Polovina - druhá část

Druhá část Galadweniny povídky Polovina.

---

Předchozí část

Domek stál na hraně lesa a travnatého prostranství, otevírajícího se směrem k východu. Působil dojmem zahradní stavby - minimum pevných zdí, kolem dokola sloupy a kopulovitá střecha, všechno lehké, jen se vznést. Od jeho úpatí se po louce plazil dlouhý stín, skrývající se mezi stíny stromů. Když jsem se ohlédl za sebe, konečně jsem zjistil, co je vrhá: velká zářící koule, pomalu se po nebesích snášející k zemi. Působila, jako by se chtěla dotknout vrcholků vzdálených borovic a jedlí, a hledět do ní bylo jako dívat se do světla vrcholícího Laurelinu. Mohlo mne napadnout, že Valar něco udělají, aby se náš svět neutopil ve věčné tmě.

"Arien v ohnivé loďce, s posledním plodem Zlatého stromu," kývla Melian. "Má mnoho jmen, a nejběžnější je Anar. Isil, potomek Telperionu, už je na nebi tamhle na druhé straně."

"Takže takové Míšení světel v malém," řekl jsem schválně jako v žertu, ale zábavné mi to vůbec nepřipadalo. Pohled na měsíční loď ve mně vyvolal proti mé vůli sklíčenost. Dostal jsem příležitost vrátit se do života, aniž by mne, doufejme, sužovala tíha Přísahy i mých vlastních chyb, jenomže místo abych se radoval, pomalu se mě zmocňovala tíseň. Vůbec nic už nebude jako kdysi. Ani to světlo, které jsme považovali za čisté, nedotknutelné a věčné.

Isil v záři Anaru působil bledě. A ukousnutě. Polovina načatého jablka. To pomyšlení mi neudělalo dobře. Ze mě teď taky byla taková opuštěná polovina načatého jablka. Kéž bych si alespoň pamatoval, zda jsem se v Síních viděl se svými bratry. Zda mi Ambarussa odpustil má příkrá slova a to, co mohl pokládat za křivopřísežnictví a zradu. Pokud to není on, kdo ještě žije. Měl jsem strach se zeptat a Maia nevypadala, že by hodlala pokračovat v našem rozhovoru. Našla si kamennou lavičku vedle schůdků do altánu, usedla se zády rovnými a pažemi zkříženými na prsou, najednou vzdálená a nedostupná.

"Uvnitř najdeš všechno, co bys mohl potřebovat. Oblečení, něco k jídlu," řekla, aniž by na mne pohlédla. Očima přejížděla obzor, na východě temnící, jako by na něco čekala. V posledních paprscích zapadajícího slunce se kdesi daleko, za několika terénními vlnami, sady a zahradami leskly střechy Valmaru. Až k Tirionu se odsud dohlédnout nedalo.

"Povečeříš se mnou, paní?" zeptal jsem se.

Melian potřásla hlavou a na prsa jí sklouzla dlouhá tmavá kadeř.

"Zůstanu tady. Dobrou noc."

Takže jsem do besídky vstoupil sám. Byl to nečekaně nepříjemný pocit. Uvnitř panovalo šero, nad stolem uprostřed místnosti byl na stříbrných řetízcích zavěšený jediný noldorský svítící krystal, trochu jiný, než jaké vyráběl můj otec. Jeho záře mi připadala slabě nafialovělá, zatímco ty, které jsme mívali doma, byly obvykle čiré. Bez zájmu jsem si prohlédl zásoby, pečlivě zabalené v plátně a čerstvých listech. Hlad jsem necítil, ale uvědomoval jsem si, že něco bych sníst měl; nevěděl jsem, kolik si toho nepamatuji. Jedlo tohle tělo vůbec někdy? A jestli ano, jak dávno? To bylo divné, tahle o sobě přemýšlet.

