Po dlouhé době quentaro opět ožívá. Tentokráte tvorbou od Galadwen. Dnešním příspěvkem je povídka sloužící také jako jakýsi úvod k delší novele Skandál v Alqualondë, která zde bude vycházet hned v závěsu. No a nebyl by to blog.cz, kdyby tato povídka nevycházela, jak jinak, na poloviny (kvůli prý přílišnému počtu znaků). A teď už anotace od autorky:
Amrod Fëanorion zemřel na hořící lodi v Losgaru. To ale nemusí znamenat definitivní konec. (Založeno na alternativním příběhu Fëanorových dvojčat, jak je představen v HoME 12, ne v Silmarillionu.) Amrod, Melian, Eärendil, Nerdanel
Ráno se celý zástup shromáždil, z Fëanorových sedmi synů však bylo přítomno jen šest. Tehdy Ambarussa zbledl hrůzou. "Nevzbudil jsi mého bratra Ambarussu (jehož ty nazýváš Ambarto)?" řekl. "Nechtěl jít spát na pevninu (jak říkal) do nepohodlí." Ale povídá se (a bezpochyby se toho domýšlel i sám Fëanor), že Ambarto hodlal později odplout se svou lodí nazpět a připojit se k Nerdanel; byl totiž velmi zděšen činem svého otce.
"Tu loď jsem zničil jako první," pravil Fëanor (skrývaje své vlastní zděšení). "Pak jsi správně dal jméno nejmladšímu ze svých dětí," odpověděl Ambarussa, "a Umbarto "Poznamenaný osudem" byla jeho pravá forma. Pominul ses zlobou a záští." A poté se již nikdo neodvážil o tom s Fëanorem znovu promluvit.
JRRT, HoME 12 (The Peoples of Middle-Earth)
Ležím nehybně, oči otevřené. Vedle mne, nade mnou, všude kolem mne povrzávají žebra a boky lodi a kdesi nahoře, oddělená prkny paluby, holá ráhna s volnými provazy pleskajícími ve větru. Do zakotveného korábu naráží hravé vlny: žádná bouře, jenom jedno vzedmutí oceánu za druhým, jak se s pěnovými čepičkami žene k holému pobřeží. Pohupuji se spolu se svým kavalcem v jejich rytmu, aniž bych na to musel vynaložit sebemenší úsilí. Ten líný, pravidelný pohyb plný šplouchání a vůně mořské vody uspává. Chtěl bych se tomu zdánlivému klidu poddat, aspoň na chvilku se ponořit do říše snění, v níž jsem pořád ještě nevinným dítětem. Nemohu.
Jenom chvilku. Pár hodin, než se i tábor na břehu zátoky ztiší a uloží k odpočinku. Vyčkávám. Čekám jako lovec. Trpělivě.
Tohle všechno je omyl. Strašná chyba. Jít dál znamená ztratit se docela a nadobro. Vrátit se? Nemožné…
Zvednu ruce tak, abych je nastavil nad sebe, do dráhy svého pohledu směřujícího do dřevěného stropu, nad nímž je paluba. Ve světle krystalu položeného vedle lůžka vypadají stejně jako vždycky. Čisté. Růžová kůže, bílé obloučky nehtů. Všechno jako kdysi. Jenže já už je takové nevidím.
Loď se houpe na vlnách. Hlasy z pobřeží postupně tichnou. Spouštím paže podél těla a zavírám oči. Jsem rozhodnutý. Ať mne třebas pohltí věčná tma, jak jsem přísahal. Je mi to jedno. Vidina budoucnosti, která se přede mnou zjevila v tomtéž okamžiku, kdy jsem poprvé položil chodidla na suchou zemi na druhé straně moře, předčila všechny hrůzy nekonečné noci, které si dovedu představit. Jednou jsem zvedl zbraň na příbuzné, na svůj vlastní lid, prolil jsem krev nevinných. Jsem si jistý, strašlivě jistý, že jestli zůstanu, nebude to naposledy. Znovu a znovu budou ženy oplakávat své manžely, matky své děti a děti své rodiče - kvůli mně. A než to, ať raději hněv osudu padne na mou hlavu.
