Jiskřička se dozvídá o minulosti svého otce - i když tomu vlastně vůbec nerozumí. A přitom je překvapivě schopná, co se budování mostů týče.
Tinwenárë
Tahle cesta byla něco úplně jiného, než jakýkoliv výlet, který kdy Tinwë s rodiči podnikla. A začala dopisem.
Přišel téměř na konci léta. V domě u jezera plánovali zůstat ještě měsíc nebo měsíc a půl, možná do enderi, ale když jednoho dne zaklepal na dveře posel z Tirionu a předal jejímu otci list s neznámou pečetí, všechno bylo jinak. Tinwë okamžitě pocítila změnu ve vzduchu: očekávání spojené s velkou nervozitou. Ani otec, ani matka před ní nahlas nic neřekli, ale stěží by dokázali utajit, že se něco děje. Když ji večer uložili do postele, skoro okamžitě se zase vyplížila ven, zasyknutím a pohlazením uklidnila štěně, které ospale zvedlo hlavu a chtělo ji následovat, a vyklouzla ze svého pokojíku na dřevěné schody do přízemí. Opatrně se vyhnula tomu, který malinko vrzal, a ukryla se za sloupek v místě, odkud viděla do síně.
Rodiče seděli na kožešině před krbem, a jako často, když si mysleli, že se na ně Tinwë nedívá, se opírali jeden o druhého. Matka měla hlavu položenou na otcově rameni a on ji objímal v důvěrném gestu kolem zad. Tu a tam jí téměř mimoděk přejel dlaní po vlasech v letmém pohlazení.
"Pojedeme," zaslechla Tinwë jeho hlas. "Pro tebe to znamená příliš, než abychom si tu příležitost nechali uklouznout."
"Telvo," zašeptala matka, "vůbec není zřejmé, jestli o tom můj otec ví. Ollotarno nepíše, že by ho požádal o souhlas. A jestli ne… Nesnesla bych, kdyby nám… kdyby ti zase řekl něco takového jako tehdy. Před naší dcerou, která o ničem nemá tušení."
"Řeknu jí to."
"Řekneš jí to!?" hlesla Maiwen. Zděšeně. "To přece nemůžeš. Tak malému dítěti… Takovou věc…"
"Bude lepší, když se to dozví ode mne, než z něčí zlomyslné poznámky na ulici v Alqualondë. Nebo i v Tirionu." Povzdechl si. "Minulost nevymažu. Možná se s tím naučí žít spíš, když jí to vyložíme v tomhle věku, než někdy později, až bude dospívat. Jednou se to stejně bude muset dozvědět. Pokud možno dříve, než jí někdo vmete do očí, že je dítětem zabijáka, vražedného noldorského démona a únosce bezbranných panen."
Tinwenárë se proti své vůli zajíkla a z úst se jí vydral tichounký povzdech. Překvapením, hlavně. Úlek cítila jenom trochu, protože si nebyla jistá, zda by se měla bát. Vlastně úplně nepochopila, o čem to otec mluví.
Zaslechli ji, nebo vytušili její přítomnost na schodišti. Telufinwë se otočil, zvedl a na rozdíl od své dcerky, on ve tváři obavy měl. Děvčátko se pokusilo přitisknout ke sloupku zábradlí těsněji, jako by tak mohlo zmizet z dohledu. Budou se rodiče zlobit? Copak jí matka mnohokrát neříkala, že tajně špehovat cizí hovory je velká neomalenost?
"Tinwë?" vydal se otec ke schodům. "Tinwë, jsi tam? Tys poslouchala?"
"Já… já jsem nechtěla!" vzlykla. Měla by začít plakat? Dopustila se hodně velkého prohřešku? "Jenom jsem byla zvědavá, co bylo v tom dopise!"
Otec ale nevypadal, že by se rozzlobil. Vůbec se zlobil málokdy. Spíš jí připadalo, že je z nějakého důvodu smutný nebo na rozpacích.
"Vyděsil jsem tě, Jiskřičko?" natáhl k ní ruku.
"Moc jsem tomu nerozuměla," přiznala se. "Jak jsi to myslel?"
