Osvětluje se pozadí Telvovy cesty do Alqualondë i jejích důsledků. Někteří berou celou katastrofu s nadhledem. Jiní už méně.
Findaráto
Skutečnost, že se vydává na předem ztracenou misi, nikdy nepatřila k věcem, jež by Findaráta dokázaly odradit od jeho plánů. Znepokojit, nepochybně. Motivovat k podrobnému promyšlení předem, hledání zkratek a pomocných rukou? Samozřejmě. Ale odradit? Pokud věc vyžadovala zásah, předpokládaný neúspěch by ho z cesty nesvedl. Zvlášť v případě, kdy jako nyní měl značný podíl na tom, jak se události zamotaly.
Poslat Fëanárova syna do Alqualondë mu připadalo od samého začátku jako rozumný tah. Riskantní, ale přesto rozumný, a možné zisky by v případě úspěchu snadno překonaly předpokládané nebezpečí. Tak, jak věci fungovaly, zůstat nemohly, pokud měl on do toho co mluvit. Čím dřív se změní, tím lépe pro všechny, to bylo také jasné.
Před krvavými událostmi po Zatmění neznal Fëanárova dvojčata nikdy tak dobře, jak by si sám přál. Ambarussar byli podstatně mladší než on, a pokud s někým z jeho rodiny navázali blízké přátelství, pak s Aikanárem, stejně bezstarostným a dobrodružného založení jako oni. Findaráto se s nimi družil jen tak, jak se dospívající a možná příliš vážný mladík druží se svými mladšími příbuznými, ještě zbrklými dětmi: stará se o ně, dává na ně pozor, a pokud je příležitost, umožní jim nějaké to veskrz bezpečné dobrodružství. Raduje se z jejich úspěchů. Později, v dospělosti, vycházeli dobře. Nebyli si tak blízcí, jako s Artanis nebo Turukánem, ale rozuměli si a Findaráto věděl, co od nich může očekávat. Nebo si to myslel.
Po Alqualondë už si netroufal soudit. A když po všech strastech cesty přes Helcaraxë dostal první příležitost znovu se setkat s Fëanárovými syny, zůstala z Ambarussar jenom polovina: Pityo, příliš raněný, než aby bylo možné ho dokonale uzdravit. A Findaráto pochopil, že svého nejmladšího - a mrtvého - bratrance přece jenom neznal. Nikdy v životě by nehádal, že to bude Telvo, lehkomyslný smíšek, pro kterého byl život vždycky jenom hra a příležitost k zábavě, kdo se jediný ze svých bratrů dokáže postavit vůli šíleného Fëanára. Vzdorovat mu. A umřít kvůli tomu, že se nedokázal smířit se spáchaným zlem.
Proto ho vůbec nepřekvapilo, že to byl právě Telvo, kdo byl propuštěn ze Síní Mandosu nejen jako první z Fëanárových potomků, ale také jako třetí ze všech padlých Vyhnanců z Finwëho rodu - po samotném Findarátovi a Nolofinwëho nejmladším synovi Arakánovi, který nežil po východu Měsíce ani tak dlouho, aby mohl mít sindarské jméno. A pochopitelně po Glorfindelovi, synovi tety Lalwen a Finwëho potomkovi v ženské linii, který se ve Valinoru dlouho nezdržel a vydal se zpátky na východ.
Jenomže znovuzrozený Telufinwë vůbec nebyl ten, jehož kdysi potkávali v ulicích Tirionu. Jak se ukázalo, existují činy z časů dávno minulých, s nimiž je snadnější být mrtev než žít. Tenhle nový Telvo byl od prvního okamžiku tak nepodobný svému veselému a bezstarostnému někdejšímu já, že to až bolelo. Ne proto, že by Findaráto tolik toužil po další vlně žertíků a dobromyslných lumpáren, jimiž své bratrance Ambarussar kdysi oblažovali. A už vůbec ne proto - Valar chraňte -, že by s Telvem snad byly potíže. Právě naopak. Dělal, co se od něj čekalo. Držel se ve stínu, stranou společenského ruchu, v domě své matky. Snažil se o ni až dojemně pečovat, vynahrazovat jí všechny roky, kdy byla sama. Přísahal před celým Tirionem Arafinwëmu a bez nejmenšího zaváhání odmítl kolem sebe shromažďovat zbývající přívržence Fëanárova rodu, kteří se tak nebo jinak vrátili do Valinoru. Odjel do Alqualondë, jakmile mu král naznačil, že by to bylo možné a vhodné, na kolenou odprosil Olwëho, bez jediného projevu proslulé fëanorejské pýchy a jediného slova vzdoru. Když se vrátil do Tirionu, pracoval a poslouchal. Neupozorňoval na sebe, nevystupoval na veřejnosti, nebylo-li to nevyhnutelné. Všechno, co dělal, odváděl lépe a rychleji, než se vůbec dalo předpokládat.
