Po nesmírně dlouhé době opět Galadwenina báseň. Dle slov autorky jedna z nejstarších položek její tvorby.
Galadriel
Noc jasná je - hvězd přísná bleď
tvé kroky láká ze síně,
oč jasněji, myslíš si teď,
že zářily v tvé otčině!
Moře ti šplouchá u nohou.
Dny temní - tvůj let mění v pád -
a srdce s touhou bláhovou
přes moře hledí - na Západ.
Chtěla bys odjet lodí bílou,
která se nikdy nevrací,
ten sen je poslední tvou silou,
jež od smrti tě odvrací.
V prach obrátil čas kosti bratří,
teď musíš splatit starý dluh,
i sebe zapřít, jak se patří,
ať můžeš zpátky - i tvůj druh.
Zapomněl národ na hrdiny,
hroby jim voda zalila,
jen stará píseň ve tvé síni
připomíná, cos ztratila.
Východ je temný - mračna táhnou,
snad o tom nemáš ponětí,
a hvězdy zhasnou, nežli ráhno
na bílý stožár vyletí.
Není čas, není na ústupy,
teď musíš boj svůj dokonat,
z Východu táhnou černé tlupy
a spolu s nimi válka, hlad.
Snad nasloucháš teď moře hlasu
a snad ti něco poradí.
Zda pohřbíš brzy svoji krásu,
či zda ti roky nevadí?
Až dokážeš to, o čems snila,
ty sama rázně odmítnout,
pak odveze tě loď, ta bílá,
přes širé moře, mocný proud.
