Návrat ztraceného bratra a jedno malé rezavé překvapení u lesního jezera. Ne všichni jsou tak drsní, aby se nenechali oblomit dítětem.
Ollotarno
Ollotarno si nevyžádal doprovod a odmítl, když mu nabízeli poslat vzkaz rodině. Neměl chuť spěchat, hned se vítat s příbuznými, nechat se opečovávat, budit rozruch. Trvalo dlouho, než se smířil s tím, že je mrtvý, a teď měl pocit, že si potřebuje zvyknout na myšlenku, že už mrtvý není. Potřeboval přivyknout trávě pod nohama a nezvyklým světlům na obloze úplně stejně, jako zvuku vlastního dechu a tlukotu srdce. Chtěl získat čas: pomalu zkoumat svoje nové tělo i svoje okolí, krok po kroku se sbližovat s tímhle starým a přitom neznámým světem. A uvědomoval si i to, že byl mnohem déle mrtev, než předtím živ.
To bylo divné - určitě nechtěl říci nespravedlivé, ale divné ano. Vždyť byl oběť, ne vrah. A Maiar v Irmových zahradách jen tak mezi řečí zmiňovali, jak mnoho Noldor, dokonce i těch, kteří v Alqualondë zabíjeli a později zahynuli, se vrátilo do života. Když se na to ptal, dostalo se mu jediné odpovědi: Každá duše potřebuje k uzdravení svůj čas. Bez ohledu na vinu nebo nevinu. Ti, kteří se záměrně provinili zločinem nebo se obrátili ke zlu, aniž se tomu snažili bránit, byli většinou raněni hůře a potřebují strávit v Síních delší dobu, pokud se vůbec někdy budou moci vrátit mezi živé. Smrt, a to je potřeba brát v potaz, je ale sama o sobě nejtěžší, nejnepřirozenější ranou. A součástí její léčby je i odpuštění.
Ollotarno si z doby, kdy pobýval bez těla v Síních, příliš mnoho nepamatoval, a tak nedokázal říci, zda právě to je hlavní problém. Nač si vzpomínal, byl pocit křivdy, nespravedlnosti a vzteku. Proč on? Bylo možné, že nedokázal dlouho odpustit, a proto…?
Teď to však bylo pryč, v minulosti. Zase měl tělo, jehož očima se mohl dívat, jehož nosem mohl dýchat, jehož ústy mohl zpívat. Jenomže na všechno z toho bylo potřeba přivyknout, a on se necítil připravený na setkání s rodiči, sestrou a ostatními příbuznými. Říkal si, že si dopřeje chvíli klidu, než se do toho všeho vrhne. Prozkoumá, co všechno se změnilo - a že toho je hodně, ho v Irmových zahradách varovali.
Co podcenil, byla vzdálenost Lórienu od Alqualondë. A samozřejmě to, že se jeho fëa a hroa ještě nesžily a všechno jim trvalo dvakrát déle, než kdysi. Putoval už tři týdny, pociťoval vzrůstající únavu stejně jako formující se otlaky a mozoly na dosud dětsky hladkých chodidlech, začínal mít po krk své samoty, zprvu vítané, a k tomu všemu mu docházely zásoby, které dostal s sebou na cestu a pokládal zprvu za více než dostačující. Touhle dobou měl být přinejmenším v Tirionu, ne-li v půlce vzdálenosti od něj do Alqualondë. A přitom to, co viděl kolem dobře vyšlapané cesty, byly jen lesy, sady a pole, všechny naprosto liduprázdné. Tu a tam v dálce zahlédl kouř z komínů nějaké osady nebo osamělý statek, kde by jistě mohl požádat o pomoc a přístřeší, ale z nějakého důvodu mu bylo zatěžko prosit o ně u cizích. Za celou dobu s nikým ani slovo nepromluvil.