A všechno to činil bez opravdové radosti ze života. Byl dobrý řemeslník, ale ne skvělý, protože události jeho minulosti v něm uhasily tu čtveráckou jiskru, kterou kdysi mívali oba Ambarussové.
Findaráto došel k přesvědčení, že si Telvo vykládá své propuštění z Mandosu ne jako odpuštění a nový začátek, ale jako svého druhu trest. Způsob, jak by měl o samotě a v izolaci od slušné společnosti odčinit všechno spáchané zlo, bez nároku na štěstí.
To byl důvod, proč se rozhodl poslat ho do Alqualondë. Telvo potřeboval poznat, že mu bylo odpuštěno, a kde jinde se to mohlo stát, než tam, kde se provinil? Musel najít důvod k tomu, aby si znovu dopřál prožívat naplno radost a spokojenost. A třeba i jednou našel někoho, s kým by to všechno mohl sdílet.
Právě proto se na něj Findaráto nedokázal zlobit doopravdy, když se Telvo nečekaně vrátil do Tirionu, s obličejem plným blednoucích modřin, diplomatickým incidentem na krku a srdcem plným lásky. Opětované lásky, která ho mohla uzdravit, protože v jeho duši znovu zažehla ten plamen, bez něhož už to nebyl on.
Zbývala úplná maličkost: přesvědčit Elulinda, že věci jsou v nejlepším pořádku, přesně tak, jak by být měly. A že jeho dcera nemůže být v lepších rukou.
Probít se během Bragollach z obklíčení v bažinách Serechu bez pomoci Barahirovy družiny ve světle téhle drobnosti vypadalo jako docela snadný úkol.
Věci se ovšem nevyvíjejí tak docela špatně, snažil se Findaráto přesvědčit sám sebe. Arafinwë a Eärwen celou pohromu přijali s neuvěřitelným klidem. Ani jeden z nich se nechystal svého syna přizabít za jeho špatný úsudek, Ambarussu za neuvěřitelnou pošetilost a Maiwen za lehkomyslný útěk, jímž už tak velkou katastrofu ještě zhoršila. Naopak byli ochotni celou věc s těmi bláznivými milenci probrat za zavřenými dveřmi, aniž by se přes ně daly zachytit zvuky rozbíjeného nábytku nebo křik. Být na jejich místě Fëanáro, tak snadno by to mladému páru bezpochyby neprošlo. A už vůbec by kázání neskončilo tím, že Arafinwë oba hříšníky objal, požehnal jim a popřál hodně štěstí, které budou v každém případě potřebovat. Eärwen ještě týž večer vyzvala syna, ať se sbalí, rozloučí a doprovodí ji do Alqualondë. Ubezpečit Elulinda, že jeho dcera je živá, zdravá a v bezpečí, i když momentálně s hlavou někde v oblacích. Urovnat problémy. V ideálním případě projednat termín svatby.
U Nerdanel se zastavili po cestě. Varovat ji.
"Udělal… co?" Dalo se čekat, že sochařka neuvěří vlastním uším. Findaráto si všiml, že Mahtan, přítomný rozmluvě, se za jejími zády pod vousy směje. "Ambarussa? Náš Ambarussa a princezna z Alqualondë? Zešílel, nebo co to do něj vjelo?"
"Čemu se tak divíš, dcerko?" položil jí ruku na rameno její otec. "Prostě je po tobě. Alespoň teď vidíš, jak jsem se cítil já, když jsi mi přišla ukázat prstýnky a říci, že svatba je zítra, a ať se v žádném případě neopovážím oznámit něco králi, protože je to výhradně vaše věc a nějak už se s ním srovnáte sami."
"Otče!" zasténala Nerdanel. "Co z tohohle může vzejít?"
"Něco moc hezkého, sestro," řekla jí Eärwen laskavě a v jejím hlase se mísil smích s obavami. Radosti bylo víc. "Jeď za nimi, do Tirionu. Jestli o tomhle alespoň něco vím, ti dva jsou pro sebe jako stvoření, a to je nejdůležitější ze všeho. Ostatní se srovná, i kdyby to mělo trvat celou věčnost. Jeď teď hned, nečekej. Ať vědí, že jim nic nevyčítáš. Poprvé od doby, než odjel s Fëanárem do Formenosu, je teď tvůj Ambarussa zase sám sebou. Přej mu to. Jim oběma, protože my s Arafinwëm už jsme to udělali. Zadělat na hrozné potíže z lásky je pořád lepší, než způsobit je z jakékoliv jiné příčiny, nemyslíš? Jaký větší dar by mohli dostat?"
Na ta slova se Nerdanel rozplakala, ale v jejích slzách cítil Findaráto víc úlevy a radosti než zármutku. Ještě jedno srdce dostalo naději na uzdravení, a to bylo dobře.
Nedalo se očekávat, že to vydrží.
Od bran Alqualondë ke královskému paláci je jako včelí bzučení provázelo šuškání kolemjdoucích, jichž nějak nepostřehnutelně přibývalo. Lindar se zastavovali v ulicích, shlukovali, hleděli za svou princeznou - královnou Noldor - a jejím synem ostražitýma očima. Navrch hlavy, aby jim nic neušlo. Už podruhé zjevně někdo z Fëanárova Domu rozpoutal v Labutím přístavu pozdvižení. Ale pořád lepší byla bláznivá milostná aféra, než ta první příležitost. O hodně lepší.
I když Elulindovi to nejspíš tak nepřipadalo.
"Kde je, sestro?" vyštěkl nejmladší Olwëho syn na Eärwen bez pozdravu, sotva přijeli na náměstí před královým palácem. Neobtěžoval se zdvořilostmi, kupříkladu pozdravem. Neobtěžoval se dokonce ani počkat, až návštěva seskočí z koně a vstoupí do domu, naopak: vyhrnul se jí vstříc, ven na veřejné prostranství, před spoustu zvědavých očí a uší. "Co s ní provedl ten váš proklatý Fëanárion?"
Když nechtěl, aby rodinná aféra zůstala v rodině - budiž. Findaráto byl ochoten přistoupit na dané podmínky, bez ohledu na své osobní pohodlí a Elulindovu důstojnost. Nebylo by to konečně poprvé, kdy bude muset veřejně čelit divokému osočování. Jeho matka, jak ji znal, je na jeho straně a bude hrát s ním. Což je o hodně lepší situace, než když mu v Nargothrondu synovec Artaresto sice stál po boku a královskou korunu také vzal, když mu ji strčili do rukou, ale mlčel jako ryba. Nebo spíš vyplašený králík.
"Nepopřeješ mi ani dobrý den, po tak dlouhé době, co jsme se neviděli, bratříčku?" opáčila teď Eärwen nevinně, aniž by reagovala na Elulindovu špatnou náladu. Vždycky mívala nad bratrem trochu navrch: byla starší a od mládí i o hodně rozumnější. Za žádných okolností neztrácela tvář. A hlavu, na rozdíl od něj.
Zpráva o příjezdu hostů už se navíc zjevně rozletěla nejen po městě, takže ze dveří královského paláce vyšel i Olwë, a tak Elulindovi nezbývalo, než alespoň na okamžik zmlknout, dopřát svému otci, aby uvítal dceru a vnuka.
Mnoho prostoru jim ovšem neponechal.
"A teď mluvte," obořil se na ně v následující chvíli, jen co Olwë stačil sevřít dceru v náručí a zase ustoupit. "Kde je Maiwen?"
"V mém domě," předešel matku Findaráto odhodlaně. "Naprosto v bezpečí. Jsou tam oba dva."
"Oba dva!" rozčilil se Elulindo okamžitě, jako bodnutý sršněm. "Jak můžeš něco takového připustit, lorde Artafindë! Únosce a jeho oběť, pod tvou vlastní střechou!"
Ajajaj. Lindarští příbuzní ho od dětství vesměs nazývali mateřským jménem, což bylo pochopitelné i vzhledem k tomu, že mu ho dala jejich dcera a sestra. Když se zlobili nebo si chtěli z různých důvodů zachovat větší odstup, pak byl telerijsky Findaráto. To, že ho strýc oslovil quenijskou a tedy všemi stranami nejméně preferovanou podobou jeho otcovského jména, o něčem to svědčilo. Být jeho rozčilení a znechucení ještě větší, nejspíš by mu začal říkat Felagunde. Bez titulu a tónem, jako by mluvil na odpudivou mořskou houbu zamotanou v chaluhách vyvržených na pláž. Thingol, Elulindův strýc, se v podobně rozčileném stavu uchyloval ke slovnímu spojení můj příbuzný. Findaráto doufal, že to princi z Alqualondë zatím nikdo neprozradil, protože k oslovení příbuzný se s ním ani kýmkoliv jiným ze zdejší rodiny ještě nikdy nedopracoval, a neměl pocit, že by o to nějak zvlášť stál.
"Jenom klid, bratře," zvedla ruku Eärwen. "Já a Arafinwë jsme promluvili s Maiwen i s chlapcem. Nic nepřijatelného se mezi nimi nestalo. Tvá dcera přijela do Tirionu ze své vůle, a právě tak dobrovolně zůstává. Máš snad pochybnosti, že by vanyarská manželka mého syna mohla připustit ve svém domě nějaké bezpráví nebo nepřístojnost?"
Amarië byla vždycky příliš svobodomyslná na poměry vanyarského dvora, což byl také důvod, proč ji kdysi její rodiče poslali do Tirionu jako dámu královny Indis. I rozčilený Teler by však měl uznat, že žádná urozená paní s vanyarskou výchovou by nedovolila zůstávat ve svém domě někomu, kdo se dopustil bezpráví, ne-li násilí na svobodné dívce. Argument to tedy byl dobrý, ale na Elulinda nezapůsobil.
"S chlapcem?" zdálo se, že nic dalšího než pár prvních slov beztak neposlouchal. "Vrah rodných není už ten hoch, který se ti batolil kdysi kolem sukní! Měla by sis to konečně připustit, sestro!"
"Elulindo… Přijeli jsme urovnat ten konflikt, ne začínat nový," pokusila se ho umírnit Eärwen.
"Tvá sestra má pravdu," zasáhl Olwë. "Není potřeba se hádat veřejně, před celým městem. Pojďme dovnitř, nechme naše hosty, ať se občerství po cestě a povečeří s námi. Pak si můžeme v klidu promluvit. Už jsi slyšel, že tvá dcerka je zcela v bezpečí."
"To tedy není!" rozkřikl se Elulindo. Když se Findaráto rozhlédl, náměstí se mu zdálo opravdu nepříjemně zaplněné: takové divadlo se nevidí každý den a od minulého dramatu uplynuly dobré tři týdny. Proč se nepotěšit novým vzrušením, že? "Má dcera má své místo tady, v Alqualondë!" hulákal zatím jeho strýc bez ohledu na shromážděný dav. A na skandál, který vyvolává.
"Synu!" zopakoval král Teleri přísněji a nekompromisněji. "To stačí. Pojďme dovnitř. Budeš se svou sestrou a synovcem hovořit civilizovaně, nebo vůbec ne."
Odklad vydržel přibližně hodinu, než se Findaráto s Eärwen stačili opláchnout, převléknout a dojít do královy soukromé jídelny. Olwëho rodina tu čekala v kompletním složení, včetně doposud nesezdaného nápadníka princezny Aiwen, zjevně, pomyslel si Findaráto zlomyslně, budoucího Telvova švagra. Dobře že je tady. Alespoň zjistí, do jaké rodiny se chystá přiženit.
Eärwen si to zjevně uvědomovala také. A nijak neváhala.
"Maiwen a Telufinwë oba projevili přání uzavřít manželství a přísahat si věrnost před tváří samotného Stvořitele, s Vardou a Manwëm jako svědky," začala bez rozpaků, než její bratr vůbec stačil otevřít ústa. "Což je mnohem přijatelnější přísaha, než mnoho jiných, které bych si dovedla představit. Já a Arafinwë jsme s nimi promluvili a je zjevné, že ani jedna strana nedala svůj souhlas z donucení nebo v nevědomosti. Maiwen nám přiznala, že našeho synovce následovala dobrovolně, takže mluvit o násilí a únosu, Elulindo, v žádném případě není na místě. Oba jsou dospělí, rozumní, způsobilí k sňatku. Není tu žádná překážka, která by jim bránila, a ty to dobře víš. Předpokládám, že Nerdanel dá svému synovi požehnání. Řekni, bratře: budeš to ty, kdo teď vyvolá další konflikt mezi Noldor a Lindar, kvůli něčemu, co není ve tvé moci změnit? Pokud bys i ty souhlasil, nemohlo by se stát nic lepšího. Konflikt mezi Alqualondë a Fëanárovým Domem by byl konečně pohřben a zažehnán. Uvaž to, prosím tě. Je to slušný a rozumný mladý muž. Už byl za svou pošetilost potrestán dostatečně a vzal si poučení. My jsme mu odpustili, Valar dali najevo svou dobrou vůli, když ho nechali vyjít ze Síní čekání. Usmířil se s Eärendilem, odmítl silmaril. Nemůžeš po něm žádat, aby se vzdal veškeré své budoucnosti. Proto se do života nevrátil."
"Zapomněla jsi, sestro, že jsi byla Labutí panna z Alqualondë?" procedil Elulindo mezi zuby. "Cítíš se dnes už jenom jako noldorská královna, že ses rozhodla hrát stejnou hru jako tvůj manžel a tvůj syn, nebo hůř, jako jejich vyděděný příbuzný? Mám kvůli lepším vztahům Tirionu a Alqualondë obětovat vlastní dítě?"
"Pane strýčku," řekl tiše Findaráto. "Ona se přece ničemu neobětuje. To nejdůležitější je, že Maiwen Telva miluje. Pokud ti tedy záleží na tvé dceři, měl by ses pokusit překonat sám sebe, zapomenout na staré křivdy a dát jim svolení. Nevyvolávat svár, který bude bolet všechny. Dopřej jim štěstí - vždyť víš sám, jak je křehké. Chceš o ni přijít navždycky? Já jsem tu chybu udělal, zaváhal jsem, neřekl v pravou chvíli ta pravá slova - a stálo mě to bratra. Nechtěj se dobrovolně připravit o její lásku tím, že jí odepřeš, po čem touží její srdce. Nenuť ji vybrat si mezi tebou a jím. Prosím tě."
"Teď zase slyš ty mne, Artafindë. Hájíš svého bratrance, Vyhnance z vlastní vůle, který vzdoroval Valar, zrovna jako ty," ozval se Elulindo, a přestože na něm bylo vidět, že pořád ještě plane vzteky, navenek se teď ovládal. "Chápu: jste jedné krve a jednoho přesvědčení. Jenomže tady jsi v Alqualondë - a naši lidé nezapomněli, na rozdíl od tebe, na vraždění a žal, které tu vyvolal on a jeho rodní. Král Lindar jim mohl odpustit a je jeho právem pokládat tvá slova za pravdivá, nenechat znovu ochladnout vztahy mezi Noldor a námi kvůli mému dítěti. Ale já ti říkám: tvůj příbuzný záměrně obloudil srdce mé mladé dcery, takže nelze mluvit o lásce a dobrovolnosti. Není a nebude vítán jako syn v mé rodině. Jestliže se Maiwen vrátí domů, jsem ochoten jí odpustit. Ale jenom, pokud přijde sama, bez něj. S ním vítána není. Za žádných okolností."
"Elulindo," téměř vzlykla jeho manželka.
"A nedovedu si představit, že by mne nějak dokázala přesvědčit, abych změnil názor," dodal, nevšímaje si jí. "Toto zopakuj mé dceři: Jestliže dá slovo Fëanárovu synovi a vymění si s ním prsten, bude navždy náležet do Fëanárova prokletého rodu, a s Domem ohně já nechci a nehodlám mít nic společného. Potomci posedlého Fëanára nebudou nikdy mými potomky. Raději ztratím své nejmladší dítě, než svou čest."
Findaráto se zvedl a chladně se strýci uklonil. Sám byl otcem a nedovedl si představit, jak strašlivá by musela být zášť, jaká by jeho samotného dokázala dohnat k takovým slovům.
"Pravil jsi, pane, jak ti velí svědomí. Budiž."
"Nebudeš se tedy zlobit, bratře, že i já učiním, jak velí svědomí mně," řekla Eärwen, pokládajíc dlaň na paži svého syna. "Zášť, křivda, hrdost, bohatství, dovednost rukou i všechna jejich díla, nic z toho není tak cenné ani tak důležité, aby dokázalo v mých očích vyvážit lásku. To jsem se naučila v těch dlouhých letech, kdy jsme naše děti pokládali za navždycky ztracené a neměli jsme s Arafinwëm než jeden druhého. Maiwen to přes své mládí chápe stejně dobře. Ty to možná jednou pochopíš také, a já budu prosit Valar, aby už v té době nebylo pozdě. Jestliže ty opustíš svou dceru, já se k ní zády neotočím." Vzápětí oslovila svého otce; vždyť to byl právě Olwë, kdo mohl v této složité chvíli, jen několik let po invazi z Númenoru, znepříjemnit život Noldor tak, že by všichni litovali Telvovy neuvážené volby: "Pověz mi teď ty, pane Lindar, jaká slova mám vyřídit svému lordu a jeho lidu? Obrátí se Alqualondë znovu proti nám, bude žádat zadostiučinění? Bude pokládat Telufinwëho Fëanáriona za viníka dalšího rozkolu, hodného potrestání, a Maiwen, tvou vnučku, za jeho oběť?"
"Je nešťastné, jakým způsobem se situace vyvinula," povzdechl si Olwë. "Tak jako můj syn nehořím nadšením, že bych měl Fëanárova potomka přijmout za člena své vlastní rodiny. Ale jestli je to cena za štěstí mé vnučky, pak jsem ochoten ji zaplatit. Ne, Eärwen, nepokládám Telufinwëho za vinného tím, co se stalo, a nepokládám to, co učinil - to, co učinili oni oba - za nepřátelský akt vašeho lidu vůči Lindar."
"Jak můžeš, otče!" vyhrkl Elulindo.
"A co mám udělat?" pohlédl na něj Olwë ostře. "Vyhlásit válku Tirionu, protože si tvá dcera vybrala muže z Noldor? Dovedu si představit i horšího, když už to musel být Fëanárion. Ne, Elulindo. To, co se stalo, mne nijak zvlášť netěší, ale je to Maiwenina soukromá věc. Zlé jazyky možná budou pár let pomlouvat a štvát, ale po čase si všichni zvyknou. Smíří se a možná, smíme-li doufat, ubude alespoň trochu nenávisti, kterou do našich srdcí zasela Melkorova zášť, jeho lži a všechno, co je následovalo. Udělal bys lépe, kdybys tu myšlenku přijal i ty. To je mé poslední slovo v této záležitosti. Ty učiň, co uznáš za vhodné."
"Není žádná síla," zašeptal Elulindo stěží slyšitelně, "žádná síla, která by mne přiměla změnit názor na jednoho z těch, kdo mne připravili o syna. Žádná."
Syna ti vzala nemilosrdná smrt, a dceru odvrhneš ve své pošetilosti ty sám, pomyslel si Findaráto. Měl by mít zlost na svého strýce, tolik si jistého vlastní pravdou, a přitom jediné, co cítil, byla lítost.
Žádné komentáře:
Okomentovat