S povzdechem si ji přitáhl do náruče, snesl ji ze schodiště před krb do síně a posadil ji do kožešin mezi sebe a Maiwen.
"Musíme si o něčem promluvit, jestli nejsi moc ospalá," řekl tiše. "O něčem, co se ti… nebude líbit. Možná se na mne budeš zlobit. Ale je to důležité."
"Vůbec nejsem ospalá," ujistila ho a na okamžik mu přitiskla obličejík k hrudi. Vždycky si s ním připadala v naprostém bezpečí a nedovedla si představit nic, kvůli čemu by se na něj mohla někdy rozhněvat. Nikdo nemohl mít lepšího otce. Nikdo na světě.
"Tak nejdřív: ten dopis, který ti nedal spát," vytáhl ho otec z vnitřní kapsy. "Tvůj strýček Ollotarno nás zve do Alqualondë. Všechny tři. Bude se konat velká oslava jeho návratu domů a on si přeje, abychom u toho byli."
"Ale to je báječné!" zaradovala se holčička. "Vždycky jsem chtěla vidět moře! A strýček je prostě skvělý - slíbil mi to!"
Znala Ollotarna čtyři dny, a za tu chvíli se pro něj stačila nadchnout. Celou dobu od chvíle, kdy se s ním rozloučila, se těšila, že ho zase potká. Dokonce mu připravila dárek, jak plánovala.
"Ano," pokračoval Telvo - bez velkého nadšení, jak jí připadalo. Tinwë si všimla, jak se k němu za jejími zády natáhla matčina ruka, letmo se dotkla jeho ramene, jako by se jej snažila o něčem ujistit. "Slíbil ti to, a splnil, co slíbil. Jenomže v Alqualondë je mnoho jiných, mnoho takových, kteří nás možná neuvidí příliš rádi."
"Proč ne? Vždyť maminka se tam narodila! Nebudou mít radost, že ji zase potkají? Já vždycky ráda potkám v Tirionu svoje kamarádky, strýčka Ingolda, strýčka Arakána…"
"Tinwë," přerušil ji otec odhodlaně. "Jsi už skoro slečna. Bude lepší, když ti vysvětlíme všechno hned teď. Kdysi… dávno, ještě než se tvoje matka vůbec narodila, se v Alqualondë staly strašlivé věci. Věci, na kterých jsem měl podíl. Já a mí blízcí příbuzní jsme… jsme spáchali zločin na lidu tvé matky, takový zločin, jaký je těžké odpustit a zapomenout. Mnozí to nedokázali, a já jim to nemohu zazlívat."
"Zločin?" zašeptala Tinwë, nejistá, co to slovo znamená.
"Prolili jsme krev svých příbuzných. Zabíjeli jsme, protože nám nedali, co jsme po nich nespravedlivě žádali." Zíral na své ruce tak upřeně, jako by čekal, že se na nich objeví rudé skvrny, a ona stejně zděšeně zírala na něj. "Tvůj strýček Ollotarno byl jedním z těch mnoha nevinných, kdo během té řeže přišel o život."
Tinwë věděla, že někteří z jejích příbuzných, jejích strýců i rodičů jejích tirionských přátel byli kdysi v Beleriandu, bojovali tam v hrozné válce a někteří z nich zahynuli. Věděla, že její otec k nim patří. A věděla také, že smrt pro ně neznamenala úplný konec: mocný Vala Námo je přijal do svých Síní, uzdravil a vrátil jim život i naději. Nechávala si vyprávět dobrodružné příběhy z těch časů. Ale ve všech příbězích ti, kdo nespravedlivě zabíjeli, byli nepřátelé, služebníci zosobnělého Zla, Temného pána na temném trůně v pevnosti pod tříštítým masivem Thangorodrim. Strašliví Valaraucar, nemilosrdní skřeti, ohniví draci nebo obrovští vlkodlaci naplnění zlými duchy. Znamenalo to snad…
Podívala se na otce, zmatená a roztřesená. Ucítila, jak ji v hrdle dusí vzlyk, který ne a ne dostat se ven.
"Neměl jsi, Telvo. Podívej se na ni. Je ještě příliš malá, než aby to pochopila," přitáhla si ji Maiwen do náruče a Tinwë konečně vyhrkly z očí slzy.
"Nejsem," hlesla, "nejsem malá. Ale jak… jak… Jenom zlí lidé dělají v příbězích takové věci. Ti, kdo slouží Temnému Nepříteli."
"Ne, Tinwë," řekla jí konejšivě matka. "Jsou chvíle, kdy každý z nás dokáže spáchat zlo. Ze zoufalství. Ze žalu. Nebo prostě jenom proto, že má strach o někoho blízkého a nedokáže se včas zastavit." Otočila si ji k sobě tváří. "Jako když se pohádáš se svými kamarádkami o nějakou hloupost. Křičíš a zlobíš se, i když v duchu víš, že děláš chybu, ale nedokážeš v sobě najít sílu, abys to ukončila a omluvila se. Ty při tom nikoho nezraníš, leda slovy. Ale tehdy se stalo, že zoufalí a rozzlobení muži měli meče a ještě nevěděli, jak strašně snadné je jimi ublížit." Dotkla se teplou dlaní dcerčiny mokré tváře. "Podívej se na mne. Myslíš si, že bych se někdy mohla rozhodnout sdílet život a počít dítě s někým, kdo je naveskrz špatný a slouží Stínu? Myslíš, že by tě někdo takový měl rád a že bys ho ty mohla mít ráda naoplátku? Všichni děláme v životě chyby a nikdo není jenom dobrý nebo špatný."
Tinwë vzhlédla. Matka měla mokré oči. Ohlédla se a spatřila, že i otec pláče, s pohledem upřeným do uhlíků a plamínků v krbu.
Žádná z Nepřítelových stvůr v příbězích z Beleriandu neplakala. Nelitovala svých činů, leda sama sebe. Mohl by spravedlivý Soudce, Pán Mandosu, někoho takového nechat odejít ze svých Síní zpátky mezi elfy? Mohla by ona, Tinwenárë z Domu ohně, prožít celý život vedle někoho, který by jenom předstíral lásku k ní a k její matce a ve skutečnosti byl úplně jiný? Cožpak by něco takového nepoznala? Nepoznala by to matka, moudrý strýček Ingoldo nebo babička, která otce miluje? Nebo třeba strýc Ollotarno, který k ní a k nim všem byl tak laskavý a o němž přitom otec právě řekl…
Vyklouzla matce z náručí, udělala dva nejisté krůčky po kožešině před krbem a objala otce kolem krku. Tohle přece nebyl žádný skřet ani démon ze strašidelných pohádek. Tohle byl její atto, který ji držel za ruku, když se učila chodit, ukládal ji do postele, zpíval jí, kreslil jí na přání obrázky s princeznami a statečnými hrdiny. Paže, kterými ji sevřel v náručí, se mu chvěly.
"Počkal bych," promluvil docela tiše. "řekl bych ti to, až bys byla starší, neděsil bych tě tou strašnou historií, kdyby to nebylo nutné. Jestli přijmeme pozvání tvého strýce, stejně by ses to dozvěděla. Protože špatné činy mají špatné následky. Byl jsem potrestaný za svou hloupost, Tinwë. Víc než jednou. Když jsem se později, po mnoha letech, vrátil do Alqualondë a potkal tam tvou matku, její rodiče nám odmítli dát svolení k svatbě kvůli tomu, co jsem kdysi provedl. To je důvod, proč máš jenom jednu babičku a proč jsi nikdy neviděla moře. A ze stejného důvodu se může stát, že ti někdo vyčte tvého otce. Řekne ti, že jsi vrahovo dítě. Řekne ti, že jsem tvou matku omámil nebo unesl, přinutil ji násilím, aby se za mne vdala. Zkusí ti ublížit slovy, protože jsme já nebo některý z mých bratrů kdysi ublížili jemu. Nevím, jestli mi někdy dokážeš odpustit, čím jsem se na tobě provinil dřív, než jsme tě vůbec počali."
"Ty… máš bratry?" zachytila šokující informaci.
