5. kapitola: Telvo má zaječí úmysly a nechá se zaskočit. Nic příjemného z toho nevzejde.
Telvo II.
Týden, možná dva, než dopis dojde do Tirionu a dostane se Arafinwëmu do rukou - Telvova pošta z Alqualondë mívala sklony bloudit, než dorazila na místo určení. Král ovšem neodpoví hned. Poradí se se synem, bude hledat jiné řešení, jiného stavitele, pokud se nerozhodne nechat dokončení paláce na Elemmakilovi, šikovném, ale bez teoretických znalostí a velké reputace navenek. Teprve pak dá svolení, možná, a Fëanárův syn bude vysvobozen.
Nebo, v horším případě, odpoví král obratem a vyzve synovce k trpělivosti a pokračování v zadaném úkolu. Pak by ovšem Telvo musel s pravdou ven, čehož se v prvním listu neodvážil. Co taky měl napsat? Zamiloval jsem se do Olwëho vnučky, a potřebuju z Alqualondë pryč, než na to přijde její otec a roztrhne mě jako hada?
Pokud by došlo na tuhle druhou variantu, doba v Alqualondë by se protáhla možná do podzimu, do konce stavební sezóny. Byla to myšlenka strašná a zároveň nádherná. Protože zůstávat a každé jitro pátrat pohledem, zda se milovaná dívka neobjeví na terase nebo v okně svého pokoje nebo neprojde po ulici kolem, aby ji alespoň na okamžik směl zahlédnout, bylo stejně sladké a zároveň mučivé, jako vzpomínat na ztracené bratry.
Mohl Maiwen zahnat ze staveniště, ale z mysli ji vypudit nedokázal. Zůstávala s ním a v něm, stejně jako jeho mrtví sourozenci. Kdyby na ni - na ně - dokázal zapomenout, jako jeden z Druhorozených, byl by raději? Došel by klidu, nic by ho nebolelo, ale ztratil by zároveň i všechno to krásné, všechny kradmé a pomíjivé okamžiky štěstí. Chtěl to doopravdy?
Jistěže ne, musel si přiznat. Co chtěl, bylo držet Maiweninu ruku ve své, v noci s ní sledovat padající hvězdy, tančit s ní na Ulmových slavnostech a navléknout jí zlatý prsten, a chtěl by, aby mu k tomu dali požehnání oba jeho rodiče, aby ho jeho bratři jeden po druhém objali, přáli mu štěstí a obdivovali se jeho krásné nevěstě. To by chtěl, a nikdy to nebude mít. Trest za jeho hloupost měl ještě trpčí příchuť, než by byl čekal. O to trpčí, že postihl i nevinnou.
Takže útěk zpátky domů byl jediné rešení. Kdyby se o všem dozvěděl Elulindo, důsledky by byly příliš vážné. On sám by je unesl, překousl by mlčky zlá slova a nenávist - zasloužená zlá slova a zaslouženou nenávist, protože se provinil a tohle byla součást jeho pokání. Jestli se v Mandosu něčemu naučil, byla to trpělivost a pokora, protože ve svém prvním životě nebyl obdařen ani jedním z toho. Jenomže otcův hněv by dopadl i na Maiwen, a to nesměl připustit. Na tom, co by si přál on sám, přestalo záležet v okamžiku, kdy ztratil svou nevinnost a nechal svůj meč okusit krev jiného elfa.
Takže dva týdny, než dojde dopis do králových rukou, a v nejlepším případě další dva nebo tři, než Telvo dostane - doufejme tu správnou - odpověď. To je pět týdnů, léto už se bude obracet ke svému konci. Do té doby musí nějak vydržet. Ponoří se do práce natolik, aby neměl čas na nic jiného… Což samozřejmě není možné. On může být na stavbě od úsvitu do soumraku, šest dní v týdnu, ale ostatní nebudou fungovat podobným způsobem a o Dni Valar mají právo udělat si zasloužené volno pro rodinu, výlety a odpočinek. V takový den se vůbec nesluší pracovat. Může kreslit nebo rýsovat detaily pro stavbu, to je tichá činnost, která nikoho nepohorší, jenomže ne taková, jaká by ho vyčerpala natolik, že nebude mít myšlenky na nic než na měkkou postel. Navíc už v tomto směru neměl téměř co připravovat, leda podesáté vylepšovat starší návrhy.
Na to, aby maloval ve volných chvílích další zábavné plakáty pro místní uličníky, neměl najednou chuť ani myšlenky. Když se pokusil, místo zábavných scének mu zpod ruky začalo vzcházet něco nepříjemně temného, a v hlavě se mu do omrzení opakovalo Elulindovým hlasem: myslíš si, že když nakreslíš pro místní děcka pár barevných obrázků, všechno bude odpuštěno? Nemyslel si to. Zachvátil ho pocit rezignace na všechno a naprosté lhostejnosti ke světu, prázdnoty v srdci. Ne, v náladě, v jaké se ocitl, neměl ani pomyšlení na žerty. Dřevěné cedule na kraji staveniště zůstávaly prázdné, jen s rezivějícími hřebíčky v rozích. Po nějaké době si všiml, že na ně Elemmakil připíchl kartony s nápisem Nevstupujte, nebezpečí úrazu psaným v quenijštině a připojeným schématickým obrázkem přeškrtnutého panáčka.