To rozhodnutí ve mně zrálo ještě dřív, než se přede mnou rozestřela vize budoucnosti. Od okamžiku, kdy uloupené koráby opustily přístav zalitý krví a vlny se zvedaly do hrozivé výše, ne bělostné krajkou pěny, ale zrůžovělé, páchnoucí smrtí, utrpením a bezmocným hněvem. Tohle byla jen poslední kapka, poslední krok. Vrátím se. Pokleknu před králem Teleri, budu prosit za odpuštění, i kdyby se mi ho nemělo dostat. Vrhnu se k nohám Valar, ponížím se, budu naléhat, aby mne zprostili té hrůzné přísahy. A nebude-li to možné, přijmu jakýkoliv trest. Ale nebudu v tom pokračovat. Nikdy.
Matka měla pravdu - jako vždycky. To jenom já jsem na chviličku zešílel se všemi ostatními.
Převalím se na lůžku. Je čas? Pořád ještě slyším ze břehu tiché vyprávění. Hru na harfu. Smích. Jak se po tom, co se stalo, ještě někdo může smát?
Ležím a zírám teď do boku podpalubí se všemi jeho temnými a chladnými stíny, se všemi neviditelnými skvrnami vyčištěné krve. Maminko, pomyslím si, dokážeš mi někdy odpustit, co jsem ze sebe udělal? Co jsem dovolil, aby se ze mne stalo? Protože tu krev žádná voda ani žádné slzy neumyjí. Ani z bílého dřeva labutích lodí, ani z mých rukou.
Z rukou mých bratrů…
Jsem jediný, kdo z nás sedmi má ještě vůbec nějaké svědomí?
Vím, že nejsem. Makalaura jsem viděl plakat, když myslel, že je sám. Maitimo mne na cestě k severu držel kolem ramen, když jsem podléhal zoufalství, šeptal mi, že víckrát nic takového nedopustí, už nikdy. Stalo se, co se stalo - ale teď jsme poučeni, už víme, k čemu vede divoká akce bez přemýšlení. S Ambarussou jsme seděli vedle sebe na palubě pod hvězdami, beze slova, a viděl jsem na něm, že se cítí stejně mizerně jako já. Proč jsem tedy jediný, kdo je rozhodnutý dát přednost tomu svědomí před temnotou, která ho může čekat? Alespoň u posledního z mých bratrů bych býval doufal, že mne pochopí. Mé druhé já, druhá část mé duše, mé dvojče…
Neměl jsem od něj odejít v takovém hněvu, když jsem věděl, že to může být navždycky. Ambarussa a já, dvě poloviny jednoho jablka… Nebylo to poprvé, kdy jsme se pohádali. Nebylo by ani normální, aby se bratři tak blízcí jako my dva nikdy o nic nedostali do sporu. Jenže ještě nikdy v životě jsme se nepřeli tak trpce. Tak drsně a definitivně. On mi vmetl do tváře, že ze sebe dělám zbabělce a zrádce. Já jemu, že je hlupák s krví na rukou, natolik zaslepený, že nevidí, do čeho se žene. Myslel jsem, že mne uhodí, ale jenom jsme na sebe dlouhou chvíli nepřátelsky zírali. Když se Maitimo přišel zeptat, co se děje, beze slova jsem se otočil na patě a vyrazil pryč.
Neměl jsem to dělat. Neměl jsem ho - je oba - opustit, aniž bych se pokusil udobřit. Jenomže teď už je na pokání pozdě. Tábor uléhá. Ambarussa odpočívá pod přístřeškem z plášťů nebo u jednoho z ohňů, dívá se na hvězdy a nejspíš si vyčítá totéž, co já. On ale neví, že ta příkrá slova byla naším definitivním rozloučením. Neví, že to, co jsem mu řekl, myslím smrtelně, strašlivě vážně. Vracím se k matce. Raději nechám za sebou otce, silmarily, Nepřítele i celou Přísahu, než abych se hnal vstříc dalšímu a ještě horšímu prokletí.
