Jedna krev - 4. kapitola

Přinášíme 4. kapitolu povídky Jedna krev od Indil a přejeme pěkné čtení.

---

Podzemními prostorami paláce krále Thranduila se nesl čistý medový hlas pějící truchlivou píseň, která každého, kdo ji zaslechl, musela chytit za srdce. Sladký zpěv pocházel z cely, kde na dřevěné desce ležela černovlasá žena se zavřenýma očima, a nebýt pohybu jejích úst, kolemjdoucí by si mohli myslet, že spí. Každému, kdo píseň zaslechl, se v mysli míhaly obrazy vyjadřující utrpení zúčastněných, ale také pějící dívky. Dozněla poslední slova a podzemí opět ztichlo a dívka otevřela pomněnkově modré oči. Za moment se před její celou objevili dva jiní strážci, kteří odemkli a vytáhli ji ven.
,,Co mi chcete?" dotázala se. ,,Všechno se dozvíš od krále, Nolde," zavrčel jeden a vedl ji dlouhou chodbou nahoru. Nevzpouzela se, věděla, že je to marné, a navíc si přála Thranduila obměkčit. Prudká světla v králově trůnním sále ji uhodila do očí a na chvíli ji oslepila.
,,Ale, ale," ozval se do ticha Thranduilův úlisný hlas. ,,Kohopak to tu máme? Jak se ti líbí tvé ubytování? Troufl bych si říct, že je to lepší než Himring." Zasmál se vlastnímu hloupému vtipu. ,,Nuže, chci vědět co je tak naléhavá záležitost, že jsi kvůli tomu jela mým lesem." ,,Je to služba pro Elronda, pane," zalhala.
,,Co ta náhlá pokora?" podivil se král. Mlčela. ,,Dejte mi její prsten," přikázal vzápětí jednomu ze strážců, který ji přivedl. Ten ji surově chytil za pravé zápěstí a stáhl jí šperk z ukazováku. ,,Zvláštní, že ho nosíš, když tak dlouho patřil tomu, kdo se tě dvakrát pokusil zabít. A jeho činy jistě neschvaluješ." V mysli se jí rázem vyjevilo mnoho vzpomínek týkajících se toho klenotu a na chvíli přestala vnímat Thranduila i ostatní kolem sebe.

XXX

K táboru Fëanorejců se pomalu blížila žena s netopýřími křídly a vlasy černými jako uhel na koni téže barvy. Stráže ji vyhlížely od brány bez hnutí, na hradbách se však shromáždilo mnoho zvědavých očí, mezi nimiž byli noldorští páni a Tantilwen. Před branou návštěvnice seskočila a jasným hlasem zvolala:
,,Přináším synům Fëanorovým poselství od mého všemocného pána." Maglor sešel z hradeb a postavil se před upírku. ,,Co Temný Vala vzkazuje?" zeptal se lehce roztřeseně. Thuringwethil si lehce olízla rudé rty a vytáhla zpod pláště kožený váček. Pomalu rozvázala šňůrku a vyndala z něj dva předměty, pramínek jasně rudých vlasů a zlatý kroužek s velkým rudým kamenem ve tvaru osmicípé hvězdy. Na hradbách se ozývaly výkřiky s tlumeným šepotem a Tantilwen seběhla dolů před bránu, před Thuringwethil.
,,Nabízíme vám dohodu,'' promluvila znovu upírka. ,,Stáhněte se a Nelyafinwë Fëanarion bude volný jako pták." Hodila mu vlasy i prsten k nohám. ,,Jak můžeme vědět, že mluvíš pravdu a on už dávno není mrtvý?" zeptal se třesoucím se hlasem Maglor.
,,Budeš to riskovat?" ,, Nepřijímám," hlesl ztěžka, bylo vidět, že to pro něj není snadné. ,,To je tvá dcerka?" kývla Thuringwethil směrem k Tantilwen zadržující slzy. ,,Jak dlouho myslíš,
že bude trvat, než okusím i její sladký krček?" usmála se úlisně a vycenila špičáky. Dívka se sklonila pro obě věci, které upírka přinesla, a sevřela je v útlých prstech.
,,Tantilwen, běž," zašeptal Maglor a postrčil dceru směrem k bráně. Děvče klopýtavě doběhlo za palisády až k jednomu srubu, kde vletěla do svého pokoje a plácla sebou v pláči na postel.

XXX

"Tvá dcera je zrádce," zaslechla dívka Maedhrosův rozzlobený hlas.
"Není," zašeptal Maglor provinile. "Neměla co zradit."
Dívka vystoupila ze stínů, čehož Maedhros využil, odstrčil bratra stranou a chytil Tantilwen pod krkem.
"Nech ji být!" křikl na něj její otec a odtrhl bratrovu ruku z dívčina hrdla. Nelyo na něj vrhl pohled, z něhož mu přeběhl mráz po zádech. "Nech moji dceru, bratře," řekl mu Maglor klidným hlasem, ve kterém však byl cítit náznak zloby.
"Kde jsou děti?" ozvala se dívka.
"Takže jsi špeh," usoudil Maedhros a pokusil se obejít Maglora. "Běž pryč," zašeptal podrážděně, "nebo tě podříznu jako králíka."
"Ráda bych se k vám vrátila," usmála se nesměle.
"Jsi Gil-galadův špeh," obvinil ji.
"Nejsem," ohradila se překvapivě tiše. "Mám strach o ty děti, a mám strach o vás i z vás." Vzhlédla.
Maglor k ní popošel a oslovil ji. "Tantil..."
"Nandellë," přerušila ho. Tantilwen od příchodu do Středozemě dovolila říkat svým mateřským jménem pouze Celebrimborovi, a nikomu jinému.
"Tak dobrá," zavrčel Maedhros. "Ale pokud budeš dělat problémy, nebudeš nic víc než rukojmí."
"Použil bys svou neteř jako prostředek k vydírání Gil-galada nebo Celebrimbora?" zeptala se dívka podrážděně.
"Proč ne?"
"Protože oba si pořád myslí, že by Maglor nedovolil, abys ublížil jeho dceři," ušklíbla se. Maedhros se hrozivě zasmál.
"Ona má pravdu," konstatoval Maglor chladně.
Dva malí chlapci se k sobě choulili na studené zemi. "Rozumíte mi?" mluvila na ně stále ještě Vznešenou řečí.
"Trochu," odpověděl jeden z nich sindarsky. Přešla do jejich jazyka: "Nemusíte se bát," odpověděla sladce.
"Kdo jsi?" zeptal se jí druhý chlapec. "Máme ti říkat Tantilwen?"
"To bude nejlepší," usoudila a zvedla je ze země. "A vy jste?"
"Elrond."
"Elros."
"A já vás ráda poznávám," zajiskřilo jí v očích zvláštní světlo a vzala chlapce za drobné ručky.

XXX

,,Opovrhuji jimi, pane," ujistila Thranduila, když se probrala. ,,Strýc Nelyo, totiž Maedhros, vykonal strašné věci."
,,To je dobře," zašeptal výhružně. ,,Proč tedy nosíš jeho prsten?"
,,Jako vzpomínku," vysoukala ze sebe. Když král nespokojeně svraštil obočí, dodala. ,,A připomínku toho, co jsou někteří schopni udělat pro malichernosti." Přišlo jí, že její podlézavý způsob řeči zabírá. Thranduil se spokojeně a povýšeně usmíval, a přestože měla několikrát chuť, neřekla mu nic pobuřujícího a drzého.
,,Pane, mohla bych o něco požádat?" zeptala se tedy opatrně.
,,Ano?"
,,Směla bych dostat svou flétnu? Měla jsem ji v sedlovém vaku."
,,Budiž," pokrčil lhostejně rameny, zřejmě nepřišel na důvod, proč by pro ni nástroj měl být důležitý. ,,Tumáš," hodil jí prsten, jako by se bál, že se od něj umaže. ,,Odveďte ji zpátky a dejte jí tu hloupou flétnu."
,,Děkuji, pane," zahučela, když si šperk navlékala na prsteníček pravé ruky. Vzápětí ji stráže vzaly v podpaží a zavřely ji opět v cele v podzemí. Útěchou pro ni však bylo, že dostala svůj nástroj. Kdyby jen Thranduil tušil, jaký pro ni má význam. Přestože nejraději hrála na harfu, tahle flétna jí byla společníkem po celý život, hlavně proto, že byla skladná a na rozdíl od harfy se dala lehce přenášet. Pohladila ebenové dřevo, na kterém byl vyřezaný reliéf se stříbřitým stromem. Kdysi ho do flétny vyřezala její matka, jež měla pro malbu a dřevořezbu nadání. Kdysi se matčiny teplé prsty dotýkaly tohoto měkkého dřeva a tvořily zobrazení Telperionu. Ta myšlenka dívku rozplakala.

Jedna krev - 3. kapitola

A máme tu další kapitolu povídky Jedna krev. Užijte si čtení a nezapomeňte zanechat komentář, ať má autorka povídky nějakou zpětnou vazbu a ví, jestli se její tvorba líbí. :-)

---

Černovláska seděla na dřevěné pryčně zavěšené v klaustrofobické cele a znuděně si pohazovala prstenem. Když se v chodbě začaly ozývat kroky, instinktivně šperk chytila, trhla hlavou a ruku stáhla k pravému boku. Před její celou se zjevil zlatovlasý strážce a upřel na ni světle hnědé oči. Důstojně se narovnala a odvrátila se, nestála ani o posměch ani o nenávistné pohledy.
,,Kdo jsi?" zeptal se jí zvědavě.
,,Proč bych ti to měla říkat?" opáčila mu a očima probodávala kamennou stěnu. ,,Protože jsem se ptal." Když mu řekneš, kdo jsi, aspoň tě nechá na pokoji, ozval se v hlavě hlásek. Může to být ale i poslední možnost, jak se trochu pobavit, prohlásil jiný dotěrně. ,,Chceš hádanku?" vypustila z pusy to první, co ji napadlo. ,, Cože?!" ,,Hádanku," opakovala trpělivě, znovu se na něj otočila a v očích se jí dětinsky zalesklo. ,,Asi se tu hodně nudíš, co?" usoudil. ,,Tak mi alespoň pověz, za co tě zavřeli." ,, Nejspíš za to, že existuju," povzdechla si dívka a nadšení z ní rázem vyprchalo. ,,Že existuješ? To přece nedává smysl." ,,Pro někoho možná, já jsem ale dle tvého krále vrah s prsty na strunách," usmála se smutně. ,,Fëanoriel," vydechl lehce zděšeně strážce. ,,Toť můj původ," pokývala hlavou a zahleděla se na své ruce. ,, Takže jsi vrah rodných?" vykvikl nepřirozeně vysokým hlasem. ,,Jen kdybys mi k tváři vystrašeného králíka přilepil do ruky meč," konstatovala a hlava jí předhodila další vzpomínky.

XXX

Jako mramorové sochy stály děti na pahorku tyčícím se nad Alqualondë. Nemohly se ani pohnout, křičet nebo se rozplakat. Nevěděly, co se děje, a Finrod, který stál za nimi, nevypadal, že ano.
"Co, co, co se stalo?" zakoktal Tyelpo.
"Fëanáro," hlesl nejistě Finrod.
"Nechápu to!" vykřikl chlapec a vytrhl se z Findarátova sevření.
"Pojďte," hlesl jejich starší bratranec a Tyelpo s Tantilwen ho pomalu následovali. Sešli z kopce dolů k vyvražděnému městu. Tantilwen tiše plakala a rukou si zakrývala oči, aby se nemusela dívat do tváří mrtvých Teleri.
"Proč to udělali?" vzlykla.
Otřesený Finrod sotva slyšitelně zašeptal:
"Já nevím, Nandellë, Fëanáro... On je schopen všeho."
Tyelpovi po tváři stekla stříbrná slza. Na nábřeží spatřili Fëanára, jemuž se po tváři šířil hrozivý úsměv. V ruce držel zkrvavený meč a krev měl rovněž na šatech a v obličeji. Děti zděšeně vykřikly.
"Cos to udělal!" hlesl Finrod, sklánějící se nad jedním z mrtvých. Fëanárovi se na tváři objevil hrozivý škleb.
"To není má chyba, neměli mi vzdorovat!" vykřikl.
"Jen kvůli tomu!?"
Nezdálo se, že by Fëanor svého synovce vnímal.
"Nandellë," ozvalo se za dívkou. Trhla sebou. Stál za ní její otec. Zbraň již neměl tasenou, ale vlasy, které mu splývaly zpod přilby na záda, měl slepené krví. Oblečení také. Udělala pár kroků dozadu.
"Zlatíčko, pochop to, prosím tě," chytil dívku za ruku. Vytrhla se mu a zděšeně pohlédla na svou dlaň. Byla ulepená od krve. Rychle se otočila a s pláčem se rozeběhla pryč. Opustila město a stanula na písčité pláži. Moře na ni vyvrhovalo krev a mrtvá těla. Připadala si jako ve zlém snu, jenže se nemohla probudit. Zaslechla tiché kroky a otočila se. Tyelpo. Mlčel a odvracel zrak od moře. Plakali.

XXX

Ani jeden z nich nezůstal nepoznamenán hrůzami, které museli zažít, a oba litovali, že vůbec odešli z Tirionu. Jejich dětství skončilo v Alqualonde. Nebyly to už veselé děti z blažených časů, se světlem stromů zemřeli i Tyelpo a Nandellë.

XXX

Tantilwen probudil křik. Zvedla se z pláště, na kterém spala, a přehodila si přes ramena vlněný kabátek. Vyšla před stan, kde ji do očí uhodilo prudké světlo, na které si po Zatmění odvykla. Nebylo to však čisté světlo, jaké vydávaly Stromy, doprovázel ho žár a pach kouře. Hořely lodě. Dívka se prodírala davem, až se dostala ke břehu, čím blíž ale byla, tím hustější se jí dým zdál. Přimhouřila oči a pokusila se rozeznat obrysy lodí, její periferní vidění však postřehlo něco jiného. Kolem trupu jednoho z alqualondských plavidel se pomalu pohybovalo sotva zaznamenatelné tělo. Dřív, než ji někdo z okolostojících stačil zadržet, sundala si kabátek s botami a vklouzla do studené vody. V duši ji tížil podivný znepokojivý pocit, zpětně jí docházelo, že to mohla být předtucha. Plavala stále blíže k hořícím lodím. Kouř ji štípal v očích a oheň jí spaloval tváře, každou chvíli se celá potápěla pod vodu, aby je zchladila. Vedro už bylo k nevydržení a dým ji dusil. Odvrátila se, zhluboka se nadechla a potopila znovu. Vytrvale plavala až k tělu, které pod vodou uchopila a táhla ho zpět. Brzy jí ale začal docházet dech. Vynořila se a s obtížemi doplavala na břeh. Na mělčině tělo pustila, aniž by zjišťovala, o koho se jedná, a plácla sebou do vody. Něčí ruce ji uchopily a posadily do písku. Teprve teď se podívala do prázdné tváře uhořelého a vykřikla zděšením. Byl to její strýc Telvo, později v historii známý jako Amrod.

XXX

Trhla sebou a zalapala po dechu. Opět se jí před očima zjevilo vypálené město, prázdné oči mrtvých Teleri, písek nasáklý krví. Křičela. Hořící lodě, tělo plující kolem trupu jedné z nich. Kouř. Žár...
"Nandellë," někdo jí třásl ramenem. "Zlé sny?" zeptal se.
" Ano, Celebrimbore. Zas se mi to vrací." Posadila se.
"Znám to," pokýval hlavou. "Alqualondë. A Losgar, že?"
Sklopila oči. "Je to tak dávno, a přece vidím zřetelně každý detail."
Objal ji kolem ramen.
"Nemysli na to. Zkus zapomenout."
"Tu noc mám vrytou do paměti," hlesla. "Navždycky."

XXX

,,Jsi v pořádku?" ozvalo se náhle kdesi nad její hlavou.
,,Dej mi pokoj," zavrčela podrážděně a zalezla do nejtemnějšího koutu cely. Hlava jí třeštila a před očima se jí míhaly obrazy minulosti. Musím se z toho vyléčit, usmyslela si. Nejde přece, aby neustále propadala vzpomínkám a mizela z reality.

Jedna krev - 2. kapitola

Po dlouhé odmlce, za kterou se velmi omlouváme všem čtenářům i autorům děl, čekajících na zveřejnění, se opět vracíme k vydávání a zveřejňujeme druhou kapitolu povídky Jedna krev, kterou pro Vás napsala Indil. Další kapitoly by již měly být zveřejňovány v pravidelných intervalech. Přejeme vám pěkné čtení!

---

Velitel ji táhl do trůního sálu, svíraje její pravé nadloktí . Shodou náhod ji držel zrovna na jizvě z jejího dětství. Opět se usmála. Vešla do veliké místnosti a znuděně si prohlížela výzdobu. Králi, který ji probodával pohledem, nevěnovala pozornost. Vzápětí s ní její věznitel mrštil o podlahu. Chtěla se zvednout, ale stráže ji donutily klečet. I slepý by na ní viděl, jak se jí to protiví.
,,Nerozuměla jsi snad mým slovům, Vražedkyně? Nebo ti jen dělá radost porušovat vůli vyšších, než jsou Feanorejci s rukama od krve?" promluvil na ni Thranduil.
Nejdřív ho přejela skeptickým pohledem a pak bezvýrazně zahučela. ,,Tantilwen, jmenuji se Tantilwen."
Šokovaně se na ni podíval a pak s odporem řekl: ,, Myslíš snad, že tě budu oslovovat jménem od tvého prokletého otce? Od vraha s temnou duší, co vraždil v mém domově nevinné ženy s dětmi? Od..."
,,Ticho, nemluv o mém otci, vytrpěl si své!" zakřičela Tantilwen.
,,Tak dost," vyjekl král hystericky. ,,Je mi jedno, proč procházíš Hvozdem, tady tvá cesta skončila!"
,,Je to důležité," prosila nešťastně. ,,Pusťte mě a já už vaším lesem víckrát neprojdu, prosím!"
,,Na to jsi měla myslet dřív, odveďte ji, hned!" přikázal. Stráže ji chytly v podpaží a táhly do podzemí. Vrazily ji do jedné z klaustrofobických cel, přibouchly dveře a otočily klíčem. Tantilwen se pověsila na mříže. V modrých očích měla zoufalství. Nikdy nedojde svého cíle. Nikdy nenajde svého otce. Navždy zůstane v podzemí paláce v Zeleném hvozdě.
Plácla sebou na dřevěnou postel. Chtěla, aby všechno bylo jako dřív. Chtěla kompletní rodinu a domov jako v jejích raných létech. Přála si vidět oba své rodiče šťastné, jako když se seznámili, když byl svět mladý a bezstarostný...

XXX

Mladičká Tataiwe kráčela tirionskou ulicí po boku své neustále brebentící kamarádky. ,Zrovna včera jsme s Iselven viděli tu husu Imril, která si o sobě myslí kdovíco jen proto, že je její otec vrchní rádce, jak se snaží udělat dojem na prince Cánafinwëho. Jak se před ním natřásala ta nána pitomá, o ni by Pěvec ani kovadlinu neopřel..." Z jejího rozhořčeného monologu byla znát jistá žárlivost, protože, jak si Tataiwe v duchu pomyslela, o její přítelkyni Sílariel by tu kovadlinu taky neopřel, hlavně proto, že by si jí ani nevšiml. Nahlas to neřekla, jen něco neurčitě zahučela.
Dorazily k velkému domu na předměstí a vzaly za klepadlo ve tvaru orlí hlavy. Tataiwe s ním třikrát uhodila o dubové dveře. Otevřela jim rozesmátá zlatovláska, která neustále pohazovala bujnými kadeřemi. Nejspíš si myslela, že je to přitažlivé. Byla to poloviční Vanyarka Ealuine. S úsměvem je pozvala dovnitř a dovedla je do salónu, kde stály tkalcovské stavy a vyšívací rámy. Tataiwe si k jednomu z nich sedla a kriticky si prohlédla rozdělanou řezbu se dvěma Stromy, z nichž byl zatím hotov jen Telperion, a vzápětí se podívala na nákres. Jakmile se usadily i Sílariel s Iselven, začaly okamžitě znovu pomlouvat, takže přestala vnímat a oddala se svým myšlenkám.
,, Tataiwe, posloucháš nás vůbec?" ozvala se náhle Sílariel.
"Ach, ovšem" uculila se roztomile a znovu přestala vnímat. Také zbožňovala Cánafinweho hudbu, jen neměla potřebu svůj obdiv sdílet se Sílariel. Obě dívky zřejmě zaníceně diskutovaly o tom, jak včera šmírovaly Cánafinweho u zdi Feanárových zahrad.
"To bylo TAK překrásné!" vzdychla zasněně Ealuine a kmitala člunkem natolik rázně, že málem vypíchla Tataiwe oko. Ta si pro jistotu odsunula svou práci dál od ní.
"Já ho dokonce viděla!" pochlubila se Sílariel.
"Myslíš jak jsi lezla po psím vínu a natrhla sis ty krásné fialové šaty?" zvedla Ealuine tázavě obočí. Sílariel lhostejně mávla rukou. Takhle to bylo vždycky. Pokaždé, když ho některá z jejích povedených kamarádek jen letmo zahlédla, bylo kolem toho přespříliš řečí. A když se Sílariel nějak podařilo získat Cánafinweho autogram, básnila o tom ještě měsíc. Tataiwe druhorozeného Feanáriona také obdivovala, zbožňovala jeho hlas, nedostala se ovšem do toho extrému, aby omdlívala ve chvíli, kdy začne zpívat. Nepochybovala ovšem, že její kamarádky by toho schopné byly. Zřejmě na to byl ale zvyklý.
"Tataiwe, posloucháš mě?" ozval se Sílarielin rozzlobený hlas znovu, čímž ji vytrhl z přemýšlení.
"Zrovna jsme si s Ealuine říkaly, že bychom mohly zase nakukovat přes zídku do zahrady, jestli tam Cánafinwe nebude" Tataiwe rozhněvaně zavrtěla hlavou. Vůbec se jí nelíbilo chování jejích kamarádek a ostatních holek v Tirionu. Každému by se mělo nechat jeho soukromí.
"Fajn, tak my půjdem samy," Ealuine se zatvářila nadšeně a v očích jí tančili rarášci. Tataiwe se jenom znechuceně ušklíbla, věděla, že jejich rozhodnutí stejně nezmění.
,,Ty se prý půjdeš učit k Nerdanel sochařství a dřevořezbu," změnila Sílariel téma a visela na ní pohledem.
,,Rodiče říkají, že to bude nejlepší," pokrčila rameny.
,,Takže ho budeš vídat?"
,,Možná," zavrčela.
,,Musíš nám to pak vyprávět," vyhrkla Ealuine.
,,Jasně," kývla a znovu vypla.