"Naši kluci jsou zklamaný, mistře Telufinwë," přiznal mu jeden z místních dělníků večer před dalším ze Dnů Valar, na odchodu, "taky hráli. Byla to hloupost, ale dělalo jim to radost."
"Vyřiď jim, že se omlouvám," pokrčil Telvo rameny. "Když jsem to začal, neměl jsem tušení, že plakáty budou mizet, a ještě tak rychle. Prostě mi došly nápady." Ale v duchu věděl, že tím to není. Kdyby se sám v sobě cítil lépe, dokázal by něco vymyslet.
"To nejsi ty," řekl mu Elemmakil, když všichni telerijští zedníci odešli domů a většina noldorských se vypařila do vináren nebo shlukla kolem ohňů k večeři. "Vzpamatuj se, Telvo. To přece nejsi ty! Ten Ambarussa, kterého jsem znal, by Elulindovo spílání pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven a ještě by se tomu zasmál."
"Ten Ambarussa, kterého jsi znal, uhořel v Losgaru," uťal ho Telvo. "Nebo ještě spíš, umřel tady v Alqualondë, když ze sebe udělal zločince. A druhý, jeho bratr, kterého jsi taky znal a hráli jste si spolu jako kluci, se tě pokusil zavraždit. Dobře vím, že tu jizvu na rtu a zlomený zub máš od jeho štítu, kterým tě uhodil do obličeje, než tě bodl. A necháváš si to oboje proto, aby sis neustále připomínal, v jakou hrůzu se může změnit všechno hezké, co jsme prožili."
"Tak to není..."
"Na tom nesejde. Poslechl jsem tě, dal jsem na tvou radu. Rozešel jsem se s Maiwen a slibuju, že ji nebudu vyhledávat, protože minule jsi to odnesl ty, a příště by to třeba byla ona. Chci se vrátit do Tirionu. Kdyby to šlo, nejraději bych se vrátil i do Síní čekání, ke svým bratrům. V tom měl Elulindo pravdu. Nemám tady co dělat."
"Telvo, zkus mě poslouchat aspoň jedinou minutu. Zaprvé, ta ochotná osoba, co ti povyprávěla krvavé historky z Beleriandu, to s tebou, hádám, dvakrát dobře nemyslela. Vyposlechni si to do konce. Takže ano, byl to Pityo, kdo mě vzal štítem přes hlavu a bodl mě. Mohl mě zabít, Telvo, docela snadno, protože jsem byl napůl omráčený a neschopný se bránit. Jenže mi tím úderem srazil helmu, poznal mě a strhl úder stranou. Viděl jsem jeho oči: byl šílený žalem a zoufalstvím, zničený tou kletbou, kterou jste na sebe přivolali. Hledal smrt."
"A našel," zašeptal druhý Ambarussa.
"Stál nade mnou, když ho do hrdla zasáhl šíp. Poslední, co si pamatuju, je, že leží vedle mne na zemi a snaží se nahmatat mou ruku. Máš pravdu, nechávám si viditelnou připomínku té rány na jeho památku, ale ne z důvodu, o kterém jsi mluvil. Ten den, kdy vyjde ze Síní, uzdravený, zpátky do života, půjdu za léčiteli do Lórienu a nechám si spravit ten zlomený zub a jizvu. Protože přátelství nás tří, zrovna tak zlomené, bude zase celé."
"Nejspíš budeš čekat dlouho, možná do konce Ardy."
"Tak budu. Trpělivý jsem dost." Povzdechl si. "Jsem rád, že alespoň ty jsi tady. Tak si neklaď za vinu i to, čím ses neprovinil, a snaž se dívat dopředu, ne zpátky."
"To bych rád, Elemmakile. Moc rád. Jenomže před sebou nevidím nic, nač bych se mohl těšit. Správně jsi řekl, že jsme na sebe přivolali kletbu. Nějak se smrtí nezlomila. Hádám, že mě Námo poslal zpátky, protože pobyt v Síních není sám o sobě žádný trest, zatímco tady budu muset sníst, co jsem si nadrobil, a vypít do dna ten kalich hořkosti."
"Přestaň s tím, Telvo. Mluvil jsem s Maiwen. Měl jsem za to, že si něco namlouváš, že si vykládáš… její laskavost… jako něco jiného. Teprve po tom, co mi řekla, jsem pochopil, jak se mýlím. Udělal jsem chybu. Neměl jsem ti radit, aby sis na ni přestal myslet, ale aby ses snažil o ni bojovat. Kdybych věděl, že jsou vaše city vzájemné, ani by mě nenapadlo chtít po tobě, abys na ni zapomněl. Nikdy bych si nepřál, abyste se oba dva trápili kvůli mému špatnému úsudku."
Telufinwë se pochmurně usmál.
"Přesto jsi měl pravdu. Nezatáhnu ji pod svou temnou sudbu, nevrazím klín mezi ni a jejího otce."
"To už se stalo."
"Ne. Ještě se nestalo nic, co by se nedalo napravit. Napsal jsem do Tirionu králi, aby mě odsud odvolal. Když mě princezna nebude mít na očích, jistě se její srdce obrátí k někomu, kdo si to zaslouží."