Lesní jezero, na které narazil uprostřed jednoho z teplých odpolední, si ze svého minulého života vůbec nevybavoval. Ztratil se, nebo dnes stezka vedla jinudy než kdysi? Bylo ještě časně zastavit se k odpočinku, ale to místo dýchalo poklidem a on cítil v nohách každou prošlou míli. Když se usadil na kameni u vody, aby prohrabal svůj splasklý vak ve snaze dopátrat se zbytků jídla, byl si jistý, že dnes už o mnoho dál nedojde.
Našel kousek cestovního chleba, jeden z posledních - přelomenou oplatku lembasu zabalenou v zelených listech. Bylo to lepší než nic, ale hodně by teď dal za misku teplé polévky, rybí maso nebo čerstvě upečený chleba. Za něco, co by vypadalo a chutnalo jako opravdové jídlo.
Za sebou uslyšel zašustění a trhl sebou. V tomhle panenském a pustém koutě světa čekal zvíře spíš než cokoliv jiného - nevelké zvíře, pokud mohl soudit podle zvuku.
Bylo to však dítě. Malé dítě, šedooká holčička ve věku, kdy se ještě nepředpokládá, že by mohla umět číst a psát. Hezounká. Co na ní zaujalo na první pohled, byla barva vlasů - čistá leštěná měď v něžných kučerách splývající kolem obličejíku. Přes loket nesla přehozený košík a v náručí jako panenku chovala štěně.
Byla sama. Rodiče, jako v dávných dnech Amanu, se o ni nebáli. Šťastné dítě v blažené zemi, chráněné neviditelnou mocí mnoha dobrých bytostí z řádu Maiar a snad i zemí samotnou.
"Aiya," usmála se na něj. "Dobré shledání, pane." Udělala pár kroků vpřed, prohlížejíc si ho od hlavy k patě zpytavým pohledem. "Máš rád borůvky? Chceš?" Postavila psa na zem a nabídla mu svůj košíček.
Ollotarno si nevzal, i když zralé plody vypadaly lákavě. Zíral na dítě jako na zjevení. Štěně k němu přicupitalo na nemotorných nožkách, očichalo ho a zkusilo na něj vyskočit předními tlapkami. Nedosáhlo o moc výš než do půli lýtek. Borůvky, psisko ani přítomnost toho děcka nezapůsobila tak šokujícím dojmem jako skutečnost, že holčička kromě úvodního pozdravu mluvila telerijsky. Tady, daleko od moře. Nebo už nebyl tak daleko a někdy v průběhu uplynulých dní úplně ztratil orientaci?
Když neodpovídal, zeptala se ho ještě jednou v quenijštině. Takže ne, pochopil. Dítě mluvilo oběma jazyky stejně dobře. Zřejmě bylo potomkem obou národů, jako synové a dcera princezny Eärwen. Prvním pohledem ho ohodnotilo jako jednoho z Lindar, proto začalo v telerijšině.
"Děkuji ti, dítě," vzpamatoval se natolik, že ve stejném jazyce odpověděl. Nenabídl si ani teď, i když ručku s košíkem neodtáhla. "Určitě ti dalo velkou práci tohle všechno nasbírat."
"Ó ne," zamžikala dlouhými řasami v nadšení, že přeci jenom hádala dobře, on je tím, za něhož ho měla, a rozumí. "Vůbec ne. Támhle je jich spousta. Jestli chceš, ukážu ti, kde rostou."
"Ty tady žiješ?" zeptal se. "Nevšiml jsem si žádného stavení."
"Náš dům je ve vedlejší zátoce. Chtěl bys ho vidět?" štěbetalo dítě neúnavně. "Určitě by se ti líbil. Mně se tu líbí víc než v Tirionu. Býváme tu celé léto."
Dům a tohle děvčátko, to znamená společnost. Přinejmenším jednu rodinu. Někoho, kdo by mu mohl doplnit zásoby potravin, nasměroval by ho, kudy dál, pokud zabloudil, a jistě by mu neodmítl poskytnout nocleh. Odpočinout si pod střechou už Ollotarno potřeboval.
"Jestli mi ho ukážeš, rád se podívám," odpověděl zdvořile a zvedl se na rozbolavěné nohy. Jedna z nevýhod těla, pomyslel si, vzdor té myšlence neuvěřitelně šťastný a vděčný dokonce i za ty rozedřené puchýře.
"Bolí tě chodidla?" postřehla okamžitě jeho kulhání, zvědavá, všímavá žabka. "Asi jdeš z daleka! Až se vrátí maminka, určitě něco najde, aby ti pomohla. Mně vždycky pomůže. Tohle taky pomáhá - vezmi si," znovu mu nastavila košík.
Ollotarno si tedy vzal. Lembasy byly výživné a nechutnaly špatně, ale zralé borůvky připomínaly jeho vlastní dětství. Pocítil neuvěřitelný stesk po rodičích a touhu po shledání. Jestli se konečně dostal do obydlenější části Amanu, nedělí ho od nich už tak velká vzdálenost a dlouhá doba.
Vedla ho a štěně pobíhalo kolem nich, dokud se neunavilo a nezačalo kníkat. Děvčátko se pro něj sehnulo.
"Mám ti ho nést?" nabídl se Ollotarno.
"Ne, vezmu ho sama," potřásla měděnými kudrnami. "Můj atto na tom trval. Když chci pejska, musím se o něj starat."
"Tak košík?"
"Máš ještě chuť? Vezmi si!" buď nepochopila, nebo žertovala. Nebyl si jistý, jestli by tak malé dítě už dokázalo vymyslet žert podobného druhu.
Po pár desítkách kroků se mu ztuhlé a bolavé svaly na nohou rozhýbaly natolik, že se přestaly ozývat při každém pohybu. K domu naštěstí nebylo tak daleko, aby se mu z nich znovu začala vytrácet síla a energie.
Bylo to stavení, jaká lze najít vprostřed lesů odpradávna. Celoročně obyvatelný srub s kamennou podezdívkou a rovněž z kamene vystavěnou stájí, v jakém mohl žít stejně dobře lovec jako řemeslník nebo učenec, který zde tráví nejteplejší období roku. Noldorské a telerijské prvky se v jeho vzhledu mísily ve vzácné harmonii, jako by se navzájem doplňovaly a vytvářely z tradičního cosi nového, domáckého a přitom působivého. Dům stál přímo u vody a od jeho západní strany nad hladinu vybíhalo zčásti kryté molo ústící do terasy nad jezerní hladinou, k jejímž sloupům byl přivázaný člun.
Jak přicházeli blíž, zaslechl Ollotarno charakteristické ťukání kamenických nástrojů. Na východní straně spatřil ke srubu přistavěný zděný přístřešek s otevřenou dílnou. Dovnitř z jejich úhlu pohledu vidět nebylo.
"Atto! Atto!" zakřičela jeho průvodkyně v quenijštině, takže pochopil, že stejně jako v případě Eärweniny rodiny bude lindarskou polovičkou manželského páru matka holčičky. "Někoho jsem našla v lese! Pozvala jsem ho k nám!"
Klepání kladívka ustalo a vzápětí se řemeslník vynořil z přístěnku, oprašuje si do zástěry ruce pokryté mramorovým prachem.
"Koho jsi přivedla, Tinwenárë?" zavolal nazpátek, vzhlédl - a zastavil se v půlce kroku jako přimrzlý na místě.
Ollotarno ztuhl úplně stejně. Nevěřícně zíral, jak dítě běží k Fëanárovu synovi, objímá ho, něco mu říká - vůbec nepostřehl, co vlastně - a on se vší mocí ovládne, odpoví klidným hlasem, pošle dcerku napřed dovnitř, narovnává se. Znovu otře dlaně o zástěru, teď už v docela nadbytečném gestu, jen aby je nějak zaměstnal. Z místa se nepohne.
"Lorde… Ollotarno…" nakonec je to on, kdo promluví. Fëanárovi synové nebyli nikdy z těch, kdo se snaží vyhnout nepříjemnostem. Ať už jakýmkoliv. "To je… Nečekané."
Poslední slovo okamžik hledal.
Teler s námahou spolkl slinu. Mohl by říci deset věcí, ale v hlavě měl najednou úplně prázdno. Napadlo ho jenom jediné, věta, již vyslovil na přivítanou přinejmenším stokrát, vlastně kdykoliv Fëanárova dvojčata v mírných časech Valinoru zavítala do Alqualondë. A to přesto, že dobře věděl, jak si z něho oba rusovlasí bratři budou kvůli tomu utahovat. Jako by se vrátil do minulosti, jako by se nestalo nic z toho, čím prošel - prošli oni všichni. Ani se nepozastavil nad tím, co tady Fëanárův syn dělá: nebylo snad jejich cílem vydat se přes moře za pomstou a za dobrodružstvím?
"Ty jsi Pityo, nebo Telvo?" zeptal se tedy jako kdysi.
Teď na něj zase nevěřícně hleděl Fëanárův syn.
"Telvo," řekl nakonec, i on podobným tónem, jako by se potkali někde v míru pod světlem Stromů. "Teď už si nás ale nespleteš. Jsem tu jenom já," dodal.
Nemohou na sebe takhle civět dlouho, to bylo jasné oběma. Když se nepohnou z místa, dítě si toho nejspíš všimne, vrátí se a bude se vyptávat.
"K tomu, co se stalo…" začal Telufinwë a zarazil se, protože Ollotarno promluvil zároveň s ním:
"Mohu dál?"
"Pojď, pokud pro tebe nebude příliš… bolestivé pobývat pod mou střechou," ustoupil Fëanárion na stranu. "Vím, jaké to je," řekl vzápětí. A na Telerův nechápavý pohled dodal: "Ta první cesta z Irmových zahrad. Dlouhá pouť, a tělo si dělá, co chce. Ty se alespoň nemusíš bát přijetí. Pojď dovnitř a posaď se. Jenom… Ona to neví," podíval se směrem k domu, kam odešla jeho dcerka.
Ollotarno se nedokázal ovládnout. Rozesmál se.
"Ovšemže neví," pokýval hlavou. "Všichni chráníme nevinnost svých dětí. Já jí to neprozradím."
"Děkuji," sklopil Fëanárův syn pohled.
"Telvo," řekl Ollotarno a překvapilo ho, jak upřímně to myslí, "měl jsem dost času… o tom přemýšlet. Necítím k tobě žádnou zášť. Jestli ti odpustil Námo, já v sobě nebudu pěstovat nenávist." Podíval se na něj, zpříma do očí. "Když mám tu příležitost, chci jít dál, a ne hledět do minulosti. A ty jsi mimochodem… Kde? Už v Alqualondë?"
Telvo potřásl hlavou.
"Ne. Krátce potom. Někdo říká… že to byla nehoda. Já si myslím, že mi osud prokázal laskavost. Kdybych žil déle, Přísaha by mi rozvrátila srdce, donutila mě k dalším zločinům a nakonec by mě zničila, jako mé bratry i otce."
"Nenazýval bych smrt laskavostí - ale věřím ochotně, že někdo to tak může cítit. A teď žiješ v lesích, mimo společnost, kdovíjak daleko od civilizace a vyděděný?"
"Uhm… Vlastně ne. Tak daleko od Tirionu nejsme a přes zimu pobýváme ve městě. Nebo když tam mám nějakou práci. Tinwë je tady šťastná, máme tu jezero a zvířata a mně je jedno, kde se zavřu do dílny, pokud je potřeba." Vzhlédl. "Jestli ti to nebude proti mysli, zůstaň přes noc. Ráno zapřáhnu, odvezu tě do Tirionu. Odpoledne tam můžeme být. Paní Eärwen se o tebe postará, zařídí, aby tě někdo vzal do Alqualondë, pokud to neudělá sama. Rád bych tě doprovodil až tam, ale to prostě nejde."
"Olwë ti neodpustil?" Olwë většinou promíjel každému, a když Valar dali najevo, že Fëanárova syna pokládají za dostatečně potrestaného i uzdraveného, bylo s podivem, že by tak neučinil Ollotarnův děd.
