Tam, kde se příběh zapletl, všechno opět končí. Tak dobře, že dokonce i Telvo je ochotný uvažovat o lodním výletu.
Maiwen a Telvo
Pokoj vypadal téměř stejně jako toho večera, kdy přehodila přes zábradlí terasy konec starého lana a vydala se pryč, na cestu za svým osudem. Její lůžko, pořád ještě na svém původním místě, bylo dost široké, aby se v něm pohodlně vyspali oba. Nebo všichni tři. Někoho sice napadlo kromě jejich zavazadel přistěhovat do rohu místnosti dětskou postel, ale po všem tom vzrušení Maiwen nepochybovala, že se během noci Tinwë přesune mezi ně, do teplého bezpečí jejich těl.
Když sáhla do skryté police v knihovničce, zjistila, že i její portrét tu pořád je - ten, který jí Telvo dal na rozloučenou.
"Neměla jsi perly ve vlasech, když ses vdávala," objal ji zezadu, zatímco se na něj dívala.
"A ty jsi doopravdy neodešel," odpověděla. "Takže mi to vůbec nevadilo."
"Tvá matka to udělala statečně," řekl Telvo. "Všem na očích, takže není cesty zpět. Proti vůli tvého otce. To bylo smělé."
"Asi si budeš muset zvyknout na to, že tohle je v Olwëho Domě běžný způsob. Dělat věci všem na očích. Královská rodina činí skoro všechna rozhodnutí na náměstí, před svým lidem. Teď, když k nám opravdu patříš, se nějak budeš muset smířit s tím, že si ve vinárnách a hostincích budou námořníci vykládat o našem osobním životě." Zasmála se. "Věřil bys ještě dneska ráno, že to takhle dopadne? Nějak teď nevím, jestli je naše Tinwë víc po mně nebo po tobě. Takhle mistrovsky by to nenavlékl žádný z nás, na to jsem ochotná si vsadit. Když si vzpomenu, co nám Ingoldo vykládal o tvém otci a jeho svatbě, kdo ví, jestli vítr nefouká odsud."
"Chudinka," opětoval Telvo úsměv. "Vůbec netušila, co se děje."
"Kdepak chudinka. Ta je ve svém živlu. Pojď se podívat."
Vyhlídka z terasy se změnila. Místo rozkopaného, blátivého staveniště a dřevěných provizorních bud teď okna staré části paláce hleděla do zelení porostlého vzdušného atria s fontánou, obklopeného elegantními sloupy po obvodu nové budovy. Pod útlými stromky a dokonce i v samotné nádrži s fontánou se honily děti, cákaly na sebe, vřískaly a dováděly zrovna jako jejich méně urozené protějšky na náměstí. Mezi samými plavými potomky místních dvořanů a návštěv shromážděných k blížící se slavnosti byla i jedna rezavá hlavička. A s ní na nádvoří řádilo stříbrošedé psisko: skákalo, lapalo děti za rukávy, loudilo pamlsky.
Na obrubě kašny seděla Aiwen, jejíž hošík, o něco málo větší než Tinwë, teď cosi vysvětloval ostatním dětem, rozpočítávali se a vzápětí se zase rozprchli, jako když střelí. Aiwen zůstala sedět a dívala se za nimi: starostlivě, ale bez obav.
"Zmeškala jsi sestřinu svatbu," řekl Telvo. "A narození synovce."
"Nebyla to poslední svatba v rodině," pokrčila Maiwen rameny. "A zjevně ani poslední synovec," ani nemusela svá slova doprovázet gestem, které udělala, protože na Aiwen se už stěží dalo přehlédnout, že jeden je na cestě. "A Ollotarno je do dětí blázen. Kdo ví, jestli už si nezačíná vyhlížet nějakou pannu, která by se ráda vdala za prince. Nebude teď báječná příležitost? Jako v těch Ingoldových pohádkách: byl jeden kníže, ten měl jediného syna, a už se poohlížel, jakou nevěstu by mu vyvolil. Uspořádal velikou slavnost, a všechny princezny z celé země se sjely, jen aby si směly s princem zatančit…"
"Divná věc, že?" zamumlal Telvo. "V pohádkách Druhorozených vždycky kníže synovi hledá nevěstu nebo dceři ženicha. A přitom se jeho potomek nakonec nikdy neožení s tou, kterou mu vybere, ale jde za srdcem. V některých věcech jsme si neuvěřitelně podobní."