"Takže utíkáš? Utíkáš, aniž by ses o cokoliv pokusil?"
"Elemmakile, utíkám celý život. Nejsem tak statečný jako Nelyo nebo Findekáno, nebo, když na to přijde, Beren, abych se postavil světu i osudu a šel za svým bez ohlédnutí."
Elemmakil si ho chvíli zkoumavě prohlížel.
"Poslouchej, já vím, co potřebuješ. Přestat brát život tak hrozně vážně. Vrátit se na začátek, zase najít to svoje původní já. Dejme si přestávku. Teď se to zrovna hodí, zítra je Den Valar a nikdo nečeká, že budeme pracovat. Pojďme si teď sednout do vinárny, napít se a pohovořit na lehčí téma, a zítra ráno někam vyrazíme jako za starých časů. Pamatuješ, jak jsme tady tenkrát byli s tvou matkou a mými rodiči? Jak z nás byli celí zoufalí, protože jsme si dělali, co jsme chtěli, jako banda nedospělých kluků, ne jako princové a jejich urozený doprovod?"
Ambarussa potřásl hlavou a odvrátil se.
"To se nedá vrátit, ať bychom chtěli sebevíc. Tví rodiče dobře udělali, že se přidrželi mého strýce a Turukána, místo aby šli za mým otcem, když se pak všechno pokazilo. A ty se na mne taky nevaž, Elemmakile. Jdu spát a zítra půjdu někam na pláž kreslit, sám. Počasí se kazí, místní tam nebudou. Dobrou noc."
"Telvo!"
"Dobrou noc!" odvrátil se Fëanárův syn rázně. Vzápětí za ním zapadly dveře jeho boudy. Elemmakil na ně ještě dlouho hleděl s rezignovaným výrazem v očích.
Ráno Telufinwë zase vyklouzl ven za úsvitu, když staveniště z větší části ještě spalo. Vzal si jídlo, desky a pastely a vytratil se, aniž by čekal, až se Elemmakil vzbudí. Nechtěl znovu poslouchat, jak ho přemlouvá.
Počasí se opravdu zhoršilo. Nad mořem nejspíš během noci zuřila bouřka a vítr přivál nad pevninu šedivé mraky, příliš lehké, než aby z nich mohl přijít liják, ale dost hutné na to, aby zakryly slunce a způsobily ochlazení. Tu a tam drobně zakrápalo, ale nebylo to nic, s čím by bylo potřeba dělat si starosti.
Pobřeží za městem bylo, jak se dalo předpokládat, prázdné, na vlnách, divočejších, než bylo v tuto roční dobu obvyklé, poskakovalo v dálce pár rybářských člunů, ale jinak i mořská pláň působila opuštěným dojmem.
Telvova nálada odpovídala chmurnému počasí. Nevyspal se vůbec dobře, v noci si místo odpočinku přemílal rozhovor s přítelem a mučil se myšlenkami na Maiwen, takže se cítil unavený, zklamaný a všeobecně rozhněvaný na osud i sám na sebe. Procházet se mu nechtělo, ani kreslit se mu nechtělo, a přesto se donutil k obojímu, stejně jako se kdysi dávno musel nutit, aby šel za otcem k výuce do dílny, i když věděl, že to jako obvykle povede nanejvýš k výčitkám a neúspěchu.
Nakonec se usadil na kraji pláže v zátoce na dohled města, na skále obnažené odlivem, a přiměl se potrénovat oko a ruku na kreslení drobných živočichů, které ustupující moře zanechalo v loužích mezi kamením. Drobných rybiček. Krabů, kteří prchali rychleji, než on kdy mohl hýbat uhlem. Škeblí a mušlí obsazených poustevníčky, kteří při setkání ochotně sváděli sveřepé boje, jen aby se mohli přestěhovat do soupeřova domku nebo právě nalezené neobydlené ulity. Ten zvířecí mikrosvět se podobal dějinám Telvovy vlastní rodiny víc, než by se mu líbilo. Celé minuty vydržet sledovat, jak se dva ráčci rvou a strkají o prázdnou mušli, kterou oba zároveň našli, než konečně vítěz zahnal poraženého na druhý konec tůňky, mohl opustit svůj původní příbytek a vyzkoušel si ten získaný. Vydržel v něm jen tak dlouho, než přihlížející tomu dramatu napočítal do padesáti. Pak zůstala těžce vybojovaná trofej znovu opuštěná a poustevníček se bez ohlédnutí vrátil do své původní ulity.
Celé to nějak připomínalo historii Telvova otce a Nolofinwëho. Natolik, že Telvo, ještě nakloněný nad louží, začal mimoděk na papír vedle ráčků skicovat otcovu podobu, snad poprvé od chvíle, co se vrátil mezi živé.
Zabral se do práce natolik, že konečně přestal vnímat své okolí, studený a vlhký vítr od vody a křik racků, a nakonec i většinu nepříjemných myšlenek, které se mu v posledních dnech honily hlavou.
Cizí ruka na rameni ho proto úplně zaskočila.