"Už nemám," otec na okamžik stiskl rty. "To je smutný příběh. Nemluvme o tom, Tinwë. Jednou ti všechno povím, ale teď ne. Teď ne."
Nemusela se snažit, aby zachytila jeho zármutek. Už neváhala. Přitiskla se k němu, políbila ho na tvář.
"Stejně tě mám ráda," zašeptala mu do ucha. "Stejně jsi můj nejlepší táta, a každému to povím."
Matka se připojila k jejich objetí.
"Čím jsem si vás dvě zasloužil?" opětoval otec i její polibek a usmál se skrz slzy.
"Láska není za zásluhy, Ambarusso," řekla Maiwen. "Ta prostě přijde. A já nikdy nebudu litovat, že se to stalo."
Ráno se Tinwë probudila na kožešině před krbem v síni, zachumlaná pod přikrývkami mezi svými rodiči, a nebyla si úplně jistá, co z toho se jí jenom zdálo.
Strýcův dopis a cesta do Alqualondë však nepochybně byly skutečné, protože hned toho dne se začali chystat. Bylo potřeba mnoho zařídit. Připravit dům na zimu, vyzvednout loďky z jezera, vyčistit je a zavřít do loděničky. Odvézt k dědečku Mahtanovi králíky a dobytek - Tinwë se podařilo přesvědčit rodiče, že o štěně se dokáže postarat i na návštěvě a není tedy třeba dávat ho na hlídání k Nerdanel. Teprve po tom všem mohli vyrazit.
Vozík s věcmi a psiskem jim pomáhal řídit služebník z Mahtanovy domácnosti. Tinwë někdy seděla na kozlíku s ním, ale většinu času se vezla na koni, bezpečně usazená v sedle před otcem nebo před matkou. Po tom, co jí rodiče vyložili, cítila obavy, ale vzrušení a zvědavost byly pořád silnější než strach. Hodně toho slyšela o bělostných ulicích Alqualondë, o růžových a bledých perlách zasazených do dláždění, o dlouhých plážích plných barevných mušlí a tu i onde se jen tak povalujících drahokamů. A o moři. Samozřejmě, že i o moři, které její matka milovala a postrádala. Už brzy ho všichni uvidí.
Nepospíchali. Přespávali v poutnických hostincích při cestě nebo jen tak pod hvězdami - počasí bylo pořád hezké, pozdně letní, bez deště a se spoustou příjemných dní, i když jitra už bývala pořádně studená. A právě v takovém jasném dni se přehoupli přes poslední pás pobřežních hor a před nimi se rozevřel široký pohled na sluncem zalitý Eldamarský záliv s velkým ostrovem uprostřed a bělostným městem dole přímo před nimi.
"Och," hlesla Tinwë. Na víc se nezmohla.
"Nádhera, viď," natáhla k ní ruku matka a stiskla jí dlaň. Vypadala dojatě.
"Neplač, mami," usmála se na ni dcerka. "Všechno bude dobré, uvidíš. Já už se nemůžu dočkat."
"Tak," řekl otec sedící na koni za ní a letmo se dotkl jejích vlasů v pohlazení. "Vás dvě si musí zamilovat každý. Všechno bude dobré." Pobídl jezdecké zvíře k poslednímu sestupu: po dobré, pohodlné silnici kroutící se svahem v mírných, bezpečných zatáčkách až k západní bráně města.
Čeho si Tinwë všimla ihned, byly pohledy. Brána samotná byla střežená, ale otevřená, nikdo je nezadržel a rovnými, příjemnými ulicemi za svými záležitostmi procházela spousta lidu. A ti všichni se teď zastavovali a dívali na ně. Ne vždycky byly ty pohledy přátelské, ale většinou spíš zvědavé nebo překvapené.
Maiwen zvedla bradu, narovnala se v sedle. Telvo pevněji objal svou dcerku kolem pasu a levičku sevřel téměř křečovitě na otěžích, ale nepokusil se pobídnout koně k rychlejšímu kroku. Tady, v hustém osídlení, by to ani nebylo bezpečné. Vozík rachotil po dláždění za nimi.