"To jsme. Dost bych se divila, kdyby si Ollotarno nakonec vybral za manželku třeba Tarmë nebo Sílariel, i když vznešenější svobodné dívky teď asi v Alqualondë nenajde. A dovedu si představit, že ty se určitě do paláce přiženou plné nadějí, jenom aby si s ním mohly zatančit jako v té legendě." Odmlčela se. "Příběhy mají sílu, nemyslíš? Když jsem nevěděla, jak dál, vzývala jsem Irma, aby mi dal znamení. Sáhla jsem do knihovny, otevřela první svazek, který mi padl pod ruku, a přečetla si, co mi Irmo radí. Nevím proč, ale kdykoliv jsem přemýšlela o tobě, pokaždé to bylo Propuštění z pout."
"Takže ten nápad spouštět se z terasy v druhém patře na starém laně jsi opravdu vyčetla tam?"
"Tam."
"Pořád ještě mi to připadá příšerně vysoko. Shora ještě výš, než to vypadalo zdola." Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů. "Jsi strašně statečná a strašně zbrklá. Miluju tě. Asi jsme taky oba potřebovali vysvobodit z pout."
Stáli u zábradlí terasy přitisknutí k sobě a v atriu se zvolna prodlužovaly stíny. Co nevidět bude čas na večeři.
"A co teď?" nadhodil Telvo po chvíli. "Na co se budeš ptát Irma teď?"
"Na nic," zašeptala. "Všechno, co jsem chtěla vědět, už vím. A rukopis je stejně neúplný - Nimloth ho nestačila dokončit. Není tam nic o tom, jak byli spolu a byli šťastní. O dobrých věcech se nemusí moc psát, ani se na ně ptát Pána snů. Když jsou, měli bychom jich užívat. Jak jen to půjde. Možná bychom tu knížku mohli poslat dál. Dvojčatům Diorionům. Eluréd si na jaře konečně bude brát za manželku Ingoldovu dceru, takže budeme mít příležitost. Říkám si, že by třeba chtěli mít něco, co by jim připomínalo jejich matku."
"A jejich zármutek, Maiwen?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jejich naději."
"Naděje je… křehká věc. Nemusí se nikdy naplnit."
"A přesto nosíš prsten svého bratra a věříš."
Telvo tiše potřásl hlavou.
Mlčeli, protože dalších slov nebylo potřeba. Slunce klesalo, voda ve fontáně hluboko dole zurčela a pozdně letní květiny voněly, teple a omamně. Ještě pár těch prchavých okamžiků vzájemné blízkosti…
Aiwen se v atriu zvedla ze svého sedátka, začala shánět mokrou a rozesmátou drobotinu do houfu, aby se děti stačily převléknout k večeři.
"Možná bychom také mohli… mít druhé dítě. Tinwë by nebyla sama," zamumlala Maiwen, hledíc na sestru. "Nějak mi připadá, že by byl ten pravý čas. Mám pocit, že jsme zase skoro něco jako novomanželé, když jsme teď dostali požehnání i před lidem Alqualondë."
"Poloviční požehnání, dcero," řekl za nimi kdosi.
Elulindo stál ve dveřích terasy: přísný a královský ve svém splývavém stříbřitém šatu.
"Otče," neztratila Maiwen hlavu. "Neslyšeli jsme tě přijít."
"Zjevně ne," řekl s odstupem, téměř s pohrdáním, "příliš zaujati jinými, důležitějšími věcmi, že?"
Maiwen, která se už už pokoušela o úsměv, stiskla rty.
"Přišel ses pohádat?"
"A kdyby?" pozvedl posměšně koutky úst. "Řekneš mi, tak jako tvoje matka, že na situaci, která nastala, už beztak nic nezměním? Že je jednou daná, takže se buď musím smířit a zachovat si zbytek své důstojnosti, nebo se tě oficiálně zřeknu a všem tím dokážu, že Olwëho Dům je definitivně rozvrácený a já v něm stojím proti všem ostatním."
"Otče, nikdy jsme nechtěli být klínem mezi tebou a zbytkem rodiny," Maiwen neudělala žádný pohyb, jímž by naznačila, že hodlá opustit své místo vedle Telufinwëho a zábradlí terasy. "Ani ti způsobit další bolest. Proč si ale myslíš, že máš ty právo působit bolest nám? Nejsem snad dospělá, nemohu rozhodnout, co je pro mne nejlepší?"