Žádný z jeho bratrů a pravděpodobně ani žádný z jeho bratranců, zocelených desítkami bitev a šarvátek v Beleriandu, by se takhle nikdy přepadnout nenechal. Jenomže Telvo instinkty válečníka neměl. Do ostrého konfliktu se v celém životě dostal jenom jednou, úplně mimoděk a neplánovaně, a navždycky mu to stačilo. Po tom, co se vrátil ze Síní, nevzal do rukou ani cvičný meč, byť ho oba bratranci svorně přesvědčovali, že by tím ničemu neublížil, a cvičení se zbraní naopak prospívá dobré kondici a spokojenosti. Takže teď ho nenapadlo dokonce ani ohnat se loktem.
"Hleďme, koho to tu máme," muž, který se k němu zezadu přiblížil, mu prudkým pohybem strhl z hlavy kápi. "Taky poznáváte tu jeho nestydatou tlamu?"
Noldo se rozhlédl. Napočítal jich šest, a podle oblečení to byli rybáři nebo obyčejní, prostí námořníci, žádná honorace. Na písek kousek od přílivem odhalených skalisek měli vytažený člun a o kus dál v zálivu zakotvenou středně velkou rybářskou loď se skasanou plachtou. To, že se vylodili zrovna tady, nevypadalo jako náhoda.
"Říkali, že máš tu drzost ukazovat se veřejně na našich plážích, Fëanárione," ozval se jiný z Telerů. "A ejhle, je to pravda. Hned nám bylo divné, kdo jiný by vysedával na břehu v tomhle počasí."
"Neukazuji se veřejně," pokusil se Telvo odpovědět mírným tónem. "Nikdo tady nebyl."
"A teď tu někdo je," opáčil ten první s pokrčením ramen. "Popouzí mě dívat se na nekajícného zrádce a vraha tak blízko k našemu městu."
Telvo se sehnul pro desky se zbytkem jeho prací a bez dívání strčil dovnitř náčrtník s novými skicami.
"Pak odejdu, pane. Nemám v úmyslu se tebe nebo tvých přátel dotknout."
"Jen pomalu," zavrčel další z námořníků. "Ještě jsme neskončili."
"Něco nám dlužíš," přikývl čtvrtý.
"My nejsme děcka nebo hlupáci, kteří se nechají obalamutit hraným pokáním," řekl ten, kdo se ho jako první dotkl zezadu.
"A doslechli jsme se, že si králův syn myslí totéž. On si s tebou vztahy vyjasnit nemůže, když jsi hostem v domě jeho otce. Ale naším hostem nejsi."
Poslal je Elulindo? Nejspíš ne - ale šeptanda o jeho nedávné rozepři s Olwëho nejmladším synem už se zjevně rozletěla po městě a povzbudila plamen dosud doutnající nenávisti mezi prostými námořníky.
Fëanárův syn se rozhlédl, odhaduje vzdálenost. Pak bez dalšího slova vyrazil do největší mezery v jejich kroužku.
V postavení pronásledované kořisti se neocitl poprvé: Curufinwë a Carnistir jako kluci dost často vymýšleli divoké hry, které zahrnovaly terorizování malých dvojčat, v jejich očích nevítané konkurence. Ještě nikdy ale necítil, že je situace takhle vážná. Od bratrů mu nehrozilo nic horšího, než pár štulců a nanejvýš modřin, a obvykle se dalo ještě spoléhat na matčinu pomoc. Přinejmenším však na to všechno byli dva. Teď získal dojem, že i když mu možná nejde o život, mohly by být důsledky jeho chycení podstatně nepříjemnější.
Vrhli se za ním, přesně podle očekávání.
Prchat přesile po pláži, měkkým pískem a s plnýma rukama, není nikdy nejlepší nápad. Lodníci se rozdělili, utvořili jakousi rojnici. Bořili se po kotníky, stejně jako on, ale jak se ukázalo, měli výrazně vhodnější obuv a někteří pravděpodobně i rychlejší nohy. Jednoho, kterému se povedlo dostihnout pronásledovaného zleva, se Telvovi zdařilo uhodit pěstí do břicha tak šikovně, že se zlomil v pase a nechal ho pro ten okamžik na pokoji. Ambarussa tím ztratil pár okamžiků, ale přinejmenším nejhbitějšího z lovců se alespoň na chvíli zbavil.
Do města to však měl pořád ještě hodně daleko a v této části zálivu, na rozdíl od vzdálenější pláže, na níž se pohyboval o Ulmových slavnostech, ani nebyly žádné jeskyně nebo prolákliny, kde by se mohl ztratit. Zato se tu v písku válelo poměrně dost vodou omletých a ohlazených valounů.
Jeden z nich, vržený něčí jistou rukou, ho udeřil do podkolení. Zakolísal, ale vzápětí vyrovnal krok a riskl pohled přes rameno. Dva z Telerů zůstali poměrně daleko vzadu, ale jiní dva ho dotahovali. Ze zbývajících se jeden právě shýbal pro další kámen. Mušku měl, soudě podle první rány, docela přesnou.
Telvo zakličkoval a kámen ho minul. Další dokonce omylem zasáhl jednoho z jeho pronásledovatelů, ale to pořád ještě znamenalo málo. Pokud bude měnit směr, aby se vyhnul zásahům, umožní svým nejrychlejším protivníkům, aby ho dohonili. Když poběží přímo, bude riskovat, že schytá úder. A prvního z námořníků už měl přitom těsně za zády, slyšel jeho supění i skřípot jeho bot v písku.