Rodiče zjevně velmi dobře věděli, kam jet a kde odbočit, protože bez sebemenšího zaváhání našli cestu na náměstí s palácem tak výstavným a krásným, že bylo Tinwë hned jasné, že právě tady musí sídlit král.
Prostranství před ním nebylo rovné, jako v Tirionu před Arafinwëho velkým domem, ale zvolna stoupalo směrem k hlavnímu vstupu v několika povlovných stupních. Na každém z nich stálo po dvou kašnách vyzdobených sochami mořských tvorů a ryb, kteří z tlam chrlili vodu, nebo mohutných osob, snad Valar, Maiar nebo přísných králů, to Tinwë nedokázala uhodnout. V nádržích pod fontánkami se cachtaly nebo brouzdaly děti a s pokřikem na sebe stříkaly vodu.
"Zdá se, že si Elemmakil nakonec poradil dobře," ozvala se šeptem matka, naklánějíc se v sedle ke svému manželovi. Nenápadným gestem mu ukázala k pravé části paláce, jež působila podobně novým dojmem jako domy doma v Tirionu.
"Zdá se," věnoval jí úsměv. "Připadá mi ale, že se dost držel mých původních plánů. Těžko říci, jestli je to škoda nebo ne, že nevložil do toho díla víc ze sebe - každopádně je zvláštní dívat se na stavbu, kterou jsme s Ingoldem navrhovali, ale dokončil ji někdo jiný."
"Alespoň že ji dokončil," zvedla koutky Maiwen. "Štěstí, že je Olwë tak rozumný. Méně moudrý král by nejspíš ve vzteku a bez přemýšlení po mém útěku poslal domů všechny Noldor, a kdo ví, jak by to dopadlo."
Na horním stupni náměstí, před dveřmi do paláce, je čekali. Ne dveřník nebo služebník, který by je uvedl dovnitř ke králi nebo za jejich hostitelem, jako by tomu nejspíš bylo v Tirionu, ale celá skupina, která jistě patřila k vysoce postaveným obyvatelům města. Dámy ve stříbrných nebo světle modrých či zelených šatech zdobených řadami perel. Pánové ve splývavých dlouhých róbách, se šperky jiskřícími slunečními odlesky ve světlých vlasech.
"To je král Teleri, Olwë, a jeho královna," zašeptal Tinwë do ucha otec a naznačil jí jenom nepatrným posunkem, koho má na mysli.
"A strýček Ollotarno!" vydechla dívenka překvapením. Nastrojený, s vlasy v copech propletených stříbrem, vypadal jako docela jiná osoba než ten, koho Tinwë našla sedícího na kameni u jejich jezera, v jednoduché šedivé tunice a s puchýři na nohách. "Och. Úplný princ. Myslíš, že si se mnou bude ještě chtít hrát, když je z něj teď urozený pán?"
"O to se bát nemusíš."
Zastavili. Telvo sklouzl ze sedla, v náručí snesl dcerku a obrátil se, aby pomohl na zem své manželce. Maiwen se mu postavila po bok, s rukou v jeho dlani a druhou na rameni dítěte před sebou, jako by je chtěla chránit. Oba se uklonili králi a zůstali bez hnutí stát několik kroků od něj. Na okamžik se rozhostilo ticho nabité napětím. Dokonce i hlásky rošťáků od fontán jako by umlkly.
Pak Olwë postoupil o krok vpřed.
"Buďte vítáni v Alqualondë, Maiwen, Telufinwë. I ty, dítě." Tinwë se pomalu usmála. Měla strach z toho vznešeného krále, ale když se mu podívala zblízka do očí, úplně se uklidnila. Pohled měl zrovna tak laskavý jako strýček Arafinwë, a toho se jistě nemusela obávat. "Udělalo nám radost, že se Ollotarno rozhodl vás pozvat na slavnost. A že jste přijali." Přikročil blíž, k Tinwině matce, objal ji a políbil na čelo. "Rád tě vidím, vnučko. Šťastnou."
Maiwen měla zjevně zase slzy na krajíčku.