Kolik mám času? Zmocňuje se mne čím dál větší únava, vyčerpání ze žalu a vypětí. Svírám víčka a na líce mi tečou studené slzy. Tři hodiny, hádám, čas měřený světlem Stromů, které už nejsou. Vím jistě, že se probudím včas - ucítím, jak se rytmus vln s přílivem mění. Všechno jsem si v duchu prošel stokrát a za dobu, kdy jsme se plavili k severu a pak přes moře, už jsem se naučil loď ovládat natolik bezpečně, abych ji během chvíle dostal ze zálivu a otočil k západu. Mohu si dovolit krátký odpočinek, protože později na něj nebude čas. Ne, když budu na palubě sám, vystavený rozmarům větru a moře a zlé sudby, kterou jsem na sebe přivolal. Sám v celém širém světě, pod chladnými hvězdami.
Usínám. Definitivní rozhodnutí mi přeci jenom do srdce vneslo trochu klidu.
Ale patrně ne dost. Můj sen je těžký: vidím matčinu tvář poznamenanou hořem jako v ten okamžik, kdy mne naposledy objímala na rozloučenou. Není cesty zpět, zašeptá, zatímco se na ni dívám. Odvrací se. Teď vím, že je ve své dílně, poznávám tu dlouhou, světlou místnost. Pod oknem na lavici, v řadě jedna vedle druhé, stojí dřevěné sošky, loket vysoké: poznávám tváře: svou, svých bratrů. Otcovu. Matka je zvedá, jednu po druhé, chvíli každou podrží v náruči jako živé dítě - a pak je hází do otevřené výhně v rohu ateliéru. Zahučí nenasytný oheň. Vyšlehnou plameny. Vysoko, až ke stropu. Výheň má barvu jejích - mých - vlasů. Chci vykřiknout, když zvedná sošku s mou podobiznou, poprosit ji, aby to nedělala, aby měla soucit; nemůžu. Něco mi svírá hrdlo, plní plíce, dusí mne k zalknutí.
Není to zvuk příboje, co mne probírá. Ve vteřině pochopím, že pach kouře, který mi plní nos, nepochází z mého snu. Prudce se zvedám.
V podpalubí je vedro, které mi lepí vlasy ke skráním potem. Prkna paluby nade mnou okrově probleskují. Všude kolem se válí kotouče dýmu. Oči se mi rozslzí, rozkašlu se, ale zvedám se na nohy. Najednou nevidím na krok. Tápu směrem, kde tuším schůdky na palubu. A pak je zahlédnu: plameny po nich skáčou a stékají mi k nohám jako roztavené železo, které někdo vylil z tyglíku na podlahu. Do puchu kouře se mísí zápach spáleného lampového oleje. Hlava se mi motá.
Poklop nad schůdky je otevřený. Nechával jsem ho otevřený já? Nevybavuji si to. Měl bych v otvoru vidět hvězdy, ale vidím jen oheň, další a další oranžové a nachové jazyky plazící se vzhůru po stěžních, po ráhnech, po stočených lanech. Kašlu. Lapám po dechu. Slzy mi vysychají v okamžiku, kdy vytrysknou.
Loď hoří. To si ještě stačím uvědomit. Všechno kolem je v plamenech. Musím ven, musím se dostat k okraji paluby a skočit do vody, to je jediné, čím se ještě můžu zachránit. Jsem bos a oheň pohlcuje zbytky oleje rozlitého na schůdcích, zakusuje se do dřeva a blíží se k mým holým chodidlům. Nemám s sebou meč ani sekeru, abych dokázal tady v podpalubí prorazit otvor do boku lodi a protáhnout se na svobodu - a nemám k tomu ani dost sil. Je mi čím dál hůř. Dusím se dýmem a tvář mám rozpálenou málem jako ta žhnoucí prkna, po nichž vede jediná úniková cesta. Utíkám nahoru, nepřemýšlím. Necítím bolest, ale to přijde později, nejednou jsem se spálil v kovárně, vím, jak to chodí. Běžím.
A pak stanu. Kolem mne zuří oheň. Na všech stranách.
Co se stalo? Neslyším hluk bitvy. Neslyším křik, rozčilené hlasy, třeskot zbraní, jenom hučení plamenů. Nehoří pouze tahle loď. Celý Drengist je pokrytý ohněm. Nebe je okrové. Nic jiného než to už nevidím.
Potácím se naslepo, nemůžu popadnout dech. Pořád mne nic nebolí, ale nohy odmítají poslušnost. Nutím je k dalšímu kroku, i když nevím, jestli se blížím k boku lodi, k zábradlí, nebo se napůl omámený motám v kruzích. Křičel bych o pomoc, ale nedostanu ze sebe ani hlásku.
Klopýtám. Ruce mám napřažené před sebou. Rudá tma kolem mne, nade mnou, ve mně.
Kdesi vedle, nevím, jak daleko, něco vybuchne. Kolem obličeje se mi snáší ohňostroj jisker, plamen vyšlehne kamsi k neviditelnému nebi, které se změnilo v oheň. Ze strany mne zasáhne vlna žhavého vzduchu. Padám. Teprve teď to začíná bolet: vzduch v plicích se mění v roztavené olovo. Doutnající prkna paluby se pod mým tělem prolamují, někam se propadám, a pak už nevím nic.
Otevřel jsem oči a zase je honem zavřel, když se mi do nich opřelo ostré světlo. Pro jistotu jsem přes ně ještě přehodil předloktí. Musel jsem usnout, aniž bych uskutečnil svůj záměr vrátit se na loď, protože teď jsem pod zády cítil měkkou trávu. A rozhodně se mi zdál ten nejdivnější sen, jaký jsem kdy měl. Je čas vstávat, že mne někdo přišel vzbudit s lampou? Promeškal jsem svou příležitost?
Kolem mne panovalo naprosté ticho. Ani hlásku… I když… Teď se kdesi ozval pták. Druhý mu odpověděl. Ve vzduchu jsem ucítil vůni stromů. Známou vůni.
Něco bylo špatně.
Ještě jednou, tentokrát připraveněji, jsem otevřel víčka. Stáhl jsem paži z čela.
Nade mne se ze všech stran nahýbaly stromy: sosny, mallorny. Tohle v žádném případě nebyl Losgar s jeho rozedranými skalinami a kamenitou pláží kolem zálivu Drengist. A světlo, které se mi dralo do očí přes přimhouřené řasy, nemělo nic společného s fëanorejskými krystaly, tím méně s obyčejnou lucernou. Zkusil bych hádat, že je to Laurelin na vrcholu své denní záře, kdyby ovšem nepřicházela ze špatného úhlu a nebe mezi zlatými listy a tmavozelenými jehlicemi borovic nemělo bleděmodrou barvu rozkvétajících chrp.
Něco bylo strašně, nepochopitelně špatně.
Opřel jsem se o lokty a namáhavě zvedl do sedu. Tělo divně neposlouchalo, paže jsem měl slabé a prudkým pohybem se mi zamotala hlava.
"Pomalu," varoval mě za mými zády někdo, koho jsem si do té chvíle nevšiml. "Fëa si musí zvyknout na svůj nový dům. Může to nějaký čas trvat."
Útržky mého snu se mi vracely: dřevěné podpalubí lodi. Má touha vrátit se domů, opustit otce a celý ten jeho pošetilý a zlou sudbou poznamenaný plán. Kouř plnící plíce, oranžové plamínky spojující se v obrovský, ničivý požár…
Tohle byly Irmovy zahrady. Lórien. Nějaká z těch částí, kam jsem do téhle chvíle nikdy nepřišel.
"Umřel jsem," vyslovil jsem nahlas, co mě pálilo na jazyku jako oheň, o němž se mi, jak jsem myslel, zdálo. Nevěřícně. Protože ten sen nebyl žádným snem. Byl změkčený, rozmlžený, jako bych se na něj díval přes zarosené sklo, zbavený hrůzy toho okamžiku i bolesti nenávratně poškozeného těla, ale pořád to byl střípek reality. Kousíček mého vlastního života, který v ten moment skončil.
Zvedl jsem před oči roztřesené prsty. Bílé obloučky nehtů, růžová kůže. Ani stopy po spáleninách, ani stopy po mozolech, které zanechává pracovní náčiní i meč. Ani stopy po krvi. Měl jsem dlaně jako batole, ne jako dospělý muž.
Osoba, kterou jsem měl dosud za sebou, se lehkými kroky přesunula na druhou stranu.
"Zemřel jsi," pohlédla na mne hlubokýma šedýma očima. "Prošel jsi Námovými síněmi a vrátil se do života."
Vysoká, bledá žena s tmavými vlasy. Přesněji: Maia, bytost v podobě černovlasé elfky ve splývavé bílé říze.
"Paní…" dostal jsem se ze sebe zdušeně. "Nic… vůbec nic z toho si nepamatuju." Zkoumal jsem každé, i to nejskrytější místo své mysli, kousek po kousku, a nenalézal. To bylo… divné. Strašidelné. Elfové nezapomínají. Dokázal bych si do sebemenšího detailu vybavit příhody ze svého raného dětství, každý den svého života, nejspíš i hlasy mých starších bratrů z dob, kdy jsme s mým dvojčetem ještě spočívali v matčině lůně… Všechno jasně a zřetelně, kromě těch posledních několika hodin v zálivu Drengist, které mi před mým vnitřním zrakem plynuly rozmlžené a neostré, zbavené hran. A pak už nic, černá díra v mé paměti.
"Pro fëar Prvorozených není přirozené zůstávat bez těla," řekla, "mimo hmotnou Ardu a mimo čas. Možná se ti časem alespoň něco vybaví, postupně. Spíš ale ne. Věř, že je to k lepšímu. Byl jsi uzdraven a bylo ti povoleno se ze Síní vrátit, ten stín je za tebou."
Seděl jsem v trávě a dál hleděl na své ruce. Osten viny už nebodal tak silně jako předtím, ale pořád tu byl.
"Ne tak docela," zašeptal jsem. "Přísahal jsem, přivolával jsem na svou hlavu věčnou temnotu. A porušil jsem tu Přísahu."
"Neporušil jsi ji," přerušila mne a potřásla hlavou. "Možná jsi to měl v úmyslu, ale už jsi to nestačil. Pokládej ji za splněnou. Smrt tvého děda byla pomstěna a silmarily navráceny, ti, kdo si na ně mohli činit nárok, se jich vzdali."
To nedávalo smysl. Otec by se svých Klenotů nevzdal nikdy. Někdy mi připadalo, že mu na nich záleží víc než na nás všech sedmi i s matkou dohromady. Nezeptal jsem se. Byla tu ještě druhá věc, horší.
"Zabil jsem," hlesl jsem ještě tišeji. Ne, bolest a hrůza Alqualondë už se nezdála tak ostrá jako předtím, ale byla tu stále.
Maia se ke mně sklonila, vzala mé ruce do svých.
"Striktně vzato, nezabil jsi. Nikdo z těch, kdo přišli do cesty tvému meči, na své rány nezemřel."
Zvedl jsem hlavu.
"To přece na věci nic nemění. Dopustil jsem se něčeho hrozného."
"Litoval jsi, přijal jsi pokání a uzdravení," odpověděla mi. "Bylo ti odpuštěno."
"Nepamatuji se na to!" Chtělo se mi křičet. Jaký smysl má pokání, o němž ani nevím?
"Velký," řekla, jako by mi četla myšlenky. Nejspíš to dělala. "Jsou mnozí, kdo nedokážou litovat nikdy, protože nepřiznají chybu. Valar svolili, aby ses vrátil k životu, udělili ti rozhřešení i své požehnání. Ty sám jsi souhlasil vrátit se do těla. Jestli tohle všechno pro tebe není dostačující, jdi, hledej odpuštění u těch, komu jsi ublížil. To poslední ti zbývá k plnému uzdravení, Telufinwë Ambarusso, Fëanárův synu."
"Paní…"
"Jsem Melian," řekla mi. "Irmo, můj pán, tě nevyžene ze svých zahrad, dokud se nebudeš cítit připravený, ale… Zvaž jednu věc. Tvá matka zůstala sama a bez naděje. To kvůli ní jsi souhlasil, že se vrátíš do života." V jejích očích jsem spatřil hluboký zármutek. Jezera smutku, která nikdy plně nemohou vyschnout.
"Paní Melian, řekla jsi, že byl Nepřítel poražen a Velké Klenoty navráceny…"
"Ano, silmarily se vrátily ze stínů… O tvých bratrech a otci jsem však nemluvila."