Ani Curufinwë, ani Carnistir nikdy nebyli tak vytrvalí a důslední, a nikdy, nikdy by se nesnížili k tomu, aby po vlastních bratrech něco tvrdého házeli.
Telvo zahlédl vpravo od sebe, za pásem písku a trávy, cestičku mezi keři vzhůru, která s trochou štěstí mohla vést k silnici a k bráně Alqualondë. Prudce zabočil a vrhl se tam, dál od pobřeží, v naději, že až k veřejné cestě ho nikdo pronásledovat nebude.
Jenomže tak daleko se nedostal.
Dobře mířený kámen ho zasáhl do zátylku s dostatečnou razancí, aby se mu zatmělo před očima a poklesl na koleno. Vzpamatoval se téměř vzápětí, ale bylo už pozdě. Než se stačil zvednout, někdo, nejspíš nejrychlejší z jeho lovců, mu plnou vahou skočil na záda a srazil ho tváří do ostrého písku. Vzápětí se na něj shora sneslo krupobití úderů.
"Nejsi tak statečný, když nedržíš v ruce meč, co?" nakopl ho někdo do boku. Cizí ruce mu zpod těla vytrhly desky s obrázky. Využil příležitosti, aby se odkulil stranou a pokusil se vstát.
Jednomu nebo dvěma by se možná ještě teď dokázal ubránit a znovu se dát na útěk k cestě. Šest už bylo příliš. Přesto se rval jako zvíře zahnané do kouta, dokud ho do hlavy nezasáhla další rána a jemu se podruhé vědomí na chviličku nezamlžilo.
Když se probral, už ho vlekli po pláži za paže svázané za zády zpátky k jejich člunu. Kamínky mu páraly oblečení na hrudi a břiše a prodíraly se pod košili na holou kůži, ramena se mu nalévala bolestí, jak mu je vyvrátili do nepřirozené polohy. Nakonec ho hodili do vlhkého písku na čáře přílivu.
"Copak to tu máme za poklady?" podíval se jeden z jeho věznitelů zlomyslně přímo na něj, jakmile si všiml, že je při sobě a pokouší se posadit. Otevřel desky, vysypal z nich obsah na zem.
"Nechte to na pokoji!" ohradil se Telvo bez ohledu na své bídné postavení. "Nic vám po tom není."
"Že není?" námořník se sehnul a hmátl namátkou po pokresleném listu papíru. "Portréty vrahů rodných. Že ti není stydno, Fëanárione. Ale vy něco takového jako svědomí nemáte, co?" Uškubl z listu dlouhý pruh a pustil ho po větru. A hned další.
"Nech to být, říkám ti!" Telvo si konečně všiml, co je to za portrét: jeho matka. Matka, která se neprovinila ničím jiným, než že milovala své syny a nikdy se jich nezřekla. "Ona nemůže za to, co se z nás stalo!"
"Ne?" přeškubl Teler zbytek papíru vejpůl, zašlápl ho do písku a vzal si další.
"Čím ti ty kresby tak ublížily?"
"Vy, Noldor, rádi ničíte cizí věci," zasykl mu do obličeje další z námořníků. "Zato vlastních si ceníte nade všechno, co? Tak se koukej. Jen se dívej, ať vidíš. Na oheň je vlhko, ale voda taky poslouží."
Ambarussa sebou vzdor poutům mrskl a vrazil muži do holení, když udělal krok vpřed, aby se taky dostal k vysypaným deskám. Teler ztratil rovnováhu a upadl. Dalšímu Telvo nastavil nohu, takže přistál na zemi vedle prvního, a zuřivě se bránil, když ho zbývající chytili za paže a za vlasy a táhli stranou, do mělké vody. Vzápětí se jeho obličej ocitl pod hladinou.
Nadechnout se nestačil. Zachvátila ho panika: jako kdyby už tohle jednou prožil, ten pocit vody v ústech a v nose, snažící se prodrat hlouběji do plic. Bezmoc a děs. Házel sebou v náhlé hrůze o život a všechny jeho dřívější myšlenky na to, jak by mu v Síních Mandosu nejspíš bylo lépe, se mu vykouřily z hlavy.
Utonout ho samozřejmě nenechali. Když se jeho hlava konečně vynořila nad hladinu a on mohl lapnout po dechu, prskal a snažil se ze sebe dostat vodu, někdo se k němu naklonil a zasykl mu do ucha:
"Znovu to nezkoušej. Příště tě utopím."
"A hrome," ozval se ten, který se probíral Telvovými věcmi. "Podívejte se."
"Princezna!"
Nolda zachvátila nová vlna paniky. Ovšemže na tyhle obrázky museli dřív nebo později narazit. Skicoval si Maiwen sám pro sebe mnohokrát, než začal kreslit její portrét. Ze všech možných stran a úhlů, vážnou, usměvavou, soustředěnou i uvolněnou. Jeho věznitelé se teď jako smečka chrtů vrhli na zbytek jeho kreseb, které ještě nestačili roztrhat nebo je nerozmáčela voda, a začali systematičtěji hledat.
"Lotře," čapl ho zase někdo za vlasy. "Tohle až se dozví lord Elulindo a král… Nejenom že se nestydíš tady ukazovat, ale ještě pronásleduješ urozenou paní, a kdo ví, cos měl v plánu jí provést…"
"Jsou nebezpeční, tihle Fëanárioni," ozval se další. "Proč vůbec předkládat věc někomu k posouzení? Všechno je jasné. Oni vládnou takovými kouzly, že by i neochotnou ženu přiměli být jim po vůli. Obloudí jí srdce a mysl temnou magií, kterou se naučili od Melkora…"
"Jste všichni pitomci," vyplivl Telvo z úst písek se zbytkem vody. "Žádná taková kouzla nejsou." Vysloužil si jenom úder pěstí nad ucho.
"Vydejme ho králi," navrhl někdo. "Vypovíme všechno, co víme, a náš pán Olwë pochopí, že Fëanárův syn si jeho ochranu nezasluhuje."
Muž, který toho odpoledne Ambarussu napadl jako první - zjevně jejich vůdce - se sehnul, zvedl s rozmyslem ze země všechny zbývající obrázky kromě skic s Maiwen, shrnul je zpátky do desek a rozmachem hodil do moře. Listy se rozlétly na všechny strany a Telvo si přikousl rty. Pět měsíců jeho života bylo v těch skicách. Pět měsíců, a spousta vzpomínek.
"Hoši, to nemůžeme," namítl muž stojící za jeho zády. "Jestli se dostane před krále, Fëanárion vypoví, že jsme ho bez důvodu přepadli, ztloukli a vzali mu věci. A Olwë ho nechá jít, aby se nedostal do problémů s Noldor. Kdo ví, jestli by nakonec nepotrestal nás."
Na pláži se rozhostilo ticho, přerušované jenom kvílením racků na útesech.
"Tak mě pusťte," řekl nakonec Telvo s pocitem neskutečnosti. "Budu mlčet."
"Budeš," podíval se na něj jeden z námořníků. "Protože se tě zbavíme."
"Zbláznili jste se?" vyhrkl ten, který předtím navrhoval, aby zajatce vydali Olwëmu. "Jestli plánujeme a provedeme vraždu, oč budeme lepší, než on?"
"Kdo mluví o vraždě? Bude to jenom spravedlivý trest," mínil vůdce.
"Námo…" lapl po dechu Ambarussa, který měl čím dál silnější pocit, že se musel octnout v nějaké noční můře. Tohle přeci byli Lindar, mírní, laskaví pěvci od pobřeží, a najednou se nechovali o nic příčetněji než jeho otec ve svém nejhorším životním období. "Námo mě nechal jít!"
Jeden z námořníků ho znovu srazil pěstí na zem, přidal kopanec pod žebra.
"Námovi jste ty a tví bratři nepozabíjeli příbuzné a přátele."
"Já říkám, zbavme se ho," zopakoval vůdce té bandy.
"Nebudeme si špinit ruce!" odporoval mu znovu jeden z jeho druhů.
"Co takhle odvézt ho na Eressëu, vydat ho lordu Galathilovi?" nadhodil někdo. "Fëanárovci mu vyvraždili celou rodinu. Vsadím se, že Sindar už s lumpem udělají krátký proces, a nikdo se nedozví, jak se tam ocitl."
Telvo se znovu pokusil nadechnout a něco říci, ale dříve, než to stihl, se jeden z jeho věznitelů sklonil a narval mu do úst smotaný cár látky nasáklé mořskou vodou.
"Drž jazyk za zuby, Fëanárione. Nikdo se tě neptal na názor," doporučil mu ještě k tomu pro jistotu.
"Tak jak, co myslíte?" dožadoval se odpovědi vůdce.
Valar, dejte, ať to udělají, modlil se Telvo neslyšně. Neznal lorda Galathila jinak než z vyprávění, ale několikrát se viděl s jeho dvěma vnuky - přesně těmi sindarskými dvojčaty, která byla (teď už znovu živou) připomínkou jednoho z nejstrašlivějších zločinů spáchaných v Beleriandu jeho bratry. Eluréd a Elurín, synové Lúthienina syna Diora a Galathilovy dcery Nimloth, kteří v Endórë zahynuli jako malí chlapci na příkaz umírajícího Tyelkorma. Přesto se nezdálo, že by mladí sindarští princové k Telvovi chovali nějakou zášť. Jestli byl jejich dědeček ze stejného těsta jako oni, nikdy nedopustí, aby ho někdo pokoutně zavraždil nebo se ho nějak jinak nenápadně zbavil. Oba Diorioni byli nadto více než vítanými hosty v domě jeho bratrance Findaráta, natolik vítanými, že…
"Lord Galathil má… nadstandardně dobré vztahy s noldorským královským dvorem," smetl jeho naděje jeden z Teleri, ten, který dosud nepromluvil, a zjevně informovanější než ostatní. "Nejenom že prý je švagrem Paní Artanis, ale povídá se také, že jeden z jeho vnuků se vážně uchází o princeznu Anáriel. Galathil nebude riskovat, že kvůli Fëanárionovi ztratí Arafinwëho přízeň a syn jeho dcery možnost oženit se s královou vnučkou. Prostě jenom vrátí mizeru do Tirionu."
