Po dlouhé odmlce, za kterou se velmi omlouváme všem čtenářům i autorům děl, čekajících na zveřejnění, se opět vracíme k vydávání a zveřejňujeme druhou kapitolu povídky Jedna krev, kterou pro Vás napsala Indil. Další kapitoly by již měly být zveřejňovány v pravidelných intervalech. Přejeme vám pěkné čtení!
Velitel ji táhl do trůního sálu, svíraje její pravé nadloktí . Shodou náhod ji držel zrovna na jizvě z jejího dětství. Opět se usmála. Vešla do veliké místnosti a znuděně si prohlížela výzdobu. Králi, který ji probodával pohledem, nevěnovala pozornost. Vzápětí s ní její věznitel mrštil o podlahu. Chtěla se zvednout, ale stráže ji donutily klečet. I slepý by na ní viděl, jak se jí to protiví.
,,Nerozuměla jsi snad mým slovům, Vražedkyně? Nebo ti jen dělá radost porušovat vůli vyšších, než jsou Feanorejci s rukama od krve?" promluvil na ni Thranduil.
Nejdřív ho přejela skeptickým pohledem a pak bezvýrazně zahučela. ,,Tantilwen, jmenuji se Tantilwen."
Šokovaně se na ni podíval a pak s odporem řekl: ,, Myslíš snad, že tě budu oslovovat jménem od tvého prokletého otce? Od vraha s temnou duší, co vraždil v mém domově nevinné ženy s dětmi? Od..."
,,Ticho, nemluv o mém otci, vytrpěl si své!" zakřičela Tantilwen.
,,Tak dost," vyjekl král hystericky. ,,Je mi jedno, proč procházíš Hvozdem, tady tvá cesta skončila!"
,,Je to důležité," prosila nešťastně. ,,Pusťte mě a já už vaším lesem víckrát neprojdu, prosím!"
,,Na to jsi měla myslet dřív, odveďte ji, hned!" přikázal. Stráže ji chytly v podpaží a táhly do podzemí. Vrazily ji do jedné z klaustrofobických cel, přibouchly dveře a otočily klíčem. Tantilwen se pověsila na mříže. V modrých očích měla zoufalství. Nikdy nedojde svého cíle. Nikdy nenajde svého otce. Navždy zůstane v podzemí paláce v Zeleném hvozdě.
Plácla sebou na dřevěnou postel. Chtěla, aby všechno bylo jako dřív. Chtěla kompletní rodinu a domov jako v jejích raných létech. Přála si vidět oba své rodiče šťastné, jako když se seznámili, když byl svět mladý a bezstarostný...
,,Nerozuměla jsi snad mým slovům, Vražedkyně? Nebo ti jen dělá radost porušovat vůli vyšších, než jsou Feanorejci s rukama od krve?" promluvil na ni Thranduil.
Nejdřív ho přejela skeptickým pohledem a pak bezvýrazně zahučela. ,,Tantilwen, jmenuji se Tantilwen."
Šokovaně se na ni podíval a pak s odporem řekl: ,, Myslíš snad, že tě budu oslovovat jménem od tvého prokletého otce? Od vraha s temnou duší, co vraždil v mém domově nevinné ženy s dětmi? Od..."
,,Ticho, nemluv o mém otci, vytrpěl si své!" zakřičela Tantilwen.
,,Tak dost," vyjekl král hystericky. ,,Je mi jedno, proč procházíš Hvozdem, tady tvá cesta skončila!"
,,Je to důležité," prosila nešťastně. ,,Pusťte mě a já už vaším lesem víckrát neprojdu, prosím!"
,,Na to jsi měla myslet dřív, odveďte ji, hned!" přikázal. Stráže ji chytly v podpaží a táhly do podzemí. Vrazily ji do jedné z klaustrofobických cel, přibouchly dveře a otočily klíčem. Tantilwen se pověsila na mříže. V modrých očích měla zoufalství. Nikdy nedojde svého cíle. Nikdy nenajde svého otce. Navždy zůstane v podzemí paláce v Zeleném hvozdě.
Plácla sebou na dřevěnou postel. Chtěla, aby všechno bylo jako dřív. Chtěla kompletní rodinu a domov jako v jejích raných létech. Přála si vidět oba své rodiče šťastné, jako když se seznámili, když byl svět mladý a bezstarostný...
XXX
Mladičká Tataiwe kráčela tirionskou ulicí po boku své neustále brebentící kamarádky. ,Zrovna včera jsme s Iselven viděli tu husu Imril, která si o sobě myslí kdovíco jen proto, že je její otec vrchní rádce, jak se snaží udělat dojem na prince Cánafinwëho. Jak se před ním natřásala ta nána pitomá, o ni by Pěvec ani kovadlinu neopřel..." Z jejího rozhořčeného monologu byla znát jistá žárlivost, protože, jak si Tataiwe v duchu pomyslela, o její přítelkyni Sílariel by tu kovadlinu taky neopřel, hlavně proto, že by si jí ani nevšiml. Nahlas to neřekla, jen něco neurčitě zahučela.
Dorazily k velkému domu na předměstí a vzaly za klepadlo ve tvaru orlí hlavy. Tataiwe s ním třikrát uhodila o dubové dveře. Otevřela jim rozesmátá zlatovláska, která neustále pohazovala bujnými kadeřemi. Nejspíš si myslela, že je to přitažlivé. Byla to poloviční Vanyarka Ealuine. S úsměvem je pozvala dovnitř a dovedla je do salónu, kde stály tkalcovské stavy a vyšívací rámy. Tataiwe si k jednomu z nich sedla a kriticky si prohlédla rozdělanou řezbu se dvěma Stromy, z nichž byl zatím hotov jen Telperion, a vzápětí se podívala na nákres. Jakmile se usadily i Sílariel s Iselven, začaly okamžitě znovu pomlouvat, takže přestala vnímat a oddala se svým myšlenkám.
,, Tataiwe, posloucháš nás vůbec?" ozvala se náhle Sílariel.
"Ach, ovšem" uculila se roztomile a znovu přestala vnímat. Také zbožňovala Cánafinweho hudbu, jen neměla potřebu svůj obdiv sdílet se Sílariel. Obě dívky zřejmě zaníceně diskutovaly o tom, jak včera šmírovaly Cánafinweho u zdi Feanárových zahrad.
"To bylo TAK překrásné!" vzdychla zasněně Ealuine a kmitala člunkem natolik rázně, že málem vypíchla Tataiwe oko. Ta si pro jistotu odsunula svou práci dál od ní.
"Já ho dokonce viděla!" pochlubila se Sílariel.
"Myslíš jak jsi lezla po psím vínu a natrhla sis ty krásné fialové šaty?" zvedla Ealuine tázavě obočí. Sílariel lhostejně mávla rukou. Takhle to bylo vždycky. Pokaždé, když ho některá z jejích povedených kamarádek jen letmo zahlédla, bylo kolem toho přespříliš řečí. A když se Sílariel nějak podařilo získat Cánafinweho autogram, básnila o tom ještě měsíc. Tataiwe druhorozeného Feanáriona také obdivovala, zbožňovala jeho hlas, nedostala se ovšem do toho extrému, aby omdlívala ve chvíli, kdy začne zpívat. Nepochybovala ovšem, že její kamarádky by toho schopné byly. Zřejmě na to byl ale zvyklý.
"Tataiwe, posloucháš mě?" ozval se Sílarielin rozzlobený hlas znovu, čímž ji vytrhl z přemýšlení.
"Zrovna jsme si s Ealuine říkaly, že bychom mohly zase nakukovat přes zídku do zahrady, jestli tam Cánafinwe nebude" Tataiwe rozhněvaně zavrtěla hlavou. Vůbec se jí nelíbilo chování jejích kamarádek a ostatních holek v Tirionu. Každému by se mělo nechat jeho soukromí.
"Fajn, tak my půjdem samy," Ealuine se zatvářila nadšeně a v očích jí tančili rarášci. Tataiwe se jenom znechuceně ušklíbla, věděla, že jejich rozhodnutí stejně nezmění.
,,Ty se prý půjdeš učit k Nerdanel sochařství a dřevořezbu," změnila Sílariel téma a visela na ní pohledem.
,,Rodiče říkají, že to bude nejlepší," pokrčila rameny.
,,Takže ho budeš vídat?"
,,Možná," zavrčela.
,,Musíš nám to pak vyprávět," vyhrkla Ealuine.
,,Jasně," kývla a znovu vypla.
Dorazily k velkému domu na předměstí a vzaly za klepadlo ve tvaru orlí hlavy. Tataiwe s ním třikrát uhodila o dubové dveře. Otevřela jim rozesmátá zlatovláska, která neustále pohazovala bujnými kadeřemi. Nejspíš si myslela, že je to přitažlivé. Byla to poloviční Vanyarka Ealuine. S úsměvem je pozvala dovnitř a dovedla je do salónu, kde stály tkalcovské stavy a vyšívací rámy. Tataiwe si k jednomu z nich sedla a kriticky si prohlédla rozdělanou řezbu se dvěma Stromy, z nichž byl zatím hotov jen Telperion, a vzápětí se podívala na nákres. Jakmile se usadily i Sílariel s Iselven, začaly okamžitě znovu pomlouvat, takže přestala vnímat a oddala se svým myšlenkám.
,, Tataiwe, posloucháš nás vůbec?" ozvala se náhle Sílariel.
"Ach, ovšem" uculila se roztomile a znovu přestala vnímat. Také zbožňovala Cánafinweho hudbu, jen neměla potřebu svůj obdiv sdílet se Sílariel. Obě dívky zřejmě zaníceně diskutovaly o tom, jak včera šmírovaly Cánafinweho u zdi Feanárových zahrad.
"To bylo TAK překrásné!" vzdychla zasněně Ealuine a kmitala člunkem natolik rázně, že málem vypíchla Tataiwe oko. Ta si pro jistotu odsunula svou práci dál od ní.
"Já ho dokonce viděla!" pochlubila se Sílariel.
"Myslíš jak jsi lezla po psím vínu a natrhla sis ty krásné fialové šaty?" zvedla Ealuine tázavě obočí. Sílariel lhostejně mávla rukou. Takhle to bylo vždycky. Pokaždé, když ho některá z jejích povedených kamarádek jen letmo zahlédla, bylo kolem toho přespříliš řečí. A když se Sílariel nějak podařilo získat Cánafinweho autogram, básnila o tom ještě měsíc. Tataiwe druhorozeného Feanáriona také obdivovala, zbožňovala jeho hlas, nedostala se ovšem do toho extrému, aby omdlívala ve chvíli, kdy začne zpívat. Nepochybovala ovšem, že její kamarádky by toho schopné byly. Zřejmě na to byl ale zvyklý.
"Tataiwe, posloucháš mě?" ozval se Sílarielin rozzlobený hlas znovu, čímž ji vytrhl z přemýšlení.
"Zrovna jsme si s Ealuine říkaly, že bychom mohly zase nakukovat přes zídku do zahrady, jestli tam Cánafinwe nebude" Tataiwe rozhněvaně zavrtěla hlavou. Vůbec se jí nelíbilo chování jejích kamarádek a ostatních holek v Tirionu. Každému by se mělo nechat jeho soukromí.
"Fajn, tak my půjdem samy," Ealuine se zatvářila nadšeně a v očích jí tančili rarášci. Tataiwe se jenom znechuceně ušklíbla, věděla, že jejich rozhodnutí stejně nezmění.
,,Ty se prý půjdeš učit k Nerdanel sochařství a dřevořezbu," změnila Sílariel téma a visela na ní pohledem.
,,Rodiče říkají, že to bude nejlepší," pokrčila rameny.
,,Takže ho budeš vídat?"
,,Možná," zavrčela.
,,Musíš nám to pak vyprávět," vyhrkla Ealuine.
,,Jasně," kývla a znovu vypla.
XXX
Tataiwe s Nerdanel vstoupily do dílny, kterou zaplňovaly sochy a obrazy v různých stádiích vývoje.
,,Tvoji rodiče tedy chtějí, abych tě naučila sochařství," položila rusovlasá žena řečnickou otázku.
,,Ano, paní," přikývla souhlasně dívka.
,, Smím se zeptat, jak máš k tomuto řemeslu blízko?"
,,Mám ráda řezbařinu."
,, Výborně, to budeš umět pracovat i s měkčím kamenem," usmála se.
,,Tak," vzdychla Nerdanel a setřela si pot z čela. ,,Jde ti to dobře, nechceš si dát pauzu? Je tady strašné vedro."
,,Ráda," kývla Tataiwe a odložila dláto na stoličku.
,,Tady máš," podala jí lavór s čistou vodou a dívka si v něm umyla ruce od rozdroleného pískovce.
Vyšly z dílny a zakrátko se ocitly v prostorné kuchyni s jídelnou. Z patra se ozývala hra na harfu, křik a chvílemi i štěkot psa. ,, Něco k pití?" zeptala se Nerdanel, aniž by to vnímala.
,,Ano, děkuji," usmála se Tataiwe nervózně.
Nerdanel před ni na stůl postavila limonádu a vyzvala ji, ať si sedne, což udělala. ,,Co to tam nahoře zase vyvádějí," založila Nerdanel ruce v bok. ,,A to jsou doma jen dva," poznamenala směrem k Tataiwe. ,,Tyelcormo, uklidni si toho psa nebo ho aspoň vyhoď na zahradu!" zakřičela, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek. ,,Omluvíš mě?"
Tataiwe kývla a pozorovala rozzlobenou ženu jak stoupá nahoru po schodech. ,,Macalaure!" ozvalo se vzápětí do neutichajícího štěkotu. ,,Nebudeš mít větší klid, když půjdeš někam ven?"
,,Je fakt, že takhle se mi pracuje špatně," potvrdil druhý hlas patřící Maglorovi. Vzápětí se ozval zvuk tříštící se keramiky.
,, Tyelcormo!" zaječela rozčileně do dusotu nohou na schodech. Do jídelny vběhl černovlasý mladík s přenosnou harfou v ruce a zarazil se v půli kroku, když spatřil culící se Tataiwe. Ta vstala, a přestože se jí tajil dech, k němu došla.
,,Princi Cánafinwe," usmála se plaše a lehce sklonila hlavu. ,,Jsem Tataiwe, tvá matka se domluvila s mými rodiči na mé výuce," objasnila mu zdvořile svou přítomnost a snažila se nezačít červenat.
,, Rád tě poznávám," usmál se také, když z tváře shodil tupý okouzlený výraz.
,,To já taky, přisvědčila.
,,Tak je možné že bychom se tu vídali častěji, že?" zeptal se s jakousi nadějí v hlase.
,,Jistě." Ve chvíli, kdy odešel, si kecla zpátky na židli a tělem jí projel blažený pocit.
,,Jaké to bylo?" vystřelila směrem k ní Sílarielina otázka, jakmile vklouzla do salonku v domě Ealuininých rodičů.
,,Fajn," pokrčila rameny. ,,Paní Nerdanel je milá a umí učit, takže prima."
,,A co Cánafinwe?" vyhrkla Ealuine a přestala se věnovat rozetkané látce.
,,Viděli jsme se," zavrčela podrážděně.
,,Mluvilas s ním?"
,,Jo."
,,Jen zdvořilostní fráze, nebo něco neformálnějšího?"
,,Máš autogram?"
,,Proč, u všech Valar?!"
,,Slyšelas ho zpívat?"
,, Dejte mi laskavě pokoj!" vykřikla rozzlobeně a sevřela dláto v pěsti. ,,Nechte toho výslechu, a přestaňte ho sledovat, co nějaké soukromí?" Dívky zůstaly zaraženě stát, a teprve když se Tataiwe postavila ke své řezbě, se posadily ke stavům a začly znovu tkát. Tohle od ní nečekaly.
,,Tvoji rodiče tedy chtějí, abych tě naučila sochařství," položila rusovlasá žena řečnickou otázku.
,,Ano, paní," přikývla souhlasně dívka.
,, Smím se zeptat, jak máš k tomuto řemeslu blízko?"
,,Mám ráda řezbařinu."
,, Výborně, to budeš umět pracovat i s měkčím kamenem," usmála se.
,,Tak," vzdychla Nerdanel a setřela si pot z čela. ,,Jde ti to dobře, nechceš si dát pauzu? Je tady strašné vedro."
,,Ráda," kývla Tataiwe a odložila dláto na stoličku.
,,Tady máš," podala jí lavór s čistou vodou a dívka si v něm umyla ruce od rozdroleného pískovce.
Vyšly z dílny a zakrátko se ocitly v prostorné kuchyni s jídelnou. Z patra se ozývala hra na harfu, křik a chvílemi i štěkot psa. ,, Něco k pití?" zeptala se Nerdanel, aniž by to vnímala.
,,Ano, děkuji," usmála se Tataiwe nervózně.
Nerdanel před ni na stůl postavila limonádu a vyzvala ji, ať si sedne, což udělala. ,,Co to tam nahoře zase vyvádějí," založila Nerdanel ruce v bok. ,,A to jsou doma jen dva," poznamenala směrem k Tataiwe. ,,Tyelcormo, uklidni si toho psa nebo ho aspoň vyhoď na zahradu!" zakřičela, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek. ,,Omluvíš mě?"
Tataiwe kývla a pozorovala rozzlobenou ženu jak stoupá nahoru po schodech. ,,Macalaure!" ozvalo se vzápětí do neutichajícího štěkotu. ,,Nebudeš mít větší klid, když půjdeš někam ven?"
,,Je fakt, že takhle se mi pracuje špatně," potvrdil druhý hlas patřící Maglorovi. Vzápětí se ozval zvuk tříštící se keramiky.
,, Tyelcormo!" zaječela rozčileně do dusotu nohou na schodech. Do jídelny vběhl černovlasý mladík s přenosnou harfou v ruce a zarazil se v půli kroku, když spatřil culící se Tataiwe. Ta vstala, a přestože se jí tajil dech, k němu došla.
,,Princi Cánafinwe," usmála se plaše a lehce sklonila hlavu. ,,Jsem Tataiwe, tvá matka se domluvila s mými rodiči na mé výuce," objasnila mu zdvořile svou přítomnost a snažila se nezačít červenat.
,, Rád tě poznávám," usmál se také, když z tváře shodil tupý okouzlený výraz.
,,To já taky, přisvědčila.
,,Tak je možné že bychom se tu vídali častěji, že?" zeptal se s jakousi nadějí v hlase.
,,Jistě." Ve chvíli, kdy odešel, si kecla zpátky na židli a tělem jí projel blažený pocit.
,,Jaké to bylo?" vystřelila směrem k ní Sílarielina otázka, jakmile vklouzla do salonku v domě Ealuininých rodičů.
,,Fajn," pokrčila rameny. ,,Paní Nerdanel je milá a umí učit, takže prima."
,,A co Cánafinwe?" vyhrkla Ealuine a přestala se věnovat rozetkané látce.
,,Viděli jsme se," zavrčela podrážděně.
,,Mluvilas s ním?"
,,Jo."
,,Jen zdvořilostní fráze, nebo něco neformálnějšího?"
,,Máš autogram?"
,,Proč, u všech Valar?!"
,,Slyšelas ho zpívat?"