Zachytil jsem svůj odraz v hladké ploše lesklého cínového talíře: ten cizinec, na něhož jsem se díval, vypadal úplně jako já, měl stejný tvar obličeje, barvu očí, stejné ryšavé vlasy. Byl jsem to já, a přece nebyl. Mohl by to být třebas můj bratr.

A tahle myšlenka mě definitivně porazila.

Zhroutil jsem se na lůžko na vzdálenější straně altánu, ne nepodobné kavalci v podpalubí labutích lodí, a křečovitě jsem se rozvzlykal. Teď, když jsem zůstal sám, už jsem se nemusel ohlížet na důstojnost Fëanárova rodu ani na svou vlastní. Nedokázal jsem si najednou představit jakoukoliv svoji další existenci ve světě bez Ambarussy. Dokud jsem ještě seděl s Melian pod stromy, dařilo se tu tíseň zahánět, nepřipouštět si ji. Vždyť jsem přeci věděl, že budu v Amanu sám, bez něj, už tehdy, když jsem plánoval ukrást loď a vrátit se přes moře za matkou. A věděl jsem, že budu sám, bez něj, když jsem souhlasil přijmout nové tělo, alespoň podle Maiiných slov. Jenomže teď mi to pomyšlení připadalo strašné a nesnesitelné.

Nepochybně následkem skutečnosti, že moje fëa nebyla ještě dostatečně zvyklá na svůj nový příbytek, jsem se brzy úplně vyčerpal. Propadl jsem se do spánku jako dítě, a můj bratr přišel ke mně, když jsem ho nečekal.

Vypadal jinak než dřív: rusé vlasy spletené do pevných copů, stažené z čela, oči i tvář na pohled tvrdší než kdykoliv předtím, na bradě a na hrdle tenká linie zhojené rány. Oblečený do zbroje a pláště přes jedno rameno. Objal mne beze slova a dlouho mě držel. Nic jsme si neřekli, ale byl jsem si jistý, že mi odpustil. Že mne miluje víc než kohokoliv jiného.

Probudil jsem se s myšlenkou, že by Ambarussa nechtěl, abych se trápil kvůli němu.

Venku byla tma, nahlížející do altánu velkými okny. Spal jsem určitě několik hodin, protože tělo si stačilo odpočinout a po dalším oddechu netoužilo. Nejostřejší žal mne opustil.

Tiše jsem se zvedl, ve světle krystalu našel balíček oblečení a převlékl se z jednoduché tuniky, v níž jsem se včera probral k životu. Měl bych jít? V těch dlouhých letech od Zatmění Valinoru, která mi vymizela z paměti, mí bratři a otec měli jeden druhého a těm, kdo procházejí Síněmi Mandosu, se dostává uzdravení. Jenom naše matka byla celou dobu v domečku na usedlosti svého otce, sama. Sama. Sama… Napadlo mne, zda už té myšlence dávno nepřivykla. Zda mne ještě vůbec potřebuje. Souhlasil jsi kvůli své matce, řekla mi včera Melian a dívala se na mne očima ženy, o níž bych věřil, že také byla opuštěnou matkou. V tom pohledu byl smutek a touha.

Takže půjdu za Nerdanel. Pokud mne nebude chtít přijmout zpět do svého života - dobře mi tak. Zachoval jsem se jako hlupák a nechci v tom už pokračovat.

Maia seděla na lavičce tak, jak jsem ji včera nechal, s očima upřenýma na nebe.

"Nemůžeš spát?" zeptala se, když jsem sešel ze schůdků, aniž by se po mně ohlédla. "Je ještě brzy vydávat se na cestu." Posunula se stranou a ukázala mi vedle sebe. Opatrně jsem přisedl na samý okraj, abych mezi námi uchoval patřičnou vzdálenost. "Sotva se začíná rozednívat."

Isil přeplul během noci na druhou stranu oblohy. Na východě bledly hvězdy a nízko nad západním obzorem visela jedna nesmírně jasná.

"Vidíš?" ukázala mi Melian zdánlivě bezstarostným gestem. "Také má různá jména. Večernice. Jitřenka. Vingilot. Ve Středozemi jí říkali Gil-Estel. Naděje."