"Už vím," promluvil vůdce té divoké smečky po další chvíli přemýšlení. "Když se tak moc odvolává na vůli Valar, ať o jeho osudu rozhodne vyšší moc. Lindalo, pořád ještě máš ten starý člun? Víš, který myslím. Po té velké vlně jsme ho našli na stromě v králově zahradě. Jak jsi mu to říkal? Lavor?"
"Škopek," odvětil "informovaný" Teler. "A ano, ještě mám Škopek v loděnici, ale jenom proto, že jsem ho nestačil rozštípat na topení. Loďka je celá rozeschlá a dřevo zteřelé, k použití není a opravovat už se ji v tomhle stavu nevyplatí."
"Pro nás postačí. Poslouchejte, co jsem vymyslel. V Eldamarské zátoce a širém okolí se jaktěživ nikdo neutopil, když pominu noldorské zloděje a vrahy po Zatmění, o to se Ulmovi Maiar starají svědomitě. Vezmeme Škopek do vleku za mou loď místo mého člunu, vysadíme na něj Fëanárovce dost daleko od břehu. Pokud má přízeň Mocností, zachrání se. Jestli ne, utone nebo ho příboj rozdrtí o skály Melkorových zubů, vždyť proudy při tomhle větru a ročním období ponesou k severu, k útesům. Loďky škoda nebude a na otop ti opatřím jiné dřevo."
"Někdo si ho všimne a vyloví ho," mínil námořník, který jako první nadhodil, že by se Telva měli zbavit.
"Nevyloví. Vyjedeme navečer, s nočními rybáři. Je zataženo, hvězdy se schovají za mraky a od Tilionu v dnešním počasí taky moc vidět nebude." Vůdce to měl zjevně skvěle promyšlené.
"Budou ho hledat," zkusil ještě namítnout ten, který se ani předtím nechtěl účastnit chladnokrevné vraždy. "Já vám říkám, nechme ho jít. Bude mlčet i tak, pokud nechce, aby se lord Elulindo dozvěděl o jeho zájmu o princeznu Maiwen. Domluvili jsme se, že ho jenom postrašíme, nic víc. O božích soudech a zabíjení Fëanáriona řeč nebyla."
"Nech rozhodnout Mocnosti," zopakoval vůdce bandy. "Vyšší moc. Tohle není žádná vražda. Nic takového, co provedl on." Rozhlédl se, a když si všiml, že na útesu s poustevníčky zůstala ležet krabička pastelů a tlumok s obědem, sebral oboje a hodil to do člunu. "Naložte ho. Tma bude během pár hodin, máme čas dojet pro Škopek a navečeřet se."
Od Losgaru nestál Telvo na lodi a neměl zvláštní touhu si to znovu vyzkoušet. Zdařile se mu vedlo vyhýbat se výletním pramičkám na jezeře kus od nového Tirionu, Mahtanovým rybářským člunům, přívozu přes řeku na cestě z Tirionu do Valmaru, využívaného s oblibou poutníky na vanyarské slavnosti, byť se ani ne čtyři míle od něj dalo přejít po mostě, dokonce i hatím na splavování dřeva. Bránil se ze všech sil, když ho telerijští bandité vlekli mělkou vodou do loďky, i potom, když se ho snažili z toho vratkého plavidla dostat na rybářskou bárku kotvící ve vlnách sto kroků od pláže.
Skončil znovu zmlácený v podpalubí, přivázaný k noze stolu přišroubovaného k podlaze, aby se ve vlnobití nebo v bouřce nepřekotil, pořád s roubíkem v ústech. Pod ním dřevěná podlaha, nad ním prkenný strop tvořící zároveň zvýšenou zadní palubu lodi. Bylo to menší plavidlo než labutí koráby, které pobrali s otcem po Zatmění, ale podobné konstrukce, a rovněž postavené z bílého dřeva. Téměř okamžitě pocítil, jak s ním házejí vlny, zatímco námořníci někde nahoře vytahovali plachty a obraceli loď k přístavu. Stačilo to, aby se mu žaludek sevřel nevolností. Tehdy mu na lodi fyzicky zle nebylo, jenom v duši si připadal, jako by měl zvracet odporem nad sebou samým. Teď se přidala mořská nemoc.
Všechny vzpomínky na divokou cestu přes moře do Beleriandu se mu vrátily a nadto ho sevřela tíseň z bezmoci. Na okraji mysli se mu mihotala vzpomínka, již nemohl zachytit. Nijak zvlášť ani nechtěl, protože si dovedl představit, co je to za vzpomínku. Přistihl se, že těká očima po schodech na palubu a po podlaze a nedokáže pochopit, jak je možné, že na dřevě nevyskakují oranžové jazýčky plamene. Jak je možné, že ve vzduchu není cítit kouř, jenom voda a sůl. Jak je možné, že se mu rozžhavené dřevo nepropaluje skrz kůži ke kostem. Nepamatoval si, co se tenkrát stalo, ne přesně, ale něco v něm to přes veškerou Námovu snahu zbavit ho hrůzného prožitku smrti pořád vědělo, a ta vzpomínka se tady a teď snažila proniknout zpátky do jeho bdělé mysli. Věděl, že nesmí zpanikařit, musí něco vymyslet a dostat se z pout, dokud je blízko k pobřeží a má naději uniknout, ale v hlavě měl úplně prázdno, jen mlhu, skrz kterou se probíjel živočišný děs. Neměl vůbec nic společného s jeho současnou situací, ale to nepomáhalo. Jestli se honem nesoustředí a něco neudělá, zemře podruhé, a podruhé na lodi.
Rybářská bárka se houpala v divokých vlnách, pak se zklidnila - to když vpluli do přístavu chráněného vlnolamem. Museli zastavit, ale nikdo nepřišel vězně zkontrolovat.
Nejsi v Losgaru. Nejsi v Losgaru, opakoval si Telvo zoufale. Dostaneš se z toho, dostaneš se odsud, ne jako tam. Přece jenom se trochu sebral, zkoušel lomcovat nohou stolu, k němuž byl připoutaný, kroutil rukama v poutech, dokud si úplně nesedřel zápěstí a nevzdal to, celý zpocený a vyčerpaný, s vlasy přilepenými na mokré čelo a v očích.
Pak na chvíli podlehl rezignaci. Elemmakil měl pravdu, ukazuje se. Měl pravdu, když vyslovil obavy o jeho bezpečí a naléhal na něj, aby nechodil ze stavby ven sám. To jenom Telvo pořád ještě nepochopil, že časy se změnily. Myslel si, že pár zlých pohledů, ošklivých slov nebo ránu pěstí zkrátka přežije.
Jenomže tohle by nemusel.
Nechystají se mě zabít, pokusil se sám sebe ještě jednou přesvědčit, když pouta nepovolovala a síly mu docházely. Určitě ne. Je to jenom taková hra: vyděsit, potrestat, nechat jít. Lindar si příliš váží sami sebe, než aby se dobrovolně stali vrahy. Opak nedává smysl.
Jak čas plynul, přestával tomu věřit. Krok po kroku zvládl návaly paniky ze vzpomínky, když loď kolem něj pořád ne a ne hořet. Dostavil se úplně jiný druh obav. Kolik může být hodin? Začalo být Elemmakilovi divné, že se ještě nevrátil? Ale i kdyby ano - tady neměl žádnou šanci, že by ho přítel včas našel. Lodí je v Labutím přístavu nespočet, a kdo ví, zda tahle nekotví někde v soukromém přístavišti… Leda by některý z té bandy zpanikařil, rozmyslel se a prozradil. To se stane. Určitě se to stane.
Jenže nic takového se pochopitelně nestalo. Provazy nepovolily a nikdo nepřišel Fëanárova syna zachránit. Proč také.
Poznal, když se bárka dala opět do pohybu. Moře bylo divočejší než předtím a v lanoví a ráhnech kdesi nad ním svištěl vítr.
Přivolal jsi to na sebe sám, řekl si bezmocně. V poslední době jsi několikrát nahlas litoval toho, že ses rozhodl vrátit do těla, opustit Síně čekání. Námo tě vezme za slovo. Hlupáku. Pitomče. Jaký nový žal tímhle způsobíš své matce, i tak těžce zkoušené? Mandos nedává nikomu třetí příležitost.
Nakonec se dvířka nad schody do podpalubí otevřela, dva z jeho únosců sešli dolů, odvázali ho od stolu a celého ztuhlého a vyděšeného vyvlekli ven.
Byla hluboká noc. Kdesi strašně daleko zářila světélka, zda z Alqualondë nebo už z Avallónë na Tol Eressëe, to nevěděl. Bylo chladno a ostrý vítr metal na palubu vodní tříšť ze zpěněných vln. Lucerny zavěšené na zábradlí, na přídi a na zádi lodi se divoce kymácely.
Námořníků teď bylo jenom pět. Ten, který protestoval proti jejich plánu tam na pláži od samého začátku, se na loď nevrátil. Místo něho tu byla… Och Valar. Telvo se v lodích nevyznal, ale poznal, že se něco rozpadá.
Člun jménem Škopek zjevně nebyl schopný dopravit se sem ve vleku za rybářskou bárkou, takže ho vytáhli nahoru na palubu. Dřevo, z něhož ho kdysi postavili, podléhalo zkáze, už hezkou dobu ho nikdo neudržoval a nenatíral, takže se materiál rozeschl a rozestoupil. Na jednom místě ho napadla houba. Žádná vesla, žádný stěžeň, natož pak plachtu či kormidlo loďka neměla. Na dně se převalovala trocha kalné vody.
"Jestli se z tohohle dostaneš, uznám ochotně, že jsi miláček Valar a zasloužíš omluvu," prohodil přátelsky vůdce té bandy. "Do člunu," přikázal těm dvěma, kteří ho drželi. Kolem svázaných zápěstí mu přehodil jednoduchou smyčku a zachytil ji přes rozpadající se lavičku na dně Škopku. "Nějaká poslední slova?" zeptal se jízlivě. "No ano," ušklíbl se, jako by mu to došlo až teď. "Ty vlastně nemůžeš. Tak sbohem, Fëanárione."
Člun spustili na vodu pomocí kladkostroje na vytahování rybářských sítí, odřízli lana. Telvo se v šeru bezmocně díval, jak se velká loď otáčí a světla se mu vzdalují. Byl sám uprostřed úžiny mezi Alqualondë a Eressëou, kolem zuřilo bouřlivé moře a Škopek se každým úderem vln víc rozpadal.
Odsouzenější ke zkáze už být nemohl.