"A ty jsi ve své moudrosti dospěla k závěru, že nejlepší pro tebe je manželství a dítě - nebo dokonce děti - s Fëanárionem, který si pošpinil ruce a duši krví tvých rodných."
"Budeš se divit, otče, ale ve své moudrosti, jak říkáš, jsem dospěla k závěru, že nejlepší pro mne je manželství a rodina s někým, koho mám ráda. Bez ohledu na to, co se stalo v minulosti. To je pro mne uzavřená a odškrtnutá kapitola a nehodlám si s ní kazit svůj vlastní život. Rozhodla jsem se stejně jako můj bratr a můj děd: dívat se vpřed, ne nazpátek. Stejně, jako bys měl to, co se stalo, sám v sobě uzavřít i ty, aby ti jed žalu a nenávisti nerozvrátil srdce, zrovna jako se to tehdy stalo Fëanárovi."
Místo odpovědi se Elulindo začal smát.
"Tak? Tak?" vypravil ze sebe nakonec. "I ty mne srovnáváš s Fëanárem? Zvláštní; tvůj děd učinil totéž. Mám s ním tedy zjevně už dvě věci společné. Protože jsem si naprosto jistý, že Fëanáro by vaším manželstvím byl nepochybně stejně nadšený jako já." Pohlédl na Telva. "To ti tvůj muž jistě potvrdí."
"V tom můžeš mít pravdu, pane," pokrčil rameny oslovený. "Ve svých posledních letech by mi možná dokonce opravdu odepřel souhlas se sňatkem s dívkou z Olwëho Domu. Dřív… Jistě by dal přednost tomu, kdybych si vybral nevěstu z vlastního lidu. Ale vyrovnal by se i s opakem. Nebylo by to první zklamání, které jsem mu připravil. Nemusíš tomu věřit, ale záleželo mu na nás, jeho synech, víc, než na jeho hrdosti."
"Nejhorší na tom je, že tomu věřím…" zamumlal Elulindo.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Atrium dole se vyprázdnilo, dalo se očekávat, že Tinwë se každou chvíli přiřítí za nimi, a Telvovi se nijak nechtělo vést diskusi s tchánem před ní. Prozatím se jim podařilo ji nepříjemných konfrontací ušetřit; bylo by nemilé, kdyby první, již zažije, nastala s jejím vlastním dědečkem.
"Mluvil jsem s Eärendilem," promluvil po nějaké době Elulindo. Maiwen tázavě zvedla obočí. Telvo neudělal nic, ani se nepohnul. "O tom incidentu…"
"Incidentu?" přeptala se Maiwen. "Pokud myslíš záležitosti kolem silmarilu, to je vyřešené. Úplně a definitivně."
"Nemyslím silmaril. Řekl mi, že tě vylovil poloutopeného z moře u Melkorových zubů," obrátil se na Telva. "Zjevně jsem se tedy mýlil, když jsem měl za to, že jsi své zmizení zinscenoval sám. Eärendil nemá proč mi lhát."
Maiwen překvapením spadla čelist. Měla tohle být omluva? Opravdu se její otec právě Ambarussovi omluvil?
"Hodláš z toho vyvodit důsledky?" pokračoval Elulindo otázkou.
"Prosím?" Telvo nemusel předstírat, že vůbec neví, o čem je řeč, ale už ani nemohl zůstávat dál zticha, vzdor svému předsevzetí co nejdéle mlčet a pokusit se s tchánem znovu nepohádat.
"Někdo se tě v Alqualondë zjevně pokusil zavraždit. Ptám se, zda budeš žádat krále, aby zjednal spravedlnost a vypátral viníky."
"Neutopil jsem se," řekl Telvo. Najednou si připadal téměř bezstarostně, s lehkou hlavou. "Zato jim jsem utopil ten jejich Škopek, takže přišli o dříví na zimu - což v žádném případě nebyla má vina, protože ten krám se rozpadal před očima, ještě ani nebyl na vodě. Měli své důvody k pomstě, to jim nemohu vyčítat: nejenom tobě jsme ublížili. Je mi jedno, kdo to byl a proč přesně to udělali - a nakonec je to dávno. Zbytečná námaha."
"Škopek?" zopakoval Elulindo dutě. "Řekl jsi - Škopek?"
"To je přece bezvýznamné. Utkvělo mi to jenom proto, že tak hloupé jméno pro člun bych zrovna tady v Labutím přístavu nečekal. Nebudu hledat žádné zadostiučinění, odplatu, spravedlnost, nebo jak tomu chceš říkat, na to ti dávám slovo. Tamten muž tvrdil, že nechá rozhodnout Mocnosti. Možná že rozhodly a já jsem zůstal živ díky nim, i když spíš byl Eärendilův zásah opravdu jenom dílem náhody. Předpokládám, že teď už mi na každý pád dají pokoj, takže nijak neohrozím tvou dceru." Odmlčel se. "Ale pokud si to budeš přát, hned po slavnosti odjedeme a nevrátíme se. Přijali jsme Ollotarnovo pozvání, ale budeme ctít i tvou vůli. Vzdor tomu, že kvůli Maiwen bych si přál něco jiného."
Elulindo dlouho mlčel.
"Fëanárione," řekl nakonec s velkým přemáháním, "král rozhodl, že jste v Alqualondë vítáni, a já budu jeho slovo respektovat. Pořád mi není po chuti, koho si má dcera vybrala, a nedokážu si představit, že bych tě někdy skutečně nazval svým synem, ale budiž, budu tedy ctít i její vůli. Ale přísahám - a neopovažuj se mne tentokrát přerušit - přísahám při Ulmovi a Ossëm, že jestli jí ublížíš nebo ji opustíš, zabiju tě. A nebudu se ohlížet, jakou cenu za to budu muset zaplatit."
S tím se Elulindo otočil a opustil terasu. Vzápětí zaslechli, jak se za ním zavírají dveře do chodby.
Maiwen a Telvo na sebe zůstali hledět.
"Předpokládám…" odkašlal si nakonec Ambarussa nejistě, "že tohle je něco jako… naše vítězství?"
Maiwen k němu natáhla paže a objala ho, jak nejpevněji dokázala.
"Ohromné vítězství. Teď teprve jsme doopravdy svoji," řekla tiše. "Manželé před oběma našimi rodinami. Tohle bylo nejupřímnější požehnání, kterého se nám od mého otce mohlo dostat."
"Jedné věci nerozumím," řekl Telvo, opět po dlouhé chvíli, kdy si vzájemně užívali své blízkosti. "Proč se vyptával na tu loďku?"
"Škopek," uchichtla se Maiwen. "Totiž… Svého času to byla docela proslulá bárka. Po té velké vlně ji našli skoro nepoškozenou v královské zahradě na útesech, na stromě přímo pod dědečkovými okny. Mluvilo se o tom týdny, moc lodí nám tenkrát nezůstalo, natož pak spojených s takovouhle divokou historkou. Ti muži museli být úplně pitomí tuňáci, když o ní před tebou klidně mluvili - nebo naprosto jistí, že to nepřežiješ. Jde i o to, že majitel nebyl žádný obyčejný rybář, vůbec ne. Sice ne přímo dvořan, ale rozhodně vlivná osoba… Kdybys teď opravdu chtěl zjednat spravedlnost, vypátrat ho by bylo to nejmenší. A s ním všechny ostatní, kdo se do toho namočili. Pak by se v Alqualondë rozpoutal další příšerný skandál."
"Stojíme o nějaký?"
"Myslíš o nějaký, který sami nevyvoláme?"
Smáli se, ještě když Tinwenárë, zmáchaná a špinavá od písku, vletěla do dveří jako kometa se zářícím chvostem rusých vlasů.
"Je to tu ohromné!" vypískla z prahu. "Báječné! Strýček mi slíbil, že nás všechny vezme zítra na loď. K ostrovům na delfíny. To bude mnohem lepší než u nás na jezeře, a větší dobrodružství. Řekněte, že pojedete také! Pojedete?"
"Tinwë," povzdechla si Maiwen a konečně se vydala z terasy do pokoje. Nejvyšší čas, aby se všichni začali převlékat k večeři. "Přece víš, že tatínka nemáš nutit, aby s tebou jezdil někam na vodu."
Výraz tváře Telva, loudajícího se za ní, přešel během okamžiku od překvapeného přes zhrozený do naprosto užaslého.
"Princezny moje," řekl nevěřícně. "Asi jsem se už úplně zbláznil, nebo vás musím obě neskutečně milovat. Právě jsem se přistihl, že ten váš výlet za delfíny doopravdy zvažuju."
Tinwë se mu s jásotem vrhla kolem krku. Maiwen se obrátila a jednoho po druhém je políbila. A Telufinwë Ambarussa poprvé po dlouhých letech pocítil v duši naprostý mír.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat