Svou povídku se rozhodl napsat a zveřejnit i náš milý opeřenec Drozd. Jeho dílko pojednává o Sedláku Červíkovi a jedné nerozvážné sázce. Vychutnejte si tedy povídku s hobití tématikou a jednou zajímavou teorií.
Sázka
Branka se zaklapla a zámek zacvakl.Ten zvuk byl zlověstný.
Stálo před ním pár metrů trávy, bujné, vysoké a nepěstěné trávy a pak začínal Hvozd. Dobře znal lesy Kraje, obzvlášť Hustoles o kterém si myslel, že lesnatější les už neexistuje. Ale to, co se tyčilo za lučinou, bylo něco naprosto jiného! Obrovské, prastaré stromy - duby, buky, habry a věkem pokroucené břízy hrozivě (tak mu to přišlo) natahovaly větve vstříc každému, kdo chtěl do lesa vstoupit. A v šeru padajícího večera se tvary stromů a tma za nimi zdály o to strašidelnější.
Ale sázka je sázka.
"Ach jo," pomyslel si Tom a vykročil vstříc té temné hradbě stromů. Někde by tu měla být stezka - pěšina o které se vyprávělo, ale nemohl ji najít. Odhrnul proto kmeny nejbližšího bezového keře a vešel úplně naslepo do Hvozdu. Tma rázem několikanásobně zhoustla. O tvář se mu otíraly větvičky a listy keřů a nízkých stromků, do lýtek ho začaly pálit kopřivy a kuličky svízele mu zůstávaly v srsti na nohou.
"Pitomá sázka!"
Vždycky cítil sympatie k matčiným příbuzným - byli odvážnější, svobodomyslnější, dobrodružnější než většina ostatních hobitů, co znal. Zato vesnice a statky jeho rodné země byly slibem tradiční, bezpečné každodennosti: jaro, léto, podzim, zima - zasít, pěstovat, sklízet, pořád dokola. Toužil po něčem víc.
Příbuzní za řekou byli jiní (alespoň trochu).
"Jestli máš v sobě opravdu třeba jen pár kapek naší krve, jdi večer do Hvozdu... a třeba hned zítra, o Letním slunovratu!" škádlili ho v hospodě.
A tak je teď tady.
Co o tom lese slyšel? Spoustu věcí, ale vlastně nic přesného. Cosi, nebo kdosi v něm prý žije. A nemyslí se jen běžná zvířata, ale ani elfové, které znal z vyprávění.
Uvažoval o těch věcech, když se prodíral pichlavým ostružiním, snaže se proniknout dál mezi stromy. Tma byla téměř dokonalá,jen když zvedl hlavu, viděl mezi pokroucenými haluzemi a kmeny světlejší cáry oblohy a sem tam hvězdu, což ho vždycky zahřálo u srdce.
Zrovna, když se snažil rozeznat některá známá souhvězdí, zakopl o vystouplý kořen a zřítil se do prolákliny, dokonale skryté porostem vysokých bylin. Padal a kutálel se po svahu, snažil se prsty zachytit za něco pevného, ale kořeny a větve jakoby samy uhýbaly před jeho rukama a nechávaly ho padat stále níž. Ani nevěděl, po kolika metrech se nakonec zastavil.
Oprášil si tvář i oblečení (krásný nový žlutý kabátek, teď potrhaný a špinavý) a rozhlížel se kolem.
Byl u řeky.Voda zřetelně ševelila přes kameny a pně stromů napadaných do koryta a nebe nad řekou propouštělo víc světla i hvězd. Rozeznal mezi nimi i Kosu!
Komár štípl hobita do ucha a vrátil ho zpátky na zem.
"Zatracepená sázka," pomyslel si pokolikáté už. "Jak se teď odsud dostanu?"
Jít zpátky do strmého a zhusta zarostlého kopce se mu nechtělo. Zkusil to proti proudu řeky a hledal nějaké místo, kterým by šlo vylézt znovu nad proláklinu, jenže nic nenacházel.Jakoby se větve stromů a keřů začaly tisknout k sobě a nedovolovaly nikomu proniknout skrze jejich stěnu. Jakoby měly vlastní vůli.
Zamrazilo ho.
Možná byl po matce Brandorád, ale jinak měl v sobě hodně staré hobití opatrnosti... a bojácnosti?
Pokračoval dál proti proudu řeky, klopýtaje o kameny a trsy sítin. Nikde žádná možnost odbočit, vydrápat se zpět z té rokle kam omylem spadl. Omylem? Začalo mu připadat, že to možná omyl nebyl, že ho k té zpropadené zarostlé rokli něco zlákalo... ale jak by to bylo možné?