"A tebe také, princezničko," sklonil se vzápětí k Tinwë. Dítě se v panice vtisklo do matčiných sukní. Co by měla udělat? Jak by měla odpovědět? Jak se vlastně mluví s králem, který zároveň není strýček Arafinwë? "Nemusíš se stydět," zjevně žádnou odpověď nečekal. "Ollotarno nám ukázal tvůj portrét. Je dobře, že tě konečně potkáváme i ve skutečnosti."
"Strýček Ollotarno byl ke mně moc milý, když byl u nás doma," osmělila se. Ne, tenhle král nebyl o nic strašidelnější než Arafinwë nebo její dědeček Mahtan, na pohled nedostupný a přísný, ale ve skutečnosti milující. "Slíbil mi, že nás pozve k sobě domů a ukáže mi moře. Přichystala jsem mu dárek."
"Tak nač čekáš?" usmál se Olwë. "Běž se s ním přivítat. Bude mít radost."
Nenechala se dvakrát pobízet. Proklouzla mu pod paží a rozběhla se k Ollotarnovi.
"Strýčku! Moc ráda tě zase vidím!" Vypískla překvapením a nadšením, když ji zachytil v běhu, zhoupl ji a zvedl si ji do náruče. Zblízka zase vypadal jako elf od jejich jezera, ne jako vznešený a nepřístupný cizinec.
"A já tebe, Jiskřičko. Dobře, že jste se rozhodli přijet."
Horečně zašátrala v kapsáři na opasku.
"Tohle je pro tebe. Dárek. Ptala jsem se maminky, co by se hodilo, a ona si myslela, že možná delfín nebo nějaký vodní pták. Jenomže já nevím, jak opravdu vypadá delfín. Viděla jsem ho jenom na obrázku. Tak jsem ti udělala labuť. Líbí se ti?" Odhrnula cíp látky a podala mu figurku vyřezanou z lipového dřeva velkou jako její pěst. Ollotarno ji vzal do dlaně.
Bylo zjevné, že je to dětská práce, nezralá a na poměry Noldor nedokonalá. Ale na první pohled viděl, že má dřevěná soška představovat velkého vodního ptáka s dlouhým krkem a roztaženými křídly, chystajícího se vzlétnout z hladiny. Pohyb byl zachycený věrně, stejně jako elegantní křivka labutí šíje i tvar křídel.
"Je nádherná," řekl a vůbec nepřeháněl. Když si představil, že tohle pro něj vyrobilo dítě, které ještě ani nedovede číst…
"To jsi dělala sama?"
"Já jsem se loni učila od babičky vyřezávat," pochlubila se Tinwë pyšně. "Moje babička je opravdu šikovná a určitě by ti dovedla udělat mnohem lepší. Mně se ta labuť povedla až napotřetí. Opravdu jsem se ale snažila, abys měl radost. Dárek by měl každý vyrobit sám, pokud to dokáže. Aby bylo vidět, že si s ním dal práci a záleželo mu na tom. Maminka mi jenom pomáhala udělat skici."
"Je to překrásný dárek. Opravdu. Děkuju ti, neteřinko," strýc ji políbil na tvář, nepouštěl ji z náruče. "Ale jedna věc, kterou jsi řekla, je opravdu strašná a nemůžeme to tak nechat!"
"Co?" zděsila se holčička.
"Že nevíš, jak vypadá delfín. To musíme co nejrychleji napravit. Co říkáš?"
"Ty jsi ten nejlepší!" objala ho kolem krku oběma rukama.
Dáma, která celou dobu stála vedle Ollotarna a dívala se na ně se zvláštním výrazem v očích, najednou zdušeně vzlykla. Tinwë vzhlédla právě včas, aby spatřila, jak jí z levého oka na líc stekla slza.
"Paní," oslovila ji holčička nebojácně, pořád ještě z bezpečí strýcových paží. "Nebuď smutná. Chtěla jsem potěšit strýčka Ollotarna, nevěděla jsem, že by sis taky přála nějaký dárek. Jinak bych přivezla víc. Třeba pro každého. Až budu zase doma, poprosím babičku, aby mi pomohla, a spolu to zvládneme. Určitě to ráda udělá. Je moc hodná." Myslela si, že to pomůže, ale spletla se: lindarská dáma na ni dál hleděla, jako by chtěla něco říci, a při tom plakala stále víc.
