyslel jako nějaký obzvlášť tvrdý trest, nesrovnatelný s domácím vězením.
Zatímco její družky klevetily a štěbetaly bez přestávky, zatímco jejich člunky létaly ze strany na stranu, Maiwen mlčela a myšlenkami se toulala kdoví kde. Většinou ji nechávaly být. Občas si Sílariel povzdechla nad kvalitou její práce, když jí pomáhala odřezávat hotovou látku ze stavu, a Eäluinë jí dávala dobře míněné, ale naprosto zbytečné rady. Tarmë se ukázala jako nejmoudřejší z těch tří - ta se ji ani nesnažila zaplést do nějakého rozhovoru. Alespoň většinu času ne, už proto, že vytrhnout ji ze světa jejích bdělých snů bylo obtížné.
"Maiwen! Maiwen!"
"Co prosím?" zvedla oči od člunku, ležícího - už dlouho - bez hnutí v její dlani. Zřejmě ji oslovovaly poněkolikáté, ale ona nevnímala. Dnes ráno Telva z terasy nezahlédla a celý den měla zkažený.
"Mluvily jsme o tom," zopakovala Sílariel trpělivě, "že se proslechlo, že jsi nějakou dobu navštěvovala staveniště u paláce."
"Tak jsme si říkaly, že se zeptáme," navázala Eäluinë. "Jaký doopravdy je? Ten noldorský vražedný démon?"
"Kdože?" Maiwen s lítostí nechala utéct ze světa svých myšlenek Telvovo a své rusovlasé dítě. Holčičku. Tentokrát to byla holčička, jako jiskra plamene. Vůbec netušila, o čem to dívky vlastně mluví.
"Nač prosím tě pořád myslíš?" zvedla obočí Tarmë. "Jsi úplně mimo, když sis nevšimla, o čem se tu celou dobu bavíme? Telufinwë Fëanárion přece."
"Prima," řekla Maiwen, aniž by jí slova prošla mozkem. "Moc milý."
Tarmë upustila člunek, útek se jí vyvlékl a udělala si v nedohotovené látce obrovský kaz.
Sílariel otevřela pusu jako ryba na suchu. Hotová parma na udici.
Eäluinë pomaličku vstala, přešla k Maiwen.
"Je ti docela dobře, Maiwë?" zeptala se. "Slyšela jsi, nač se tě ptáme?"
"Asi slyšela," řekla princezna, zírajíc do prázdna, a všechny tři družky se na ni svorně zahleděly vykulenýma očima. Nevšimla si, že jí zase řekly Racku? "Jaký je Telufinwë Fëanárion, ptala se Tarmë."
"A?"
"Co, a?"
"A ty jsi řekla?"
Maiwen zaostřila, přehlédla z jedné dívky na druhou, jak na ni zíraly shluklé do půlkroužku.
"A já jsem řekla, že je to hodný kluk, jehož hlavní chybou bylo, že až moc věřil svému otci," hodila všechno za hlavu a vstala. "Mluví s kamenem, hezky kreslí, má rád děti. A svou matku. Chybí mu jeho bratři a udělal by cokoliv, jen kdyby mohl změnit minulost. Dělníci na stavbě ho mají rádi a já také. Ještě něco chcete vědět?"
"Maiwen, zavolám léčitele, dobře? Nebo tvého otce. Musíš být pod vlivem nějakého kouzla. Už dlouho sledujeme, že s tebou není všechno v pořádku," řekla po dlouhé pauze váhavě Eäluinë.
"Nepotřebuji léčitele, sestro," zavrtěla hlavou princezna. "Já v pořádku jsem, jenom svět kolem mne se nějak zbláznil. Nebude vám vadit, když půjdu domů, že ne?"
Všechny tři byly tak strnulé šokem, že se ani jedna nezmohla na odpor.
Protože se sešly už před poledním jídlem, byl nyní sotva začátek odpoledne, elenya, den po svátku Valar zasvěcenému odpočinku. Rybáři na tržišti sklízeli, protože ulovené mořské živočichy bylo v horku potřeba prodávat spíš časně ráno než později během dne, aby zůstali čerství. Město tepalo životem, z pekáren voněl chleba, z vináren a hostinců pozdní obědy. Nahoře na staveništi se jistě ještě bude pracovat.
Ty zvědavé otázky u Tarmë byly poslední kapkou - Maiwen došla k rozhodnutí. Vrátí se za Telvem. Přestane marně snít o tom, že jsou šťastní se svou malou rezavou jiskřičkou, a začne pro to něco dělat. I kdyby to znamenalo, že s ní otec do Druhé hudby nepromluví. I kdyby to znamenalo, že se bude muset vystěhovat z paláce do nějaké stavební boudy… do Tirionu… tam, kde Fëanárův syn obvykle bydlí, ať je to kdekoliv.
"Princezno!"
Vzhlédla. Po schodech od pláže nahoru ke stavbě se hnal Elemmakil, a cosi v jeho výrazu ji okamžitě varovalo: něco se stalo. Noldo, obvykle usměvavý a upravený, vypadal jako svůj pravý opak, rozcuchaně a zamračeně. Pracovní oblečení na sebe naházel halabala, bez své obvyklé elegance, kterou si uchovával i na stavbě.
"Princezno, dobře, že jsem tě zastihl. Telvo s tebou nebyl?"
"Co prosím?"
"Telvo. Neviděla jsi ho, včera nebo dneska? Nebyli jste někde spolu?" V jeho pohledu byla naléhavost, zoufalá naděje, že kývne. Když neodpovídala, vytratila se z jeho očí.
"Takže nebyli," zašeptal se zjevnými obavami, které se nepokoušel zastírat. "Odpusť, musím jít. Hezký den, paní."
"Počkej," zarazila ho. "Co se děje? Co je s Telvem?"
Elemmakil, už otočený k odchodu, se vrátil o dva kroky zpět.
"Zmizel, princezno," odpověděl kvapně. "Včera měli dělníci volný den a on plánoval, že půjde někam kreslit. Ráno byl pryč, než jsem se vzbudil. A nevrátil na večeři, ale na tom mi nepřipadalo nic divného, mnohokrát se už někde zdržel a objevil se po soumraku nebo i pozdě v noci. Jenomže dnes… Ještě se nestalo, aby nevstal včas do práce, nechal stavbu bez dohledu. Šel jsem se po něm podívat a zjistil jsem, že vůbec nespal ve své posteli. Takže to vychází, že jsme ho naposledy viděli večer před Valanyí. Víc než před půl druhým dnem. Doufal jsem, že bys mohla vědět něco víc."
Maiwen se roztřásly ruce. Obavami? Zlostí? Nebyla si jista. Telufinwë nebyl bez chyby, ale v každém případě zodpovědný. Víc než to. Jestli se neobjevil v pracovní den na stavbě, muselo se mu něco stát.
"Nemohl… Nemohl odjet? Chtěl se vrátit do Tirionu," pokusila se, ale Elemmakil už vrtěl hlavou.
"Beze slova? To by v životě neudělal. A… hmm… Má pořád koně v králově stáji a v boudě všechny věci kromě těch svých desek a pastelů." Takže ho ta myšlenka také napadla a šel ověřit, zda na ní něco není. Odmlčel se. "Zmiňoval se o pláži, takže jsme ho hledali i tam. Nic. Pár stop, ale těžko říci, zda jeho, protože v noci byl vítr, mžilo, písek se zpřeházel a zbytek spláchly vlny za přílivu. Nejsem si ani jistý, zda tam vůbec došel. Poptal jsem se taky u místní stráže - už se stalo, že došlo k výtržnosti mezi našimi a vašimi a noldorští dělníci zůstali víc než den uvěznění, aniž jsme se o tom dozvěděli. Nic. Neviděli ho."
"A teď?" zašeptala Maiwen.
"Vracím se na stavbu. Zkontrolovat, jestli se mezitím neobjevil."
Maiwen ho se srdcem až v hrdle chytila za rukáv.
"Jdu s tebou."