"Je to… To je silmaril?"

"Jeden na nebesích, jeden ztracený v hlubinách země, jeden v moři," řekla Melian. "Tak se vrátily. Jak chceš podržet v rukách hvězdu?"

Nechci, hodlal jsem říci, a byla to lež. Takže jsem mlčel, zatímco obloha světlala a Hvězda Naděje klesala po své obloukovité dráze níž a níž. Skoro mi připadalo, jako by se přiblížila natolik, že bych po ní mohl natáhnout prsty a dotknout se.

Přesto mne úlek zvedl na nohy, když se něco obřího elegantním obloukem sneslo z nebe do louky přímo před besídku.

Byla to loď z bílého dřeva, jiného tvaru, než ty, které jsme pobrali v Alqualondë. Chvějivě stříbřitá. Nadpozemská.

Po žebříku z ní kvapně sešplhala postava zahalená ve světle Míšení, seskočila poslední kousek do trávy a v několika krocích mezi lodí kotvící v louce a naší lavičkou se proměnila v muže s Velkým Klenotem na hrudi.

Zvláštní; na okamžik jsem doopravdy čekal, že to bude otec. Natolik jsem si nedovedl představit, že by silmaril mohl nést kdokoliv jiný.

"Zdráv buď, Eärendile," postavila se Melian vedle mne.

Kapitán hvězdného plavidla došel až k nám, uklonil se před Maiou a mne mlčky stihl nepříliš vlídným pohledem. Byl vysoký, vyšší než já, a světlovlasý, s tmavě osmahlou pletí a modrýma očima.

"Paní," řekl a znovu se na mne chladně podíval. "Takže je čas?"

Stočil jsem oči z jeho tváře k Melian. Na něj tedy dnes v noci čekala? A čas k čemu teď nadešel?

"To je Telufinwë Ambarussa Umbarto. Ty budeš znát jiné jméno: Amrod."

On ho možná znal, já ne. Není divné mít nové jméno, jméno v cizí řeči, o kterém ani nevíte? Zase jsem pocítil, jak si mne námořník prohlíží a zkoumá. Pak rozhodným pohybem zvedl ruce k šíji a rozepjal náhrdelník, v němž byl upevněný silmaril. Jeho světlo teď leželo mezi námi a ozařovalo zespodu naše tři tváře. A já jako bych pocítil, jak mne volá.

…Přítel či nepřítel, čistý či nečistý,Morgothův sluha či jasný Vala, Elda či Maia či Posléz přišlý, smrtelný člověk, jenž dosud se nezrodil…

Ruku jsem natáhl dřív, než jsem si uvědomil, že to dělám. Co jsme to přísahali… Co jsme to přísahali!

A Eärendil mi náhrdelník strčil do dlaně.

Velký Klenot v něm sálal vnitřním žárem a připadal mi jasnější než v dobách, kdy ho ještě otec nosíval v čelence. Díval jsem se do něj a on mne vtahoval a pohlcoval. Viděl jsem v něm obrysy Dvou Stromů, tak jak jsem si je pamatoval z dětství a mládí. Tváře mých bratrů, jednu po druhé, jak se nad ním naklánějí a on do nich vrhá ostré stíny. Otce se třemi těmi jasnými světly na čele. Matku…

"Opravdu je pro tebe dílo tvých rukou cennější než životy tvých synů?"

Tehdy jsem se rozhodl neslyšet bolest v jejím hlase. Teď byla jasnější než cokoliv jiného v celém světě. Ammë, maminko… Co bys viděla ty, kdyby ses jako já teď dívala do Klenotu?