Během vteřiny jsem pochopil, že bych se neměl ptát, protože nechci slyšet odpověď. Přesto jsem se zeptal a visel na ní
očima jako na své poslední naději:
"Zůstali ve Středozemi?" Nevěřil jsem, že hádám správně.
Melian si povzdechla.
"Jen jeden z nich."
Mlčel jsem. Zabořil jsem prsty do trávy, cítil v konečcích dotyk vlhké hlíny pod ní. Všechno tak plné života. Všechno tak zelené, spokojené ve své bezstarostnosti.
Ani jeden den svého života - ani jediný! - jsem nestrávil sám, bez svých bratrů. Přinejmenším Ambarussa byl se mnou vždycky, každou hodinu od okamžiku našeho početí do chvíle… Do chvíle, kdy jsme se v Losgaru tak drsně pohádali a já jsem odešel bez rozloučení. Po zádech mi přeběhl mráz.
Před tím vším, ve svém předchozím životě, bych nejspíš plakal a třeba by to pomohlo. Možná že jsem byl tehdy léty dospělý, jenomže roky nejsou to jediné. Je těžké se doopravdy stát mužem, když máte pět starších bratrů a nespočet bratranců, a ti všichni byli po celá léta zvyklí vás opatrovat a chránit. Teď tu nebyl nikdo z nich a slzy mi nejspíš vyschly v žáru hořících labutích lodí.
"Tohle jsem věděl, když jsem souhlasil, že opustím Síně Mandosu?" zašeptal jsem.
"Věděl jsi to." Ještě jednou se dotkla mé ruky. "A věděl jsi také, že co je nejsprávnější, nemusí být zároveň to nejsnazší."
"A co ještě bych měl vědět?"
"Že Fëanárovi synové… nejsou v Amanu oblíbení. Mnozí tě nebudou vítat."
Přikývl jsem. Nic jiného bych nečekal.
"Arafinwë je králem Noldor," pokračovala. "Z tvých bratranců Findaráto a Arakáno žijí v Tirionu. A Itarillë se svým manželem na Tol Eressei." Takže všichni ostatní se nějak dostali do Beleriandu. Jak to dokázali, bez zničených lidí? Raději se nedomýšlet…
"A moje matka?" zeptal jsem se. "Pořád bydlí v našem starém domě?"
Maia zavrtěla hlavou.
"Má malý domek a dílnu poblíž usedlosti svého otce, v lesích za Tirionem. Je to…"
"Vím, kde to je."
Takže Nerdanel, právě ta, která o sobě vždycky říkala, jaké je městské děvče, a odmítla stěhování do Formenosu, kde by se nutně cítila osamělá, a vykořeněná, se utekla do vynuceného vyhnanství. Stíny našich činů nedopadly jenom na nás samotné.
"Mohu jí poslat vzkaz," nabídla se Melian. "Někteří tomu dávají přednost." A na můj nechápavý pohled: "Aby je někdo, koho předtím znali a na kom jim záleželo, vyzvedl tady, v Irmových zahradách. Někdy může být těžké vracet se zpátky."
Samozřejmě. Přece jsem si nemyslel, že jsem první, kdo přichází z Mandosu zpět do života. Teleri, zabití na plážích a molech Alqualondë. Mnozí z našich, utonulí, když se lodě potápěly v bouři vyvolané Ossëho hněvem. A co všechno se stalo tam, ve Středozemi, ze které jsem viděl sotva víc než skalnatý pruh pobřeží?
Kolik času vůbec uplynulo?
"Víc než šest set slunečních let, než byl Morgoth poražen," řekla Maia. "A téměř celý další věk." Usmála se omluvně.
"Promiň. Ptáš se tak nahlas, jako bys mluvil."
Zčervenal jsem. Chovám se jako dítě, které nikdy neslyšelo o ósanwë. Budu si muset dávat lepší pozor. Víc se kontrolovat.
"To všechno přijde," dodala. Nejspíš mne zase četla jako stránky otevřené knihy. "Nebuď překvapený, až zjistíš, že nedokážeš spoustu věcí, o kterých si myslíš, že je dávno umíš. Nemluvím jenom o avanírë. Velmi mnoho dovedností vyžaduje přesnou spolupráci fëa a hroa, ale zatímco tvoje fëa si pamatuje, co všechno dovedla, tohle tělo ty samé věci nikdy nedělalo. Bude se je učit znovu. Rychleji než poprvé, ale přesto. Findaráto mi říkal, jak nesnadné bylo smířit se, že si jeho prsty zprvu nerozuměly se strunami. Že mu trvalo týdny, než znovu ovládl práci s kamenickými nástroji…"
Zíral jsem na ni. Ne kvůli tomu, co mi vysvětlovala o spolupráci těla a duše. To už jsem pochopil, zatímco mluvila: bylo obtížné zkoordinovat oko a ruku i na tak jednoduchou činnost, jako je utrhnout několik stébel trávy a splést z nich zelený náramek.
"Paní Melian, když jsi říkala, že Findaráto a Arakáno žijí v Tirionu…"
"Nemyslela jsem tím, že se ze Středozemě vrátili lodí," přikývla, když jsem zmlkl.
Srdce mi v hrudníku tlouklo jako splašené. Připadalo mi, že snad nikdy jsem nebyl víc živý - nebo si tu prostou skutečnost víc neuvědomoval.
"Kdo všechno…" začal jsem temně a zarazil se.
"Spíš se ptej, kdo ne."
Velcí Valar, do čeho jsme se to po hlavě vrhli? Doufal jsem, že svou výzvu mínila jen jako řečnický obrat, a nezeptal se, kdo neumřel. To zjistím časem. Teď už toho bylo na mne i tak příliš. Zdálo se, že pochopila.
"Brzy se zešeří," řekla. "Ukážu ti, kde můžeš spát. Pošlu pro tvou matku…"
"Ne," zarazil jsem ji. Vzhlédla překvapeně. "Neposílej pro ni, paní. To… není správné. Já jsem od ní odešel a měl bych to být já, kdo se vrátí a požádá ji o odpuštění. Tak, jak jsem to chtěl, když…"
Když jsem se vrátit nedokázal.
"Dobře," přikývla po krátkém mlčení. "Nechám tedy rozhodnutí na tobě. Můžeš tady zůstat nebo odejít, kdykoliv si budeš přát, nicméně přesto doporučuji zůstat přinejmenším do zítřka. Za světla se ti bude putovat lépe a dnes už by ses beztak daleko nedostal."
V tom měla pravdu. Dost velké úsilí mě stálo i vyškrábat se na nohy a ujít pár stovek nejistých kroků, než jsem se dostal z lesa, po lávce přes potok a na světlinu, kde stál altán, k němuž mne Melian dovedla. Vypadala připravená vzít mě za loket a podepřít - to bych ovšem nesměl být Fëanárův syn, abych něčeho takového využil. Spíš ať raději upadnu bez pomoci, než dát najevo slabost, se kterou se nedokážu popasovat.
Mimoděk jsem si vzpomněl na něco dávno zasutého: můj bratr Ambarussa, neustále visící na něčí ruce, pobíhá po kuchyni, krátké nožičky se mu motají, ale zůstává na nich, protože vodič - zpravidla matka nebo Maitimo, jehož jsme nestydatě zneužívali jako naši vytrvalou a nade všechny trpělivou chůvu - ho nenechá uhodit sebou o zem. Zatímco já, vždycky ten tvrdohlavější z nás dvou, se přidržuju, čeho se mi namane, stolní desky, kterou mám tak vysoko nad hlavou, že sotva dosáhnu, židlí, skříněk, a sunu se z místa na místo, i když jsem celý otlučený a samá modřina z neustálých pádů. Nakonec jsem se s tou svou umanutostí naučil chodit samostatně a bez nehod dřív než bratr.
Rty mi cukly při té vzpomínce. Podruhé v životě je ze mne, jak se zdá, tvrdohlavé batole. Melian měla naštěstí pravdu v jednom: fëa ví, jak se to všechno dělá, a tělo se od ní učí rychle. Kousek od besídky už jsem v podstatě ani neklopýtal a přestával jsem cítit potřebu po pár krocích zastavovat a opírat se hned o vyřezávané zábradlí lávky přes potok, hned o kmeny stromů rostoucích okolo stezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat