Na besedu v Rohanské bráně

Povídka na první téma : Gríma Červivec - Muž Rohanu a muž Sarumana, přišla od našeho milého enta Neklana. pojednává o Grímovi optikou zcela nečekanou a nezvyklou. Přiznejte se, kdo jste vůbec někdy přemýšlel o tom, že by Gríma třeba mohl mít taky rodinu?

---

Na besedu v Rohanské bráně

Zemí pánů koní kráčel pěší poutník, mířil k Rohanské bráně a potom snad dále na západ a na sever? Smrákalo se a na úpatí Bílých hor se rozhořely první rudozlaté hvězdy. Okna usedlostí. S nocí padla na poutníka i únava a tak se rozhodl poprosit místní o nocleh. K přenocování si vyhlédl dvorec nikoli nehonosný, ale patrně již delší dobu postrádající pevnou ruku hospodáře. Pouze jedno jeho okno zářilo do houstnoucí tmy.

Pes na dvorku na pocestného v klobouku a zaprášeném plášti vztekle zaštěkal. Pod mírným, dobráckým pohledem muže a při slovech, jež šeptem splynula po jeho plnovousu, však zkrotl a začal se lísat. Než došli k zápraží domu, stála již ve dveřích stará žena s lucernou a holí. Od pohledu přímá a nebojácná, uvyklá lecčemu.

"Kdopak jste a co mi chcete?" zeptala se přímo, přesto však vlídně. Snad uklidněna chováním psa, jenž málokomu důvěřoval? Mimoto příchozího provázelo něco, co ji samotnou uklidňovalo. Možná to že jeho plášť, ač zaprášený nebyl roztrhaný ani umaštěný? Ani nos ženu nevaroval před typickým průvodcem pobudů a vandráků.

"Říkají mi Šedoplášť nebo Šedý poutník a asi vědí proč. Mohl bych u Vás přenocovat?"

"Nu pojďte dál," řekla, "u mě se vždycky najde něco k snědku i kousek místa, kam hlavu složit. Odkudpak jdete, milý pane? Koukám, že zdaleka."

"Z Edorasu matko, ale vlastně ještě z větší dálky," odpověděl snímaje klobouk a rozpínaje plášť, kteréžto odložil v předsíni.

"V Edorasu mám vnuka, je rádcem samotného krále Théodena ve zlaté síni."

"Rádcem?" Nadzvedl muž obočí. "Jakpak se jmenuje?"

"Gríma. Byl jste přímo v Meduseldu? Potkal jste ho?"

"Ano, ano, mladý, ale bystrý muž. Můžete na něj být pyšná!"

"Ach Gríma, dlouho už tady nebyl. Snad je to více než pět let, kdy se ukázal naposled."

Muž sotva znatelně povytáhl obočí.

"Tenkrát se v létě na chvíli vrátil z Edorasu a celé dny jezdil na koni po kopcích. Byl duchem někde jinde, daleko. Promiňte, že vás tím obtěžuji. To víte, jsem tu sama a tak někdy za celý den s živou duší nepromluvím. Posaďte se, hned něco nachystám."

"Mně to nevadí, jen mluvte." řekl muž, a přívětivě se usmál, čímž strhl další lavinu vyprávění.

"Večer sedával u mne a rozprávěli jsme. Ale jaképak to bylo rozprávění, chvíli neposeděl. Jednou povídá: 'Babičko, vyprávěj mi o mé matce, měla také tak zlaté vlasy?' Vzpomněla jsem si na den, kdy nám můj Gálmód poprvé představil své děvče. 'Ano, nosila je svázané v bohatých copech.' řekla jsem mu. Zdálo se mi ale, že mě vůbec neposlouchá. Zeptala jsem se ho, jestli už kvete dobromysl. Když tak pořád lítá venku, jestli ji už někde neviděl. To víte, nejlepší je sbírat ji než začne plně kvést a Gríma to dobře věděl, však jsem ho to všechno naučila! Nohy mi už neslouží jako dříve, tak nemůžu obíhat každou stráň jako zamlada. Ale kdež by si byl chlapec všímal kvítí, jen něco zamručel a vyšel na zápraží. Dlouho tam stál a hleděl do noci na hvězdy.

Mluvil jste přímo s ním? Asi ne, že." prohodila, a aniž vyčkala odpovědi, pokračovala.

"Jednou, den před návratem do Edorasu, vrátil se jako vyměněný, ne že by přestal bláznit, ale oči mu svítily zas úplně jinak. 'Potkal jsem bílého čaroděje.' povídá. 'Pana Sarumana. Jel se dvanácti muži někam směrem k Adornu.' 'Cos dělal tak daleko?' ptám se. Neodpověděl. 'A co bylinky, viděls nějaké? Že tak darmo tratíš čas?' 'Simbelmynë kvete. Tedy v Edorasu rozhodně.' prohlásil. 'I ty trole,' okřikla jsem ho, 'vždyť ta kvete pořád, ale jestli takhle budeš bláznit, tobě nikdy nepokvete. Copak tě popad ďas? A to ses minule chlubil, že tě král přijal za nejmladšího rádce. To tedy nevím proč? Tvůj děd ani otec nikdy nebyli spokojení s tím, jak se umíš ohánět mečem, to ještě tak jazykem, to ti vždycky šlo. Ale jestli v Edorasu potřebují poradit, kde stojí mohyly, to je to s Markou už hodně špatné!' To víte, muž se synem byli tvrdí chlapi, ale Gríma byl vždycky trochu jiný, více po matce. Ale byl bystrý a musí se mu nechat, že si často pomohl slovy tam, kde jiní museli zamávat pěstí, nebo železem. Gálmód vždycky tvrdil, že když muži dojdou argumenty, má vždycky ještě dva: levý a pravý hák.

Ale ani ty mu asi nestačily, aby se domluvil se skřety někde na Východní polonině." dodala tiše s ironií ženy znalé smrti, přesto se však na chvíli odmlčela a její oči vyhledaly oporu krbové římsy.

"To bylo osmnáct let zpátky. Proto pak Gríma vyrůstal u nás. Můj muž, jeho děd, jej ale držel zkrátka a nic mu neprominul, tak jsem jej alespoň občas vzala s sebou na bylinky, ať si může vydechnout. Možná nebyl nejhbitější, ale na tohle měl talent. Za čas věděl některé věci líp než já. To víte, paměť mám taky jen jednu. Už se mi kolikrát plete, co je na rány a co na popáleniny. Co užívat vnitřně a co zevně, ale on v tom chyby nedělal. Jsou bylinky, se kterými je třeba opatrně, dáte o lístek víc a otrávíte, místo abyste pomohl. A co vy? Už musíte být unavený! A já pořád jen klábosím, jsem já to ale hostitelka. Pojďte, ustelu vám. Nevadí vám ten pes, já jsem zvyklá brávat jej na noc dovnitř, ale kdyby vás obtěžoval, klidně řekněte?"

"Ne, nevadí mi." odtušil Šedoplášť, když usedal na nízké lůžko.

Zakrátko spali. Muž natažený na loži a pes stočený u něj. Uhlíky v krbu ještě chvíli matně řeřavěly do tmy, než zamrkaly a s vydechnutím úzkého praménku dýmu usnuly rovněž.

Když žena s rozbřeskem vstala, byl poutník pryč. Pes ležel jako by se za celou noc nepohnul a spokojeně oddychoval. Když však přistoupila k lůžku, líně otevřel oči a zavrtěl ocasem. Místností se, mezi vůněmi sušených bylin, linula nová, slabá, ale příjemná vůně. A ženě došlo, že vlastně není až tak nová. Cítila ji už včera.

Na stole ležel svazeček dobromysli. Letos už kvetla.

Poznámka autora: Ve dvou věžích mluví Gandalf o tom, že stáličky rostly tam, kde odpočívali velcí muži Rohanu. Ačkoli se o nich mluvívá v souvislosti s mohylami králů, myslím, že se jejich výskyt dá vztáhnout i na hroby jiných hrdinů a tam svou poznámkou mířila Gríova babička. Je však možné, že si tuto poznámku Gríma vztáhl úžeji a později spojil s nadějemi, které mu vnukla spolupráce se Sarumanem a důvěra v jeho moc.

Omlouvám se, že jsem moc nevysvětlil, jak se Gríma dostal do Théodénových služeb, ale tuším, že jakožto Rohir prostě přišel do Edorasu a své služby mu nabídl. Tenkrát ještě pravděpodobně upřímně a bez postranních úmyslů.