Jedna krev - 3. kapitola

A máme tu další kapitolu povídky Jedna krev. Užijte si čtení a nezapomeňte zanechat komentář, ať má autorka povídky nějakou zpětnou vazbu a ví, jestli se její tvorba líbí. :-)

---

Černovláska seděla na dřevěné pryčně zavěšené v klaustrofobické cele a znuděně si pohazovala prstenem. Když se v chodbě začaly ozývat kroky, instinktivně šperk chytila, trhla hlavou a ruku stáhla k pravému boku. Před její celou se zjevil zlatovlasý strážce a upřel na ni světle hnědé oči. Důstojně se narovnala a odvrátila se, nestála ani o posměch ani o nenávistné pohledy.
,,Kdo jsi?" zeptal se jí zvědavě.
,,Proč bych ti to měla říkat?" opáčila mu a očima probodávala kamennou stěnu. ,,Protože jsem se ptal." Když mu řekneš, kdo jsi, aspoň tě nechá na pokoji, ozval se v hlavě hlásek. Může to být ale i poslední možnost, jak se trochu pobavit, prohlásil jiný dotěrně. ,,Chceš hádanku?" vypustila z pusy to první, co ji napadlo. ,, Cože?!" ,,Hádanku," opakovala trpělivě, znovu se na něj otočila a v očích se jí dětinsky zalesklo. ,,Asi se tu hodně nudíš, co?" usoudil. ,,Tak mi alespoň pověz, za co tě zavřeli." ,, Nejspíš za to, že existuju," povzdechla si dívka a nadšení z ní rázem vyprchalo. ,,Že existuješ? To přece nedává smysl." ,,Pro někoho možná, já jsem ale dle tvého krále vrah s prsty na strunách," usmála se smutně. ,,Fëanoriel," vydechl lehce zděšeně strážce. ,,Toť můj původ," pokývala hlavou a zahleděla se na své ruce. ,, Takže jsi vrah rodných?" vykvikl nepřirozeně vysokým hlasem. ,,Jen kdybys mi k tváři vystrašeného králíka přilepil do ruky meč," konstatovala a hlava jí předhodila další vzpomínky.

XXX

Jako mramorové sochy stály děti na pahorku tyčícím se nad Alqualondë. Nemohly se ani pohnout, křičet nebo se rozplakat. Nevěděly, co se děje, a Finrod, který stál za nimi, nevypadal, že ano.
"Co, co, co se stalo?" zakoktal Tyelpo.
"Fëanáro," hlesl nejistě Finrod.
"Nechápu to!" vykřikl chlapec a vytrhl se z Findarátova sevření.
"Pojďte," hlesl jejich starší bratranec a Tyelpo s Tantilwen ho pomalu následovali. Sešli z kopce dolů k vyvražděnému městu. Tantilwen tiše plakala a rukou si zakrývala oči, aby se nemusela dívat do tváří mrtvých Teleri.
"Proč to udělali?" vzlykla.
Otřesený Finrod sotva slyšitelně zašeptal:
"Já nevím, Nandellë, Fëanáro... On je schopen všeho."
Tyelpovi po tváři stekla stříbrná slza. Na nábřeží spatřili Fëanára, jemuž se po tváři šířil hrozivý úsměv. V ruce držel zkrvavený meč a krev měl rovněž na šatech a v obličeji. Děti zděšeně vykřikly.
"Cos to udělal!" hlesl Finrod, sklánějící se nad jedním z mrtvých. Fëanárovi se na tváři objevil hrozivý škleb.
"To není má chyba, neměli mi vzdorovat!" vykřikl.
"Jen kvůli tomu!?"
Nezdálo se, že by Fëanor svého synovce vnímal.
"Nandellë," ozvalo se za dívkou. Trhla sebou. Stál za ní její otec. Zbraň již neměl tasenou, ale vlasy, které mu splývaly zpod přilby na záda, měl slepené krví. Oblečení také. Udělala pár kroků dozadu.
"Zlatíčko, pochop to, prosím tě," chytil dívku za ruku. Vytrhla se mu a zděšeně pohlédla na svou dlaň. Byla ulepená od krve. Rychle se otočila a s pláčem se rozeběhla pryč. Opustila město a stanula na písčité pláži. Moře na ni vyvrhovalo krev a mrtvá těla. Připadala si jako ve zlém snu, jenže se nemohla probudit. Zaslechla tiché kroky a otočila se. Tyelpo. Mlčel a odvracel zrak od moře. Plakali.

XXX

Ani jeden z nich nezůstal nepoznamenán hrůzami, které museli zažít, a oba litovali, že vůbec odešli z Tirionu. Jejich dětství skončilo v Alqualonde. Nebyly to už veselé děti z blažených časů, se světlem stromů zemřeli i Tyelpo a Nandellë.

XXX

Tantilwen probudil křik. Zvedla se z pláště, na kterém spala, a přehodila si přes ramena vlněný kabátek. Vyšla před stan, kde ji do očí uhodilo prudké světlo, na které si po Zatmění odvykla. Nebylo to však čisté světlo, jaké vydávaly Stromy, doprovázel ho žár a pach kouře. Hořely lodě. Dívka se prodírala davem, až se dostala ke břehu, čím blíž ale byla, tím hustější se jí dým zdál. Přimhouřila oči a pokusila se rozeznat obrysy lodí, její periferní vidění však postřehlo něco jiného. Kolem trupu jednoho z alqualondských plavidel se pomalu pohybovalo sotva zaznamenatelné tělo. Dřív, než ji někdo z okolostojících stačil zadržet, sundala si kabátek s botami a vklouzla do studené vody. V duši ji tížil podivný znepokojivý pocit, zpětně jí docházelo, že to mohla být předtucha. Plavala stále blíže k hořícím lodím. Kouř ji štípal v očích a oheň jí spaloval tváře, každou chvíli se celá potápěla pod vodu, aby je zchladila. Vedro už bylo k nevydržení a dým ji dusil. Odvrátila se, zhluboka se nadechla a potopila znovu. Vytrvale plavala až k tělu, které pod vodou uchopila a táhla ho zpět. Brzy jí ale začal docházet dech. Vynořila se a s obtížemi doplavala na břeh. Na mělčině tělo pustila, aniž by zjišťovala, o koho se jedná, a plácla sebou do vody. Něčí ruce ji uchopily a posadily do písku. Teprve teď se podívala do prázdné tváře uhořelého a vykřikla zděšením. Byl to její strýc Telvo, později v historii známý jako Amrod.

XXX

Trhla sebou a zalapala po dechu. Opět se jí před očima zjevilo vypálené město, prázdné oči mrtvých Teleri, písek nasáklý krví. Křičela. Hořící lodě, tělo plující kolem trupu jedné z nich. Kouř. Žár...
"Nandellë," někdo jí třásl ramenem. "Zlé sny?" zeptal se.
" Ano, Celebrimbore. Zas se mi to vrací." Posadila se.
"Znám to," pokýval hlavou. "Alqualondë. A Losgar, že?"
Sklopila oči. "Je to tak dávno, a přece vidím zřetelně každý detail."
Objal ji kolem ramen.
"Nemysli na to. Zkus zapomenout."
"Tu noc mám vrytou do paměti," hlesla. "Navždycky."

XXX

,,Jsi v pořádku?" ozvalo se náhle kdesi nad její hlavou.
,,Dej mi pokoj," zavrčela podrážděně a zalezla do nejtemnějšího koutu cely. Hlava jí třeštila a před očima se jí míhaly obrazy minulosti. Musím se z toho vyléčit, usmyslela si. Nejde přece, aby neustále propadala vzpomínkám a mizela z reality.