Zdálo se mu, že tok řeky se mírně zužuje, ale tím víc zarůstá všelijakým býlím, včetně palčivých kopřiv a pichlavých bodláků.Dokonce měl dojem, jakoby se ho kořínky vrb, lačně se sbíhající k Opletnici, snažily zachytit za kotníky a podrazit mu nohy.
Zahoukal sýček. A z dálky zavřeštěla sova pálená. Vzpomněl si, že se tak prý tajně domlouvají trpaslíci, nicméně pochyboval, že by tu některý z těch tajnůstkářských a sebe si hledících tvorů byl. To budou opravdu noční ptáci a sýček,to je znamení smrti, špatná zvěst.
Jak o tom přemýšlel, ucítil prudký náraz větví do hrudi.Povalilo ho to na zem a vyrazilo dech! Šokovaně se snažil zvednout.Nechápal co se stalo. Vítr to nebyl, vzduch se tu ani nehnul, byl až nepříjemně těžký a dusný. Mátožně se zvedal, když zjistil, že mu lýtko levé nohy obtáčí tenký kořen stromu a táhne ho do měkkého bahna u kraje řeky!!
"Tak to je konec!" napadlo ho a začal křičet, co křičet, spíš řvát o pomoc! Na celé kolo i když věděl, že tady ho neuslyší nikdo než sovy, stromy a možná kdovíjaké bytosti v houštinách, kterým ale stejně bude lhostejný. Přesto křičel a do očí se mu draly slzy.
Proč nezůstal doma? Protivilo se mu sedlačení jeho otce:setí, plení, sklízení, dřevo na zimu a zase setí, plení, sklizeň, dřevo, pořád dokola. Co by za to teď dal, být v klidu doma na statku, pozorovat zrající obilí a těšit se na letošní úrodu jablek a hub! Ale už je pozdě, je konec.
Kořeny ho táhly stále hlouběji do bahna.
"Cinky břink, cinky link, cinkylinky holala..."zaznělo mu v uších, než ztratil vědomí.
Probudil se na měkké posteli s naducaným polštářem v místnosti provoněné jasmínem. Pomalu, bolavě otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem. Viděl krásný, útulný pokoj.Všude čisto a v krbu praskal oheň, co zahnal všechny vzpomínky na vlhkost a chlad bažiny u řeky. Nechápal nic.
Pak se nad něj sklonila Tvář - usměvavá tvář s hnědým plnovousem a se stovkami smíchem vytvořených vrásek kolem modrých, jasných očí.
"To jsme rádi," ozval se neznámý, ,,že už jsi vzhůru! Snídaně je připravená a má žena čeká, až jí představím hosta!". "Ale jsem já to nezdvořák! Ani jsem se nepředstavil - říkjí mi Tom, Tom Bombadil."
"Já..." sotva znatelně ze sebe vypravil zmatený a udivený (a hladový) hobit, "jsem taky Tom...Tomba Červík, z Východní čtvrtky."
"Jmenovec!", úsměv hostitele se ještě víc rozšířil. "Tím spíš mně musíš vysvětlit, co někdo jako ty dělá v půlce noci ve Hvozdu a ještě se koupe v Opletnici?" pověděl ten zvláštní muž a v koutcích úst mu jemně zacukalo.
"To je těžké. Vsadil jsem se s kamarády z Rádovska, že," začal vyprávět pookřávající půlčík, ale daleko se nedostal.
"Aha!" nenechal ho domluvit tajemný zachránce. "Pak začínám chápat tvé výkřiky ze spaní - ne, neboj se, nic tajného jsem neslyšel!" usmál se Bombadil hobitově úleku. "Jen něco o protivné práci, hlíně, dřevě, zimě... pořád dokola!
A pak něco o touze po dobrodružství a vyrovnání se někomu... teď už chápu."
A náhle ztišeným hlasem ještě jakoby pro sebe dodal: "No a taky jsi říkal něco, co mě u hobita překvapilo, cosi o cestě, daleko do světa... Máš to možná v krvi, ale tebe cesta daleká, Tome nejspíš nečeká!" pousmál se muž.
"Pojď ale už ke snídani," promluvil opět nahlas, "trochu si chci s tebou popovídat o zemi a slunci, trávě a dešti. Rád bych ti ukázal, jak je to důležité, stát nohama na pevné zemi a nebát se mít ruce od hlíny!"
A jeho oči - staré, svěží, modré oči se znovu sevřely ve vějířku usměvavých vrásek.
Žádné komentáře:
Okomentovat