Ve světle se zamíhaly obrazy. Otec na spálené zemi v krví zalité zbroji, jak se před mýma očima mění v prach a popel. Maitimo, k nepoznání vyhublý a zubožený, s pravou paží v obvazech. Makalaurë, schoulený do sebe a samotný na břehu moře, s dlaněmi zjizvenými a popraskanými, jako by se spálil. Tyelkormo, bezmocně ležící naznak, s Huanovými tlapami na hrudi a divoce vyceněnými psími zuby přímo před nosem. Carnistir, s rukama po lokty zkrvavenýma a osmi šípy zabodanými v trupu od hrdla po podbřišek. Kurvo, prázdnýma očima zírající za odcházejícím synem. Ambarussa…

Ne. Tohle vidět nechci.

Namáhavě jsem odtrhl zrak a najednou se silmaril zase stal tím, čím být měl. Pouhou věcí, třebaže posvátnou a výjimečnou, jedinečnou jako její tvůrce. I toho jsem však měl rád jako svého otce, ne stvořitele zázraku. Záleželo mi na něm, na mé matce a bratrech, ne na Klenotech, kterým se všichni obětovali.

A nikdy jsem přece nepřísahal, že nemůžu dobrovolně dát, co je mé.

Pohladil jsem roztřesenými palci články náhrdelníku obemykající Klenot.

"Hezká práce," dostal jsem ze sebe s námahou. "Nevypadá noldorsky."

"Je trpasličí," řekl Eärendil. Tvář měl jako vyřezanou z mramoru a něčím mi strašně připomínal Turukána. Nic divnějšího bych si nedovedl představit: bratranec Turukáno s černými vlasy, bledou pletí a šedýma očima, noldorštější než já po všech stránkách, a tenhle plavý cizinec, úplný protiklad a přitom tak podobný…

Melian stála nehybně vedle něj a stejně jako já upírala oči na náhrdelník. Na rozdíl od Eärendila vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

Trpasličí. Asi jsem toho hodně neviděl, když jsem se vrátil na loď, sotva jsme přistáli. Ale ať k horšímu nebo k lepšímu, jednou jsem se rozhodl.

"Jako hvězda se mi líbil víc," ještě naposledy jsem přejel prsty po hranách silmarilu a dostatečně rozhodně ho vložil zpět do Eärendilových rukou. "Naději bychom nikomu brát neměli." Bylo to… těžké. Jenomže jsem měl celou dobu před očima matčinu tvář staženou žalem a kolem sebe stíny svých bratrů. "Nech si ho, ať svítí všem. Já to s lodí moc neumím a na takovou práci se nehodím."

Jakmile moje ruce opustily Velký Klenot, skoro jsem se zapotácel. Nohy jsem měl jako z vosku a opravdu jsem potřeboval si sednout. Ovládl jsem se. Ve skutečnosti to byla vlastně úleva. Zmizela tíže, o níž jsem ani nevěděl, že mi leží na ramenou.

Maia a hvězdný námořník na mne upírali pohledy, které se mi ani dost málo nelíbily. Eärendil ukryl náhrdelník se silmarilem v záhybech šatu. Záře zmizela a já jsem ucítil lehké bodnutí u srdce. Zklamání? Nikdo přece netvrdil, že tohle bude snadné.

"Proč se na mne takhle díváte?" sklouzl jsem očima z jednoho na druhého. Světlo začínajícího dne sílilo a odráželo se od jejich zachmuřených tváří. Ne, vůbec se mi jejich výrazy nezdály. "To byl nějaký test?"

"Vůbec ne," odpověděla Melian, zatímco světlovlasý muž zároveň řekl: "Ano. Něco takového."

Udělal jsem krok pozadu a klesl na lavičku. Zaťal jsem prsty do mramoru. Vůbec ne a ano, byl. Jestlipak podobné obojaké počínání Mocností nebylo důvodem, proč si otec vzal do hlavy, že nás Valar obelhávají?

Maia přísně pohlédla na námořníka.

"Nešlo o zkoušku," vzala si slovo. "To byl prostě jenom způsob, jak předejít… nepříjemnostem. Jsi uzdraven, nedopustil ses takových zločinů, které by nebylo možné odpustit… Nechtěli tě dál držet - Mandos není vězení, pokud to neshledáme opravdu nezbytným. Jenomže nikdo nevěděl, co udělá s vaší Přísahou, když zjistíš, že jeden ze silmarilů je stále možné získat. Nadto tenhle - jediný, ke kterému se Fëanárovi synové ve Středozemi nikdy nedostali. Naneštěstí mají všichni v živé paměti, co dokázal způsobit v minulosti."