,, Dejte mi laskavě pokoj!" vykřikla rozzlobeně a sevřela dláto v pěsti. ,,Nechte toho výslechu, a přestaňte ho sledovat, co nějaké soukromí?" Dívky zůstaly zaraženě stát, a teprve když se Tataiwe postavila ke své řezbě, se posadily ke stavům a začly znovu tkát. Tohle od ní nečekaly.
XXX
Tataiwe od té doby chodila k Nerdanel na hodiny. Překvapivě často se tam vídala s Maglorem, na rozdíl od jiných Feanorových synů, které potkala jednou, maximálně dvakrát. V jednu chvíli se i přistihla u úvahy, jestli je tak často doma, nebo zda jí nadbíhá. Vzápětí si vynadala, že už začíná blbnout jako její povedené kamarádky.
Stali se přáteli, ani míň ani víc, což Sílariel s Ealuine neustále naznačovaly se závistivým tónem. Občas také začínala doufat, věděla ale, že je to dětinské a bláhové.
Do Valinoru se pomalu vkrádalo léto a Tataiwe měla s rodiči odjet na prázdniny v Alqualonde. U Nerdanel tou dobou studovala necelé dva roky, náhle však pocítila lítost, že k ní nebude téměř měsíc chodit. Pochopila však, že to není kvůli samotným lekcím, nýbrž kvůli feanorejskému pěvci.
Dnes ji čekala poslední hodina před odjezdem, na který se vůbec netěšila, ačkoliv jiné roky by tomu bylo jinak. Po zvyku vzala za klepadlo a čekala, až jí Nerdanel otevře, dnes ji však na prahu přivítal Maglor a jí ve chvíli, kdy ho spatřila, podivně poskočilo srdce.
,, Tataiwe, rád tě vidím," usmál se na ni. ,, Matka tu ještě není, zatím pojď dál."
,, Takže ty odjíždíš do Alqualondë?" vyptával se, když se posadili.
,,Ano," povzdechla si.
,, Budeš mi chybět," usmál se smutně a položil svou dlaň na její v důvěrném gestu.
Tataiwe propletla jejich prsty a řekla upřímně: ,,To ty mně taky."
Ozvalo se prásknutí dveřmi a z předsíně se ozval Nerdanelin hlas. ,,Už jsem tady," křikla, a než vešla do místnosti, oba pustili s lítostí svoje ruce.
Stali se přáteli, ani míň ani víc, což Sílariel s Ealuine neustále naznačovaly se závistivým tónem. Občas také začínala doufat, věděla ale, že je to dětinské a bláhové.
Do Valinoru se pomalu vkrádalo léto a Tataiwe měla s rodiči odjet na prázdniny v Alqualonde. U Nerdanel tou dobou studovala necelé dva roky, náhle však pocítila lítost, že k ní nebude téměř měsíc chodit. Pochopila však, že to není kvůli samotným lekcím, nýbrž kvůli feanorejskému pěvci.
Dnes ji čekala poslední hodina před odjezdem, na který se vůbec netěšila, ačkoliv jiné roky by tomu bylo jinak. Po zvyku vzala za klepadlo a čekala, až jí Nerdanel otevře, dnes ji však na prahu přivítal Maglor a jí ve chvíli, kdy ho spatřila, podivně poskočilo srdce.
,, Tataiwe, rád tě vidím," usmál se na ni. ,, Matka tu ještě není, zatím pojď dál."
,, Takže ty odjíždíš do Alqualondë?" vyptával se, když se posadili.
,,Ano," povzdechla si.
,, Budeš mi chybět," usmál se smutně a položil svou dlaň na její v důvěrném gestu.
Tataiwe propletla jejich prsty a řekla upřímně: ,,To ty mně taky."
Ozvalo se prásknutí dveřmi a z předsíně se ozval Nerdanelin hlas. ,,Už jsem tady," křikla, a než vešla do místnosti, oba pustili s lítostí svoje ruce.
XXX
Do Tirionu se Tataiwe vracela s nadšením. Přišlo jí, že ji rodiče berou za nevděčnou, nedokázala však ovládnout své nadšení. Nevýslovně se těšila, až zase uvidí Maglora, on ji však předběhl.
Jednoho podzimního odpoledne, dva dny poté, co se vrátila, se u jejich domu objevil. Rodiče k jejímu štěstí byli pryč, nerada je tahala do svých osobních záležitostí. Jakmile ho spatřila z okna, okamžitě seběhla dolů a téměř rozrazila hlavní dveře. ,,Ani nevíš, jak ráda tě vidím," usmívala se na něj.
,,To já tebe taky," přikývl nesměle, ale také se usmíval. ,, Nechceš jít někam ven?" zeptal se.
,, Určitě," souhlasila energicky a urychleně se obula. ,,Tak kam?"
,,Možná ven z města?"
,,To by bylo fajn," souhlasila a rychle načmárala na kus papír vzkaz pro rodiče. Vzápětí zabouchla dveře a zavěsila se do nabízeného rámě. Městskými ulicemi zamířili k zadní bráně, za kterou se podél stezky rozprostíral les. Pěšinka se kroutila mezi pestrobarevnými stromy, jejichž listí padalo i na jejich hlavy a celý dojem dokreslovaly sluneční paprsky probleskující korunami.
,,Je to tu hezké, že?" zeptal se jí.
,, Nádherné," vydechla dívka okouzleně.
,,Že ano?" pousmál se šťastně.
,, Chodíš sem často?" zeptala se ho.
,,Ano, je to tu nádherné a inspirativní."
Musela mu dát za pravdu. Podzimní les ji zkrátka uchvacoval. Nedokázala uvěřit, že si toho místa nikdy pořádně nevšímala. Před nimi se zjevila nevelká, ale o to krásnější mýtina, na níž se nacházelo čisté jezero a několik laviček kolem něj. Znovu se jí zatajil dech.
Pomalu se od něj odlepila a udělala několik kroků. Vítr ji vískal ve vlasech a hebká tráva jí hladila kůži na nízkými botami. Na chvíli zavřela oči a užívala si zpěvu ptáků, než se za ní ozval Maglorův ostýchavý hlas. ,,Tataiwe, já... rád bych ti něco řekl."
Tataiwe se otočila a prohlédla mu do šedých očí. ,,Ano," usmála se mírně.
Chytil ji za ruku a s potížemi ze sebe vysoukal téměř šeptem. ,, Miluju tě."
Čekala cokoliv, ale tohle jediné ne. Poslední měsíce netoužila po ničem jiném, než slyšet od něj tahle slova, nebyla to však pro ni víc než bláhová představa. ,,Vážně?" To bylo jediné, co ze sebe dostala. Jen přikývl. Oněmělí stáli uprostřed podzimní louky a hleděli na sebe. ,,Já...," hlesla dívka. ,,Já, já tě taky miluju."
Byla opravdu šťastná, když jí Cáno navlékl prsten, a myslela, že to tak bude napořád. Oba byli šťastní o to víc, když se jim narodila dcerka. Tantilwen Nandellë, krásné dítě to bylo. Černé vlásky, tmavě modré oči, celá po matce. Když Fëanáro odešel do vyhnanství i se svými syny, šla i Tataiwë se svým dítětem, přestože byla spíš městská dívka. Holčička Tantilwen měla přírodu ráda a líbilo se jí tam, Tataiwë se tedy rozhodla to ve Formenosu vydržet.
Tantilwen měla hudební nadání po otci. Noty uměla dřív, než číst a psát, a s harfou dělala čest svému jménu. Její zpěv byl tak sladký, že dokázal rozjasnit srdce každému, a Cáno už v jejím útlém dětství zjistil, že děvčátko má neobyčejné nadání dotýkat se sil Ardy. Tantilwen si ráda hrála se svým podobně starým bratrancem Tyelperinquarem. Stali se velmi blízkými přáteli.