"Ty myslíš paní Nerdanel?" zeptala se nakonec.
"Ovšem!" vyhrkla Tinwë. Teď už bylo jistě všechno na nejlepší cestě. "To je přece moje babička." Ollotarno ji postavil na zem a ona udělala dva kroky přímo před tu smutnou paní.
"Děti mívají dvě babičky," řekla dáma.
"Ano. Jistě," přikousla si rtíky. "Mám dvě. Druhá je určitě taky moc hodná. Ale nevím, jestli by mi pomohla. Nebylo by ode mne ani hezké ji o to prosit. Rodiče mé maminky se prý hodně zlobí na taťku. Možná by mě nechtěli vidět. Možná by jim vadilo, kdybych za nimi šla a chtěla po nich pomoc, a to bych nerada."
"Tinwë!" vydechl za ní její otec, úplně zděšeně. "Pojď sem, ke mně, dítě. Prosím za odpuštění, paní. Nenavedli jsme ji. Opravdu ne. Nevěděla, kdo jsi."
"Ovšemže ne," hlesla dáma. "Jak by to také mohla vědět?" Podívala se na Telva. "Tinwë. Tak se tvá dcera jmenuje?"
"Jmenuje se Tinwenárë," řekla Maiwen tiše. Když se děvčátko po matce ohlédlo, zjistilo, že stojí vedle otce, přitištěná k jeho boku, se svou paží provlečenou pod jeho a dlaní pevně spojenou s jeho, jako by byli jednou bytostí.
"Řekla jsem, co jsem neměla," pochopila Tinwë a poslepu zacouvala k otci. Pokazila něco? Vzpomněla si, co jí rodiče říkali: možná potká někoho, kdo ji nebo otce neuvidí rád. Potkala? Urazila tu dámu? A jak to měla poznat?
"Ne," odpověděl jí překvapivě Olwë. "Řekla jsi jenom pravdu."
"Jenom pravdu," zopakovala dáma. "To já jsem kdysi řekla a udělala, co jsem neměla. Je to moje chyba. Nic si nevyčítej, dítě." Odmlčela se, jako by se k něčemu odhodlávala. "Maiwen, dcero - pojď blíž, ke mně. A ty také, Telufinwë."
"To nemůžeš," ohradil se jeden z přihlížejících mužů, dosud stojící v pozadí, vlastně až ve dveřích královského paláce, jako by nechtěl být viděn. Až do téhle chvíle si ho Tinwë vůbec nevšimla. Nyní se kvapně prodíral mezi shromážděnými dvořany k nim. "Fëanáriona… Do naší rodiny…"
"Svůj názor jsi mi dávno sdělil, Elulindo," řekla dáma, ani se neohlédla. "Vím, že ho sotva změníš kvůli mně, když tě k tomu nepřiměl ani tvůj syn. Ale já už jsem tě poslouchala dost dlouho, a podívej se, kam nás všechna ta nenávist přivedla. Ztratili jsme dceru. Naše vlastní vnučka nás nezná." Nadechla se, obrátila se k Maiwen a Telvovi a položila jim dlaně na spojené ruce. "Jménem Vardy Baradis, královny hvězd, která byla v Ardě první manželkou, žehnám vašemu svazku. Kéž jsou vaše dny šťastné a vaše manželství plné požehnání a nestihne vás žádný nový zármutek. Vítej doma, dcerko. Vítej, synu. Odpouštím ti. A prosím vás, abyste i vy odpustili mně." A objala je, jednoho po druhém a nakonec oba najednou.
"To šlo lépe, než jsem čekal," zašeptal vedle Tinwë spiklenecky její strýc, skláněje se k ní. Vzhlédla a trochu nejistě se usmála. Pořád úplně nechápala, co se vlastně přihodilo. "Ani nevíš, jak jsi mi pomohla, Jiskřičko. A teď pojď. Nejvyšší čas, aby ses seznámila se svou druhou babičkou."
Žádné komentáře:
Okomentovat