"Olwë mi odpustil," zavrtěl hlavou Telufinwë. "To není kvůli němu, proč nejsem ve vašem městě vítán… Já jsem… Hm. Nejspíš bys to měl vědět. Tinwë… Tinwë je tvoje neteř. Mám za manželku tvou sestru."
"Máš za manželku…" užasl Teler a hlas mu v údivu odezněl do ztracena. "Koho? Alquen? To nemůžeš myslet vážně!"
"Maiwen," opravil ho Ambarussa. "Alquen je řádně vdaná za pána z Lindar. To tvoje nejmladší sestra utekla s Fëanárionem, doslova. Pro ni je všechna ta bolest pocházející z minulosti míň osobní. Narodila se, až když se tvůj otec vrátil… Nu, potom, co se vrátil z Mandosu. A v tom je právě ta potíž. Když zjistil, že si vybrala mne… Nenesl to dobře. Dal jí vybrat: já, nebo její rodina. Zvolila mne, a tvůj otec se jí zřekl. Nic formálního, ne… Vzkázal jí, že jestli se vrátí domů a nebude o mně víckrát mluvit, je ochoten zapomenout, ale pokud se rozhodne zůstat v Tirionu, už není jeho dcera a ať se neopovažuje přijít mu na oči. Takže jsem zase vnesl svár a bolest do vašeho domu."
"Za starých časů otcové nebránili dcerám, aby si vyvolily manžela podle hlasu svého srdce," zamračil se Ollotarno.
"Za starých časů se elfové nezabíjeli mezi sebou," odpověděl Telvo s krutou upřímností. "Já jsem nezapomněl, že mám na rukou krev, ani čí krev to je, a tvůj otec na to také nemůže zapomenout."
"Ale přesto ses s ní oženil, proti vůli její rodiny," podotkl Ollotarno.
Telufinwë přikývl. "Milujeme jenom jednou za život. Mohl jsem se vzdát tvé sestry, mohl jsem ji přimět, aby mne opustila - jenže k čemu? Utekla za mnou do Tirionu, Ollotarno, když mi tvůj otec ukázal dveře a ji strčil pod zámek, aby se vzpamatovala. Riskovala skandál, nebo dokonce novou roztržku mezi Noldor a Teleri. Kdyby se vrátila domů, jenom bychom oba byli nešťastní, a klidu duše tvého otce by to nepomohlo - pochybuji, že by jí to zapomněl. Nakonec to byli Arafinwë a Eärwen, kdo stáli při naší svatbě na místě jejích rodičů. Mrzí mne to. Chtěl bych, aby to bylo jinak, protože jsme spolu za příliš vysokou cenu, a platíme všichni. Ale přesto si myslím, že jsme se rozhodli správně. Nezmiňuj se ale raději, až budeš doma, že jsi nás viděl. Tvůj otec by to asi nerad slyšel."
"Takže neví ani o Tinwë?"
"Od nás ne, ale je pravděpodobné, že se to dozvěděl od Findaráta, Eärwen nebo od tvého děda. Hned na začátku nám vzkázal, že není Finwë, aby se dal oblomit dítětem, a tak jsme ho nechtěli dráždit pokusem."
Ollotarno si přebíral ty informace v hlavě, ještě když ho jeho hostitel usadil do křesla v největší místnosti srubu, šel rozdělat oheň a přichystat občerstvení. Tinwenárë si vedle krbu hrála na podlaze se štěnětem, obrázek domácí pohody a šťastného dítěte. Občas se po návštěvníkovi ohlédla, usmála se a on si teprve teď povšiml známých rysů v drobné dětské tvářičce: Měla oči jako jeho matka. Vůbec se podobala Lindar více než Noldor - jemnými rysy, barvou očí i tvarem úst. Jen bylo potřeba odhlédnout od ohnivých vlasů. Cítil se podivně podvedený: najednou měl dospělou sestru a neteř, a přitom byl pro oba cizinec. A nedokázal pochopit, jak se mohl jeho otec, právě ten, který tolik miloval jeho a Alquen, vzdát vlastní dcery. Nedat jí požehnání pro krok tak důležitý, jako je uzavření manželství.
Telvo donesl vodu na umytí a vrátil se do kuchyně pro ohřátou polévku, doma pečený chleba a sýr. Všechno to chutnalo tak skvěle, že se Ollotarno na okamžik rozhodl pustit starosti z hlavy. Nakonec se přece jenom zeptal:
"A Maiwen není doma?"
"Jela na jezero, rybařit," řekl Telvo. "Měla by se vrátit co nevidět. Bojím se, že jí chybí moře a tohle je jenom chabá náhražka."
"Pochopil jsem správně, že se Olwë nepostavil proti vašemu sňatku?"
"Tak nějak. V každém případě se rozhodl nezasahovat a zkrotil těch pár, kdo v Alqualondë nejhlasitěji křičeli o tom, že jsem jejich princeznu odvlekl násilím, jako to můj bratr zkusil s dcerou Olwëho bratra tam, v Beleriandu. On, Findaráto a Eärwen to nějak navenek urovnali." Odmlčel se. "Tvůj děd je moudrý. Možná že nesouhlasil, ale ponechal si své názory pro sebe. Píše pravidelně Maiwen, naší dceři posílá dárečky k výročí početí."
"Jaká je - moje sestra? Paličatá, to už jsem pochopil. A ještě?"
"Báječná," Telvův výraz roztál a Ollotarno si uvědomil, že zná ten pohled. Zjevně měl co dělat se dvěma zamilovanými blázny. "Je svéhlavá, to máš pravdu, ale v dobrém slova smyslu, možná trochu zbrklá, ale každopádně upřímná. Moc hezká, Tinwenárë je celá po ní, až na ty vlasy. A šikovná - dům jsme navrhovali a stavěli spolu. Nedovedu si představit, že by se ti nelíbila."
"Měl bych ti tedy teď říkat ,bratřeʻ?" usmál se křivě Ollotarno.
"To po tobě nemohu chtít," zvážněl Fëanárův syn a do jeho pohledu se vloudil smutek. "A tvůj otec by ti dal co proto, kdybys o tom jenom uvažoval."
V té chvíli uslyšeli venku, z dřevěného mola nad jezerem, kroky. Holčička byla na nohou první a hned se hnala ke dveřím, které patrně vedly ke konstrukci nad vodou.
"Mami! Mami!" přešla do telerijštiny. "Máme návštěvu!"
"A kdo přijel?" ozvalo se z druhé strany. "Tvoje babička? Nebo strýček Ingoldo? Doufám, že ten ne, ještě nemám hotové, co jsem mu slíbila…" I hlas měla podobný jako Ollotarnova matka, a když vkročila dovnitř, zjistil, že se jí podobá celá.
Stříbřité vlasy Olwëho potomka, šedozelené, mořské oči, stejné, jako měla její malá dcera. Zachvátila ho nová vlna stesku. Těšil se, až zase uvidí rodiče, a zároveň ho bolelo, oč se sami připravili.
Maiwen přivezla pevný, hlínou vymazaný košík s rybami, ze kterého kapala na dřevěnou podlahu jezerní voda. Telvo jí ho vzal z ruky, druhou paží ji objal a políbil ji na tvář. Pohledem zabloudila k hostu a obočí se jí nadzdvihlo překvapením, jako by se ptala sama sebe, odkud ho zná.
"Maiwen," ustoupil jí její manžel z cesty, "to je Ollotarno. Tvůj bratr."
Ollotarno neměl původně vůbec v úmyslu zdržet se v Telufinwëho domácnosti tak dlouho, ale nakonec zůstal tři dny. Telvo nepřeháněl, jak to dělá většina zamilovaných - s Maiwen měl skoro okamžitě pocit, jako by se znali léta, doslova cítil jejich vzájemné pouto. Vyprávěla mu o rodičích, o Alquen i druhé sestře Aiwen, již také neznal, o událostech, k nimž došlo v Alqualondë i v celém Valinoru, a on jasně viděl smutek v jejích očích. Všechno jí to chybělo, její štěstí bylo hořkosladké, mrzelo ji, jak ublížila rodičům - ale nelitovala toho, co tím získala.
"A přitom kdyby byl otec jenom trošku vstřícnější," řekla mu, zatímco seděli na terase nad jezerem, nohy spuštěné nad vodní hladinu, "nemuselo se nic z toho stát. Kdyby jen dal Ambarussovi šanci… Já vím, co se kdysi stalo a vím, že to bylo hrozné, ale nechápu, prostě nechápu, jak někdo může zahodit budoucnost kvůli minulosti. Ambarussa by kvůli mně byl ochoten podniknout cokoliv, odprosit otce, pokořit se, jenom by nám naši museli trošičku vyjít vstříc. Mohli jsme bydlet v Alqualondë. Měli bychom tam dost práce a já jsem si jistá, že by si Telva lidé nakonec taky zamilovali. Odpustili by mu, a on by konečně dokázal odpustit sám sobě. Jenomže nic z toho se nestalo kvůli otcově tvrdohlavosti. Nic jiného jsem se nedozvěděla, než že od Fëanárova syna nemůžu čekat nic dobrého. Jednou vrah, vždycky vrah, řekl mi. Nakonec ublíží i mně, jako jeho bratři ublížili otci, připravili ho o život, o syna… Och!" došlo jí, co řekla. "Promiň! Nechtěla jsem tě ranit."
"Já vím, že ne. Chápu, že pro otce bylo těžké čekat na můj návrat tak dlouho. Teď je mi ale jasné, že jsem ten čas potřeboval. Nejspíš by ho býval potřeboval i on." Zamyslel se. "Promluvím s ním, Maiwen. Třeba ho dokážu obměkčit. Dvojčata… Ambarussar kdysi do Alqualondë často jezdili. Já a ostatní kluci jsme se s nimi přátelili. Já přece vím, že tvůj muž má dobré srdce, a ty nešťastné události, které nás všechny tíží jako kámen, nezavinil. Tehdy to bylo… jiné. Věci se nějak děly mimo naši vůli. Jsem si docela jistý, že se to týká i jeho."
"To je marné, Ollotarno. Otec už se rozhodl, poslouchat tě nebude."
Třeba ano, pomyslel si. Třeba přece. Návrat ztraceného syna by mohl být tím kamínkem, který pohne horou.
Poslední odpoledne strávil ve společnosti Tinwë. Dítě bylo živé, neposedné a povahou nesmírně připomínalo svého otce v dobách, kdy byl sám malý chlapec. Svazek, který byl požehnán tak krásným plodem, nemůže být prokletý, pomyslel si Ollotarno, když děvčátko pozoroval při hře, sbírání lesních plodů i potom, když z nasbíraných borůvek s matkou pekla koláč.
"Telvo," obrátil se na svého hostitele, který se navečer vrátil ze své dílny - Ollotarno už stačil zjistit, že pracuje na nějaké soše, zatím ve stádiu zrodu. "Vzpomínám si, že jsi kdysi docela dobře kreslil - určitě máš nějaký obrázek své dcerky. Dal bys mi ho? Nějak mi přirostla k srdci." V tom nelhal, i když měl samosebou druhý, vedlejší plán. Ne, to dítě by nemělo zůstávat bez své širší rodiny. Dovedl si představit, jak šťastná by byla jeho matka, kdyby mohla mít vedle sebe takové vnouče.
Ukázalo se, že obrázků má Telufinwë celou řádku, od podobenek malého nemluvněte po portréty své dcery, jak vypadala teď. Všechny byly povedené, mnohem lepší, než jak kreslil kdysi, což Ollotarno neváhal říci nahlas.
"To proto," pokrčil rameny Ambarussa, "že jsem přestal plýtvat časem a energií na věci, k nimž nemám žádné předpoklady, ale mému otci se zdály jako středobod vesmíru. Teď se soustřeďuju na to, co mi jde, co mě baví - a co nás uživí," tomu poslednímu se usmál. "Arakáno postavil v Tirionu knihtiskárnu. Dělal jsem mu podklady a obrázky ke spoustě dětských knížek."
Ollotarno se už předtím z rozhovorů se sestrou a jejím manželem dozvěděl, že z celé té spousty Finwëho vnuků a vnuček se z Mandosu vrátili jenom tři, jeden potomek od každého Finwëho syna: Telvo, Findaráto a jejich bratranec Arakáno. Naživu zbyla po Morgothově porážce jediná Artanis, a ta dosud zůstávala za mořem - a snad ještě Kánafinwë, i když o něm se zprávy různily. Fëanárova výprava do Beleriandu byla zjevně postižená zlým osudem od prvopočátku. Zbývající tři bratranci si teď byli bližší než kdykoliv předtím a starali se jeden o druhého až s dojemnou péčí. Ingoldo v Alqualondë urovnával Telvovy problémy, Arakáno mu dával smysluplnou práci, která ho zjevně bavila a v které vynikal, byť o nutnosti uživit rodinu nemohlo být ve skutečnosti řeči - Noldóran by jistě nenechal svého synovce a neteř strádat nouzí. Vyděděný nebo ne, Fëanárův nejmladší syn byl pořád princ z Finwëho rodu. Za starých časů by si Elulindo považoval takového muže pro svou dceru - slušného, pilného, se smyslem pro rodinu a nadto vznešené krve. Bratrovražedná řež v Alqualondë všechno změnila, a Ollotarno si uvědomoval, jak mu samotný ten prostý fakt vadí. Ne, věci už nikdy nebudou stejné jako dřív, i kdyby se snažil sebevíc - ale to neznamenalo, že nemohou být zase hezké. Byl odhodlaný to zkusit. Za pomoci všech prostředků, které měl po ruce.
Vybral si jeden ze spousty portrétů své neteře a nechal Telva, aby mu ho pečlivě vložil do rámečku a desek na ochranu před zmačkáním a poničením.
Když druhý den Ambarussa odvezl švagra vozem do Tirionu, vysadil ho na nádvoří Arafinwëho královského paláce a sám se chystal, že se vydá na noc za město ke své matce, bylo Ollotarnovi skoro líto, že se už loučí. S ním, i s ohnivou jiskřičkou Tinwë, která je doprovázela a celou cestu se je neúnavně snažila bavit, vyvolat úsměv na jejich tvářích. A dařilo se jí to.
"Budu rád, když o vás uslyším," řekl Telvovi, a myslel to vážně. A pak Fëanárova syna po krátkém zaváhání objal, bez ohledu na upřené pohledy. Nebo jim navzdory. "Napiš mi, jak se vám vede, bratře. A děkuji za pomoc." Obrátil se na Tinwë, zvedl ji do náruče a políbil na tvář. "Pozvu tě k sobě domů, co říkáš? Abys viděla moře. Bude se ti líbit."
Děvčátko ho objalo.
"To bych moc ráda, strýčku. Přivezu ti dárek." Oplatila mu polibek. "A pozvi i maminku. Aby už nebyla smutná, když se jí někdy stýská."
"Ollotarno…" ozval se Fëanárion. "Neslibuj jí nic, co nebudeš moci splnit."
"Nebudu moci? Jenom nepodceňuj mé schopnosti, Telvo. Ještě mne málo znáš, když nevěříš, že dokážu, co si umanu. Ve skutečnosti jsem stejně tvrdohlavý jako můj otec a tvoje žena. Nechci žít zbytek věčnosti bez své sestry a bez své neteřinky," pohladil dítě po rusých vláscích. "A bez přítele. Uvidíš."
Zatím však bylo vidět jen to, že Telvo chce něco poznamenat, ale polyká slova a místo nich se trochu nuceně usmívá.
"Tak hodně štěstí… Bratře."
