Jedna krev - 4. kapitola

Přinášíme 4. kapitolu povídky Jedna krev od Indil a přejeme pěkné čtení.

---

Podzemními prostorami paláce krále Thranduila se nesl čistý medový hlas pějící truchlivou píseň, která každého, kdo ji zaslechl, musela chytit za srdce. Sladký zpěv pocházel z cely, kde na dřevěné desce ležela černovlasá žena se zavřenýma očima, a nebýt pohybu jejích úst, kolemjdoucí by si mohli myslet, že spí. Každému, kdo píseň zaslechl, se v mysli míhaly obrazy vyjadřující utrpení zúčastněných, ale také pějící dívky. Dozněla poslední slova a podzemí opět ztichlo a dívka otevřela pomněnkově modré oči. Za moment se před její celou objevili dva jiní strážci, kteří odemkli a vytáhli ji ven.
,,Co mi chcete?" dotázala se. ,,Všechno se dozvíš od krále, Nolde," zavrčel jeden a vedl ji dlouhou chodbou nahoru. Nevzpouzela se, věděla, že je to marné, a navíc si přála Thranduila obměkčit. Prudká světla v králově trůnním sále ji uhodila do očí a na chvíli ji oslepila.
,,Ale, ale," ozval se do ticha Thranduilův úlisný hlas. ,,Kohopak to tu máme? Jak se ti líbí tvé ubytování? Troufl bych si říct, že je to lepší než Himring." Zasmál se vlastnímu hloupému vtipu. ,,Nuže, chci vědět co je tak naléhavá záležitost, že jsi kvůli tomu jela mým lesem." ,,Je to služba pro Elronda, pane," zalhala.
,,Co ta náhlá pokora?" podivil se král. Mlčela. ,,Dejte mi její prsten," přikázal vzápětí jednomu ze strážců, který ji přivedl. Ten ji surově chytil za pravé zápěstí a stáhl jí šperk z ukazováku. ,,Zvláštní, že ho nosíš, když tak dlouho patřil tomu, kdo se tě dvakrát pokusil zabít. A jeho činy jistě neschvaluješ." V mysli se jí rázem vyjevilo mnoho vzpomínek týkajících se toho klenotu a na chvíli přestala vnímat Thranduila i ostatní kolem sebe.

XXX

K táboru Fëanorejců se pomalu blížila žena s netopýřími křídly a vlasy černými jako uhel na koni téže barvy. Stráže ji vyhlížely od brány bez hnutí, na hradbách se však shromáždilo mnoho zvědavých očí, mezi nimiž byli noldorští páni a Tantilwen. Před branou návštěvnice seskočila a jasným hlasem zvolala:
,,Přináším synům Fëanorovým poselství od mého všemocného pána." Maglor sešel z hradeb a postavil se před upírku. ,,Co Temný Vala vzkazuje?" zeptal se lehce roztřeseně. Thuringwethil si lehce olízla rudé rty a vytáhla zpod pláště kožený váček. Pomalu rozvázala šňůrku a vyndala z něj dva předměty, pramínek jasně rudých vlasů a zlatý kroužek s velkým rudým kamenem ve tvaru osmicípé hvězdy. Na hradbách se ozývaly výkřiky s tlumeným šepotem a Tantilwen seběhla dolů před bránu, před Thuringwethil.
,,Nabízíme vám dohodu,'' promluvila znovu upírka. ,,Stáhněte se a Nelyafinwë Fëanarion bude volný jako pták." Hodila mu vlasy i prsten k nohám. ,,Jak můžeme vědět, že mluvíš pravdu a on už dávno není mrtvý?" zeptal se třesoucím se hlasem Maglor.
,,Budeš to riskovat?" ,, Nepřijímám," hlesl ztěžka, bylo vidět, že to pro něj není snadné. ,,To je tvá dcerka?" kývla Thuringwethil směrem k Tantilwen zadržující slzy. ,,Jak dlouho myslíš,
že bude trvat, než okusím i její sladký krček?" usmála se úlisně a vycenila špičáky. Dívka se sklonila pro obě věci, které upírka přinesla, a sevřela je v útlých prstech.
,,Tantilwen, běž," zašeptal Maglor a postrčil dceru směrem k bráně. Děvče klopýtavě doběhlo za palisády až k jednomu srubu, kde vletěla do svého pokoje a plácla sebou v pláči na postel.

XXX

"Tvá dcera je zrádce," zaslechla dívka Maedhrosův rozzlobený hlas.
"Není," zašeptal Maglor provinile. "Neměla co zradit."
Dívka vystoupila ze stínů, čehož Maedhros využil, odstrčil bratra stranou a chytil Tantilwen pod krkem.
"Nech ji být!" křikl na něj její otec a odtrhl bratrovu ruku z dívčina hrdla. Nelyo na něj vrhl pohled, z něhož mu přeběhl mráz po zádech. "Nech moji dceru, bratře," řekl mu Maglor klidným hlasem, ve kterém však byl cítit náznak zloby.
"Kde jsou děti?" ozvala se dívka.
"Takže jsi špeh," usoudil Maedhros a pokusil se obejít Maglora. "Běž pryč," zašeptal podrážděně, "nebo tě podříznu jako králíka."
"Ráda bych se k vám vrátila," usmála se nesměle.
"Jsi Gil-galadův špeh," obvinil ji.
"Nejsem," ohradila se překvapivě tiše. "Mám strach o ty děti, a mám strach o vás i z vás." Vzhlédla.
Maglor k ní popošel a oslovil ji. "Tantil..."
"Nandellë," přerušila ho. Tantilwen od příchodu do Středozemě dovolila říkat svým mateřským jménem pouze Celebrimborovi, a nikomu jinému.
"Tak dobrá," zavrčel Maedhros. "Ale pokud budeš dělat problémy, nebudeš nic víc než rukojmí."
"Použil bys svou neteř jako prostředek k vydírání Gil-galada nebo Celebrimbora?" zeptala se dívka podrážděně.
"Proč ne?"
"Protože oba si pořád myslí, že by Maglor nedovolil, abys ublížil jeho dceři," ušklíbla se. Maedhros se hrozivě zasmál.
"Ona má pravdu," konstatoval Maglor chladně.
Dva malí chlapci se k sobě choulili na studené zemi. "Rozumíte mi?" mluvila na ně stále ještě Vznešenou řečí.
"Trochu," odpověděl jeden z nich sindarsky. Přešla do jejich jazyka: "Nemusíte se bát," odpověděla sladce.
"Kdo jsi?" zeptal se jí druhý chlapec. "Máme ti říkat Tantilwen?"
"To bude nejlepší," usoudila a zvedla je ze země. "A vy jste?"
"Elrond."
"Elros."
"A já vás ráda poznávám," zajiskřilo jí v očích zvláštní světlo a vzala chlapce za drobné ručky.

XXX

,,Opovrhuji jimi, pane," ujistila Thranduila, když se probrala. ,,Strýc Nelyo, totiž Maedhros, vykonal strašné věci."
,,To je dobře," zašeptal výhružně. ,,Proč tedy nosíš jeho prsten?"
,,Jako vzpomínku," vysoukala ze sebe. Když král nespokojeně svraštil obočí, dodala. ,,A připomínku toho, co jsou někteří schopni udělat pro malichernosti." Přišlo jí, že její podlézavý způsob řeči zabírá. Thranduil se spokojeně a povýšeně usmíval, a přestože měla několikrát chuť, neřekla mu nic pobuřujícího a drzého.
,,Pane, mohla bych o něco požádat?" zeptala se tedy opatrně.
,,Ano?"
,,Směla bych dostat svou flétnu? Měla jsem ji v sedlovém vaku."
,,Budiž," pokrčil lhostejně rameny, zřejmě nepřišel na důvod, proč by pro ni nástroj měl být důležitý. ,,Tumáš," hodil jí prsten, jako by se bál, že se od něj umaže. ,,Odveďte ji zpátky a dejte jí tu hloupou flétnu."
,,Děkuji, pane," zahučela, když si šperk navlékala na prsteníček pravé ruky. Vzápětí ji stráže vzaly v podpaží a zavřely ji opět v cele v podzemí. Útěchou pro ni však bylo, že dostala svůj nástroj. Kdyby jen Thranduil tušil, jaký pro ni má význam. Přestože nejraději hrála na harfu, tahle flétna jí byla společníkem po celý život, hlavně proto, že byla skladná a na rozdíl od harfy se dala lehce přenášet. Pohladila ebenové dřevo, na kterém byl vyřezaný reliéf se stříbřitým stromem. Kdysi ho do flétny vyřezala její matka, jež měla pro malbu a dřevořezbu nadání. Kdysi se matčiny teplé prsty dotýkaly tohoto měkkého dřeva a tvořily zobrazení Telperionu. Ta myšlenka dívku rozplakala.

Jedna krev - 3. kapitola

A máme tu další kapitolu povídky Jedna krev. Užijte si čtení a nezapomeňte zanechat komentář, ať má autorka povídky nějakou zpětnou vazbu a ví, jestli se její tvorba líbí. :-)

---

Černovláska seděla na dřevěné pryčně zavěšené v klaustrofobické cele a znuděně si pohazovala prstenem. Když se v chodbě začaly ozývat kroky, instinktivně šperk chytila, trhla hlavou a ruku stáhla k pravému boku. Před její celou se zjevil zlatovlasý strážce a upřel na ni světle hnědé oči. Důstojně se narovnala a odvrátila se, nestála ani o posměch ani o nenávistné pohledy.
,,Kdo jsi?" zeptal se jí zvědavě.
,,Proč bych ti to měla říkat?" opáčila mu a očima probodávala kamennou stěnu. ,,Protože jsem se ptal." Když mu řekneš, kdo jsi, aspoň tě nechá na pokoji, ozval se v hlavě hlásek. Může to být ale i poslední možnost, jak se trochu pobavit, prohlásil jiný dotěrně. ,,Chceš hádanku?" vypustila z pusy to první, co ji napadlo. ,, Cože?!" ,,Hádanku," opakovala trpělivě, znovu se na něj otočila a v očích se jí dětinsky zalesklo. ,,Asi se tu hodně nudíš, co?" usoudil. ,,Tak mi alespoň pověz, za co tě zavřeli." ,, Nejspíš za to, že existuju," povzdechla si dívka a nadšení z ní rázem vyprchalo. ,,Že existuješ? To přece nedává smysl." ,,Pro někoho možná, já jsem ale dle tvého krále vrah s prsty na strunách," usmála se smutně. ,,Fëanoriel," vydechl lehce zděšeně strážce. ,,Toť můj původ," pokývala hlavou a zahleděla se na své ruce. ,, Takže jsi vrah rodných?" vykvikl nepřirozeně vysokým hlasem. ,,Jen kdybys mi k tváři vystrašeného králíka přilepil do ruky meč," konstatovala a hlava jí předhodila další vzpomínky.

XXX

Jako mramorové sochy stály děti na pahorku tyčícím se nad Alqualondë. Nemohly se ani pohnout, křičet nebo se rozplakat. Nevěděly, co se děje, a Finrod, který stál za nimi, nevypadal, že ano.
"Co, co, co se stalo?" zakoktal Tyelpo.
"Fëanáro," hlesl nejistě Finrod.
"Nechápu to!" vykřikl chlapec a vytrhl se z Findarátova sevření.
"Pojďte," hlesl jejich starší bratranec a Tyelpo s Tantilwen ho pomalu následovali. Sešli z kopce dolů k vyvražděnému městu. Tantilwen tiše plakala a rukou si zakrývala oči, aby se nemusela dívat do tváří mrtvých Teleri.
"Proč to udělali?" vzlykla.
Otřesený Finrod sotva slyšitelně zašeptal:
"Já nevím, Nandellë, Fëanáro... On je schopen všeho."
Tyelpovi po tváři stekla stříbrná slza. Na nábřeží spatřili Fëanára, jemuž se po tváři šířil hrozivý úsměv. V ruce držel zkrvavený meč a krev měl rovněž na šatech a v obličeji. Děti zděšeně vykřikly.
"Cos to udělal!" hlesl Finrod, sklánějící se nad jedním z mrtvých. Fëanárovi se na tváři objevil hrozivý škleb.
"To není má chyba, neměli mi vzdorovat!" vykřikl.
"Jen kvůli tomu!?"
Nezdálo se, že by Fëanor svého synovce vnímal.
"Nandellë," ozvalo se za dívkou. Trhla sebou. Stál za ní její otec. Zbraň již neměl tasenou, ale vlasy, které mu splývaly zpod přilby na záda, měl slepené krví. Oblečení také. Udělala pár kroků dozadu.
"Zlatíčko, pochop to, prosím tě," chytil dívku za ruku. Vytrhla se mu a zděšeně pohlédla na svou dlaň. Byla ulepená od krve. Rychle se otočila a s pláčem se rozeběhla pryč. Opustila město a stanula na písčité pláži. Moře na ni vyvrhovalo krev a mrtvá těla. Připadala si jako ve zlém snu, jenže se nemohla probudit. Zaslechla tiché kroky a otočila se. Tyelpo. Mlčel a odvracel zrak od moře. Plakali.

XXX

Ani jeden z nich nezůstal nepoznamenán hrůzami, které museli zažít, a oba litovali, že vůbec odešli z Tirionu. Jejich dětství skončilo v Alqualonde. Nebyly to už veselé děti z blažených časů, se světlem stromů zemřeli i Tyelpo a Nandellë.

XXX

Tantilwen probudil křik. Zvedla se z pláště, na kterém spala, a přehodila si přes ramena vlněný kabátek. Vyšla před stan, kde ji do očí uhodilo prudké světlo, na které si po Zatmění odvykla. Nebylo to však čisté světlo, jaké vydávaly Stromy, doprovázel ho žár a pach kouře. Hořely lodě. Dívka se prodírala davem, až se dostala ke břehu, čím blíž ale byla, tím hustější se jí dým zdál. Přimhouřila oči a pokusila se rozeznat obrysy lodí, její periferní vidění však postřehlo něco jiného. Kolem trupu jednoho z alqualondských plavidel se pomalu pohybovalo sotva zaznamenatelné tělo. Dřív, než ji někdo z okolostojících stačil zadržet, sundala si kabátek s botami a vklouzla do studené vody. V duši ji tížil podivný znepokojivý pocit, zpětně jí docházelo, že to mohla být předtucha. Plavala stále blíže k hořícím lodím. Kouř ji štípal v očích a oheň jí spaloval tváře, každou chvíli se celá potápěla pod vodu, aby je zchladila. Vedro už bylo k nevydržení a dým ji dusil. Odvrátila se, zhluboka se nadechla a potopila znovu. Vytrvale plavala až k tělu, které pod vodou uchopila a táhla ho zpět. Brzy jí ale začal docházet dech. Vynořila se a s obtížemi doplavala na břeh. Na mělčině tělo pustila, aniž by zjišťovala, o koho se jedná, a plácla sebou do vody. Něčí ruce ji uchopily a posadily do písku. Teprve teď se podívala do prázdné tváře uhořelého a vykřikla zděšením. Byl to její strýc Telvo, později v historii známý jako Amrod.