"Princezno… Tvůj otec…"
"Nechápeš to, Elemmakile?" rozkřikla se, dokonale ztrácejíc sebeovládání a všechnu masku zdvořilosti. Připadalo jí, že v životě nebyla tak vyděšená. Potřebovala se přesvědčit, že je Ambarussa v pořádku, nebo se pokusit ho najít. Nevydržela by zůstat nečinná, když on mohl někde ležet zraněný nebo něco horšího. "Mám ho ráda. Je mi jedno, co se mezi Lindar a Noldor stalo v minulosti, je mi jedno, co si o tom pomyslí můj otec, je mi jedno, že je to Fëanárion a spousta našich mě odsoudí. Rozhodla jsem se sdílet s Telvem ve dvou jeden osud, pokud mne neodmítne. Nikoho jiného nechci. Neodháněj mne od něj, jestli mu hrozí nebezpečí."
Elemmakil na ni chvíli beze slova hleděl.
"Nebudu," řekl konečně. "Pojďme."
Na staveniště oba dorazili bez dechu. Všechno tu bylo vzhůru nohama; nepracoval nikdo.
"Neobjevil se, mistře Elemmakile. Ani vidu, ani slechu po něm," ohlásil jeden z lindarských dělníků, když je spatřil přicházet. Princezně věnoval podivný pohled. "Poptávali jsme se i po městě, ale ani včera, ani dnes ho nikdo nezahlédl. Nebo nám to nechtěli říci."
"Co uděláme?" nadhodil někdo další, Noldo, jeden z kameníků, s nimiž se Maiwen seznámila hned toho prvního dne, kdy poznala i Telva. "Je zjevné, že něco není v pořádku. Mám uvědomit krále Olwëho? Nebo napsat do Tirionu?"
"To je předčasné. Přece se nepropadl do země," mínil Elemmakil.
"Ještě je jedno místo, kam mohl jít, až na té dlouhé pláži za mysem směrem k severu, u jeskyní před Melkorovými zuby," ozvala se Maiwen. "Hledali jste tam? Mám za to, že se mu to pojilo s nějakou osobní vzpomínkou."
"Vím, co myslíš," kývl Elemmakil. "Ale je to daleko. Než dojdeme tam a zpátky, padne tma."
"Není, když si vezmeme člun." Všichni Noldor na stavbě svorně ztuhli, jako by navrhla něco obzvlášť neslušného a zapovězeného. "Co na mne tak zíráte?" vykřikla, protože toho si nemohla nevšimnout. "Nenavrhuju přece, abychom tu loď ukradli, nebo něco takového. Mám přístup do královy loděnice a mohu si vypůjčit, jaký člun chci, kdykoliv je potřeba. Vítr je příznivý, budeme tam během chvilky. Zpátky dokřižujeme podél pobřeží. Můžu vyjet i bez doprovodu, ale kdyby se našel ještě někdo, kdo umí plachtit, bude to lepší. Když budu mít plné ruce práce s kormidlem a plachtou, nestačím sledovat pobřeží. Mohu něco přehlédnout."
"Dobře, princezno. Když to sama navrhuješ," hlesl Elemmakil tak nejistě, jako by právě porušoval nějaké strašlivé tabu. "Pojedu s tebou. A možná ještě někdo z vašich?"
Dělníci po chvíli dohadování vystrčili kupředu jednoho z jejich středu, Telera s popelavými vlasy.
"Vy ostatní… Projděte ještě jednou město. Poptejte se v branách, na tržišti. Nikdo se nedokáže vypařit beze stopy, ani Fëanárion. Po páté bychom měli být zpátky. Pokud ho nenajdeme do té doby, zburcujeme palác. Olwë se to bude muset dovědět - Telufinwë je jeho architekt a jeho host. Jestli mu někdo ublížil…"
Maiwen neposlouchala. Otočila se na patě a rozběhla se zpátky do přístavu. Klíč od králova krytého soukromého kotviště nosívala obvykle u sebe, ale v tuto denní dobu to ani nebylo potřeba. Nalezla tu služebníky z paláce, kteří udržovali obvykle Olwëho lodě schopné plavby, jeden člun měli vytažený na břeh a čistili ho od přichycených řas a schránek různých mořských korýšů.
"Paní Maiwen!" zvedl jeden z nich překvapeně hlavu. Málo se starala, co si o ní pomyslí, když ji spatří uřícenou a v doprovodu noldorského stavitele.
"Nevzala si moje sestra malou jachtu, že ne?" vyhrkla beze všech cavyků.
"Ne, princezno. Paní Aiwen se tu dnes ani neukázala, naposledy včera odpoledne se svým mladým lordem, ale nebyli dlouho pryč, každou chvíli pršelo a vítr jim potrhal plachtu. Stačili jsme ji opravit a vysušit, ale ještě jsme ji nevrátili…"
Už ji sama zahlédla, vytaženou na břeh a přehozenou přes střešní trám.
"Vezmu si ji i loď," přerušila ho. "Nevím, kdy se vrátím, pokud by se po mně někdo ptal… Elemmakile, pomoz mi. Umíš zacházet s pobřežními čluny?"
"Žil jsem v Přístavech Sirionu a na Balaru, paní," kývl Noldo.
Během chvíle byli přichystáni k vyplutí. Maiwen si nevšímala divných pohledů dědových služebníků, byť jí připadalo pravděpodobné, že přinejmenším jeden z nich co nevidět poběží předat zprávu o jejím podivném chování a jejím podivném průvodci do paláce. Bylo jí to jedno. Hladce vyvedla lehkou jachtu z loděnice, z přístavu a pod obloukem z rostlého kamene, jenž tvořil jeho přirozenou bránu, na volné moře. Téměř okamžitě zachytili vítr a loďka se stočila k severu.
Pluli podél pobřeží, tak blízko břehu, jak jen si Maiwen troufala. Telerovi, který je doprovázel, přenechala na starost kormidlo, jakmile objeli výběžek suché země s majákem vedle přístavu, a dohlížela na plachtu. S ní v téhle fázi cesty mnoho práce nebylo, takže se většinu času spolu s Elemmakilem vykláněla přes zábradlí a očima zkoumala ubíhající pláž a vodu na čáře přílivu.
Noldo měl naneštěstí pravdu, ani z lodi nebyly viditelné žádné známky toho, že tu Telvo včera byl - nebo nebyl. Odliv a příliv se stačily vystřídat, teď moře opět stoupalo, zaplavovalo pobřežní útesy a vyhazovalo na písek chomáčky řas a lastur, ale ještě nedosáhlo svého vrcholu. Městská pláž byla oblíbená a počasí dnes podstatně vlídnější než včera, takže se starší stopy křížily s mladšími a i nyní se po břehu potloukali výrostci i rodiny s dětmi cachtajícími se na mělčině.
Elegantním obloukem propluli kolem dalšího mysu a ocitli se na jižním konci pobřeží s jeskyněmi, kde Maiwen začátkem léta, o Ulmových slavnostech, tak drze využila příležitosti a prolistovala Telvovy opuštěné desky plné kreseb. Tady nebyl nikdo krom racků na útesech čnících z vody. Dokonce ani dál k severu, na oblíbeném výletním místě u jeskyní, nekotvila žádná loď.
Něco tmavého tam však leželo vyplaveného na břeh přílivem a vlny se to pokoušely s každou další ukrást zpátky pro moře nebo naopak vyvrhnout ještě dál do písku.
"Ke břehu," zavelela Maiwen, uvnitř celá roztřesená. Loďka měla ploché dno a nízký ponor a dno tu bylo písčité, nehrozilo nebezpečí, že by ji poškodili. Sama se vrhla skasat plachtu, Teler pustil kormidlo a chopil se vesel.
Elemmakil jako první přeskočil zábradlí a brodil se mělčinou na pláž. Maiwen se zdržela s lanem, kotvou a svými sukněmi, které si vykasala nad kolena a spodní lem zastrkala za opasek, než vyskočila do mělké vody po levoboku.
Našla Nolda, jak stojí a čáře přílivu s jakousi promáčenou látkou v ruce.
"Co je to?" hlesla, zledovělá. Elemmakil natáhl ruku.
Okamžitě ten kus oděvu poznala - šedozelená kápě měla po lemech jemné výšivky a na sponě, z níž se jedna polovina utrhla a ztratila, osmicípou hvězdu. Teď z ní zbývaly jenom čtyři hroty. Tuhle kapuci viděla na Telvovi nejednou, když chtěl zakrýt své výrazné vlasy přitahující nechtěnou pozornost. Maiwen si zakryla ústa dlaní, ale stejně se jí přes ni vydral vzlyk.