XXX

Tataiwe s Nerdanel vstoupily do dílny, kterou zaplňovaly sochy a obrazy v různých stádiích vývoje.
,,Tvoji rodiče tedy chtějí, abych tě naučila sochařství," položila rusovlasá žena řečnickou otázku.
,,Ano, paní," přikývla souhlasně dívka.
,, Smím se zeptat, jak máš k tomuto řemeslu blízko?"
,,Mám ráda řezbařinu."
,, Výborně, to budeš umět pracovat i s měkčím kamenem," usmála se.
,,Tak," vzdychla Nerdanel a setřela si pot z čela. ,,Jde ti to dobře, nechceš si dát pauzu? Je tady strašné vedro."
,,Ráda," kývla Tataiwe a odložila dláto na stoličku.
,,Tady máš," podala jí lavór s čistou vodou a dívka si v něm umyla ruce od rozdroleného pískovce.
Vyšly z dílny a zakrátko se ocitly v prostorné kuchyni s jídelnou. Z patra se ozývala hra na harfu, křik a chvílemi i štěkot psa. ,, Něco k pití?" zeptala se Nerdanel, aniž by to vnímala.
,,Ano, děkuji," usmála se Tataiwe nervózně.
Nerdanel před ni na stůl postavila limonádu a vyzvala ji, ať si sedne, což udělala. ,,Co to tam nahoře zase vyvádějí," založila Nerdanel ruce v bok. ,,A to jsou doma jen dva," poznamenala směrem k Tataiwe. ,,Tyelcormo, uklidni si toho psa nebo ho aspoň vyhoď na zahradu!" zakřičela, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek. ,,Omluvíš mě?"
Tataiwe kývla a pozorovala rozzlobenou ženu jak stoupá nahoru po schodech. ,,Macalaure!" ozvalo se vzápětí do neutichajícího štěkotu. ,,Nebudeš mít větší klid, když půjdeš někam ven?"
,,Je fakt, že takhle se mi pracuje špatně," potvrdil druhý hlas patřící Maglorovi. Vzápětí se ozval zvuk tříštící se keramiky.
,, Tyelcormo!" zaječela rozčileně do dusotu nohou na schodech. Do jídelny vběhl černovlasý mladík s přenosnou harfou v ruce a zarazil se v půli kroku, když spatřil culící se Tataiwe. Ta vstala, a přestože se jí tajil dech, k němu došla.
,,Princi Cánafinwe," usmála se plaše a lehce sklonila hlavu. ,,Jsem Tataiwe, tvá matka se domluvila s mými rodiči na mé výuce," objasnila mu zdvořile svou přítomnost a snažila se nezačít červenat.
,, Rád tě poznávám," usmál se také, když z tváře shodil tupý okouzlený výraz.
,,To já taky, přisvědčila.
,,Tak je možné že bychom se tu vídali častěji, že?" zeptal se s jakousi nadějí v hlase.
,,Jistě." Ve chvíli, kdy odešel, si kecla zpátky na židli a tělem jí projel blažený pocit.
,,Jaké to bylo?" vystřelila směrem k ní Sílarielina otázka, jakmile vklouzla do salonku v domě Ealuininých rodičů.
,,Fajn," pokrčila rameny. ,,Paní Nerdanel je milá a umí učit, takže prima."
,,A co Cánafinwe?" vyhrkla Ealuine a přestala se věnovat rozetkané látce.
,,Viděli jsme se," zavrčela podrážděně.
,,Mluvilas s ním?"
,,Jo."
,,Jen zdvořilostní fráze, nebo něco neformálnějšího?"
,,Máš autogram?"
,,Proč, u všech Valar?!"
,,Slyšelas ho zpívat?"
,, Dejte mi laskavě pokoj!" vykřikla rozzlobeně a sevřela dláto v pěsti. ,,Nechte toho výslechu, a přestaňte ho sledovat, co nějaké soukromí?" Dívky zůstaly zaraženě stát, a teprve když se Tataiwe postavila ke své řezbě, se posadily ke stavům a začly znovu tkát. Tohle od ní nečekaly.

XXX

Tataiwe od té doby chodila k Nerdanel na hodiny. Překvapivě často se tam vídala s Maglorem, na rozdíl od jiných Feanorových synů, které potkala jednou, maximálně dvakrát. V jednu chvíli se i přistihla u úvahy, jestli je tak často doma, nebo zda jí nadbíhá. Vzápětí si vynadala, že už začíná blbnout jako její povedené kamarádky.
Stali se přáteli, ani míň ani víc, což Sílariel s Ealuine neustále naznačovaly se závistivým tónem. Občas také začínala doufat, věděla ale, že je to dětinské a bláhové.
Do Valinoru se pomalu vkrádalo léto a Tataiwe měla s rodiči odjet na prázdniny v Alqualonde. U Nerdanel tou dobou studovala necelé dva roky, náhle však pocítila lítost, že k ní nebude téměř měsíc chodit. Pochopila však, že to není kvůli samotným lekcím, nýbrž kvůli feanorejskému pěvci.
Dnes ji čekala poslední hodina před odjezdem, na který se vůbec netěšila, ačkoliv jiné roky by tomu bylo jinak. Po zvyku vzala za klepadlo a čekala, až jí Nerdanel otevře, dnes ji však na prahu přivítal Maglor a jí ve chvíli, kdy ho spatřila, podivně poskočilo srdce.
,, Tataiwe, rád tě vidím," usmál se na ni. ,, Matka tu ještě není, zatím pojď dál."
,, Takže ty odjíždíš do Alqualondë?" vyptával se, když se posadili.
,,Ano," povzdechla si.
,, Budeš mi chybět," usmál se smutně a položil svou dlaň na její v důvěrném gestu.
Tataiwe propletla jejich prsty a řekla upřímně: ,,To ty mně taky."
Ozvalo se prásknutí dveřmi a z předsíně se ozval Nerdanelin hlas. ,,Už jsem tady," křikla, a než vešla do místnosti, oba pustili s lítostí svoje ruce.

XXX

Do Tirionu se Tataiwe vracela s nadšením. Přišlo jí, že ji rodiče berou za nevděčnou, nedokázala však ovládnout své nadšení. Nevýslovně se těšila, až zase uvidí Maglora, on ji však předběhl.
Jednoho podzimního odpoledne, dva dny poté, co se vrátila, se u jejich domu objevil. Rodiče k jejímu štěstí byli pryč, nerada je tahala do svých osobních záležitostí. Jakmile ho spatřila z okna, okamžitě seběhla dolů a téměř rozrazila hlavní dveře. ,,Ani nevíš, jak ráda tě vidím," usmívala se na něj.
,,To já tebe taky," přikývl nesměle, ale také se usmíval. ,, Nechceš jít někam ven?" zeptal se.
,, Určitě," souhlasila energicky a urychleně se obula. ,,Tak kam?"
,,Možná ven z města?"
,,To by bylo fajn," souhlasila a rychle načmárala na kus papír vzkaz pro rodiče. Vzápětí zabouchla dveře a zavěsila se do nabízeného rámě. Městskými ulicemi zamířili k zadní bráně, za kterou se podél stezky rozprostíral les. Pěšinka se kroutila mezi pestrobarevnými stromy, jejichž listí padalo i na jejich hlavy a celý dojem dokreslovaly sluneční paprsky probleskující korunami.
,,Je to tu hezké, že?" zeptal se jí.
,, Nádherné," vydechla dívka okouzleně.
,,Že ano?" pousmál se šťastně.
,, Chodíš sem často?" zeptala se ho.
,,Ano, je to tu nádherné a inspirativní."
Musela mu dát za pravdu. Podzimní les ji zkrátka uchvacoval. Nedokázala uvěřit, že si toho místa nikdy pořádně nevšímala. Před nimi se zjevila nevelká, ale o to krásnější mýtina, na níž se nacházelo čisté jezero a několik laviček kolem něj. Znovu se jí zatajil dech.
Pomalu se od něj odlepila a udělala několik kroků. Vítr ji vískal ve vlasech a hebká tráva jí hladila kůži na nízkými botami. Na chvíli zavřela oči a užívala si zpěvu ptáků, než se za ní ozval Maglorův ostýchavý hlas. ,,Tataiwe, já... rád bych ti něco řekl."
Tataiwe se otočila a prohlédla mu do šedých očí. ,,Ano," usmála se mírně.
Chytil ji za ruku a s potížemi ze sebe vysoukal téměř šeptem. ,, Miluju tě."
Čekala cokoliv, ale tohle jediné ne. Poslední měsíce netoužila po ničem jiném, než slyšet od něj tahle slova, nebyla to však pro ni víc než bláhová představa. ,,Vážně?" To bylo jediné, co ze sebe dostala. Jen přikývl. Oněmělí stáli uprostřed podzimní louky a hleděli na sebe. ,,Já...," hlesla dívka. ,,Já, já tě taky miluju."
Byla opravdu šťastná, když jí Cáno navlékl prsten, a myslela, že to tak bude napořád. Oba byli šťastní o to víc, když se jim narodila dcerka. Tantilwen Nandellë, krásné dítě to bylo. Černé vlásky, tmavě modré oči, celá po matce. Když Fëanáro odešel do vyhnanství i se svými syny, šla i Tataiwë se svým dítětem, přestože byla spíš městská dívka. Holčička Tantilwen měla přírodu ráda a líbilo se jí tam, Tataiwë se tedy rozhodla to ve Formenosu vydržet.
Tantilwen měla hudební nadání po otci. Noty uměla dřív, než číst a psát, a s harfou dělala čest svému jménu. Její zpěv byl tak sladký, že dokázal rozjasnit srdce každému, a Cáno už v jejím útlém dětství zjistil, že děvčátko má neobyčejné nadání dotýkat se sil Ardy. Tantilwen si ráda hrála se svým podobně starým bratrancem Tyelperinquarem. Stali se velmi blízkými přáteli.

XXX

Dříve velmi milovala vyprávění svých rodičů o jejich mládí a ráda na něj vzpomínala. Sílariel s Ealuine jistě po Zatmění změnily názor, pomyslela si chmurně. Když pak s otcem odešli a její matka zůstala sama ve Valinoru s dítětem pod srdcem. Z oka jí skápla slza, jak moc by je chtěla spatřit.

Jedna krev - 1. kapitola

První kapitola povídky Jedna krev je tu a s ní i obrázek hlavní hrdinky příběhu - elfky Tantilwen.

---

Mrtvé ticho, jež panovalo v Zeleném lese, náhle přerušilo několik hlasů křičících na sebe a dusot desítek koňských kopyt. Bílá klisna nesoucí na hřbetě jezdce zahaleného v plášti rozrážela trnitá houští a přeskakovala vyvrácené stromy, aby unikla pronásledovatelům. Náhle se před ní vynořil další kůň s elfem, jenž v ruce třímal natažený luk. Klisna se vzepjala na zadní a jejímu jezdci spadla kápě z hlavy. Černovláska se v sedle udržela, ale než stačila koně uklidnit, elfí družina ji obklíčila.

"Sesedni a slož zbraně, Nolde!" křikl na ženu její vůdce a namířil jí špičku šípu na hrdlo. Dívka poslechla, seskočila, popadla rukojeť meče připevněného řemenem k sedlu a opatrně ho položila do trávy. Velitel taktéž sklouzl na zem, přišel k ženě a hrubě ji chytil za pravé zápěstí. Překroutil jí ruku dlaní dolů a s odporem se zahleděl na její prsten. Byl to široký zlatý kroužek s rudým kamenem vybroušeným do tvaru osmicípé hvězdy.

"Tantilwen z Feanorova domu," konstatoval zhnuseně. "Tobě snad není dost zákaz našeho krále, vražedkyně?"

Dívka se ušklíbla a vytrhla mu ruku ze sevření. "Přání pana Thranduila je mi samozřejmě posvátné," prohlásila ironicky, za což si vysloužila silnou ránu do tváře, až ucukla.

"Nezahrávej si se mnou," procedil mezi zuby. Pak něco prohodil ke svým společníkům, kteří mu přinesli silný provaz. Pevně jí svázali ruce za záda a vysadili do sedla vůdcova koně. Ten se posadil hned za ni. Tantilwen sebou lehce škubla, když jí ovinul ruku kolem pasu, aby nespadla.

Počítala s takovým přijetím od místních, jen doufala, že ji nechytnou. Dobře si byla vědoma zákazu nového vládce Zeleného hvozdu, riziko jí za její cestu ale stálo. Putovala z Železných hor, kam ji poslal Elrond jako vyslance k trpaslíkům. I on samozřejmě věděl, že jí Thranduil zakázal cestovat přes Les, myslel, že půjde přes Šedé hory, které byly po pádu Mordoru vcelku bezpečné. Ona sama ho ujistila, že Les obejde, předá v Železných horách Elrondovu zprávu a pak se hezky a stejnou cestou vrátí do Roklinky, kde zůstane až do konce světa. Tuto ideální představu však narušila již v prvním bodě. Nikdy nebyla moc zodpovědná za své činy...

XXX

Bílá klisna pádila po cestě mezi lesy podél Mithrimu. V sedle jí seděla tmavovlasá elfka, velmi mladá, lidé by ji mohli odhadnout na třináct let, kdyby ovšem v tom čase chodili po zemi. Na černých vlasech se jí třpytila zlatá čelenka s osmicípou hvězdou. V modrých očích se jí leskly smíšené slzy smutku a zloby. V tu chvíli si neuvědomovala, jak moc se vzdálila od feanorejské osady ani jak se s rostoucí vzdáleností zvyšuje nebezpečí, jež jímůže hrozit.

Zajela za ohyb stezky a z jejích úst se vydral vyděšený výkřik. U cesty seděli dva skřeti a pojídali syrového zajíce. Otočili k ní hlavu, zahodili kosti, vzali do rukou šavle a vykročili nebohé dívce vstříc . Klisna se vzepjala na zadní a vyhodila děvče ze sedla, když skřet ťal po jejích nohou. Korunka se s řinčením odkutálela pryč. Než však jezdecké zvíře splašeně uteklo, stihla se mladá jezdkyně ztěžka sebrat ze země a vytáhnout meč z pochvy připevněné řemeny u sedla. Pevně jej sevřela v levé ruce a krátce se ohlédla.

Vykryla útok skřeta, co se po ní vrhl jako první. Ten vzápětí zvedl zbraň nad hlavu, než však stačil udeřit, dívka mu zarazila meč do břicha, takže zavrávoral a mrtev padl do prachu. Než se však stačila obrátit k druhému nepříteli, vzpamatoval se také, a tak stihla jen odklonit ránu mířenou na rameno k pravému nadloktí, které jí skřetí zbraň rozsekla. Vykřikla bolestí, ale využila skřetovy nepozornosti a zasekla mu meč do boku. Klesl na jedno koleno. Smrtelná rána přišla vzápětí.

Dívka se svalila do prachu, upustila zbraň a levou rukou si svírala zraněnou paži. Do očí se jí opět draly slzy, tentokrát bolesti. Z rány proudila horká krev, která se vsakovala do země. S oporou ve větvi dubu se Tantilwen zvedla, byť se jí při tom trochu zamotala hlava a zatmělo před očima. Zapletly se jí nohy a zády spadla na strom, o který se opírala. Klesla na kolena a po čtyřech se odplížila do stínu. Hlavy se jí stále točila a viděla rozmazaně. Pak byla tma.

Kůň se zastavil na prašné cestě vedle dvou mrtvých skřetů, zlaté korunky a kaluže krve, od níž se táhla rudá stopa k lesu. Muž seskočil, sebral čelenku s mečem, zamumlal pár slov na koně a rozeběhl se k bezvládnému tělu mladé dívky. V obličeji byla bílá, černé vlasy slepené krví měla rozhozené kolem hlavy a košili na nadloktí roztrženou.

"Tantilwen!" vykřikl, klekl si k ní a pohladil ji po tváři. Pak jí přiložil dva prsty na krk a očividně se mu ulevilo. Vzal ji do náruče a odnesl ke koni. Vyšvihl se na něj a vytáhl ji nahoru. Objal ji jednou rukou, druhou sevřel otěže a otočil koně.

Otevřela oči a opřela se na loktech o měkký slamník, vzápětí však sykla, když ji zabolela zavázaná rána. Zavrzaly dveře. Ona se položila zpátky do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. " Co je," zahuhlala podrážděně poté, co se nezdálo, že by její otec odcházel.¨

"Chtěl jsem se podívat, jestli ses už probrala," ozval se Maglorův starostlivý hlas.

Tantilwen odhrnula deku, jelikož se pod ní začínala dusit, ale na něj se nepodívala. "Tak vidíš, ne?" zamračila se a otočila se na druhý bok.

"Měl jsem o tebe hrozný strach, jsi to nejdražší co mám... Nedovedu si představit to, že bych tě ztratil."

"Jednou se to stejně stane," prohlásila temně. "Dnes nebo zítra, není to jedno? Přísaha si nás najde všechny, tebe, mne... Můžeme jen hádat, kdo bude první." Ztišila hlas, aby Maglor nepoznal, že pláče. "Skončíme jako Telvo, jako Nelyo, jehož prsten odmítáš nosit, protože věříš, že je živ."

Otočila se a spatřila svého otce s hlavou v dlaních. "Ata," vzlykla vyděšeně a vyhrabala se z postele. Přišla k němu a chvíli na něj hleděla. Měla nad ním moc, mohla ho mučit za to, co jí byť neúmyslně udělal. Ale ona nechtěla.

Přistoupila k němu a pevně ho objala. "Ata, prosím neplač, mám tě ráda, hrozně moc ráda. Já ti nechtěla ublížit, ranit tě..." Plakala mu na rameno.

XXX

Při vzpomínce se usmála. Ráda vzpomínala na své dětství, bolelo ji to, ale léčilo duši. Otevřel se před ní pohled na brány Thranduilova sídla.

Jedna krev - Info

Po zveřejnění poslední kapitoly příběhu Skandál v Alqualondë od Galadwen vám přinášíme další kapitolovou povídku, tentokrát od Galadweniny dcery Indil. Budeme opět zveřejňovat dvě kapitoly týdně a těšit se můžete i na doprovodné obrázky. Pro dnešek tu máme krátký úvod do děje.

Tantilwen je zajatá elfy ze Zeleného Hvozdu a uvězněná pro svůj původ králem Thranduilem. A aby toho nebylo málo, stíhají ji výjevy z její chmurné minulosti, kterých se nemůže zbavit. Nepřestává však doufat, že se jí podaří splnit vytyčený cíl.

Dcera králů

Báseň z již dlouho opuštěného blogu Clarett o rohanské hrdince - štítonošce Éowyn.

Odkaz na původní stránku ZDE.

---

Dcera králů

aneb Éowyn a Aragorn...

Komu může patřit tak kamenná tvář?
Roznítilo se pod ní teplo
v jediném pohledu na toho, v nějž doufala.
Tak sličná.
Strach jí neochromil.
Naděje tíseň přemohla
v jediném doteku toho, na nějž čekala.
Tak hrdá.
Postavila se jim.
Lítost již v srdci zůstala
v slovech toho, jež milovala

Skandál v Alqualondë - 14. kapitola

Tam, kde se příběh zapletl, všechno opět končí. Tak dobře, že dokonce i Telvo je ochotný uvažovat o lodním výletu.

---

Maiwen a Telvo

Pokoj vypadal téměř stejně jako toho večera, kdy přehodila přes zábradlí terasy konec starého lana a vydala se pryč, na cestu za svým osudem. Její lůžko, pořád ještě na svém původním místě, bylo dost široké, aby se v něm pohodlně vyspali oba. Nebo všichni tři. Někoho sice napadlo kromě jejich zavazadel přistěhovat do rohu místnosti dětskou postel, ale po všem tom vzrušení Maiwen nepochybovala, že se během noci Tinwë přesune mezi ně, do teplého bezpečí jejich těl.

Když sáhla do skryté police v knihovničce, zjistila, že i její portrét tu pořád je - ten, který jí Telvo dal na rozloučenou.

"Neměla jsi perly ve vlasech, když ses vdávala," objal ji zezadu, zatímco se na něj dívala.

"A ty jsi doopravdy neodešel," odpověděla. "Takže mi to vůbec nevadilo."

"Tvá matka to udělala statečně," řekl Telvo. "Všem na očích, takže není cesty zpět. Proti vůli tvého otce. To bylo smělé."

"Asi si budeš muset zvyknout na to, že tohle je v Olwëho Domě běžný způsob. Dělat věci všem na očích. Královská rodina činí skoro všechna rozhodnutí na náměstí, před svým lidem. Teď, když k nám opravdu patříš, se nějak budeš muset smířit s tím, že si ve vinárnách a hostincích budou námořníci vykládat o našem osobním životě." Zasmála se. "Věřil bys ještě dneska ráno, že to takhle dopadne? Nějak teď nevím, jestli je naše Tinwë víc po mně nebo po tobě. Takhle mistrovsky by to nenavlékl žádný z nás, na to jsem ochotná si vsadit. Když si vzpomenu, co nám Ingoldo vykládal o tvém otci a jeho svatbě, kdo ví, jestli vítr nefouká odsud."

"Chudinka," opětoval Telvo úsměv. "Vůbec netušila, co se děje."

"Kdepak chudinka. Ta je ve svém živlu. Pojď se podívat."

Vyhlídka z terasy se změnila. Místo rozkopaného, blátivého staveniště a dřevěných provizorních bud teď okna staré části paláce hleděla do zelení porostlého vzdušného atria s fontánou, obklopeného elegantními sloupy po obvodu nové budovy. Pod útlými stromky a dokonce i v samotné nádrži s fontánou se honily děti, cákaly na sebe, vřískaly a dováděly zrovna jako jejich méně urozené protějšky na náměstí. Mezi samými plavými potomky místních dvořanů a návštěv shromážděných k blížící se slavnosti byla i jedna rezavá hlavička. A s ní na nádvoří řádilo stříbrošedé psisko: skákalo, lapalo děti za rukávy, loudilo pamlsky.

Na obrubě kašny seděla Aiwen, jejíž hošík, o něco málo větší než Tinwë, teď cosi vysvětloval ostatním dětem, rozpočítávali se a vzápětí se zase rozprchli, jako když střelí. Aiwen zůstala sedět a dívala se za nimi: starostlivě, ale bez obav.

"Zmeškala jsi sestřinu svatbu," řekl Telvo. "A narození synovce."

"Nebyla to poslední svatba v rodině," pokrčila Maiwen rameny. "A zjevně ani poslední synovec," ani nemusela svá slova doprovázet gestem, které udělala, protože na Aiwen se už stěží dalo přehlédnout, že jeden je na cestě. "A Ollotarno je do dětí blázen. Kdo ví, jestli už si nezačíná vyhlížet nějakou pannu, která by se ráda vdala za prince. Nebude teď báječná příležitost? Jako v těch Ingoldových pohádkách: byl jeden kníže, ten měl jediného syna, a už se poohlížel, jakou nevěstu by mu vyvolil. Uspořádal velikou slavnost, a všechny princezny z celé země se sjely, jen aby si směly s princem zatančit…"

"Divná věc, že?" zamumlal Telvo. "V pohádkách Druhorozených vždycky kníže synovi hledá nevěstu nebo dceři ženicha. A přitom se jeho potomek nakonec nikdy neožení s tou, kterou mu vybere, ale jde za srdcem. V některých věcech jsme si neuvěřitelně podobní."

"To jsme. Dost bych se divila, kdyby si Ollotarno nakonec vybral za manželku třeba Tarmë nebo Sílariel, i když vznešenější svobodné dívky teď asi v Alqualondë nenajde. A dovedu si představit, že ty se určitě do paláce přiženou plné nadějí, jenom aby si s ním mohly zatančit jako v té legendě." Odmlčela se. "Příběhy mají sílu, nemyslíš? Když jsem nevěděla, jak dál, vzývala jsem Irma, aby mi dal znamení. Sáhla jsem do knihovny, otevřela první svazek, který mi padl pod ruku, a přečetla si, co mi Irmo radí. Nevím proč, ale kdykoliv jsem přemýšlela o tobě, pokaždé to bylo Propuštění z pout."

"Takže ten nápad spouštět se z terasy v druhém patře na starém laně jsi opravdu vyčetla tam?"

"Tam."

"Pořád ještě mi to připadá příšerně vysoko. Shora ještě výš, než to vypadalo zdola." Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů. "Jsi strašně statečná a strašně zbrklá. Miluju tě. Asi jsme taky oba potřebovali vysvobodit z pout."

Stáli u zábradlí terasy přitisknutí k sobě a v atriu se zvolna prodlužovaly stíny. Co nevidět bude čas na večeři.

"A co teď?" nadhodil Telvo po chvíli. "Na co se budeš ptát Irma teď?"

"Na nic," zašeptala. "Všechno, co jsem chtěla vědět, už vím. A rukopis je stejně neúplný - Nimloth ho nestačila dokončit. Není tam nic o tom, jak byli spolu a byli šťastní. O dobrých věcech se nemusí moc psát, ani se na ně ptát Pána snů. Když jsou, měli bychom jich užívat. Jak jen to půjde. Možná bychom tu knížku mohli poslat dál. Dvojčatům Diorionům. Eluréd si na jaře konečně bude brát za manželku Ingoldovu dceru, takže budeme mít příležitost. Říkám si, že by třeba chtěli mít něco, co by jim připomínalo jejich matku."

"A jejich zármutek, Maiwen?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Jejich naději."

"Naděje je… křehká věc. Nemusí se nikdy naplnit."

"A přesto nosíš prsten svého bratra a věříš."

Telvo tiše potřásl hlavou.

Mlčeli, protože dalších slov nebylo potřeba. Slunce klesalo, voda ve fontáně hluboko dole zurčela a pozdně letní květiny voněly, teple a omamně. Ještě pár těch prchavých okamžiků vzájemné blízkosti…

Aiwen se v atriu zvedla ze svého sedátka, začala shánět mokrou a rozesmátou drobotinu do houfu, aby se děti stačily převléknout k večeři.

"Možná bychom také mohli… mít druhé dítě. Tinwë by nebyla sama," zamumlala Maiwen, hledíc na sestru. "Nějak mi připadá, že by byl ten pravý čas. Mám pocit, že jsme zase skoro něco jako novomanželé, když jsme teď dostali požehnání i před lidem Alqualondë."

"Poloviční požehnání, dcero," řekl za nimi kdosi.

Elulindo stál ve dveřích terasy: přísný a královský ve svém splývavém stříbřitém šatu.

"Otče," neztratila Maiwen hlavu. "Neslyšeli jsme tě přijít."

"Zjevně ne," řekl s odstupem, téměř s pohrdáním, "příliš zaujati jinými, důležitějšími věcmi, že?"

Maiwen, která se už už pokoušela o úsměv, stiskla rty.

"Přišel ses pohádat?"

"A kdyby?" pozvedl posměšně koutky úst. "Řekneš mi, tak jako tvoje matka, že na situaci, která nastala, už beztak nic nezměním? Že je jednou daná, takže se buď musím smířit a zachovat si zbytek své důstojnosti, nebo se tě oficiálně zřeknu a všem tím dokážu, že Olwëho Dům je definitivně rozvrácený a já v něm stojím proti všem ostatním."

"Otče, nikdy jsme nechtěli být klínem mezi tebou a zbytkem rodiny," Maiwen neudělala žádný pohyb, jímž by naznačila, že hodlá opustit své místo vedle Telufinwëho a zábradlí terasy. "Ani ti způsobit další bolest. Proč si ale myslíš, že máš ty právo působit bolest nám? Nejsem snad dospělá, nemohu rozhodnout, co je pro mne nejlepší?"

"A ty jsi ve své moudrosti dospěla k závěru, že nejlepší pro tebe je manželství a dítě - nebo dokonce děti - s Fëanárionem, který si pošpinil ruce a duši krví tvých rodných."

"Budeš se divit, otče, ale ve své moudrosti, jak říkáš, jsem dospěla k závěru, že nejlepší pro mne je manželství a rodina s někým, koho mám ráda. Bez ohledu na to, co se stalo v minulosti. To je pro mne uzavřená a odškrtnutá kapitola a nehodlám si s ní kazit svůj vlastní život. Rozhodla jsem se stejně jako můj bratr a můj děd: dívat se vpřed, ne nazpátek. Stejně, jako bys měl to, co se stalo, sám v sobě uzavřít i ty, aby ti jed žalu a nenávisti nerozvrátil srdce, zrovna jako se to tehdy stalo Fëanárovi."

Místo odpovědi se Elulindo začal smát.

"Tak? Tak?" vypravil ze sebe nakonec. "I ty mne srovnáváš s Fëanárem? Zvláštní; tvůj děd učinil totéž. Mám s ním tedy zjevně už dvě věci společné. Protože jsem si naprosto jistý, že Fëanáro by vaším manželstvím byl nepochybně stejně nadšený jako já." Pohlédl na Telva. "To ti tvůj muž jistě potvrdí."

"V tom můžeš mít pravdu, pane," pokrčil rameny oslovený. "Ve svých posledních letech by mi možná dokonce opravdu odepřel souhlas se sňatkem s dívkou z Olwëho Domu. Dřív… Jistě by dal přednost tomu, kdybych si vybral nevěstu z vlastního lidu. Ale vyrovnal by se i s opakem. Nebylo by to první zklamání, které jsem mu připravil. Nemusíš tomu věřit, ale záleželo mu na nás, jeho synech, víc, než na jeho hrdosti."

"Nejhorší na tom je, že tomu věřím…" zamumlal Elulindo.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Atrium dole se vyprázdnilo, dalo se očekávat, že Tinwë se každou chvíli přiřítí za nimi, a Telvovi se nijak nechtělo vést diskusi s tchánem před ní. Prozatím se jim podařilo ji nepříjemných konfrontací ušetřit; bylo by nemilé, kdyby první, již zažije, nastala s jejím vlastním dědečkem.

"Mluvil jsem s Eärendilem," promluvil po nějaké době Elulindo. Maiwen tázavě zvedla obočí. Telvo neudělal nic, ani se nepohnul. "O tom incidentu…"

"Incidentu?" přeptala se Maiwen. "Pokud myslíš záležitosti kolem silmarilu, to je vyřešené. Úplně a definitivně."

"Nemyslím silmaril. Řekl mi, že tě vylovil poloutopeného z moře u Melkorových zubů," obrátil se na Telva. "Zjevně jsem se tedy mýlil, když jsem měl za to, že jsi své zmizení zinscenoval sám. Eärendil nemá proč mi lhát."

Maiwen překvapením spadla čelist. Měla tohle být omluva? Opravdu se její otec právě Ambarussovi omluvil?

"Hodláš z toho vyvodit důsledky?" pokračoval Elulindo otázkou.

"Prosím?" Telvo nemusel předstírat, že vůbec neví, o čem je řeč, ale už ani nemohl zůstávat dál zticha, vzdor svému předsevzetí co nejdéle mlčet a pokusit se s tchánem znovu nepohádat.

"Někdo se tě v Alqualondë zjevně pokusil zavraždit. Ptám se, zda budeš žádat krále, aby zjednal spravedlnost a vypátral viníky."

"Neutopil jsem se," řekl Telvo. Najednou si připadal téměř bezstarostně, s lehkou hlavou. "Zato jim jsem utopil ten jejich Škopek, takže přišli o dříví na zimu - což v žádném případě nebyla má vina, protože ten krám se rozpadal před očima, ještě ani nebyl na vodě. Měli své důvody k pomstě, to jim nemohu vyčítat: nejenom tobě jsme ublížili. Je mi jedno, kdo to byl a proč přesně to udělali - a nakonec je to dávno. Zbytečná námaha."

"Škopek?" zopakoval Elulindo dutě. "Řekl jsi - Škopek?"

"To je přece bezvýznamné. Utkvělo mi to jenom proto, že tak hloupé jméno pro člun bych zrovna tady v Labutím přístavu nečekal. Nebudu hledat žádné zadostiučinění, odplatu, spravedlnost, nebo jak tomu chceš říkat, na to ti dávám slovo. Tamten muž tvrdil, že nechá rozhodnout Mocnosti. Možná že rozhodly a já jsem zůstal živ díky nim, i když spíš byl Eärendilův zásah opravdu jenom dílem náhody. Předpokládám, že teď už mi na každý pád dají pokoj, takže nijak neohrozím tvou dceru." Odmlčel se. "Ale pokud si to budeš přát, hned po slavnosti odjedeme a nevrátíme se. Přijali jsme Ollotarnovo pozvání, ale budeme ctít i tvou vůli. Vzdor tomu, že kvůli Maiwen bych si přál něco jiného."

Elulindo dlouho mlčel.

"Fëanárione," řekl nakonec s velkým přemáháním, "král rozhodl, že jste v Alqualondë vítáni, a já budu jeho slovo respektovat. Pořád mi není po chuti, koho si má dcera vybrala, a nedokážu si představit, že bych tě někdy skutečně nazval svým synem, ale budiž, budu tedy ctít i její vůli. Ale přísahám - a neopovažuj se mne tentokrát přerušit - přísahám při Ulmovi a Ossëm, že jestli jí ublížíš nebo ji opustíš, zabiju tě. A nebudu se ohlížet, jakou cenu za to budu muset zaplatit."

S tím se Elulindo otočil a opustil terasu. Vzápětí zaslechli, jak se za ním zavírají dveře do chodby.

Maiwen a Telvo na sebe zůstali hledět.

"Předpokládám…" odkašlal si nakonec Ambarussa nejistě, "že tohle je něco jako… naše vítězství?"

Maiwen k němu natáhla paže a objala ho, jak nejpevněji dokázala.

"Ohromné vítězství. Teď teprve jsme doopravdy svoji," řekla tiše. "Manželé před oběma našimi rodinami. Tohle bylo nejupřímnější požehnání, kterého se nám od mého otce mohlo dostat."

"Jedné věci nerozumím," řekl Telvo, opět po dlouhé chvíli, kdy si vzájemně užívali své blízkosti. "Proč se vyptával na tu loďku?"

"Škopek," uchichtla se Maiwen. "Totiž… Svého času to byla docela proslulá bárka. Po té velké vlně ji našli skoro nepoškozenou v královské zahradě na útesech, na stromě přímo pod dědečkovými okny. Mluvilo se o tom týdny, moc lodí nám tenkrát nezůstalo, natož pak spojených s takovouhle divokou historkou. Ti muži museli být úplně pitomí tuňáci, když o ní před tebou klidně mluvili - nebo naprosto jistí, že to nepřežiješ. Jde i o to, že majitel nebyl žádný obyčejný rybář, vůbec ne. Sice ne přímo dvořan, ale rozhodně vlivná osoba… Kdybys teď opravdu chtěl zjednat spravedlnost, vypátrat ho by bylo to nejmenší. A s ním všechny ostatní, kdo se do toho namočili. Pak by se v Alqualondë rozpoutal další příšerný skandál."

"Stojíme o nějaký?"

"Myslíš o nějaký, který sami nevyvoláme?"

Smáli se, ještě když Tinwenárë, zmáchaná a špinavá od písku, vletěla do dveří jako kometa se zářícím chvostem rusých vlasů.

"Je to tu ohromné!" vypískla z prahu. "Báječné! Strýček mi slíbil, že nás všechny vezme zítra na loď. K ostrovům na delfíny. To bude mnohem lepší než u nás na jezeře, a větší dobrodružství. Řekněte, že pojedete také! Pojedete?"

"Tinwë," povzdechla si Maiwen a konečně se vydala z terasy do pokoje. Nejvyšší čas, aby se všichni začali převlékat k večeři. "Přece víš, že tatínka nemáš nutit, aby s tebou jezdil někam na vodu."

Výraz tváře Telva, loudajícího se za ní, přešel během okamžiku od překvapeného přes zhrozený do naprosto užaslého.

"Princezny moje," řekl nevěřícně. "Asi jsem se už úplně zbláznil, nebo vás musím obě neskutečně milovat. Právě jsem se přistihl, že ten váš výlet za delfíny doopravdy zvažuju."

Tinwë se mu s jásotem vrhla kolem krku. Maiwen se obrátila a jednoho po druhém je políbila. A Telufinwë Ambarussa poprvé po dlouhých letech pocítil v duši naprostý mír.

KONEC