XXX

Trhla sebou a zalapala po dechu. Opět se jí před očima zjevilo vypálené město, prázdné oči mrtvých Teleri, písek nasáklý krví. Křičela. Hořící lodě, tělo plující kolem trupu jedné z nich. Kouř. Žár...
"Nandellë," někdo jí třásl ramenem. "Zlé sny?" zeptal se.
" Ano, Celebrimbore. Zas se mi to vrací." Posadila se.
"Znám to," pokýval hlavou. "Alqualondë. A Losgar, že?"
Sklopila oči. "Je to tak dávno, a přece vidím zřetelně každý detail."
Objal ji kolem ramen.
"Nemysli na to. Zkus zapomenout."
"Tu noc mám vrytou do paměti," hlesla. "Navždycky."

XXX

,,Jsi v pořádku?" ozvalo se náhle kdesi nad její hlavou.
,,Dej mi pokoj," zavrčela podrážděně a zalezla do nejtemnějšího koutu cely. Hlava jí třeštila a před očima se jí míhaly obrazy minulosti. Musím se z toho vyléčit, usmyslela si. Nejde přece, aby neustále propadala vzpomínkám a mizela z reality.

Jedna krev - 2. kapitola

Po dlouhé odmlce, za kterou se velmi omlouváme všem čtenářům i autorům děl, čekajících na zveřejnění, se opět vracíme k vydávání a zveřejňujeme druhou kapitolu povídky Jedna krev, kterou pro Vás napsala Indil. Další kapitoly by již měly být zveřejňovány v pravidelných intervalech. Přejeme vám pěkné čtení!

---

Velitel ji táhl do trůního sálu, svíraje její pravé nadloktí . Shodou náhod ji držel zrovna na jizvě z jejího dětství. Opět se usmála. Vešla do veliké místnosti a znuděně si prohlížela výzdobu. Králi, který ji probodával pohledem, nevěnovala pozornost. Vzápětí s ní její věznitel mrštil o podlahu. Chtěla se zvednout, ale stráže ji donutily klečet. I slepý by na ní viděl, jak se jí to protiví.
,,Nerozuměla jsi snad mým slovům, Vražedkyně? Nebo ti jen dělá radost porušovat vůli vyšších, než jsou Feanorejci s rukama od krve?" promluvil na ni Thranduil.
Nejdřív ho přejela skeptickým pohledem a pak bezvýrazně zahučela. ,,Tantilwen, jmenuji se Tantilwen."
Šokovaně se na ni podíval a pak s odporem řekl: ,, Myslíš snad, že tě budu oslovovat jménem od tvého prokletého otce? Od vraha s temnou duší, co vraždil v mém domově nevinné ženy s dětmi? Od..."
,,Ticho, nemluv o mém otci, vytrpěl si své!" zakřičela Tantilwen.
,,Tak dost," vyjekl král hystericky. ,,Je mi jedno, proč procházíš Hvozdem, tady tvá cesta skončila!"
,,Je to důležité," prosila nešťastně. ,,Pusťte mě a já už vaším lesem víckrát neprojdu, prosím!"
,,Na to jsi měla myslet dřív, odveďte ji, hned!" přikázal. Stráže ji chytly v podpaží a táhly do podzemí. Vrazily ji do jedné z klaustrofobických cel, přibouchly dveře a otočily klíčem. Tantilwen se pověsila na mříže. V modrých očích měla zoufalství. Nikdy nedojde svého cíle. Nikdy nenajde svého otce. Navždy zůstane v podzemí paláce v Zeleném hvozdě.
Plácla sebou na dřevěnou postel. Chtěla, aby všechno bylo jako dřív. Chtěla kompletní rodinu a domov jako v jejích raných létech. Přála si vidět oba své rodiče šťastné, jako když se seznámili, když byl svět mladý a bezstarostný...

XXX

Mladičká Tataiwe kráčela tirionskou ulicí po boku své neustále brebentící kamarádky. ,Zrovna včera jsme s Iselven viděli tu husu Imril, která si o sobě myslí kdovíco jen proto, že je její otec vrchní rádce, jak se snaží udělat dojem na prince Cánafinwëho. Jak se před ním natřásala ta nána pitomá, o ni by Pěvec ani kovadlinu neopřel..." Z jejího rozhořčeného monologu byla znát jistá žárlivost, protože, jak si Tataiwe v duchu pomyslela, o její přítelkyni Sílariel by tu kovadlinu taky neopřel, hlavně proto, že by si jí ani nevšiml. Nahlas to neřekla, jen něco neurčitě zahučela.
Dorazily k velkému domu na předměstí a vzaly za klepadlo ve tvaru orlí hlavy. Tataiwe s ním třikrát uhodila o dubové dveře. Otevřela jim rozesmátá zlatovláska, která neustále pohazovala bujnými kadeřemi. Nejspíš si myslela, že je to přitažlivé. Byla to poloviční Vanyarka Ealuine. S úsměvem je pozvala dovnitř a dovedla je do salónu, kde stály tkalcovské stavy a vyšívací rámy. Tataiwe si k jednomu z nich sedla a kriticky si prohlédla rozdělanou řezbu se dvěma Stromy, z nichž byl zatím hotov jen Telperion, a vzápětí se podívala na nákres. Jakmile se usadily i Sílariel s Iselven, začaly okamžitě znovu pomlouvat, takže přestala vnímat a oddala se svým myšlenkám.
,, Tataiwe, posloucháš nás vůbec?" ozvala se náhle Sílariel.
"Ach, ovšem" uculila se roztomile a znovu přestala vnímat. Také zbožňovala Cánafinweho hudbu, jen neměla potřebu svůj obdiv sdílet se Sílariel. Obě dívky zřejmě zaníceně diskutovaly o tom, jak včera šmírovaly Cánafinweho u zdi Feanárových zahrad.
"To bylo TAK překrásné!" vzdychla zasněně Ealuine a kmitala člunkem natolik rázně, že málem vypíchla Tataiwe oko. Ta si pro jistotu odsunula svou práci dál od ní.
"Já ho dokonce viděla!" pochlubila se Sílariel.
"Myslíš jak jsi lezla po psím vínu a natrhla sis ty krásné fialové šaty?" zvedla Ealuine tázavě obočí. Sílariel lhostejně mávla rukou. Takhle to bylo vždycky. Pokaždé, když ho některá z jejích povedených kamarádek jen letmo zahlédla, bylo kolem toho přespříliš řečí. A když se Sílariel nějak podařilo získat Cánafinweho autogram, básnila o tom ještě měsíc. Tataiwe druhorozeného Feanáriona také obdivovala, zbožňovala jeho hlas, nedostala se ovšem do toho extrému, aby omdlívala ve chvíli, kdy začne zpívat. Nepochybovala ovšem, že její kamarádky by toho schopné byly. Zřejmě na to byl ale zvyklý.
"Tataiwe, posloucháš mě?" ozval se Sílarielin rozzlobený hlas znovu, čímž ji vytrhl z přemýšlení.
"Zrovna jsme si s Ealuine říkaly, že bychom mohly zase nakukovat přes zídku do zahrady, jestli tam Cánafinwe nebude" Tataiwe rozhněvaně zavrtěla hlavou. Vůbec se jí nelíbilo chování jejích kamarádek a ostatních holek v Tirionu. Každému by se mělo nechat jeho soukromí.
"Fajn, tak my půjdem samy," Ealuine se zatvářila nadšeně a v očích jí tančili rarášci. Tataiwe se jenom znechuceně ušklíbla, věděla, že jejich rozhodnutí stejně nezmění.
,,Ty se prý půjdeš učit k Nerdanel sochařství a dřevořezbu," změnila Sílariel téma a visela na ní pohledem.
,,Rodiče říkají, že to bude nejlepší," pokrčila rameny.
,,Takže ho budeš vídat?"
,,Možná," zavrčela.
,,Musíš nám to pak vyprávět," vyhrkla Ealuine.
,,Jasně," kývla a znovu vypla.

XXX

Tataiwe s Nerdanel vstoupily do dílny, kterou zaplňovaly sochy a obrazy v různých stádiích vývoje.
,,Tvoji rodiče tedy chtějí, abych tě naučila sochařství," položila rusovlasá žena řečnickou otázku.
,,Ano, paní," přikývla souhlasně dívka.
,, Smím se zeptat, jak máš k tomuto řemeslu blízko?"
,,Mám ráda řezbařinu."
,, Výborně, to budeš umět pracovat i s měkčím kamenem," usmála se.
,,Tak," vzdychla Nerdanel a setřela si pot z čela. ,,Jde ti to dobře, nechceš si dát pauzu? Je tady strašné vedro."
,,Ráda," kývla Tataiwe a odložila dláto na stoličku.
,,Tady máš," podala jí lavór s čistou vodou a dívka si v něm umyla ruce od rozdroleného pískovce.
Vyšly z dílny a zakrátko se ocitly v prostorné kuchyni s jídelnou. Z patra se ozývala hra na harfu, křik a chvílemi i štěkot psa. ,, Něco k pití?" zeptala se Nerdanel, aniž by to vnímala.
,,Ano, děkuji," usmála se Tataiwe nervózně.
Nerdanel před ni na stůl postavila limonádu a vyzvala ji, ať si sedne, což udělala. ,,Co to tam nahoře zase vyvádějí," založila Nerdanel ruce v bok. ,,A to jsou doma jen dva," poznamenala směrem k Tataiwe. ,,Tyelcormo, uklidni si toho psa nebo ho aspoň vyhoď na zahradu!" zakřičela, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek. ,,Omluvíš mě?"
Tataiwe kývla a pozorovala rozzlobenou ženu jak stoupá nahoru po schodech. ,,Macalaure!" ozvalo se vzápětí do neutichajícího štěkotu. ,,Nebudeš mít větší klid, když půjdeš někam ven?"
,,Je fakt, že takhle se mi pracuje špatně," potvrdil druhý hlas patřící Maglorovi. Vzápětí se ozval zvuk tříštící se keramiky.
,, Tyelcormo!" zaječela rozčileně do dusotu nohou na schodech. Do jídelny vběhl černovlasý mladík s přenosnou harfou v ruce a zarazil se v půli kroku, když spatřil culící se Tataiwe. Ta vstala, a přestože se jí tajil dech, k němu došla.
,,Princi Cánafinwe," usmála se plaše a lehce sklonila hlavu. ,,Jsem Tataiwe, tvá matka se domluvila s mými rodiči na mé výuce," objasnila mu zdvořile svou přítomnost a snažila se nezačít červenat.
,, Rád tě poznávám," usmál se také, když z tváře shodil tupý okouzlený výraz.
,,To já taky, přisvědčila.
,,Tak je možné že bychom se tu vídali častěji, že?" zeptal se s jakousi nadějí v hlase.
,,Jistě." Ve chvíli, kdy odešel, si kecla zpátky na židli a tělem jí projel blažený pocit.
,,Jaké to bylo?" vystřelila směrem k ní Sílarielina otázka, jakmile vklouzla do salonku v domě Ealuininých rodičů.
,,Fajn," pokrčila rameny. ,,Paní Nerdanel je milá a umí učit, takže prima."
,,A co Cánafinwe?" vyhrkla Ealuine a přestala se věnovat rozetkané látce.
,,Viděli jsme se," zavrčela podrážděně.
,,Mluvilas s ním?"
,,Jo."
,,Jen zdvořilostní fráze, nebo něco neformálnějšího?"
,,Máš autogram?"
,,Proč, u všech Valar?!"
,,Slyšelas ho zpívat?"
,, Dejte mi laskavě pokoj!" vykřikla rozzlobeně a sevřela dláto v pěsti. ,,Nechte toho výslechu, a přestaňte ho sledovat, co nějaké soukromí?" Dívky zůstaly zaraženě stát, a teprve když se Tataiwe postavila ke své řezbě, se posadily ke stavům a začly znovu tkát. Tohle od ní nečekaly.

XXX

Tataiwe od té doby chodila k Nerdanel na hodiny. Překvapivě často se tam vídala s Maglorem, na rozdíl od jiných Feanorových synů, které potkala jednou, maximálně dvakrát. V jednu chvíli se i přistihla u úvahy, jestli je tak často doma, nebo zda jí nadbíhá. Vzápětí si vynadala, že už začíná blbnout jako její povedené kamarádky.
Stali se přáteli, ani míň ani víc, což Sílariel s Ealuine neustále naznačovaly se závistivým tónem. Občas také začínala doufat, věděla ale, že je to dětinské a bláhové.
Do Valinoru se pomalu vkrádalo léto a Tataiwe měla s rodiči odjet na prázdniny v Alqualonde. U Nerdanel tou dobou studovala necelé dva roky, náhle však pocítila lítost, že k ní nebude téměř měsíc chodit. Pochopila však, že to není kvůli samotným lekcím, nýbrž kvůli feanorejskému pěvci.
Dnes ji čekala poslední hodina před odjezdem, na který se vůbec netěšila, ačkoliv jiné roky by tomu bylo jinak. Po zvyku vzala za klepadlo a čekala, až jí Nerdanel otevře, dnes ji však na prahu přivítal Maglor a jí ve chvíli, kdy ho spatřila, podivně poskočilo srdce.
,, Tataiwe, rád tě vidím," usmál se na ni. ,, Matka tu ještě není, zatím pojď dál."
,, Takže ty odjíždíš do Alqualondë?" vyptával se, když se posadili.
,,Ano," povzdechla si.
,, Budeš mi chybět," usmál se smutně a položil svou dlaň na její v důvěrném gestu.
Tataiwe propletla jejich prsty a řekla upřímně: ,,To ty mně taky."
Ozvalo se prásknutí dveřmi a z předsíně se ozval Nerdanelin hlas. ,,Už jsem tady," křikla, a než vešla do místnosti, oba pustili s lítostí svoje ruce.

XXX

Do Tirionu se Tataiwe vracela s nadšením. Přišlo jí, že ji rodiče berou za nevděčnou, nedokázala však ovládnout své nadšení. Nevýslovně se těšila, až zase uvidí Maglora, on ji však předběhl.
Jednoho podzimního odpoledne, dva dny poté, co se vrátila, se u jejich domu objevil. Rodiče k jejímu štěstí byli pryč, nerada je tahala do svých osobních záležitostí. Jakmile ho spatřila z okna, okamžitě seběhla dolů a téměř rozrazila hlavní dveře. ,,Ani nevíš, jak ráda tě vidím," usmívala se na něj.
,,To já tebe taky," přikývl nesměle, ale také se usmíval. ,, Nechceš jít někam ven?" zeptal se.
,, Určitě," souhlasila energicky a urychleně se obula. ,,Tak kam?"
,,Možná ven z města?"
,,To by bylo fajn," souhlasila a rychle načmárala na kus papír vzkaz pro rodiče. Vzápětí zabouchla dveře a zavěsila se do nabízeného rámě. Městskými ulicemi zamířili k zadní bráně, za kterou se podél stezky rozprostíral les. Pěšinka se kroutila mezi pestrobarevnými stromy, jejichž listí padalo i na jejich hlavy a celý dojem dokreslovaly sluneční paprsky probleskující korunami.
,,Je to tu hezké, že?" zeptal se jí.
,, Nádherné," vydechla dívka okouzleně.
,,Že ano?" pousmál se šťastně.
,, Chodíš sem často?" zeptala se ho.
,,Ano, je to tu nádherné a inspirativní."
Musela mu dát za pravdu. Podzimní les ji zkrátka uchvacoval. Nedokázala uvěřit, že si toho místa nikdy pořádně nevšímala. Před nimi se zjevila nevelká, ale o to krásnější mýtina, na níž se nacházelo čisté jezero a několik laviček kolem něj. Znovu se jí zatajil dech.
Pomalu se od něj odlepila a udělala několik kroků. Vítr ji vískal ve vlasech a hebká tráva jí hladila kůži na nízkými botami. Na chvíli zavřela oči a užívala si zpěvu ptáků, než se za ní ozval Maglorův ostýchavý hlas. ,,Tataiwe, já... rád bych ti něco řekl."
Tataiwe se otočila a prohlédla mu do šedých očí. ,,Ano," usmála se mírně.
Chytil ji za ruku a s potížemi ze sebe vysoukal téměř šeptem. ,, Miluju tě."
Čekala cokoliv, ale tohle jediné ne. Poslední měsíce netoužila po ničem jiném, než slyšet od něj tahle slova, nebyla to však pro ni víc než bláhová představa. ,,Vážně?" To bylo jediné, co ze sebe dostala. Jen přikývl. Oněmělí stáli uprostřed podzimní louky a hleděli na sebe. ,,Já...," hlesla dívka. ,,Já, já tě taky miluju."
Byla opravdu šťastná, když jí Cáno navlékl prsten, a myslela, že to tak bude napořád. Oba byli šťastní o to víc, když se jim narodila dcerka. Tantilwen Nandellë, krásné dítě to bylo. Černé vlásky, tmavě modré oči, celá po matce. Když Fëanáro odešel do vyhnanství i se svými syny, šla i Tataiwë se svým dítětem, přestože byla spíš městská dívka. Holčička Tantilwen měla přírodu ráda a líbilo se jí tam, Tataiwë se tedy rozhodla to ve Formenosu vydržet.
Tantilwen měla hudební nadání po otci. Noty uměla dřív, než číst a psát, a s harfou dělala čest svému jménu. Její zpěv byl tak sladký, že dokázal rozjasnit srdce každému, a Cáno už v jejím útlém dětství zjistil, že děvčátko má neobyčejné nadání dotýkat se sil Ardy. Tantilwen si ráda hrála se svým podobně starým bratrancem Tyelperinquarem. Stali se velmi blízkými přáteli.

XXX

Dříve velmi milovala vyprávění svých rodičů o jejich mládí a ráda na něj vzpomínala. Sílariel s Ealuine jistě po Zatmění změnily názor, pomyslela si chmurně. Když pak s otcem odešli a její matka zůstala sama ve Valinoru s dítětem pod srdcem. Z oka jí skápla slza, jak moc by je chtěla spatřit.

Jedna krev - 1. kapitola

První kapitola povídky Jedna krev je tu a s ní i obrázek hlavní hrdinky příběhu - elfky Tantilwen.

---

Mrtvé ticho, jež panovalo v Zeleném lese, náhle přerušilo několik hlasů křičících na sebe a dusot desítek koňských kopyt. Bílá klisna nesoucí na hřbetě jezdce zahaleného v plášti rozrážela trnitá houští a přeskakovala vyvrácené stromy, aby unikla pronásledovatelům. Náhle se před ní vynořil další kůň s elfem, jenž v ruce třímal natažený luk. Klisna se vzepjala na zadní a jejímu jezdci spadla kápě z hlavy. Černovláska se v sedle udržela, ale než stačila koně uklidnit, elfí družina ji obklíčila.

"Sesedni a slož zbraně, Nolde!" křikl na ženu její vůdce a namířil jí špičku šípu na hrdlo. Dívka poslechla, seskočila, popadla rukojeť meče připevněného řemenem k sedlu a opatrně ho položila do trávy. Velitel taktéž sklouzl na zem, přišel k ženě a hrubě ji chytil za pravé zápěstí. Překroutil jí ruku dlaní dolů a s odporem se zahleděl na její prsten. Byl to široký zlatý kroužek s rudým kamenem vybroušeným do tvaru osmicípé hvězdy.

"Tantilwen z Feanorova domu," konstatoval zhnuseně. "Tobě snad není dost zákaz našeho krále, vražedkyně?"

Dívka se ušklíbla a vytrhla mu ruku ze sevření. "Přání pana Thranduila je mi samozřejmě posvátné," prohlásila ironicky, za což si vysloužila silnou ránu do tváře, až ucukla.

"Nezahrávej si se mnou," procedil mezi zuby. Pak něco prohodil ke svým společníkům, kteří mu přinesli silný provaz. Pevně jí svázali ruce za záda a vysadili do sedla vůdcova koně. Ten se posadil hned za ni. Tantilwen sebou lehce škubla, když jí ovinul ruku kolem pasu, aby nespadla.

Počítala s takovým přijetím od místních, jen doufala, že ji nechytnou. Dobře si byla vědoma zákazu nového vládce Zeleného hvozdu, riziko jí za její cestu ale stálo. Putovala z Železných hor, kam ji poslal Elrond jako vyslance k trpaslíkům. I on samozřejmě věděl, že jí Thranduil zakázal cestovat přes Les, myslel, že půjde přes Šedé hory, které byly po pádu Mordoru vcelku bezpečné. Ona sama ho ujistila, že Les obejde, předá v Železných horách Elrondovu zprávu a pak se hezky a stejnou cestou vrátí do Roklinky, kde zůstane až do konce světa. Tuto ideální představu však narušila již v prvním bodě. Nikdy nebyla moc zodpovědná za své činy...

XXX

Bílá klisna pádila po cestě mezi lesy podél Mithrimu. V sedle jí seděla tmavovlasá elfka, velmi mladá, lidé by ji mohli odhadnout na třináct let, kdyby ovšem v tom čase chodili po zemi. Na černých vlasech se jí třpytila zlatá čelenka s osmicípou hvězdou. V modrých očích se jí leskly smíšené slzy smutku a zloby. V tu chvíli si neuvědomovala, jak moc se vzdálila od feanorejské osady ani jak se s rostoucí vzdáleností zvyšuje nebezpečí, jež jímůže hrozit.

Zajela za ohyb stezky a z jejích úst se vydral vyděšený výkřik. U cesty seděli dva skřeti a pojídali syrového zajíce. Otočili k ní hlavu, zahodili kosti, vzali do rukou šavle a vykročili nebohé dívce vstříc . Klisna se vzepjala na zadní a vyhodila děvče ze sedla, když skřet ťal po jejích nohou. Korunka se s řinčením odkutálela pryč. Než však jezdecké zvíře splašeně uteklo, stihla se mladá jezdkyně ztěžka sebrat ze země a vytáhnout meč z pochvy připevněné řemeny u sedla. Pevně jej sevřela v levé ruce a krátce se ohlédla.

Vykryla útok skřeta, co se po ní vrhl jako první. Ten vzápětí zvedl zbraň nad hlavu, než však stačil udeřit, dívka mu zarazila meč do břicha, takže zavrávoral a mrtev padl do prachu. Než se však stačila obrátit k druhému nepříteli, vzpamatoval se také, a tak stihla jen odklonit ránu mířenou na rameno k pravému nadloktí, které jí skřetí zbraň rozsekla. Vykřikla bolestí, ale využila skřetovy nepozornosti a zasekla mu meč do boku. Klesl na jedno koleno. Smrtelná rána přišla vzápětí.

Dívka se svalila do prachu, upustila zbraň a levou rukou si svírala zraněnou paži. Do očí se jí opět draly slzy, tentokrát bolesti. Z rány proudila horká krev, která se vsakovala do země. S oporou ve větvi dubu se Tantilwen zvedla, byť se jí při tom trochu zamotala hlava a zatmělo před očima. Zapletly se jí nohy a zády spadla na strom, o který se opírala. Klesla na kolena a po čtyřech se odplížila do stínu. Hlavy se jí stále točila a viděla rozmazaně. Pak byla tma.

Kůň se zastavil na prašné cestě vedle dvou mrtvých skřetů, zlaté korunky a kaluže krve, od níž se táhla rudá stopa k lesu. Muž seskočil, sebral čelenku s mečem, zamumlal pár slov na koně a rozeběhl se k bezvládnému tělu mladé dívky. V obličeji byla bílá, černé vlasy slepené krví měla rozhozené kolem hlavy a košili na nadloktí roztrženou.

"Tantilwen!" vykřikl, klekl si k ní a pohladil ji po tváři. Pak jí přiložil dva prsty na krk a očividně se mu ulevilo. Vzal ji do náruče a odnesl ke koni. Vyšvihl se na něj a vytáhl ji nahoru. Objal ji jednou rukou, druhou sevřel otěže a otočil koně.

Otevřela oči a opřela se na loktech o měkký slamník, vzápětí však sykla, když ji zabolela zavázaná rána. Zavrzaly dveře. Ona se položila zpátky do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. " Co je," zahuhlala podrážděně poté, co se nezdálo, že by její otec odcházel.¨

"Chtěl jsem se podívat, jestli ses už probrala," ozval se Maglorův starostlivý hlas.

Tantilwen odhrnula deku, jelikož se pod ní začínala dusit, ale na něj se nepodívala. "Tak vidíš, ne?" zamračila se a otočila se na druhý bok.

"Měl jsem o tebe hrozný strach, jsi to nejdražší co mám... Nedovedu si představit to, že bych tě ztratil."

"Jednou se to stejně stane," prohlásila temně. "Dnes nebo zítra, není to jedno? Přísaha si nás najde všechny, tebe, mne... Můžeme jen hádat, kdo bude první." Ztišila hlas, aby Maglor nepoznal, že pláče. "Skončíme jako Telvo, jako Nelyo, jehož prsten odmítáš nosit, protože věříš, že je živ."

Otočila se a spatřila svého otce s hlavou v dlaních. "Ata," vzlykla vyděšeně a vyhrabala se z postele. Přišla k němu a chvíli na něj hleděla. Měla nad ním moc, mohla ho mučit za to, co jí byť neúmyslně udělal. Ale ona nechtěla.

Přistoupila k němu a pevně ho objala. "Ata, prosím neplač, mám tě ráda, hrozně moc ráda. Já ti nechtěla ublížit, ranit tě..." Plakala mu na rameno.

XXX

Při vzpomínce se usmála. Ráda vzpomínala na své dětství, bolelo ji to, ale léčilo duši. Otevřel se před ní pohled na brány Thranduilova sídla.

Jedna krev - Info

Po zveřejnění poslední kapitoly příběhu Skandál v Alqualondë od Galadwen vám přinášíme další kapitolovou povídku, tentokrát od Galadweniny dcery Indil. Budeme opět zveřejňovat dvě kapitoly týdně a těšit se můžete i na doprovodné obrázky. Pro dnešek tu máme krátký úvod do děje.

Tantilwen je zajatá elfy ze Zeleného Hvozdu a uvězněná pro svůj původ králem Thranduilem. A aby toho nebylo málo, stíhají ji výjevy z její chmurné minulosti, kterých se nemůže zbavit. Nepřestává však doufat, že se jí podaří splnit vytyčený cíl.

Dcera králů

Báseň z již dlouho opuštěného blogu Clarett o rohanské hrdince - štítonošce Éowyn.

Odkaz na původní stránku ZDE.

---

Dcera králů

aneb Éowyn a Aragorn...

Komu může patřit tak kamenná tvář?
Roznítilo se pod ní teplo
v jediném pohledu na toho, v nějž doufala.
Tak sličná.
Strach jí neochromil.
Naděje tíseň přemohla
v jediném doteku toho, na nějž čekala.
Tak hrdá.
Postavila se jim.
Lítost již v srdci zůstala
v slovech toho, jež milovala

Skandál v Alqualondë - 14. kapitola

Tam, kde se příběh zapletl, všechno opět končí. Tak dobře, že dokonce i Telvo je ochotný uvažovat o lodním výletu.

---

Maiwen a Telvo

Pokoj vypadal téměř stejně jako toho večera, kdy přehodila přes zábradlí terasy konec starého lana a vydala se pryč, na cestu za svým osudem. Její lůžko, pořád ještě na svém původním místě, bylo dost široké, aby se v něm pohodlně vyspali oba. Nebo všichni tři. Někoho sice napadlo kromě jejich zavazadel přistěhovat do rohu místnosti dětskou postel, ale po všem tom vzrušení Maiwen nepochybovala, že se během noci Tinwë přesune mezi ně, do teplého bezpečí jejich těl.

Když sáhla do skryté police v knihovničce, zjistila, že i její portrét tu pořád je - ten, který jí Telvo dal na rozloučenou.

"Neměla jsi perly ve vlasech, když ses vdávala," objal ji zezadu, zatímco se na něj dívala.

"A ty jsi doopravdy neodešel," odpověděla. "Takže mi to vůbec nevadilo."

"Tvá matka to udělala statečně," řekl Telvo. "Všem na očích, takže není cesty zpět. Proti vůli tvého otce. To bylo smělé."

"Asi si budeš muset zvyknout na to, že tohle je v Olwëho Domě běžný způsob. Dělat věci všem na očích. Královská rodina činí skoro všechna rozhodnutí na náměstí, před svým lidem. Teď, když k nám opravdu patříš, se nějak budeš muset smířit s tím, že si ve vinárnách a hostincích budou námořníci vykládat o našem osobním životě." Zasmála se. "Věřil bys ještě dneska ráno, že to takhle dopadne? Nějak teď nevím, jestli je naše Tinwë víc po mně nebo po tobě. Takhle mistrovsky by to nenavlékl žádný z nás, na to jsem ochotná si vsadit. Když si vzpomenu, co nám Ingoldo vykládal o tvém otci a jeho svatbě, kdo ví, jestli vítr nefouká odsud."

"Chudinka," opětoval Telvo úsměv. "Vůbec netušila, co se děje."

"Kdepak chudinka. Ta je ve svém živlu. Pojď se podívat."

Vyhlídka z terasy se změnila. Místo rozkopaného, blátivého staveniště a dřevěných provizorních bud teď okna staré části paláce hleděla do zelení porostlého vzdušného atria s fontánou, obklopeného elegantními sloupy po obvodu nové budovy. Pod útlými stromky a dokonce i v samotné nádrži s fontánou se honily děti, cákaly na sebe, vřískaly a dováděly zrovna jako jejich méně urozené protějšky na náměstí. Mezi samými plavými potomky místních dvořanů a návštěv shromážděných k blížící se slavnosti byla i jedna rezavá hlavička. A s ní na nádvoří řádilo stříbrošedé psisko: skákalo, lapalo děti za rukávy, loudilo pamlsky.

Na obrubě kašny seděla Aiwen, jejíž hošík, o něco málo větší než Tinwë, teď cosi vysvětloval ostatním dětem, rozpočítávali se a vzápětí se zase rozprchli, jako když střelí. Aiwen zůstala sedět a dívala se za nimi: starostlivě, ale bez obav.

"Zmeškala jsi sestřinu svatbu," řekl Telvo. "A narození synovce."

"Nebyla to poslední svatba v rodině," pokrčila Maiwen rameny. "A zjevně ani poslední synovec," ani nemusela svá slova doprovázet gestem, které udělala, protože na Aiwen se už stěží dalo přehlédnout, že jeden je na cestě. "A Ollotarno je do dětí blázen. Kdo ví, jestli už si nezačíná vyhlížet nějakou pannu, která by se ráda vdala za prince. Nebude teď báječná příležitost? Jako v těch Ingoldových pohádkách: byl jeden kníže, ten měl jediného syna, a už se poohlížel, jakou nevěstu by mu vyvolil. Uspořádal velikou slavnost, a všechny princezny z celé země se sjely, jen aby si směly s princem zatančit…"

"Divná věc, že?" zamumlal Telvo. "V pohádkách Druhorozených vždycky kníže synovi hledá nevěstu nebo dceři ženicha. A přitom se jeho potomek nakonec nikdy neožení s tou, kterou mu vybere, ale jde za srdcem. V některých věcech jsme si neuvěřitelně podobní."

"To jsme. Dost bych se divila, kdyby si Ollotarno nakonec vybral za manželku třeba Tarmë nebo Sílariel, i když vznešenější svobodné dívky teď asi v Alqualondë nenajde. A dovedu si představit, že ty se určitě do paláce přiženou plné nadějí, jenom aby si s ním mohly zatančit jako v té legendě." Odmlčela se. "Příběhy mají sílu, nemyslíš? Když jsem nevěděla, jak dál, vzývala jsem Irma, aby mi dal znamení. Sáhla jsem do knihovny, otevřela první svazek, který mi padl pod ruku, a přečetla si, co mi Irmo radí. Nevím proč, ale kdykoliv jsem přemýšlela o tobě, pokaždé to bylo Propuštění z pout."

"Takže ten nápad spouštět se z terasy v druhém patře na starém laně jsi opravdu vyčetla tam?"

"Tam."

"Pořád ještě mi to připadá příšerně vysoko. Shora ještě výš, než to vypadalo zdola." Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů. "Jsi strašně statečná a strašně zbrklá. Miluju tě. Asi jsme taky oba potřebovali vysvobodit z pout."

Stáli u zábradlí terasy přitisknutí k sobě a v atriu se zvolna prodlužovaly stíny. Co nevidět bude čas na večeři.

"A co teď?" nadhodil Telvo po chvíli. "Na co se budeš ptát Irma teď?"

"Na nic," zašeptala. "Všechno, co jsem chtěla vědět, už vím. A rukopis je stejně neúplný - Nimloth ho nestačila dokončit. Není tam nic o tom, jak byli spolu a byli šťastní. O dobrých věcech se nemusí moc psát, ani se na ně ptát Pána snů. Když jsou, měli bychom jich užívat. Jak jen to půjde. Možná bychom tu knížku mohli poslat dál. Dvojčatům Diorionům. Eluréd si na jaře konečně bude brát za manželku Ingoldovu dceru, takže budeme mít příležitost. Říkám si, že by třeba chtěli mít něco, co by jim připomínalo jejich matku."

"A jejich zármutek, Maiwen?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Jejich naději."

"Naděje je… křehká věc. Nemusí se nikdy naplnit."

"A přesto nosíš prsten svého bratra a věříš."

Telvo tiše potřásl hlavou.

Mlčeli, protože dalších slov nebylo potřeba. Slunce klesalo, voda ve fontáně hluboko dole zurčela a pozdně letní květiny voněly, teple a omamně. Ještě pár těch prchavých okamžiků vzájemné blízkosti…

Aiwen se v atriu zvedla ze svého sedátka, začala shánět mokrou a rozesmátou drobotinu do houfu, aby se děti stačily převléknout k večeři.

"Možná bychom také mohli… mít druhé dítě. Tinwë by nebyla sama," zamumlala Maiwen, hledíc na sestru. "Nějak mi připadá, že by byl ten pravý čas. Mám pocit, že jsme zase skoro něco jako novomanželé, když jsme teď dostali požehnání i před lidem Alqualondë."

"Poloviční požehnání, dcero," řekl za nimi kdosi.

Elulindo stál ve dveřích terasy: přísný a královský ve svém splývavém stříbřitém šatu.

"Otče," neztratila Maiwen hlavu. "Neslyšeli jsme tě přijít."

"Zjevně ne," řekl s odstupem, téměř s pohrdáním, "příliš zaujati jinými, důležitějšími věcmi, že?"

Maiwen, která se už už pokoušela o úsměv, stiskla rty.

"Přišel ses pohádat?"

"A kdyby?" pozvedl posměšně koutky úst. "Řekneš mi, tak jako tvoje matka, že na situaci, která nastala, už beztak nic nezměním? Že je jednou daná, takže se buď musím smířit a zachovat si zbytek své důstojnosti, nebo se tě oficiálně zřeknu a všem tím dokážu, že Olwëho Dům je definitivně rozvrácený a já v něm stojím proti všem ostatním."

"Otče, nikdy jsme nechtěli být klínem mezi tebou a zbytkem rodiny," Maiwen neudělala žádný pohyb, jímž by naznačila, že hodlá opustit své místo vedle Telufinwëho a zábradlí terasy. "Ani ti způsobit další bolest. Proč si ale myslíš, že máš ty právo působit bolest nám? Nejsem snad dospělá, nemohu rozhodnout, co je pro mne nejlepší?"

"A ty jsi ve své moudrosti dospěla k závěru, že nejlepší pro tebe je manželství a dítě - nebo dokonce děti - s Fëanárionem, který si pošpinil ruce a duši krví tvých rodných."

"Budeš se divit, otče, ale ve své moudrosti, jak říkáš, jsem dospěla k závěru, že nejlepší pro mne je manželství a rodina s někým, koho mám ráda. Bez ohledu na to, co se stalo v minulosti. To je pro mne uzavřená a odškrtnutá kapitola a nehodlám si s ní kazit svůj vlastní život. Rozhodla jsem se stejně jako můj bratr a můj děd: dívat se vpřed, ne nazpátek. Stejně, jako bys měl to, co se stalo, sám v sobě uzavřít i ty, aby ti jed žalu a nenávisti nerozvrátil srdce, zrovna jako se to tehdy stalo Fëanárovi."

Místo odpovědi se Elulindo začal smát.

"Tak? Tak?" vypravil ze sebe nakonec. "I ty mne srovnáváš s Fëanárem? Zvláštní; tvůj děd učinil totéž. Mám s ním tedy zjevně už dvě věci společné. Protože jsem si naprosto jistý, že Fëanáro by vaším manželstvím byl nepochybně stejně nadšený jako já." Pohlédl na Telva. "To ti tvůj muž jistě potvrdí."

"V tom můžeš mít pravdu, pane," pokrčil rameny oslovený. "Ve svých posledních letech by mi možná dokonce opravdu odepřel souhlas se sňatkem s dívkou z Olwëho Domu. Dřív… Jistě by dal přednost tomu, kdybych si vybral nevěstu z vlastního lidu. Ale vyrovnal by se i s opakem. Nebylo by to první zklamání, které jsem mu připravil. Nemusíš tomu věřit, ale záleželo mu na nás, jeho synech, víc, než na jeho hrdosti."

"Nejhorší na tom je, že tomu věřím…" zamumlal Elulindo.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Atrium dole se vyprázdnilo, dalo se očekávat, že Tinwë se každou chvíli přiřítí za nimi, a Telvovi se nijak nechtělo vést diskusi s tchánem před ní. Prozatím se jim podařilo ji nepříjemných konfrontací ušetřit; bylo by nemilé, kdyby první, již zažije, nastala s jejím vlastním dědečkem.

"Mluvil jsem s Eärendilem," promluvil po nějaké době Elulindo. Maiwen tázavě zvedla obočí. Telvo neudělal nic, ani se nepohnul. "O tom incidentu…"

"Incidentu?" přeptala se Maiwen. "Pokud myslíš záležitosti kolem silmarilu, to je vyřešené. Úplně a definitivně."

"Nemyslím silmaril. Řekl mi, že tě vylovil poloutopeného z moře u Melkorových zubů," obrátil se na Telva. "Zjevně jsem se tedy mýlil, když jsem měl za to, že jsi své zmizení zinscenoval sám. Eärendil nemá proč mi lhát."

Maiwen překvapením spadla čelist. Měla tohle být omluva? Opravdu se její otec právě Ambarussovi omluvil?

"Hodláš z toho vyvodit důsledky?" pokračoval Elulindo otázkou.

"Prosím?" Telvo nemusel předstírat, že vůbec neví, o čem je řeč, ale už ani nemohl zůstávat dál zticha, vzdor svému předsevzetí co nejdéle mlčet a pokusit se s tchánem znovu nepohádat.

"Někdo se tě v Alqualondë zjevně pokusil zavraždit. Ptám se, zda budeš žádat krále, aby zjednal spravedlnost a vypátral viníky."

"Neutopil jsem se," řekl Telvo. Najednou si připadal téměř bezstarostně, s lehkou hlavou. "Zato jim jsem utopil ten jejich Škopek, takže přišli o dříví na zimu - což v žádném případě nebyla má vina, protože ten krám se rozpadal před očima, ještě ani nebyl na vodě. Měli své důvody k pomstě, to jim nemohu vyčítat: nejenom tobě jsme ublížili. Je mi jedno, kdo to byl a proč přesně to udělali - a nakonec je to dávno. Zbytečná námaha."

"Škopek?" zopakoval Elulindo dutě. "Řekl jsi - Škopek?"

"To je přece bezvýznamné. Utkvělo mi to jenom proto, že tak hloupé jméno pro člun bych zrovna tady v Labutím přístavu nečekal. Nebudu hledat žádné zadostiučinění, odplatu, spravedlnost, nebo jak tomu chceš říkat, na to ti dávám slovo. Tamten muž tvrdil, že nechá rozhodnout Mocnosti. Možná že rozhodly a já jsem zůstal živ díky nim, i když spíš byl Eärendilův zásah opravdu jenom dílem náhody. Předpokládám, že teď už mi na každý pád dají pokoj, takže nijak neohrozím tvou dceru." Odmlčel se. "Ale pokud si to budeš přát, hned po slavnosti odjedeme a nevrátíme se. Přijali jsme Ollotarnovo pozvání, ale budeme ctít i tvou vůli. Vzdor tomu, že kvůli Maiwen bych si přál něco jiného."

Elulindo dlouho mlčel.

"Fëanárione," řekl nakonec s velkým přemáháním, "král rozhodl, že jste v Alqualondë vítáni, a já budu jeho slovo respektovat. Pořád mi není po chuti, koho si má dcera vybrala, a nedokážu si představit, že bych tě někdy skutečně nazval svým synem, ale budiž, budu tedy ctít i její vůli. Ale přísahám - a neopovažuj se mne tentokrát přerušit - přísahám při Ulmovi a Ossëm, že jestli jí ublížíš nebo ji opustíš, zabiju tě. A nebudu se ohlížet, jakou cenu za to budu muset zaplatit."

S tím se Elulindo otočil a opustil terasu. Vzápětí zaslechli, jak se za ním zavírají dveře do chodby.

Maiwen a Telvo na sebe zůstali hledět.

"Předpokládám…" odkašlal si nakonec Ambarussa nejistě, "že tohle je něco jako… naše vítězství?"

Maiwen k němu natáhla paže a objala ho, jak nejpevněji dokázala.

"Ohromné vítězství. Teď teprve jsme doopravdy svoji," řekla tiše. "Manželé před oběma našimi rodinami. Tohle bylo nejupřímnější požehnání, kterého se nám od mého otce mohlo dostat."

"Jedné věci nerozumím," řekl Telvo, opět po dlouhé chvíli, kdy si vzájemně užívali své blízkosti. "Proč se vyptával na tu loďku?"

"Škopek," uchichtla se Maiwen. "Totiž… Svého času to byla docela proslulá bárka. Po té velké vlně ji našli skoro nepoškozenou v královské zahradě na útesech, na stromě přímo pod dědečkovými okny. Mluvilo se o tom týdny, moc lodí nám tenkrát nezůstalo, natož pak spojených s takovouhle divokou historkou. Ti muži museli být úplně pitomí tuňáci, když o ní před tebou klidně mluvili - nebo naprosto jistí, že to nepřežiješ. Jde i o to, že majitel nebyl žádný obyčejný rybář, vůbec ne. Sice ne přímo dvořan, ale rozhodně vlivná osoba… Kdybys teď opravdu chtěl zjednat spravedlnost, vypátrat ho by bylo to nejmenší. A s ním všechny ostatní, kdo se do toho namočili. Pak by se v Alqualondë rozpoutal další příšerný skandál."

"Stojíme o nějaký?"

"Myslíš o nějaký, který sami nevyvoláme?"

Smáli se, ještě když Tinwenárë, zmáchaná a špinavá od písku, vletěla do dveří jako kometa se zářícím chvostem rusých vlasů.

"Je to tu ohromné!" vypískla z prahu. "Báječné! Strýček mi slíbil, že nás všechny vezme zítra na loď. K ostrovům na delfíny. To bude mnohem lepší než u nás na jezeře, a větší dobrodružství. Řekněte, že pojedete také! Pojedete?"

"Tinwë," povzdechla si Maiwen a konečně se vydala z terasy do pokoje. Nejvyšší čas, aby se všichni začali převlékat k večeři. "Přece víš, že tatínka nemáš nutit, aby s tebou jezdil někam na vodu."

Výraz tváře Telva, loudajícího se za ní, přešel během okamžiku od překvapeného přes zhrozený do naprosto užaslého.

"Princezny moje," řekl nevěřícně. "Asi jsem se už úplně zbláznil, nebo vás musím obě neskutečně milovat. Právě jsem se přistihl, že ten váš výlet za delfíny doopravdy zvažuju."

Tinwë se mu s jásotem vrhla kolem krku. Maiwen se obrátila a jednoho po druhém je políbila. A Telufinwë Ambarussa poprvé po dlouhých letech pocítil v duši naprostý mír.

KONEC

 

Skandál v Alqualondë - 13. kapitola

Jiskřička se dozvídá o minulosti svého otce - i když tomu vlastně vůbec nerozumí. A přitom je překvapivě schopná, co se budování mostů týče.

---

Tinwenárë

Tahle cesta byla něco úplně jiného, než jakýkoliv výlet, který kdy Tinwë s rodiči podnikla. A začala dopisem.

Přišel téměř na konci léta. V domě u jezera plánovali zůstat ještě měsíc nebo měsíc a půl, možná do enderi, ale když jednoho dne zaklepal na dveře posel z Tirionu a předal jejímu otci list s neznámou pečetí, všechno bylo jinak. Tinwë okamžitě pocítila změnu ve vzduchu: očekávání spojené s velkou nervozitou. Ani otec, ani matka před ní nahlas nic neřekli, ale stěží by dokázali utajit, že se něco děje. Když ji večer uložili do postele, skoro okamžitě se zase vyplížila ven, zasyknutím a pohlazením uklidnila štěně, které ospale zvedlo hlavu a chtělo ji následovat, a vyklouzla ze svého pokojíku na dřevěné schody do přízemí. Opatrně se vyhnula tomu, který malinko vrzal, a ukryla se za sloupek v místě, odkud viděla do síně.

Rodiče seděli na kožešině před krbem, a jako často, když si mysleli, že se na ně Tinwë nedívá, se opírali jeden o druhého. Matka měla hlavu položenou na otcově rameni a on ji objímal v důvěrném gestu kolem zad. Tu a tam jí téměř mimoděk přejel dlaní po vlasech v letmém pohlazení.

"Pojedeme," zaslechla Tinwë jeho hlas. "Pro tebe to znamená příliš, než abychom si tu příležitost nechali uklouznout."

"Telvo," zašeptala matka, "vůbec není zřejmé, jestli o tom můj otec ví. Ollotarno nepíše, že by ho požádal o souhlas. A jestli ne… Nesnesla bych, kdyby nám… kdyby ti zase řekl něco takového jako tehdy. Před naší dcerou, která o ničem nemá tušení."

"Řeknu jí to."

"Řekneš jí to!?" hlesla Maiwen. Zděšeně. "To přece nemůžeš. Tak malému dítěti… Takovou věc…"

"Bude lepší, když se to dozví ode mne, než z něčí zlomyslné poznámky na ulici v Alqualondë. Nebo i v Tirionu." Povzdechl si. "Minulost nevymažu. Možná se s tím naučí žít spíš, když jí to vyložíme v tomhle věku, než někdy později, až bude dospívat. Jednou se to stejně bude muset dozvědět. Pokud možno dříve, než jí někdo vmete do očí, že je dítětem zabijáka, vražedného noldorského démona a únosce bezbranných panen."

Tinwenárë se proti své vůli zajíkla a z úst se jí vydral tichounký povzdech. Překvapením, hlavně. Úlek cítila jenom trochu, protože si nebyla jistá, zda by se měla bát. Vlastně úplně nepochopila, o čem to otec mluví.

Zaslechli ji, nebo vytušili její přítomnost na schodišti. Telufinwë se otočil, zvedl a na rozdíl od své dcerky, on ve tváři obavy měl. Děvčátko se pokusilo přitisknout ke sloupku zábradlí těsněji, jako by tak mohlo zmizet z dohledu. Budou se rodiče zlobit? Copak jí matka mnohokrát neříkala, že tajně špehovat cizí hovory je velká neomalenost?

"Tinwë?" vydal se otec ke schodům. "Tinwë, jsi tam? Tys poslouchala?"

"Já… já jsem nechtěla!" vzlykla. Měla by začít plakat? Dopustila se hodně velkého prohřešku? "Jenom jsem byla zvědavá, co bylo v tom dopise!"

Otec ale nevypadal, že by se rozzlobil. Vůbec se zlobil málokdy. Spíš jí připadalo, že je z nějakého důvodu smutný nebo na rozpacích.

"Vyděsil jsem tě, Jiskřičko?" natáhl k ní ruku.

"Moc jsem tomu nerozuměla," přiznala se. "Jak jsi to myslel?"

S povzdechem si ji přitáhl do náruče, snesl ji ze schodiště před krb do síně a posadil ji do kožešin mezi sebe a Maiwen.

"Musíme si o něčem promluvit, jestli nejsi moc ospalá," řekl tiše. "O něčem, co se ti… nebude líbit. Možná se na mne budeš zlobit. Ale je to důležité."

"Vůbec nejsem ospalá," ujistila ho a na okamžik mu přitiskla obličejík k hrudi. Vždycky si s ním připadala v naprostém bezpečí a nedovedla si představit nic, kvůli čemu by se na něj mohla někdy rozhněvat. Nikdo nemohl mít lepšího otce. Nikdo na světě.

"Tak nejdřív: ten dopis, který ti nedal spát," vytáhl ho otec z vnitřní kapsy. "Tvůj strýček Ollotarno nás zve do Alqualondë. Všechny tři. Bude se konat velká oslava jeho návratu domů a on si přeje, abychom u toho byli."

"Ale to je báječné!" zaradovala se holčička. "Vždycky jsem chtěla vidět moře! A strýček je prostě skvělý - slíbil mi to!"

Znala Ollotarna čtyři dny, a za tu chvíli se pro něj stačila nadchnout. Celou dobu od chvíle, kdy se s ním rozloučila, se těšila, že ho zase potká. Dokonce mu připravila dárek, jak plánovala.

"Ano," pokračoval Telvo - bez velkého nadšení, jak jí připadalo. Tinwë si všimla, jak se k němu za jejími zády natáhla matčina ruka, letmo se dotkla jeho ramene, jako by se jej snažila o něčem ujistit. "Slíbil ti to, a splnil, co slíbil. Jenomže v Alqualondë je mnoho jiných, mnoho takových, kteří nás možná neuvidí příliš rádi."

"Proč ne? Vždyť maminka se tam narodila! Nebudou mít radost, že ji zase potkají? Já vždycky ráda potkám v Tirionu svoje kamarádky, strýčka Ingolda, strýčka Arakána…"

"Tinwë," přerušil ji otec odhodlaně. "Jsi už skoro slečna. Bude lepší, když ti vysvětlíme všechno hned teď. Kdysi… dávno, ještě než se tvoje matka vůbec narodila, se v Alqualondë staly strašlivé věci. Věci, na kterých jsem měl podíl. Já a mí blízcí příbuzní jsme… jsme spáchali zločin na lidu tvé matky, takový zločin, jaký je těžké odpustit a zapomenout. Mnozí to nedokázali, a já jim to nemohu zazlívat."

"Zločin?" zašeptala Tinwë, nejistá, co to slovo znamená.

"Prolili jsme krev svých příbuzných. Zabíjeli jsme, protože nám nedali, co jsme po nich nespravedlivě žádali." Zíral na své ruce tak upřeně, jako by čekal, že se na nich objeví rudé skvrny, a ona stejně zděšeně zírala na něj. "Tvůj strýček Ollotarno byl jedním z těch mnoha nevinných, kdo během té řeže přišel o život."

Tinwë věděla, že někteří z jejích příbuzných, jejích strýců i rodičů jejích tirionských přátel byli kdysi v Beleriandu, bojovali tam v hrozné válce a někteří z nich zahynuli. Věděla, že její otec k nim patří. A věděla také, že smrt pro ně neznamenala úplný konec: mocný Vala Námo je přijal do svých Síní, uzdravil a vrátil jim život i naději. Nechávala si vyprávět dobrodružné příběhy z těch časů. Ale ve všech příbězích ti, kdo nespravedlivě zabíjeli, byli nepřátelé, služebníci zosobnělého Zla, Temného pána na temném trůně v pevnosti pod tříštítým masivem Thangorodrim. Strašliví Valaraucar, nemilosrdní skřeti, ohniví draci nebo obrovští vlkodlaci naplnění zlými duchy. Znamenalo to snad…

Podívala se na otce, zmatená a roztřesená. Ucítila, jak ji v hrdle dusí vzlyk, který ne a ne dostat se ven.

"Neměl jsi, Telvo. Podívej se na ni. Je ještě příliš malá, než aby to pochopila," přitáhla si ji Maiwen do náruče a Tinwë konečně vyhrkly z očí slzy.

"Nejsem," hlesla, "nejsem malá. Ale jak… jak… Jenom zlí lidé dělají v příbězích takové věci. Ti, kdo slouží Temnému Nepříteli."

"Ne, Tinwë," řekla jí konejšivě matka. "Jsou chvíle, kdy každý z nás dokáže spáchat zlo. Ze zoufalství. Ze žalu. Nebo prostě jenom proto, že má strach o někoho blízkého a nedokáže se včas zastavit." Otočila si ji k sobě tváří. "Jako když se pohádáš se svými kamarádkami o nějakou hloupost. Křičíš a zlobíš se, i když v duchu víš, že děláš chybu, ale nedokážeš v sobě najít sílu, abys to ukončila a omluvila se. Ty při tom nikoho nezraníš, leda slovy. Ale tehdy se stalo, že zoufalí a rozzlobení muži měli meče a ještě nevěděli, jak strašně snadné je jimi ublížit." Dotkla se teplou dlaní dcerčiny mokré tváře. "Podívej se na mne. Myslíš si, že bych se někdy mohla rozhodnout sdílet život a počít dítě s někým, kdo je naveskrz špatný a slouží Stínu? Myslíš, že by tě někdo takový měl rád a že bys ho ty mohla mít ráda naoplátku? Všichni děláme v životě chyby a nikdo není jenom dobrý nebo špatný."

Tinwë vzhlédla. Matka měla mokré oči. Ohlédla se a spatřila, že i otec pláče, s pohledem upřeným do uhlíků a plamínků v krbu.

Žádná z Nepřítelových stvůr v příbězích z Beleriandu neplakala. Nelitovala svých činů, leda sama sebe. Mohl by spravedlivý Soudce, Pán Mandosu, někoho takového nechat odejít ze svých Síní zpátky mezi elfy? Mohla by ona, Tinwenárë z Domu ohně, prožít celý život vedle někoho, který by jenom předstíral lásku k ní a k její matce a ve skutečnosti byl úplně jiný? Cožpak by něco takového nepoznala? Nepoznala by to matka, moudrý strýček Ingoldo nebo babička, která otce miluje? Nebo třeba strýc Ollotarno, který k ní a k nim všem byl tak laskavý a o němž přitom otec právě řekl…

Vyklouzla matce z náručí, udělala dva nejisté krůčky po kožešině před krbem a objala otce kolem krku. Tohle přece nebyl žádný skřet ani démon ze strašidelných pohádek. Tohle byl její atto, který ji držel za ruku, když se učila chodit, ukládal ji do postele, zpíval jí, kreslil jí na přání obrázky s princeznami a statečnými hrdiny. Paže, kterými ji sevřel v náručí, se mu chvěly.

"Počkal bych," promluvil docela tiše. "řekl bych ti to, až bys byla starší, neděsil bych tě tou strašnou historií, kdyby to nebylo nutné. Jestli přijmeme pozvání tvého strýce, stejně by ses to dozvěděla. Protože špatné činy mají špatné následky. Byl jsem potrestaný za svou hloupost, Tinwë. Víc než jednou. Když jsem se později, po mnoha letech, vrátil do Alqualondë a potkal tam tvou matku, její rodiče nám odmítli dát svolení k svatbě kvůli tomu, co jsem kdysi provedl. To je důvod, proč máš jenom jednu babičku a proč jsi nikdy neviděla moře. A ze stejného důvodu se může stát, že ti někdo vyčte tvého otce. Řekne ti, že jsi vrahovo dítě. Řekne ti, že jsem tvou matku omámil nebo unesl, přinutil ji násilím, aby se za mne vdala. Zkusí ti ublížit slovy, protože jsme já nebo některý z mých bratrů kdysi ublížili jemu. Nevím, jestli mi někdy dokážeš odpustit, čím jsem se na tobě provinil dřív, než jsme tě vůbec počali."

"Ty… máš bratry?" zachytila šokující informaci.

"Už nemám," otec na okamžik stiskl rty. "To je smutný příběh. Nemluvme o tom, Tinwë. Jednou ti všechno povím, ale teď ne. Teď ne."

Nemusela se snažit, aby zachytila jeho zármutek. Už neváhala. Přitiskla se k němu, políbila ho na tvář.

"Stejně tě mám ráda," zašeptala mu do ucha. "Stejně jsi můj nejlepší táta, a každému to povím."

Matka se připojila k jejich objetí.

"Čím jsem si vás dvě zasloužil?" opětoval otec i její polibek a usmál se skrz slzy.

"Láska není za zásluhy, Ambarusso," řekla Maiwen. "Ta prostě přijde. A já nikdy nebudu litovat, že se to stalo."

Ráno se Tinwë probudila na kožešině před krbem v síni, zachumlaná pod přikrývkami mezi svými rodiči, a nebyla si úplně jistá, co z toho se jí jenom zdálo.

Strýcův dopis a cesta do Alqualondë však nepochybně byly skutečné, protože hned toho dne se začali chystat. Bylo potřeba mnoho zařídit. Připravit dům na zimu, vyzvednout loďky z jezera, vyčistit je a zavřít do loděničky. Odvézt k dědečku Mahtanovi králíky a dobytek - Tinwë se podařilo přesvědčit rodiče, že o štěně se dokáže postarat i na návštěvě a není tedy třeba dávat ho na hlídání k Nerdanel. Teprve po tom všem mohli vyrazit.

Vozík s věcmi a psiskem jim pomáhal řídit služebník z Mahtanovy domácnosti. Tinwë někdy seděla na kozlíku s ním, ale většinu času se vezla na koni, bezpečně usazená v sedle před otcem nebo před matkou. Po tom, co jí rodiče vyložili, cítila obavy, ale vzrušení a zvědavost byly pořád silnější než strach. Hodně toho slyšela o bělostných ulicích Alqualondë, o růžových a bledých perlách zasazených do dláždění, o dlouhých plážích plných barevných mušlí a tu i onde se jen tak povalujících drahokamů. A o moři. Samozřejmě, že i o moři, které její matka milovala a postrádala. Už brzy ho všichni uvidí.

Nepospíchali. Přespávali v poutnických hostincích při cestě nebo jen tak pod hvězdami - počasí bylo pořád hezké, pozdně letní, bez deště a se spoustou příjemných dní, i když jitra už bývala pořádně studená. A právě v takovém jasném dni se přehoupli přes poslední pás pobřežních hor a před nimi se rozevřel široký pohled na sluncem zalitý Eldamarský záliv s velkým ostrovem uprostřed a bělostným městem dole přímo před nimi.

"Och," hlesla Tinwë. Na víc se nezmohla.

"Nádhera, viď," natáhla k ní ruku matka a stiskla jí dlaň. Vypadala dojatě.

"Neplač, mami," usmála se na ni dcerka. "Všechno bude dobré, uvidíš. Já už se nemůžu dočkat."

"Tak," řekl otec sedící na koni za ní a letmo se dotkl jejích vlasů v pohlazení. "Vás dvě si musí zamilovat každý. Všechno bude dobré." Pobídl jezdecké zvíře k poslednímu sestupu: po dobré, pohodlné silnici kroutící se svahem v mírných, bezpečných zatáčkách až k západní bráně města.

Čeho si Tinwë všimla ihned, byly pohledy. Brána samotná byla střežená, ale otevřená, nikdo je nezadržel a rovnými, příjemnými ulicemi za svými záležitostmi procházela spousta lidu. A ti všichni se teď zastavovali a dívali na ně. Ne vždycky byly ty pohledy přátelské, ale většinou spíš zvědavé nebo překvapené.

Maiwen zvedla bradu, narovnala se v sedle. Telvo pevněji objal svou dcerku kolem pasu a levičku sevřel téměř křečovitě na otěžích, ale nepokusil se pobídnout koně k rychlejšímu kroku. Tady, v hustém osídlení, by to ani nebylo bezpečné. Vozík rachotil po dláždění za nimi.

Rodiče zjevně velmi dobře věděli, kam jet a kde odbočit, protože bez sebemenšího zaváhání našli cestu na náměstí s palácem tak výstavným a krásným, že bylo Tinwë hned jasné, že právě tady musí sídlit král.

Prostranství před ním nebylo rovné, jako v Tirionu před Arafinwëho velkým domem, ale zvolna stoupalo směrem k hlavnímu vstupu v několika povlovných stupních. Na každém z nich stálo po dvou kašnách vyzdobených sochami mořských tvorů a ryb, kteří z tlam chrlili vodu, nebo mohutných osob, snad Valar, Maiar nebo přísných králů, to Tinwë nedokázala uhodnout. V nádržích pod fontánkami se cachtaly nebo brouzdaly děti a s pokřikem na sebe stříkaly vodu.

"Zdá se, že si Elemmakil nakonec poradil dobře," ozvala se šeptem matka, naklánějíc se v sedle ke svému manželovi. Nenápadným gestem mu ukázala k pravé části paláce, jež působila podobně novým dojmem jako domy doma v Tirionu.

"Zdá se," věnoval jí úsměv. "Připadá mi ale, že se dost držel mých původních plánů. Těžko říci, jestli je to škoda nebo ne, že nevložil do toho díla víc ze sebe - každopádně je zvláštní dívat se na stavbu, kterou jsme s Ingoldem navrhovali, ale dokončil ji někdo jiný."

"Alespoň že ji dokončil," zvedla koutky Maiwen. "Štěstí, že je Olwë tak rozumný. Méně moudrý král by nejspíš ve vzteku a bez přemýšlení po mém útěku poslal domů všechny Noldor, a kdo ví, jak by to dopadlo."

Na horním stupni náměstí, před dveřmi do paláce, je čekali. Ne dveřník nebo služebník, který by je uvedl dovnitř ke králi nebo za jejich hostitelem, jako by tomu nejspíš bylo v Tirionu, ale celá skupina, která jistě patřila k vysoce postaveným obyvatelům města. Dámy ve stříbrných nebo světle modrých či zelených šatech zdobených řadami perel. Pánové ve splývavých dlouhých róbách, se šperky jiskřícími slunečními odlesky ve světlých vlasech.

"To je král Teleri, Olwë, a jeho královna," zašeptal Tinwë do ucha otec a naznačil jí jenom nepatrným posunkem, koho má na mysli.

"A strýček Ollotarno!" vydechla dívenka překvapením. Nastrojený, s vlasy v copech propletených stříbrem, vypadal jako docela jiná osoba než ten, koho Tinwë našla sedícího na kameni u jejich jezera, v jednoduché šedivé tunice a s puchýři na nohách. "Och. Úplný princ. Myslíš, že si se mnou bude ještě chtít hrát, když je z něj teď urozený pán?"

"O to se bát nemusíš."

Zastavili. Telvo sklouzl ze sedla, v náručí snesl dcerku a obrátil se, aby pomohl na zem své manželce. Maiwen se mu postavila po bok, s rukou v jeho dlani a druhou na rameni dítěte před sebou, jako by je chtěla chránit. Oba se uklonili králi a zůstali bez hnutí stát několik kroků od něj. Na okamžik se rozhostilo ticho nabité napětím. Dokonce i hlásky rošťáků od fontán jako by umlkly.

Pak Olwë postoupil o krok vpřed.

"Buďte vítáni v Alqualondë, Maiwen, Telufinwë. I ty, dítě." Tinwë se pomalu usmála. Měla strach z toho vznešeného krále, ale když se mu podívala zblízka do očí, úplně se uklidnila. Pohled měl zrovna tak laskavý jako strýček Arafinwë, a toho se jistě nemusela obávat. "Udělalo nám radost, že se Ollotarno rozhodl vás pozvat na slavnost. A že jste přijali." Přikročil blíž, k Tinwině matce, objal ji a políbil na čelo. "Rád tě vidím, vnučko. Šťastnou."

Maiwen měla zjevně zase slzy na krajíčku.

"A tebe také, princezničko," sklonil se vzápětí k Tinwë. Dítě se v panice vtisklo do matčiných sukní. Co by měla udělat? Jak by měla odpovědět? Jak se vlastně mluví s králem, který zároveň není strýček Arafinwë? "Nemusíš se stydět," zjevně žádnou odpověď nečekal. "Ollotarno nám ukázal tvůj portrét. Je dobře, že tě konečně potkáváme i ve skutečnosti."

"Strýček Ollotarno byl ke mně moc milý, když byl u nás doma," osmělila se. Ne, tenhle král nebyl o nic strašidelnější než Arafinwë nebo její dědeček Mahtan, na pohled nedostupný a přísný, ale ve skutečnosti milující. "Slíbil mi, že nás pozve k sobě domů a ukáže mi moře. Přichystala jsem mu dárek."

"Tak nač čekáš?" usmál se Olwë. "Běž se s ním přivítat. Bude mít radost."

Nenechala se dvakrát pobízet. Proklouzla mu pod paží a rozběhla se k Ollotarnovi.

"Strýčku! Moc ráda tě zase vidím!" Vypískla překvapením a nadšením, když ji zachytil v běhu, zhoupl ji a zvedl si ji do náruče. Zblízka zase vypadal jako elf od jejich jezera, ne jako vznešený a nepřístupný cizinec.

"A já tebe, Jiskřičko. Dobře, že jste se rozhodli přijet."

Horečně zašátrala v kapsáři na opasku.

"Tohle je pro tebe. Dárek. Ptala jsem se maminky, co by se hodilo, a ona si myslela, že možná delfín nebo nějaký vodní pták. Jenomže já nevím, jak opravdu vypadá delfín. Viděla jsem ho jenom na obrázku. Tak jsem ti udělala labuť. Líbí se ti?" Odhrnula cíp látky a podala mu figurku vyřezanou z lipového dřeva velkou jako její pěst. Ollotarno ji vzal do dlaně.

Bylo zjevné, že je to dětská práce, nezralá a na poměry Noldor nedokonalá. Ale na první pohled viděl, že má dřevěná soška představovat velkého vodního ptáka s dlouhým krkem a roztaženými křídly, chystajícího se vzlétnout z hladiny. Pohyb byl zachycený věrně, stejně jako elegantní křivka labutí šíje i tvar křídel.

"Je nádherná," řekl a vůbec nepřeháněl. Když si představil, že tohle pro něj vyrobilo dítě, které ještě ani nedovede číst…

"To jsi dělala sama?"

"Já jsem se loni učila od babičky vyřezávat," pochlubila se Tinwë pyšně. "Moje babička je opravdu šikovná a určitě by ti dovedla udělat mnohem lepší. Mně se ta labuť povedla až napotřetí. Opravdu jsem se ale snažila, abys měl radost. Dárek by měl každý vyrobit sám, pokud to dokáže. Aby bylo vidět, že si s ním dal práci a záleželo mu na tom. Maminka mi jenom pomáhala udělat skici."

"Je to překrásný dárek. Opravdu. Děkuju ti, neteřinko," strýc ji políbil na tvář, nepouštěl ji z náruče. "Ale jedna věc, kterou jsi řekla, je opravdu strašná a nemůžeme to tak nechat!"

"Co?" zděsila se holčička.

"Že nevíš, jak vypadá delfín. To musíme co nejrychleji napravit. Co říkáš?"

"Ty jsi ten nejlepší!" objala ho kolem krku oběma rukama.

Dáma, která celou dobu stála vedle Ollotarna a dívala se na ně se zvláštním výrazem v očích, najednou zdušeně vzlykla. Tinwë vzhlédla právě včas, aby spatřila, jak jí z levého oka na líc stekla slza.

"Paní," oslovila ji holčička nebojácně, pořád ještě z bezpečí strýcových paží. "Nebuď smutná. Chtěla jsem potěšit strýčka Ollotarna, nevěděla jsem, že by sis taky přála nějaký dárek. Jinak bych přivezla víc. Třeba pro každého. Až budu zase doma, poprosím babičku, aby mi pomohla, a spolu to zvládneme. Určitě to ráda udělá. Je moc hodná." Myslela si, že to pomůže, ale spletla se: lindarská dáma na ni dál hleděla, jako by chtěla něco říci, a při tom plakala stále víc.

"Ty myslíš paní Nerdanel?" zeptala se nakonec.

"Ovšem!" vyhrkla Tinwë. Teď už bylo jistě všechno na nejlepší cestě. "To je přece moje babička." Ollotarno ji postavil na zem a ona udělala dva kroky přímo před tu smutnou paní.

"Děti mívají dvě babičky," řekla dáma.

"Ano. Jistě," přikousla si rtíky. "Mám dvě. Druhá je určitě taky moc hodná. Ale nevím, jestli by mi pomohla. Nebylo by ode mne ani hezké ji o to prosit. Rodiče mé maminky se prý hodně zlobí na taťku. Možná by mě nechtěli vidět. Možná by jim vadilo, kdybych za nimi šla a chtěla po nich pomoc, a to bych nerada."

"Tinwë!" vydechl za ní její otec, úplně zděšeně. "Pojď sem, ke mně, dítě. Prosím za odpuštění, paní. Nenavedli jsme ji. Opravdu ne. Nevěděla, kdo jsi."

"Ovšemže ne," hlesla dáma. "Jak by to také mohla vědět?" Podívala se na Telva. "Tinwë. Tak se tvá dcera jmenuje?"

"Jmenuje se Tinwenárë," řekla Maiwen tiše. Když se děvčátko po matce ohlédlo, zjistilo, že stojí vedle otce, přitištěná k jeho boku, se svou paží provlečenou pod jeho a dlaní pevně spojenou s jeho, jako by byli jednou bytostí.

"Řekla jsem, co jsem neměla," pochopila Tinwë a poslepu zacouvala k otci. Pokazila něco? Vzpomněla si, co jí rodiče říkali: možná potká někoho, kdo ji nebo otce neuvidí rád. Potkala? Urazila tu dámu? A jak to měla poznat?

"Ne," odpověděl jí překvapivě Olwë. "Řekla jsi jenom pravdu."

"Jenom pravdu," zopakovala dáma. "To já jsem kdysi řekla a udělala, co jsem neměla. Je to moje chyba. Nic si nevyčítej, dítě." Odmlčela se, jako by se k něčemu odhodlávala. "Maiwen, dcero - pojď blíž, ke mně. A ty také, Telufinwë."

"To nemůžeš," ohradil se jeden z přihlížejících mužů, dosud stojící v pozadí, vlastně až ve dveřích královského paláce, jako by nechtěl být viděn. Až do téhle chvíle si ho Tinwë vůbec nevšimla. Nyní se kvapně prodíral mezi shromážděnými dvořany k nim. "Fëanáriona… Do naší rodiny…"

"Svůj názor jsi mi dávno sdělil, Elulindo," řekla dáma, ani se neohlédla. "Vím, že ho sotva změníš kvůli mně, když tě k tomu nepřiměl ani tvůj syn. Ale já už jsem tě poslouchala dost dlouho, a podívej se, kam nás všechna ta nenávist přivedla. Ztratili jsme dceru. Naše vlastní vnučka nás nezná." Nadechla se, obrátila se k Maiwen a Telvovi a položila jim dlaně na spojené ruce. "Jménem Vardy Baradis, královny hvězd, která byla v Ardě první manželkou, žehnám vašemu svazku. Kéž jsou vaše dny šťastné a vaše manželství plné požehnání a nestihne vás žádný nový zármutek. Vítej doma, dcerko. Vítej, synu. Odpouštím ti. A prosím vás, abyste i vy odpustili mně." A objala je, jednoho po druhém a nakonec oba najednou.

"To šlo lépe, než jsem čekal," zašeptal vedle Tinwë spiklenecky její strýc, skláněje se k ní. Vzhlédla a trochu nejistě se usmála. Pořád úplně nechápala, co se vlastně přihodilo. "Ani nevíš, jak jsi mi pomohla, Jiskřičko. A teď pojď. Nejvyšší čas, aby ses seznámila se svou druhou babičkou."

Skandál v Alqualondë - 12. kapitola

Návrat ztraceného bratra a jedno malé rezavé překvapení u lesního jezera. Ne všichni jsou tak drsní, aby se nenechali oblomit dítětem.

---

Ollotarno

Ollotarno si nevyžádal doprovod a odmítl, když mu nabízeli poslat vzkaz rodině. Neměl chuť spěchat, hned se vítat s příbuznými, nechat se opečovávat, budit rozruch. Trvalo dlouho, než se smířil s tím, že je mrtvý, a teď měl pocit, že si potřebuje zvyknout na myšlenku, že už mrtvý není. Potřeboval přivyknout trávě pod nohama a nezvyklým světlům na obloze úplně stejně, jako zvuku vlastního dechu a tlukotu srdce. Chtěl získat čas: pomalu zkoumat svoje nové tělo i svoje okolí, krok po kroku se sbližovat s tímhle starým a přitom neznámým světem. A uvědomoval si i to, že byl mnohem déle mrtev, než předtím živ.

To bylo divné - určitě nechtěl říci nespravedlivé, ale divné ano. Vždyť byl oběť, ne vrah. A Maiar v Irmových zahradách jen tak mezi řečí zmiňovali, jak mnoho Noldor, dokonce i těch, kteří v Alqualondë zabíjeli a později zahynuli, se vrátilo do života. Když se na to ptal, dostalo se mu jediné odpovědi: Každá duše potřebuje k uzdravení svůj čas. Bez ohledu na vinu nebo nevinu. Ti, kteří se záměrně provinili zločinem nebo se obrátili ke zlu, aniž se tomu snažili bránit, byli většinou raněni hůře a potřebují strávit v Síních delší dobu, pokud se vůbec někdy budou moci vrátit mezi živé. Smrt, a to je potřeba brát v potaz, je ale sama o sobě nejtěžší, nejnepřirozenější ranou. A součástí její léčby je i odpuštění.

Ollotarno si z doby, kdy pobýval bez těla v Síních, příliš mnoho nepamatoval, a tak nedokázal říci, zda právě to je hlavní problém. Nač si vzpomínal, byl pocit křivdy, nespravedlnosti a vzteku. Proč on? Bylo možné, že nedokázal dlouho odpustit, a proto…?

Teď to však bylo pryč, v minulosti. Zase měl tělo, jehož očima se mohl dívat, jehož nosem mohl dýchat, jehož ústy mohl zpívat. Jenomže na všechno z toho bylo potřeba přivyknout, a on se necítil připravený na setkání s rodiči, sestrou a ostatními příbuznými. Říkal si, že si dopřeje chvíli klidu, než se do toho všeho vrhne. Prozkoumá, co všechno se změnilo - a že toho je hodně, ho v Irmových zahradách varovali.

Co podcenil, byla vzdálenost Lórienu od Alqualondë. A samozřejmě to, že se jeho fëa a hroa ještě nesžily a všechno jim trvalo dvakrát déle, než kdysi. Putoval už tři týdny, pociťoval vzrůstající únavu stejně jako formující se otlaky a mozoly na dosud dětsky hladkých chodidlech, začínal mít po krk své samoty, zprvu vítané, a k tomu všemu mu docházely zásoby, které dostal s sebou na cestu a pokládal zprvu za více než dostačující. Touhle dobou měl být přinejmenším v Tirionu, ne-li v půlce vzdálenosti od něj do Alqualondë. A přitom to, co viděl kolem dobře vyšlapané cesty, byly jen lesy, sady a pole, všechny naprosto liduprázdné. Tu a tam v dálce zahlédl kouř z komínů nějaké osady nebo osamělý statek, kde by jistě mohl požádat o pomoc a přístřeší, ale z nějakého důvodu mu bylo zatěžko prosit o ně u cizích. Za celou dobu s nikým ani slovo nepromluvil.

Lesní jezero, na které narazil uprostřed jednoho z teplých odpolední, si ze svého minulého života vůbec nevybavoval. Ztratil se, nebo dnes stezka vedla jinudy než kdysi? Bylo ještě časně zastavit se k odpočinku, ale to místo dýchalo poklidem a on cítil v nohách každou prošlou míli. Když se usadil na kameni u vody, aby prohrabal svůj splasklý vak ve snaze dopátrat se zbytků jídla, byl si jistý, že dnes už o mnoho dál nedojde.

Našel kousek cestovního chleba, jeden z posledních - přelomenou oplatku lembasu zabalenou v zelených listech. Bylo to lepší než nic, ale hodně by teď dal za misku teplé polévky, rybí maso nebo čerstvě upečený chleba. Za něco, co by vypadalo a chutnalo jako opravdové jídlo.

Za sebou uslyšel zašustění a trhl sebou. V tomhle panenském a pustém koutě světa čekal zvíře spíš než cokoliv jiného - nevelké zvíře, pokud mohl soudit podle zvuku.

Bylo to však dítě. Malé dítě, šedooká holčička ve věku, kdy se ještě nepředpokládá, že by mohla umět číst a psát. Hezounká. Co na ní zaujalo na první pohled, byla barva vlasů - čistá leštěná měď v něžných kučerách splývající kolem obličejíku. Přes loket nesla přehozený košík a v náručí jako panenku chovala štěně.

Byla sama. Rodiče, jako v dávných dnech Amanu, se o ni nebáli. Šťastné dítě v blažené zemi, chráněné neviditelnou mocí mnoha dobrých bytostí z řádu Maiar a snad i zemí samotnou.

"Aiya," usmála se na něj. "Dobré shledání, pane." Udělala pár kroků vpřed, prohlížejíc si ho od hlavy k patě zpytavým pohledem. "Máš rád borůvky? Chceš?" Postavila psa na zem a nabídla mu svůj košíček.

Ollotarno si nevzal, i když zralé plody vypadaly lákavě. Zíral na dítě jako na zjevení. Štěně k němu přicupitalo na nemotorných nožkách, očichalo ho a zkusilo na něj vyskočit předními tlapkami. Nedosáhlo o moc výš než do půli lýtek. Borůvky, psisko ani přítomnost toho děcka nezapůsobila tak šokujícím dojmem jako skutečnost, že holčička kromě úvodního pozdravu mluvila telerijsky. Tady, daleko od moře. Nebo už nebyl tak daleko a někdy v průběhu uplynulých dní úplně ztratil orientaci?

Když neodpovídal, zeptala se ho ještě jednou v quenijštině. Takže ne, pochopil. Dítě mluvilo oběma jazyky stejně dobře. Zřejmě bylo potomkem obou národů, jako synové a dcera princezny Eärwen. Prvním pohledem ho ohodnotilo jako jednoho z Lindar, proto začalo v telerijšině.

"Děkuji ti, dítě," vzpamatoval se natolik, že ve stejném jazyce odpověděl. Nenabídl si ani teď, i když ručku s košíkem neodtáhla. "Určitě ti dalo velkou práci tohle všechno nasbírat."

"Ó ne," zamžikala dlouhými řasami v nadšení, že přeci jenom hádala dobře, on je tím, za něhož ho měla, a rozumí. "Vůbec ne. Támhle je jich spousta. Jestli chceš, ukážu ti, kde rostou."

"Ty tady žiješ?" zeptal se. "Nevšiml jsem si žádného stavení."

"Náš dům je ve vedlejší zátoce. Chtěl bys ho vidět?" štěbetalo dítě neúnavně. "Určitě by se ti líbil. Mně se tu líbí víc než v Tirionu. Býváme tu celé léto."

Dům a tohle děvčátko, to znamená společnost. Přinejmenším jednu rodinu. Někoho, kdo by mu mohl doplnit zásoby potravin, nasměroval by ho, kudy dál, pokud zabloudil, a jistě by mu neodmítl poskytnout nocleh. Odpočinout si pod střechou už Ollotarno potřeboval.

"Jestli mi ho ukážeš, rád se podívám," odpověděl zdvořile a zvedl se na rozbolavěné nohy. Jedna z nevýhod těla, pomyslel si, vzdor té myšlence neuvěřitelně šťastný a vděčný dokonce i za ty rozedřené puchýře.

"Bolí tě chodidla?" postřehla okamžitě jeho kulhání, zvědavá, všímavá žabka. "Asi jdeš z daleka! Až se vrátí maminka, určitě něco najde, aby ti pomohla. Mně vždycky pomůže. Tohle taky pomáhá - vezmi si," znovu mu nastavila košík.

Ollotarno si tedy vzal. Lembasy byly výživné a nechutnaly špatně, ale zralé borůvky připomínaly jeho vlastní dětství. Pocítil neuvěřitelný stesk po rodičích a touhu po shledání. Jestli se konečně dostal do obydlenější části Amanu, nedělí ho od nich už tak velká vzdálenost a dlouhá doba.

Vedla ho a štěně pobíhalo kolem nich, dokud se neunavilo a nezačalo kníkat. Děvčátko se pro něj sehnulo.

"Mám ti ho nést?" nabídl se Ollotarno.

"Ne, vezmu ho sama," potřásla měděnými kudrnami. "Můj atto na tom trval. Když chci pejska, musím se o něj starat."

"Tak košík?"

"Máš ještě chuť? Vezmi si!" buď nepochopila, nebo žertovala. Nebyl si jistý, jestli by tak malé dítě už dokázalo vymyslet žert podobného druhu.

Po pár desítkách kroků se mu ztuhlé a bolavé svaly na nohou rozhýbaly natolik, že se přestaly ozývat při každém pohybu. K domu naštěstí nebylo tak daleko, aby se mu z nich znovu začala vytrácet síla a energie.

Bylo to stavení, jaká lze najít vprostřed lesů odpradávna. Celoročně obyvatelný srub s kamennou podezdívkou a rovněž z kamene vystavěnou stájí, v jakém mohl žít stejně dobře lovec jako řemeslník nebo učenec, který zde tráví nejteplejší období roku. Noldorské a telerijské prvky se v jeho vzhledu mísily ve vzácné harmonii, jako by se navzájem doplňovaly a vytvářely z tradičního cosi nového, domáckého a přitom působivého. Dům stál přímo u vody a od jeho západní strany nad hladinu vybíhalo zčásti kryté molo ústící do terasy nad jezerní hladinou, k jejímž sloupům byl přivázaný člun.

Jak přicházeli blíž, zaslechl Ollotarno charakteristické ťukání kamenických nástrojů. Na východní straně spatřil ke srubu přistavěný zděný přístřešek s otevřenou dílnou. Dovnitř z jejich úhlu pohledu vidět nebylo.

"Atto! Atto!" zakřičela jeho průvodkyně v quenijštině, takže pochopil, že stejně jako v případě Eärweniny rodiny bude lindarskou polovičkou manželského páru matka holčičky. "Někoho jsem našla v lese! Pozvala jsem ho k nám!"

Klepání kladívka ustalo a vzápětí se řemeslník vynořil z přístěnku, oprašuje si do zástěry ruce pokryté mramorovým prachem.

"Koho jsi přivedla, Tinwenárë?" zavolal nazpátek, vzhlédl - a zastavil se v půlce kroku jako přimrzlý na místě.

Ollotarno ztuhl úplně stejně. Nevěřícně zíral, jak dítě běží k Fëanárovu synovi, objímá ho, něco mu říká - vůbec nepostřehl, co vlastně - a on se vší mocí ovládne, odpoví klidným hlasem, pošle dcerku napřed dovnitř, narovnává se. Znovu otře dlaně o zástěru, teď už v docela nadbytečném gestu, jen aby je nějak zaměstnal. Z místa se nepohne.

"Lorde… Ollotarno…" nakonec je to on, kdo promluví. Fëanárovi synové nebyli nikdy z těch, kdo se snaží vyhnout nepříjemnostem. Ať už jakýmkoliv. "To je… Nečekané."

Poslední slovo okamžik hledal.

Teler s námahou spolkl slinu. Mohl by říci deset věcí, ale v hlavě měl najednou úplně prázdno. Napadlo ho jenom jediné, věta, již vyslovil na přivítanou přinejmenším stokrát, vlastně kdykoliv Fëanárova dvojčata v mírných časech Valinoru zavítala do Alqualondë. A to přesto, že dobře věděl, jak si z něho oba rusovlasí bratři budou kvůli tomu utahovat. Jako by se vrátil do minulosti, jako by se nestalo nic z toho, čím prošel - prošli oni všichni. Ani se nepozastavil nad tím, co tady Fëanárův syn dělá: nebylo snad jejich cílem vydat se přes moře za pomstou a za dobrodružstvím?

"Ty jsi Pityo, nebo Telvo?" zeptal se tedy jako kdysi.

Teď na něj zase nevěřícně hleděl Fëanárův syn.

"Telvo," řekl nakonec, i on podobným tónem, jako by se potkali někde v míru pod světlem Stromů. "Teď už si nás ale nespleteš. Jsem tu jenom já," dodal.

Nemohou na sebe takhle civět dlouho, to bylo jasné oběma. Když se nepohnou z místa, dítě si toho nejspíš všimne, vrátí se a bude se vyptávat.

"K tomu, co se stalo…" začal Telufinwë a zarazil se, protože Ollotarno promluvil zároveň s ním:

"Mohu dál?"

"Pojď, pokud pro tebe nebude příliš… bolestivé pobývat pod mou střechou," ustoupil Fëanárion na stranu. "Vím, jaké to je," řekl vzápětí. A na Telerův nechápavý pohled dodal: "Ta první cesta z Irmových zahrad. Dlouhá pouť, a tělo si dělá, co chce. Ty se alespoň nemusíš bát přijetí. Pojď dovnitř a posaď se. Jenom… Ona to neví," podíval se směrem k domu, kam odešla jeho dcerka.

Ollotarno se nedokázal ovládnout. Rozesmál se.

"Ovšemže neví," pokýval hlavou. "Všichni chráníme nevinnost svých dětí. Já jí to neprozradím."

"Děkuji," sklopil Fëanárův syn pohled.

"Telvo," řekl Ollotarno a překvapilo ho, jak upřímně to myslí, "měl jsem dost času… o tom přemýšlet. Necítím k tobě žádnou zášť. Jestli ti odpustil Námo, já v sobě nebudu pěstovat nenávist." Podíval se na něj, zpříma do očí. "Když mám tu příležitost, chci jít dál, a ne hledět do minulosti. A ty jsi mimochodem… Kde? Už v Alqualondë?"

Telvo potřásl hlavou.

"Ne. Krátce potom. Někdo říká… že to byla nehoda. Já si myslím, že mi osud prokázal laskavost. Kdybych žil déle, Přísaha by mi rozvrátila srdce, donutila mě k dalším zločinům a nakonec by mě zničila, jako mé bratry i otce."

"Nenazýval bych smrt laskavostí - ale věřím ochotně, že někdo to tak může cítit. A teď žiješ v lesích, mimo společnost, kdovíjak daleko od civilizace a vyděděný?"

"Uhm… Vlastně ne. Tak daleko od Tirionu nejsme a přes zimu pobýváme ve městě. Nebo když tam mám nějakou práci. Tinwë je tady šťastná, máme tu jezero a zvířata a mně je jedno, kde se zavřu do dílny, pokud je potřeba." Vzhlédl. "Jestli ti to nebude proti mysli, zůstaň přes noc. Ráno zapřáhnu, odvezu tě do Tirionu. Odpoledne tam můžeme být. Paní Eärwen se o tebe postará, zařídí, aby tě někdo vzal do Alqualondë, pokud to neudělá sama. Rád bych tě doprovodil až tam, ale to prostě nejde."

"Olwë ti neodpustil?" Olwë většinou promíjel každému, a když Valar dali najevo, že Fëanárova syna pokládají za dostatečně potrestaného i uzdraveného, bylo s podivem, že by tak neučinil Ollotarnův děd.

"Olwë mi odpustil," zavrtěl hlavou Telufinwë. "To není kvůli němu, proč nejsem ve vašem městě vítán… Já jsem… Hm. Nejspíš bys to měl vědět. Tinwë… Tinwë je tvoje neteř. Mám za manželku tvou sestru."

"Máš za manželku…" užasl Teler a hlas mu v údivu odezněl do ztracena. "Koho? Alquen? To nemůžeš myslet vážně!"

"Maiwen," opravil ho Ambarussa. "Alquen je řádně vdaná za pána z Lindar. To tvoje nejmladší sestra utekla s Fëanárionem, doslova. Pro ni je všechna ta bolest pocházející z minulosti míň osobní. Narodila se, až když se tvůj otec vrátil… Nu, potom, co se vrátil z Mandosu. A v tom je právě ta potíž. Když zjistil, že si vybrala mne… Nenesl to dobře. Dal jí vybrat: já, nebo její rodina. Zvolila mne, a tvůj otec se jí zřekl. Nic formálního, ne… Vzkázal jí, že jestli se vrátí domů a nebude o mně víckrát mluvit, je ochoten zapomenout, ale pokud se rozhodne zůstat v Tirionu, už není jeho dcera a ať se neopovažuje přijít mu na oči. Takže jsem zase vnesl svár a bolest do vašeho domu."

"Za starých časů otcové nebránili dcerám, aby si vyvolily manžela podle hlasu svého srdce," zamračil se Ollotarno.

"Za starých časů se elfové nezabíjeli mezi sebou," odpověděl Telvo s krutou upřímností. "Já jsem nezapomněl, že mám na rukou krev, ani čí krev to je, a tvůj otec na to také nemůže zapomenout."

"Ale přesto ses s ní oženil, proti vůli její rodiny," podotkl Ollotarno.

Telufinwë přikývl. "Milujeme jenom jednou za život. Mohl jsem se vzdát tvé sestry, mohl jsem ji přimět, aby mne opustila - jenže k čemu? Utekla za mnou do Tirionu, Ollotarno, když mi tvůj otec ukázal dveře a ji strčil pod zámek, aby se vzpamatovala. Riskovala skandál, nebo dokonce novou roztržku mezi Noldor a Teleri. Kdyby se vrátila domů, jenom bychom oba byli nešťastní, a klidu duše tvého otce by to nepomohlo - pochybuji, že by jí to zapomněl. Nakonec to byli Arafinwë a Eärwen, kdo stáli při naší svatbě na místě jejích rodičů. Mrzí mne to. Chtěl bych, aby to bylo jinak, protože jsme spolu za příliš vysokou cenu, a platíme všichni. Ale přesto si myslím, že jsme se rozhodli správně. Nezmiňuj se ale raději, až budeš doma, že jsi nás viděl. Tvůj otec by to asi nerad slyšel."

"Takže neví ani o Tinwë?"

"Od nás ne, ale je pravděpodobné, že se to dozvěděl od Findaráta, Eärwen nebo od tvého děda. Hned na začátku nám vzkázal, že není Finwë, aby se dal oblomit dítětem, a tak jsme ho nechtěli dráždit pokusem."

Ollotarno si přebíral ty informace v hlavě, ještě když ho jeho hostitel usadil do křesla v největší místnosti srubu, šel rozdělat oheň a přichystat občerstvení. Tinwenárë si vedle krbu hrála na podlaze se štěnětem, obrázek domácí pohody a šťastného dítěte. Občas se po návštěvníkovi ohlédla, usmála se a on si teprve teď povšiml známých rysů v drobné dětské tvářičce: Měla oči jako jeho matka. Vůbec se podobala Lindar více než Noldor - jemnými rysy, barvou očí i tvarem úst. Jen bylo potřeba odhlédnout od ohnivých vlasů. Cítil se podivně podvedený: najednou měl dospělou sestru a neteř, a přitom byl pro oba cizinec. A nedokázal pochopit, jak se mohl jeho otec, právě ten, který tolik miloval jeho a Alquen, vzdát vlastní dcery. Nedat jí požehnání pro krok tak důležitý, jako je uzavření manželství.

Telvo donesl vodu na umytí a vrátil se do kuchyně pro ohřátou polévku, doma pečený chleba a sýr. Všechno to chutnalo tak skvěle, že se Ollotarno na okamžik rozhodl pustit starosti z hlavy. Nakonec se přece jenom zeptal:

"A Maiwen není doma?"

"Jela na jezero, rybařit," řekl Telvo. "Měla by se vrátit co nevidět. Bojím se, že jí chybí moře a tohle je jenom chabá náhražka."

"Pochopil jsem správně, že se Olwë nepostavil proti vašemu sňatku?"

"Tak nějak. V každém případě se rozhodl nezasahovat a zkrotil těch pár, kdo v Alqualondë nejhlasitěji křičeli o tom, že jsem jejich princeznu odvlekl násilím, jako to můj bratr zkusil s dcerou Olwëho bratra tam, v Beleriandu. On, Findaráto a Eärwen to nějak navenek urovnali." Odmlčel se. "Tvůj děd je moudrý. Možná že nesouhlasil, ale ponechal si své názory pro sebe. Píše pravidelně Maiwen, naší dceři posílá dárečky k výročí početí."

"Jaká je - moje sestra? Paličatá, to už jsem pochopil. A ještě?"

"Báječná," Telvův výraz roztál a Ollotarno si uvědomil, že zná ten pohled. Zjevně měl co dělat se dvěma zamilovanými blázny. "Je svéhlavá, to máš pravdu, ale v dobrém slova smyslu, možná trochu zbrklá, ale každopádně upřímná. Moc hezká, Tinwenárë je celá po ní, až na ty vlasy. A šikovná - dům jsme navrhovali a stavěli spolu. Nedovedu si představit, že by se ti nelíbila."

"Měl bych ti tedy teď říkat ,bratřeʻ?" usmál se křivě Ollotarno.

"To po tobě nemohu chtít," zvážněl Fëanárův syn a do jeho pohledu se vloudil smutek. "A tvůj otec by ti dal co proto, kdybys o tom jenom uvažoval."

V té chvíli uslyšeli venku, z dřevěného mola nad jezerem, kroky. Holčička byla na nohou první a hned se hnala ke dveřím, které patrně vedly ke konstrukci nad vodou.

"Mami! Mami!" přešla do telerijštiny. "Máme návštěvu!"

"A kdo přijel?" ozvalo se z druhé strany. "Tvoje babička? Nebo strýček Ingoldo? Doufám, že ten ne, ještě nemám hotové, co jsem mu slíbila…" I hlas měla podobný jako Ollotarnova matka, a když vkročila dovnitř, zjistil, že se jí podobá celá.

Stříbřité vlasy Olwëho potomka, šedozelené, mořské oči, stejné, jako měla její malá dcera. Zachvátila ho nová vlna stesku. Těšil se, až zase uvidí rodiče, a zároveň ho bolelo, oč se sami připravili.

Maiwen přivezla pevný, hlínou vymazaný košík s rybami, ze kterého kapala na dřevěnou podlahu jezerní voda. Telvo jí ho vzal z ruky, druhou paží ji objal a políbil ji na tvář. Pohledem zabloudila k hostu a obočí se jí nadzdvihlo překvapením, jako by se ptala sama sebe, odkud ho zná.

"Maiwen," ustoupil jí její manžel z cesty, "to je Ollotarno. Tvůj bratr."

Ollotarno neměl původně vůbec v úmyslu zdržet se v Telufinwëho domácnosti tak dlouho, ale nakonec zůstal tři dny. Telvo nepřeháněl, jak to dělá většina zamilovaných - s Maiwen měl skoro okamžitě pocit, jako by se znali léta, doslova cítil jejich vzájemné pouto. Vyprávěla mu o rodičích, o Alquen i druhé sestře Aiwen, již také neznal, o událostech, k nimž došlo v Alqualondë i v celém Valinoru, a on jasně viděl smutek v jejích očích. Všechno jí to chybělo, její štěstí bylo hořkosladké, mrzelo ji, jak ublížila rodičům - ale nelitovala toho, co tím získala.

"A přitom kdyby byl otec jenom trošku vstřícnější," řekla mu, zatímco seděli na terase nad jezerem, nohy spuštěné nad vodní hladinu, "nemuselo se nic z toho stát. Kdyby jen dal Ambarussovi šanci… Já vím, co se kdysi stalo a vím, že to bylo hrozné, ale nechápu, prostě nechápu, jak někdo může zahodit budoucnost kvůli minulosti. Ambarussa by kvůli mně byl ochoten podniknout cokoliv, odprosit otce, pokořit se, jenom by nám naši museli trošičku vyjít vstříc. Mohli jsme bydlet v Alqualondë. Měli bychom tam dost práce a já jsem si jistá, že by si Telva lidé nakonec taky zamilovali. Odpustili by mu, a on by konečně dokázal odpustit sám sobě. Jenomže nic z toho se nestalo kvůli otcově tvrdohlavosti. Nic jiného jsem se nedozvěděla, než že od Fëanárova syna nemůžu čekat nic dobrého. Jednou vrah, vždycky vrah, řekl mi. Nakonec ublíží i mně, jako jeho bratři ublížili otci, připravili ho o život, o syna… Och!" došlo jí, co řekla. "Promiň! Nechtěla jsem tě ranit."

"Já vím, že ne. Chápu, že pro otce bylo těžké čekat na můj návrat tak dlouho. Teď je mi ale jasné, že jsem ten čas potřeboval. Nejspíš by ho býval potřeboval i on." Zamyslel se. "Promluvím s ním, Maiwen. Třeba ho dokážu obměkčit. Dvojčata… Ambarussar kdysi do Alqualondë často jezdili. Já a ostatní kluci jsme se s nimi přátelili. Já přece vím, že tvůj muž má dobré srdce, a ty nešťastné události, které nás všechny tíží jako kámen, nezavinil. Tehdy to bylo… jiné. Věci se nějak děly mimo naši vůli. Jsem si docela jistý, že se to týká i jeho."

"To je marné, Ollotarno. Otec už se rozhodl, poslouchat tě nebude."

Třeba ano, pomyslel si. Třeba přece. Návrat ztraceného syna by mohl být tím kamínkem, který pohne horou.

Poslední odpoledne strávil ve společnosti Tinwë. Dítě bylo živé, neposedné a povahou nesmírně připomínalo svého otce v dobách, kdy byl sám malý chlapec. Svazek, který byl požehnán tak krásným plodem, nemůže být prokletý, pomyslel si Ollotarno, když děvčátko pozoroval při hře, sbírání lesních plodů i potom, když z nasbíraných borůvek s matkou pekla koláč.

"Telvo," obrátil se na svého hostitele, který se navečer vrátil ze své dílny - Ollotarno už stačil zjistit, že pracuje na nějaké soše, zatím ve stádiu zrodu. "Vzpomínám si, že jsi kdysi docela dobře kreslil - určitě máš nějaký obrázek své dcerky. Dal bys mi ho? Nějak mi přirostla k srdci." V tom nelhal, i když měl samosebou druhý, vedlejší plán. Ne, to dítě by nemělo zůstávat bez své širší rodiny. Dovedl si představit, jak šťastná by byla jeho matka, kdyby mohla mít vedle sebe takové vnouče.

Ukázalo se, že obrázků má Telufinwë celou řádku, od podobenek malého nemluvněte po portréty své dcery, jak vypadala teď. Všechny byly povedené, mnohem lepší, než jak kreslil kdysi, což Ollotarno neváhal říci nahlas.

"To proto," pokrčil rameny Ambarussa, "že jsem přestal plýtvat časem a energií na věci, k nimž nemám žádné předpoklady, ale mému otci se zdály jako středobod vesmíru. Teď se soustřeďuju na to, co mi jde, co mě baví - a co nás uživí," tomu poslednímu se usmál. "Arakáno postavil v Tirionu knihtiskárnu. Dělal jsem mu podklady a obrázky ke spoustě dětských knížek."

Ollotarno se už předtím z rozhovorů se sestrou a jejím manželem dozvěděl, že z celé té spousty Finwëho vnuků a vnuček se z Mandosu vrátili jenom tři, jeden potomek od každého Finwëho syna: Telvo, Findaráto a jejich bratranec Arakáno. Naživu zbyla po Morgothově porážce jediná Artanis, a ta dosud zůstávala za mořem - a snad ještě Kánafinwë, i když o něm se zprávy různily. Fëanárova výprava do Beleriandu byla zjevně postižená zlým osudem od prvopočátku. Zbývající tři bratranci si teď byli bližší než kdykoliv předtím a starali se jeden o druhého až s dojemnou péčí. Ingoldo v Alqualondë urovnával Telvovy problémy, Arakáno mu dával smysluplnou práci, která ho zjevně bavila a v které vynikal, byť o nutnosti uživit rodinu nemohlo být ve skutečnosti řeči - Noldóran by jistě nenechal svého synovce a neteř strádat nouzí. Vyděděný nebo ne, Fëanárův nejmladší syn byl pořád princ z Finwëho rodu. Za starých časů by si Elulindo považoval takového muže pro svou dceru - slušného, pilného, se smyslem pro rodinu a nadto vznešené krve. Bratrovražedná řež v Alqualondë všechno změnila, a Ollotarno si uvědomoval, jak mu samotný ten prostý fakt vadí. Ne, věci už nikdy nebudou stejné jako dřív, i kdyby se snažil sebevíc - ale to neznamenalo, že nemohou být zase hezké. Byl odhodlaný to zkusit. Za pomoci všech prostředků, které měl po ruce.

Vybral si jeden ze spousty portrétů své neteře a nechal Telva, aby mu ho pečlivě vložil do rámečku a desek na ochranu před zmačkáním a poničením.

Když druhý den Ambarussa odvezl švagra vozem do Tirionu, vysadil ho na nádvoří Arafinwëho královského paláce a sám se chystal, že se vydá na noc za město ke své matce, bylo Ollotarnovi skoro líto, že se už loučí. S ním, i s ohnivou jiskřičkou Tinwë, která je doprovázela a celou cestu se je neúnavně snažila bavit, vyvolat úsměv na jejich tvářích. A dařilo se jí to.

"Budu rád, když o vás uslyším," řekl Telvovi, a myslel to vážně. A pak Fëanárova syna po krátkém zaváhání objal, bez ohledu na upřené pohledy. Nebo jim navzdory. "Napiš mi, jak se vám vede, bratře. A děkuji za pomoc." Obrátil se na Tinwë, zvedl ji do náruče a políbil na tvář. "Pozvu tě k sobě domů, co říkáš? Abys viděla moře. Bude se ti líbit."

Děvčátko ho objalo.

"To bych moc ráda, strýčku. Přivezu ti dárek." Oplatila mu polibek. "A pozvi i maminku. Aby už nebyla smutná, když se jí někdy stýská."

"Ollotarno…" ozval se Fëanárion. "Neslibuj jí nic, co nebudeš moci splnit."

"Nebudu moci? Jenom nepodceňuj mé schopnosti, Telvo. Ještě mne málo znáš, když nevěříš, že dokážu, co si umanu. Ve skutečnosti jsem stejně tvrdohlavý jako můj otec a tvoje žena. Nechci žít zbytek věčnosti bez své sestry a bez své neteřinky," pohladil dítě po rusých vláscích. "A bez přítele. Uvidíš."

Zatím však bylo vidět jen to, že Telvo chce něco poznamenat, ale polyká slova a místo nich se trochu nuceně usmívá.

"Tak hodně štěstí… Bratře."