"Aspoň víme, že tu byl," řekl Elemmakil bezmocně.
Zavrtěla hlavou.
"Nevíme nic," hlesla. "Nic víc než předtím. V úžině mezi pobřežím a Eressëou je silný mořský proud, od jihu k severu. Včera a v noci navíc foukalo z jihovýchodu. V tuhle roční dobu se stává, že věci, které… které spadnou do vody v Eldamarském zálivu, vyplaví moře tady na pláži. Ty lehčí. Ty větší a těžší odnese proudění… až na Zuby…" zajíkla se.
"Telvo by na loď nikdy dobrovolně nevstoupil," namítl Noldo.
"Dobrovolně," zopakovala Maiwen. "Už jsme se myslím shodli na tom, že neodešel dobrovolně." Roztřásla se. "Och, dobrá Uinen - Elemmakile, co budeme dělat?"
"Neplač, princezno," pokusil se ji uklidnit. "Tím mu nepomůžeme. Je… můžeme ještě pokračovat podél pobřeží k severu? Porozhlédnout se po útesech?"
Maiwen zaťala pěsti. Nechtěla. Nechtěla se o to pokusit a pak najít jenom Telvovo mrtvé tělo, rozdrcené a rozmlácené o skály. Vyprávěli jí, jak ještě několik měsíců po krveprolití v Alqualondë námořníci nacházeli na útesech a v jeskyních Melkorových zubů mrtvé Noldor - nejdřív čerstvě zabité nebo utonulé z převržených lodí, později jenom mořem vyvržené kosti. Měla příšerný strach, že tam takhle objeví Telva.
Pak se podívala na moře a pochopila.
"To nezvládneme, Elemmakile. Přiblížit se k Zubům je obtížné i za dobrého počasí. V těchhle vlnách a za vrcholícího přílivu je to velké riziko i pro nejlepšího kapitána, a se mnou na můstku vyložená sebevražda - nejsem tak zkušená. Neznám tvého přítele, ale je to zedník, ne námořník, takže pochybuji, že by si troufl on. Neohrozím vaše životy - nemáme šanci uspět."
Vydechla a znovu se zhluboka nadechla ve snaze se uklidnit. "I kdyby… I kdyby tam opravdu byl… Živého bychom ho nenašli. Pojďme se raději podívat do jeskyní. Třeba opravdu došel až sem, a pak by je nejspíš navštívil. Můžeme narazit na nějaké stopy tam."
Chvilku jí připadalo, že bude Noldo protestovat. Pak jenom sklonil hlavu.
"Ty jsi zdejší, znáš pobřeží. V tomhle se budu muset spolehnout na tvé slovo."
Jeskyně našli prázdné a nic nenaznačovalo, že by se tu v poslední době někdo pohyboval. Věnovali jejich prohledávání půl hodinu, střídavě volali Telvovo jméno, ale odpovídala jim jenom ozvěna.
Když se vrátili na loď, odpoledne už dospělo do druhé poloviny, příliv vyvrcholil a objevily se první známky odlivu.
"Kam dál?" zeptal se Teler, jehož nechali na palubě, když odstrkali člun z mělčiny a opět se dostali na volné moře.
"Zpátky," kývl Elemmakil sklesle a Telvovu kápi, již měl dosud zastrčenou za opaskem, hodil na kotouč svinutého lana.
"Jestli se ještě nevrátil, půjdu za králem."
Na městské pláži bylo pořád živo, část děcek se shromáždila u přílivové čáry, aby hledala naplavené perly, lastury a barevné drahokamy. Maiwen přikázala zastavit.
"Začal odliv," podívala se na Elemmakila. "Moře mohlo po sobě nechat něco, co jste dopoledne nenašli. Vezměte loď zpátky na kotviště a já se porozhlédnu a dojdu pěšky. Tady je klíč," sáhla do sumky u pasu, "kdyby už v loděnici nikdo nebyl."
"Ne," zavrtěl Noldo hlavou. "Půjdeme oba dva. Náš přítel to s lodí jistě zvládne sám a víc očí víc vidí." Nebyla si jistá, zda doufá v nějaké nové stopy, nebo se prostě jen nechce vrátit do Labutího přístavu bez princezny na lodi telerijského krále, bez ohledu na to, že by měl místní doprovod.
"Bezpochyby, paní Maiwen," kývl Teler. "O to si nemusíš dělat starosti."
Takže již podruhé vyskočili spolu do vody při mělčině, dobrodili se k pláži a vydali se podél vody směrem k městu. Pod nohama jim skřípaly kamínky a prázdné ulity, krabi se před nimi rozbíhali na všechny strany. Když narazili na nejbližší z houfů místních uličníků, o něčem zapáleně diskutujících, Maiwen na ně v telerijštině zavolala:
"Našli jste tu dneska něco? Něco zajímavého?"
Byli to starší kluci, už výrostci, se dvěma děvčaty podobného věku, všechno rybářská mládež. Takoví už se obvykle nezajímají o hezké lastury a barevné kamínky. Ti umělečtěji zaměření ještě mohou sbírat perličky nebo drahokamy, aby z nich vyrobili náhrdelník a ohromili dívku svého srdce, ale to by asi žádný z nich nepokládal za dostatečný důvod k vášnivé hádce, která na pláži v semknutém hloučku zjevně probíhala.
"Spíš podezřelého, princezno," řekla jedna z dívek, když se na Maiwenina slova skupinka otevřela a všichni se ohlédli na nově příchozí. "Rozhodně divného. Právě se dohadujeme, jestli to neohlásit."
Elemmakil udělal krok vpřed, ale Maiwen jej posunkem zadržela: nesmí vypadat jako hrozba nebo vzbudit dojem, že se chystají mládeži jakkoliv vyhrožovat.
"Co jste objevili?" zeptala se co nejvstřícněji a snažila se, aby se jí nezachvěl hlas.
"Nejdřív jenom pár útržků papíru," odpovědělo děvče. "Všechno komplet rozmočené. Na tom není nic divného, to se stává pořád. Papír nebo látka, to jsou lehké věci, každou chvíli někomu něco vezme vítr a hodí to do moře, a pak to tady najdeme. Jenže před půl hodinkou objevil Eärco tohle, zachycené mezi kameny tamhle na skalce, a to je o dost podivnější."
Hoch, nejspíš Eärco, položil Maiwen svůj nález do písku k nohám. Černé desky velkého formátu, nacucané slanou vodou. Princezna přiklekla a otevřela je, třebaže je poznávala bez nejmenších pochyb. Přesto se musela ujistit - dokud to neudělá, bude lpět na falešných nadějích, a o to se všechno nakonec ukáže horší.
Kresby, naházené dovnitř halabala, pomačkané a zpřehýbané, slepilo moře jednu k druhé, ale nestačilo ještě úplně pohltit všechny barvy. Na svrchní zůstaly viditelné rezavé plochy vlasů a jasné šedozelené oči osoby na portrétu - přesněji půl druhého oka, protože zbytek někdo utrhl s celým jedním horním rohem.
"Nerdanel," hlesl Elemmakil za Maiweninými zády. "Tohle by Telvo nikdy neudělal, ani nepřipustil. Och Valar…" Natáhl ruku a opatrně odkryl část rozmočených papírů. Nebylo sebemenších pochyb, na čí věci se tady dívají.
"Říkali jsme si," ozvala se dívka, která s Maiwen předtím mluvila, "že někdo ukradl a zničil Noldovi ze stavby jeho obrázky. Můj mladší bratr hrál tu pitomou hru s cedulemi kolem staveniště a má nějaké doma. Je to stejný styl, pokud jsme mohli posoudit. Tak si říkám, že by se to měla dozvědět městská hlídka. To se přece nedělá, brát ostatním jejich věci a kazit je."
Maiwen klesly ruce z desek do písku vedle, v gestu naprosté bezmoci. Ani se nesnažila zakrýt nebo otřít si tvář, když jí z očí vyhrkly slzy.
"Hlídka ne," ozval se pochmurně Elemmakil, opět quenijsky, byť předchozí rozhovor v telerijštině zjevně zvládl sledovat.
"Tohle se musí dozvědět král. Tady nejde jenom o klukovinu, krádež a vandalství z pomsty nebo ze zlosti. Máme co dělat s únosem Arafinwëho synovce. Možná dokonce s vraždou."
Žádné komentáře:
Okomentovat