"Všichni, kromě mě," zamumlal jsem.

"Námo Soudce by nikdy nedopustil, aby po Valinoru pobíhal další vraždící maniak, dohnaný Přísahou k nepříčetnosti," dodal o dost neomaleněji Eärendil. Opravdu celý Turukáno - rozhodně má jeho takt.

"To mluvíš o mém otci?"

"O tvém otci. O tvých bratrech. Děkuji pěkně."

"Eärendile Ardamírë, to myslím stačí," Melianin pohled ztvrdl.

"Taky bych řekl," odpověděl. "Pro mě je to vyřízeno. Myslím, že už jsme si pověděli všechno, Amrode Fëanorovče - nebo jak si hodláš říkat. Paní," uklonil se před Maiou.

"Pane," naznačila pohyb hlavy. "Předej mé pozdravy své paní manželce."

"Předám."

Já neřekl nic a odvrátil jsem pohled od korábu stoupajícího nad stromy.

"Takže jste se přeci jenom rozhodovali, jestli mě nestrčíte na tři věky někam pod zámek," ozval jsem se, když Vingilot zmizel z obzoru. "Jako nějakého… Melkora."

"Tak to není."

"Není?"

"Říkala jsem ti, že jsi volný. Můžeš jít, to pořád platí a platilo by v každém případě. Kdyby ses Klenotu nevzdal, nikdo by ti ho násilím nebral."

Potýkal jsem se s nechutí pokračovat v rozhovoru. Bojoval s nedůvěrou. Lže? Dával jsem si lepší pozor než večer, aby se nic z mých myšlenek a pocitů neodrazilo na povrchu.

"Co byl zač?" zeptal jsem se a kývl směrem k obloze.

"To jsi viděl. Ranní a Večerní hvězda. Itarillin syn."

Což mnohé vysvětlovalo. Přinejmenším jeho dříve nepochopitelnou duševní spřízněnost s Turukánem. Ovšem Itarillë, kterou jsem znal, byla rozkošné dítě, které se sotva naučilo číst a psát. Těžko si ji představit jako dospělou ženu a matku tak sveřepého syna.

"Ve skutečnosti je docela milý," řekla Melian. Nebyl jsem si jistý, jestli se zase dostala přes moje mizerné avanírë, nebo jenom dokáže sledovat tok mých myšlenek i bez toho.

"Viděl jsem."

"No tak dobře. Sám sis o to řekl," Melianinou tváří se mihlo něco temného. Zlost. Možná v ní bublala celou dobu. "Jeho žena je Elwing, princezna Sindar a pravnučka Elu Thingola z Doriathu, který byl bratrem Olwëho z Alqualondë. Její pramáti se svým ženichem vynesla silmaril z Nepřítelovy pevnosti, kam slavní Noldor do té chvíle málem pět set slunečních let nedokázali proniknout. A Klenot v elfském království byl přeci jenom dostupnější než za hradbami Angbandu." Rty se jí zkřivily v křečovitém úšklebku. "Tví bratři, aby naplnili svou Přísahu, vyplenili zemi Sindar. Elwing byly v té době necelé tři roky. Zabili jí otce, matku. Dva bratříčky, teprve šestileté, odvlekli jejich služebníci uprostřed zimy do lesa, aby je roztrhali vlci. A když silmaril nezískali, udělali ještě jednou totéž v době, kdy sama Elwing měla dva malé syny. Přepadli ji, pozabíjeli bez milosti její lid. Dohnali ji k tomu, že skočila do moře, nechala vlastní děti samotné v hořícím městě a půl století věřila, že také skončily někde zavražděné. Tři z tvých bratrů složili kosti při masakru v Doriathu. Ten, na kterém ti záleželo nejvíc, v přístavu v ústí Sirionu. Během vraždění rodných, horším než to první. Stokrát horším. A teď mi do očí pověz, jaká je Eärendil nepříjemná osoba."

Řekla to tak, aby její slova ranila co nejvíc. A povedlo se.

Maitimo, držící mne kolem ramen a šeptající, že nikdy, nikdy nedopustí, aby se Alqualondë opakovalo… A pak nakonec… Tohle.

Nejspíš jsem zasloužil, co jsem od Melian dostal. Opravdu jsem byl tak arogantní, že jsem se rozhodl přehlížet, proč asi mne Eärendil nemá rád? Konec konců mne varovala.

V té chvíli jsem ale veškeré své úsilí věnoval tomu, abych ovládl tvář a přiměl ruce, aby se přestaly třást. Abych potlačil naléhavou potřebu zabořit prsty do vlasů, zakrýt si oči předloktím a sesypat se.

Vyškrábal jsem se na nohy, přidržel se sloupu vedle lavičky.

"S tvým dovolením, paní… Půjdu. Jestli jsem tedy opravdu volný a mohu odsud odejít."

Melian stála na druhé straně sedátka a taky se celá chvěla. Mávla rukou směrem ke vchodu do besídky.

"Vezmi si jídlo a přikrývky na cestu."

Takže jsem šel dovnitř jako mechanická hračka a bez dívání naházel do uzlíku, co mi padlo pod ruku. Pak jsem si sedl na lehátko a hodnou chvíli tupě civěl do zdi, neschopný vstát a začít něco dělat.

Když jsem konečně vyklopýtal ven, seděla Maia na lavičce a plakala s tváří v dlaních úplně stejně, jako bych to udělal já, kdybych nebyl Fëanárův syn a Finwëho vnuk.

Připadalo mi nesprávné prostě bez pozdravu odkráčet. Přeci jenom pro mne něco udělala. I ten drsný plivanec do tváře byl ku prospěchu. Alespoň vím, co čekat. Netápu ve tmě. Vraždící maniak… Můj otec. Mí bratři… Dobrá.

"Namárië, heri."

Zvedla hlavu, napůl vstala. Po tvářích se jí kutálely slzy.

"Telufinwë Ambarusso…" zavolala na mne, než jsem stačil ujít tucet kroků.

Otočil jsem se, nejistý, co udělat. Možná se přeci jenom rozmyslela a řekne mi, že moje svoboda v rámci Valinoru je omezená a s plným odpuštěním nemám počítat. Jestli ano, byl jsem konec konců od začátku připravený přijmout trest.

"To jsem neměla," řekla. "Ne takhle."

"Takhle nebo jinak. Pořád je to pravda, ne?"

"Jenže takhle by to neměl slyšet žádný bratr. To byla ode mne zbytečná krutost. Odpusť mi, jestli můžeš."

Ten smutek v jejích očích… Byla Maia, ale její truchlení mi připadalo pozemské. Známé.

"Někoho jsi ztratila, paní?"

"Muže. Dceru. Vnuka." Nadechla se. "Je možné, že navždycky. A přinejmenším… přinejmenším zčásti to byla má vina. To moje Lúthien vynesla Velký Klenot z Angbandu."

O dva údery srdce později mi Melian, jedna z Mocných, která byla dřív než Arda, vyplakávala do ramene svůj zármutek. A já do jejího.

"Jdi," pobídla mne nakonec, když jí slzy došly. "Jdi v pokoji. Žádná matka… by neměla zůstávat bez svých dětí. A ta tvá čekala příliš dlouho."

Za běžných okolností trvá pěší cesta z Irmových zahrad do Tirionu deset, nanejvýš dvanáct dní. Dělám, co můžu, ale stejně putuji víc než tři týdny. Tohle tělo prostě není uvyklé… vlastně ničemu. Mám čas se učit. Přemýšlet. A dostat strach.

Všechny věci ovšem někdy končí. Někde končí. Mahtanovu usedlost znám ze svého dětství a mládí. Matčina výstředního otce jsme navštěvovali často a rádi. Nás všech sedm. Devět i s rodiči. Nebo jenom Ambarussa a já, když byli starší bratři příliš zaneprázdnění svými starostmi. Měl tu všechno, co v našem městském domě chybělo: kovárnu otevřenou každému, kdo šel kolem. Hotový zvěřinec: koně, ovce, dobytek, spoustu psů a koček. Holuby na střeše. Les a potok a divočinu. To všechno nacházím i teď.

A navíc ještě domeček stranou mezi borovicemi, pod křivolakou skalou, na kterou jsme jako kluci rádi lezli.

I tady jsou dveře i okna dílny dokořán. Opřu se tiše o veřej a dívám se.

Je sama. Oblečená v kalhotách a pracovní zástěře, vlasy nedbale svázané v týle, v rukou nářadí.

Dívám se.

Jako bych hleděl do zrcadla minulosti. Je stejná jako tehdy: hladký profil. Líce poseté jemnými pihami. Bujná rezavá hříva, kterou jsem po ní zdědil.

Je docela jiná než tehdy. Soustředěná: ne manželka, ne matka. Nejspíš ani ne dcera. Nerdanel Sochařka, Nolde, která svůj život zasvětila kameni a dřevu. Vrstvička jemného mramorového prachu jí pokrývá vlasy a tvář, takže vypadá jako postříbřená.

Říkám si, že je možná pozdě. Na všechno. Svou vášeň vložila do své tvorby. Tak jako náš otec, na konci. Nikdy se nelze dokonale vrátit, to teď chápu. Nejspíš bych se dokonale nevrátil, ani kdyby tehdy moje loď neshořela a nezmizela ve vlnách Drengistu. I se mnou.

Dívám se.

Na to, co jí vzniká pod rukama z kusu bílého kamene. Na dřevěnou předlohu, která stojí na stole stranou. Tak známou. Dvě poloviny jednoho jablka.

Dívám se a na líce mi zase tečou slzy.

Nerdanel cítí ten pohled na tváři. Nebo moje zmatené myšlenky, protože se pořád ještě nedokážu pořádně zakrýt. Pokládá nářadí. Zvedá oči ke stínu ve dveřích.

"Mami. Mami." Ani nevím, jestli se mi hýbou rty.

A sochařka je pryč. Matčiny oči se rozšiřují, jako kdyby se bála věřit. Natáhne ruku před sebe, tápe jako slepá.

Vklopýtám dovnitř, vyhýbám se všemu jejímu dílenskému harampádí spíš jen šťastnou náhodou. Chopím se její dlaně, tisknu si ji ke rtům, pak k tváři, klesnu na kolena k jejím nohám.

"Telvo… Ambarusso…"

"Mami…"

Její prsty se mi zaboří do vlasů, přejíždějí mi zlehka podél jejich linie po skráni.

"Jsi doma…"

Pokusím se přitakat, a ona přikleká ke mně na podlahu, objímá mne jako dítě. Pro ni vždycky budu.

"Ambarusso…"

"Odpusť mi, maminko. Odpusť mi."

"Odpustit ti? Vrátil ses mi… Jenom na tom záleží."

A tak oba pláčeme, přitisknutí jeden k druhému. Už se za slzy nestydím. Nakonec matka vzhlédne, ruku pořád na mé mokré tváři. Rozhlédne se.

"Jsi… ty jsi sám?" Nevěřícně.

I na její soše jsme měli být dva. Dva, kteří byli jedním celkem.

"Sám…" přesvědčuje se. "Takže není naděje…" šeptá a rty se jí chvějí.

"Je," překvapím ji i sebe. "Vždycky je naděje. Držel jsem v dlaních její hvězdu."

Vstáváme. A pak dlouho stojíme před dveřmi dílny, v zelené trávě, a díváme se vzhůru, dokud na temnící nebe nad stromy nevystoupá poslední silmaril.