Jednoho podzimního odpoledne, dva dny poté, co se vrátila, se u jejich domu objevil. Rodiče k jejímu štěstí byli pryč, nerada je tahala do svých osobních záležitostí. Jakmile ho spatřila z okna, okamžitě seběhla dolů a téměř rozrazila hlavní dveře. ,,Ani nevíš, jak ráda tě vidím," usmívala se na něj.
,,To já tebe taky," přikývl nesměle, ale také se usmíval. ,, Nechceš jít někam ven?" zeptal se.
,, Určitě," souhlasila energicky a urychleně se obula. ,,Tak kam?"
,,Možná ven z města?"
,,To by bylo fajn," souhlasila a rychle načmárala na kus papír vzkaz pro rodiče. Vzápětí zabouchla dveře a zavěsila se do nabízeného rámě. Městskými ulicemi zamířili k zadní bráně, za kterou se podél stezky rozprostíral les. Pěšinka se kroutila mezi pestrobarevnými stromy, jejichž listí padalo i na jejich hlavy a celý dojem dokreslovaly sluneční paprsky probleskující korunami.
,,Je to tu hezké, že?" zeptal se jí.
,, Nádherné," vydechla dívka okouzleně.
,,Že ano?" pousmál se šťastně.
,, Chodíš sem často?" zeptala se ho.
,,Ano, je to tu nádherné a inspirativní."
Musela mu dát za pravdu. Podzimní les ji zkrátka uchvacoval. Nedokázala uvěřit, že si toho místa nikdy pořádně nevšímala. Před nimi se zjevila nevelká, ale o to krásnější mýtina, na níž se nacházelo čisté jezero a několik laviček kolem něj. Znovu se jí zatajil dech.
Pomalu se od něj odlepila a udělala několik kroků. Vítr ji vískal ve vlasech a hebká tráva jí hladila kůži na nízkými botami. Na chvíli zavřela oči a užívala si zpěvu ptáků, než se za ní ozval Maglorův ostýchavý hlas. ,,Tataiwe, já... rád bych ti něco řekl."
Tataiwe se otočila a prohlédla mu do šedých očí. ,,Ano," usmála se mírně.
Chytil ji za ruku a s potížemi ze sebe vysoukal téměř šeptem. ,, Miluju tě."
Čekala cokoliv, ale tohle jediné ne. Poslední měsíce netoužila po ničem jiném, než slyšet od něj tahle slova, nebyla to však pro ni víc než bláhová představa. ,,Vážně?" To bylo jediné, co ze sebe dostala. Jen přikývl. Oněmělí stáli uprostřed podzimní louky a hleděli na sebe. ,,Já...," hlesla dívka. ,,Já, já tě taky miluju."
Byla opravdu šťastná, když jí Cáno navlékl prsten, a myslela, že to tak bude napořád. Oba byli šťastní o to víc, když se jim narodila dcerka. Tantilwen Nandellë, krásné dítě to bylo. Černé vlásky, tmavě modré oči, celá po matce. Když Fëanáro odešel do vyhnanství i se svými syny, šla i Tataiwë se svým dítětem, přestože byla spíš městská dívka. Holčička Tantilwen měla přírodu ráda a líbilo se jí tam, Tataiwë se tedy rozhodla to ve Formenosu vydržet.
Tantilwen měla hudební nadání po otci. Noty uměla dřív, než číst a psát, a s harfou dělala čest svému jménu. Její zpěv byl tak sladký, že dokázal rozjasnit srdce každému, a Cáno už v jejím útlém dětství zjistil, že děvčátko má neobyčejné nadání dotýkat se sil Ardy. Tantilwen si ráda hrála se svým podobně starým bratrancem Tyelperinquarem. Stali se velmi blízkými přáteli.
XXX
Dříve velmi milovala vyprávění svých rodičů o jejich mládí a ráda na něj vzpomínala. Sílariel s Ealuine jistě po Zatmění změnily názor, pomyslela si chmurně. Když pak s otcem odešli a její matka zůstala sama ve Valinoru s dítětem pod srdcem. Z oka jí skápla slza, jak moc by je chtěla spatřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat