pondělí 18. prosince 2017

O bylinkách a sušeném králíku

Šárka se chopila postavy, o které se příliš básně neskládají. A je to opravdu s podivem. Kapitán Gondoru má šanci. Jak ji využije?



O bylinkách a sušeném králíku

Černá se popelem východní strana,

zahřměla mordorská brána,

závratná myšlenka zimního rána,

šance pro kapitána.


Dlouhé jsou hodiny, než slunce vstane.

Nohy máš k domovu přivázané,

bratr tvůj vydal se přes moře slané.

Ty jsi však odolal, kapitáne!

neděle 10. prosince 2017

Krása je relativní

Báseň je opět věnováná (relativně) krásné elfí paní Arwen. Aredhel tvrdí, že je báseň nesmírně smutná a měla by se číst tragicky a za doprovodu pohřebního pochodu. Irith tvrdí, že je vlastně hrozně vtipná. Nechť laskavý čtenář posoudí sám.



Krása je relativní

Arwen, elfí paní,

copak vidí na ní

ten náš Nový král?

Možná elfí vnady?

Nebo sukně sklady?

Odpověď je jasná:

nesmrtelně krásná…


Teď náš Velký král

života se vzdal.

Pročpak, pročpak asi?

Arwen, elfí paní,

na vrásčité skráni,

šedivé má vlasy.

Odpověď je jasná:

je smrtelně krásná.

neděle 3. prosince 2017

Jmenná permutace

Báseň pravděpodobně inspirovaná faktem, že si Danielina družinka nebyla schopná zapamatovat jména jak tří sester, tak jejich ztraceného bratra. Danielina si povšimla jistého taháku, který by mohl pomoci i Vám, pokud se v dětech Starého brala stále neorientujete. Rýmování je dosti neobvyklé, musíte ty rýmy trochu hledat :-)

Jmenná permutace

Starý Bral má tři dcery,

měl by je pojmenovat,

ach jo, to je ale práce!

Chudák stará,

jak má najít

dosti dlouhá jména?

Jasně, ví to,

vyřeší to

malá permutace:

Donamira

............Mirabela

.......................Beladona

...................................Donamira

............................................

pátek 24. listopadu 2017

Tinúviel

Báseň neinspirovaná hrou, ale jednou elfí paní, Luthien Tinúviel. Povšimněte si poněkud neobvyklého rýmování. A z této básně opravdu, opravdu mrazí.


Tinúviel

Láska tvá dala ti křídla,

když prchalas ze svého bydla.

Do vlasů krásu jsi skryla,

teď před lovci schovat se musíš.


Stojíš před prokletou věží,

dovnitř lze proniknout stěží.

Huan tě před vlky střeží,

ty písní rozdrtíš bránu.


Došlas teď před temnot krále,

nikdo se nedostal dále.

Musíš jen tančiti stále,

a z koruny sebrat silmaril.


Teď už jen odejít stačí,

Beren Ti po boku kráčí.

V očích se záře mu zračí,

a v ruce své nese Tvou smrt.

neděle 12. listopadu 2017

Sázka

Svou povídku se rozhodl napsat a zveřejnit i náš milý opeřenec Drozd. Jeho dílko pojednává o Sedláku Červíkovi a jedné nerozvážné sázce. Vychutnejte si tedy povídku s hobití tématikou a jednou zajímavou teorií.



Sázka


Branka se zaklapla a zámek zacvakl.Ten zvuk byl zlověstný.

Stálo před ním pár metrů trávy, bujné, vysoké a nepěstěné trávy a pak začínal Hvozd. Dobře znal lesy Kraje, obzvlášť Hustoles o kterém si myslel, že lesnatější les už neexistuje. Ale to, co se tyčilo za lučinou, bylo něco naprosto jiného! Obrovské, prastaré stromy - duby, buky, habry a věkem pokroucené břízy hrozivě (tak mu to přišlo) natahovaly větve vstříc každému, kdo chtěl do lesa vstoupit. A v šeru padajícího večera se tvary stromů a tma za nimi zdály o to strašidelnější.

Ale sázka je sázka.

"Ach jo," pomyslel si Tom a vykročil vstříc té temné hradbě stromů. Někde by tu měla být stezka - pěšina o které se vyprávělo, ale nemohl ji najít. Odhrnul proto kmeny nejbližšího bezového keře a vešel úplně naslepo do Hvozdu. Tma rázem několikanásobně zhoustla. O tvář se mu otíraly větvičky a listy keřů a nízkých stromků, do lýtek ho začaly pálit kopřivy a kuličky svízele mu zůstávaly v srsti na nohou.

"Pitomá sázka!"

Vždycky cítil sympatie k matčiným příbuzným - byli odvážnější, svobodomyslnější, dobrodružnější než většina ostatních hobitů, co znal. Zato vesnice a statky jeho rodné země byly slibem tradiční, bezpečné každodennosti: jaro, léto, podzim, zima - zasít, pěstovat, sklízet, pořád dokola. Toužil po něčem víc.

Příbuzní za řekou byli jiní (alespoň trochu).

"Jestli máš v sobě opravdu třeba jen pár kapek naší krve, jdi večer do Hvozdu... a třeba hned zítra, o Letním slunovratu!" škádlili ho v hospodě.

A tak je teď tady.

Co o tom lese slyšel? Spoustu věcí, ale vlastně nic přesného. Cosi, nebo kdosi v něm prý žije. A nemyslí se jen běžná zvířata, ale ani elfové, které znal z vyprávění.

Uvažoval o těch věcech, když se prodíral pichlavým ostružiním, snaže se proniknout dál mezi stromy. Tma byla téměř dokonalá,jen když zvedl hlavu, viděl mezi pokroucenými haluzemi a kmeny světlejší cáry oblohy a sem tam hvězdu, což ho vždycky zahřálo u srdce.

Zrovna, když se snažil rozeznat některá známá souhvězdí, zakopl o vystouplý kořen a zřítil se do prolákliny, dokonale skryté porostem vysokých bylin. Padal a kutálel se po svahu, snažil se prsty zachytit za něco pevného, ale kořeny a větve jakoby samy uhýbaly před jeho rukama a nechávaly ho padat stále níž. Ani nevěděl, po kolika metrech se nakonec zastavil.

Oprášil si tvář i oblečení (krásný nový žlutý kabátek, teď potrhaný a špinavý) a rozhlížel se kolem.

Byl u řeky.Voda zřetelně ševelila přes kameny a pně stromů napadaných do koryta a nebe nad řekou propouštělo víc světla i hvězd. Rozeznal mezi nimi i Kosu!

Komár štípl hobita do ucha a vrátil ho zpátky na zem.

"Zatracepená sázka," pomyslel si pokolikáté už. "Jak se teď odsud dostanu?"

Jít zpátky do strmého a zhusta zarostlého kopce se mu nechtělo. Zkusil to proti proudu řeky a hledal nějaké místo, kterým by šlo vylézt znovu nad proláklinu, jenže nic nenacházel.Jakoby se větve stromů a keřů začaly tisknout k sobě a nedovolovaly nikomu proniknout skrze jejich stěnu. Jakoby měly vlastní vůli.

Zamrazilo ho.

Možná byl po matce Brandorád, ale jinak měl v sobě hodně staré hobití opatrnosti... a bojácnosti?

Pokračoval dál proti proudu řeky, klopýtaje o kameny a trsy sítin. Nikde žádná možnost odbočit, vydrápat se zpět z té rokle kam omylem spadl. Omylem? Začalo mu připadat, že to možná omyl nebyl, že ho k té zpropadené zarostlé rokli něco zlákalo... ale jak by to bylo možné?

Zdálo se mu, že tok řeky se mírně zužuje, ale tím víc zarůstá všelijakým býlím, včetně palčivých kopřiv a pichlavých bodláků.Dokonce měl dojem, jakoby se ho kořínky vrb, lačně se sbíhající k Opletnici, snažily zachytit za kotníky a podrazit mu nohy.

Zahoukal sýček. A z dálky zavřeštěla sova pálená. Vzpomněl si, že se tak prý tajně domlouvají trpaslíci, nicméně pochyboval, že by tu některý z těch tajnůstkářských a sebe si hledících tvorů byl. To budou opravdu noční ptáci a sýček,to je znamení smrti, špatná zvěst.

Jak o tom přemýšlel, ucítil prudký náraz větví do hrudi.Povalilo ho to na zem a vyrazilo dech! Šokovaně se snažil zvednout.Nechápal co se stalo. Vítr to nebyl, vzduch se tu ani nehnul, byl až nepříjemně těžký a dusný. Mátožně se zvedal, když zjistil, že mu lýtko levé nohy obtáčí tenký kořen stromu a táhne ho do měkkého bahna u kraje řeky!!

"Tak to je konec!" napadlo ho a začal křičet, co křičet, spíš řvát o pomoc! Na celé kolo i když věděl, že tady ho neuslyší nikdo než sovy, stromy a možná kdovíjaké bytosti v houštinách, kterým ale stejně bude lhostejný. Přesto křičel a do očí se mu draly slzy.

Proč nezůstal doma? Protivilo se mu sedlačení jeho otce:setí, plení, sklízení, dřevo na zimu a zase setí, plení, sklizeň, dřevo, pořád dokola. Co by za to teď dal, být v klidu doma na statku, pozorovat zrající obilí a těšit se na letošní úrodu jablek a hub! Ale už je pozdě, je konec.

Kořeny ho táhly stále hlouběji do bahna.

"Cinky břink, cinky link, cinkylinky holala..."zaznělo mu v uších, než ztratil vědomí.


Probudil se na měkké posteli s naducaným polštářem v místnosti provoněné jasmínem. Pomalu, bolavě otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem. Viděl krásný, útulný pokoj.Všude čisto a v krbu praskal oheň, co zahnal všechny vzpomínky na vlhkost a chlad bažiny u řeky. Nechápal nic.

Pak se nad něj sklonila Tvář - usměvavá tvář s hnědým plnovousem a se stovkami smíchem vytvořených vrásek kolem modrých, jasných očí.

"To jsme rádi," ozval se neznámý, ,,že už jsi vzhůru! Snídaně je připravená a má žena čeká, až jí představím hosta!". "Ale jsem já to nezdvořák! Ani jsem se nepředstavil - říkjí mi Tom, Tom Bombadil."

"Já..." sotva znatelně ze sebe vypravil zmatený a udivený (a hladový) hobit, "jsem taky Tom...Tomba Červík, z Východní čtvrtky."

"Jmenovec!", úsměv hostitele se ještě víc rozšířil. "Tím spíš mně musíš vysvětlit, co někdo jako ty dělá v půlce noci ve Hvozdu a ještě se koupe v Opletnici?" pověděl ten zvláštní muž a v koutcích úst mu jemně zacukalo.

"To je těžké. Vsadil jsem se s kamarády z Rádovska, že," začal vyprávět pookřávající půlčík, ale daleko se nedostal.

"Aha!" nenechal ho domluvit tajemný zachránce. "Pak začínám chápat tvé výkřiky ze spaní - ne, neboj se, nic tajného jsem neslyšel!" usmál se Bombadil hobitově úleku. "Jen něco o protivné práci, hlíně, dřevě, zimě... pořád dokola!

A pak něco o touze po dobrodružství a vyrovnání se někomu... teď už chápu."

A náhle ztišeným hlasem ještě jakoby pro sebe dodal: "No a taky jsi říkal něco, co mě u hobita překvapilo, cosi o cestě, daleko do světa... Máš to možná v krvi, ale tebe cesta daleká, Tome nejspíš nečeká!" pousmál se muž.

"Pojď ale už ke snídani," promluvil opět nahlas, "trochu si chci s tebou popovídat o zemi a slunci, trávě a dešti. Rád bych ti ukázal, jak je to důležité, stát nohama na pevné zemi a nebát se mít ruce od hlíny!"

A jeho oči - staré, svěží, modré oči se znovu sevřely ve vějířku usměvavých vrásek.

neděle 5. listopadu 2017

Krebainy

Báseň je inspirována poněkud vtipnou příhodou, kdy Elsina skupinka (Elsa, Daniela, Aredhel a Šárka) překračovala hory, kde je, jak již bylo zmíněné, neustále ostřelovali kamenní obři. Prý už byli skoro na konci cesty, když se ozvalo strašlivé zakrákání a z lesa vylétl pár sojek. A teď se názory na situaci různí. Zbytek skupinky tvrdí, že v tu chvíli Daniela zařvala "Krebainy!", Daniela tvrdí, že v tu chvíli zařvala "Kterej kretén?!". Nicméně její výkřik, ať už byl jakýkoliv, dal za vznik této básni.


Krebainy

Krebainy z Vrchoviny

krákaj nad mrtvolou

soustředěně obírají,

její lebku holou.


Zase další hobit co tu

se zlobry si začal.

Musel běžet poznávat svět,

než by doma hačal.

pondělí 30. října 2017

Předvečer

"Gil-galad, Elrond a Vilya večer před Sauronovou porážkou Posledním společenstvem. Krátká povídka, vyšla v Palantíru."


PŘEDVEČER
Hora Osudu plála a kouř zahaloval nebe temnou clonou, takže bylo stěží poznat, zda už ve světě padl soumrak, nebo se slunce teprve blíží k obzoru. Odpoledne se již nepochybně zlomilo v časný večer, alespoň podle hodin. Zde, v Mordoru, panovala bezhvězdná noc bez konce.

Ereinion Gil-galad seděl před svým stanem na jednom z mnoha černých lávových balvanů, na půl ucha naslouchal další z nekonečných hádek Thranduila s Elendilem někde poblíž a netrpělivě čekal na Elrondův návrat. Srdce měl těžké a pohled na žhnoucí vrcholek Hory, vyvrhující do vzduchu další a další popel, mu optimismu nepřidával. Válka se vlekla - nepřátel sice ubývalo, vlastní vojsko se však potýkalo s jednou potíží za druhou a stěží se dalo odhadnout, kdy přijde konec. A přece... přece jen poslední z noldorských králů ve Středozemi cítil v hloubi duše blížící se změnu. Ten osudný okamžik, jenž toužebně očekával a děsil se ho zároveň.

Elendil a Thranduil se dnes přeli obzvlášť úporně, nejspíš i oni cítili to nepopsatelné napětí. Ke Gil-galadovi zalétaly jenom útržky jejich sporu, ale to mu stačilo k pochopení, že jde - jako obvykle - o lučištníky z Temného hvozdu. Dúnadan a král šedých elfů měli prostě odlišné názory na strategii a Thranduil se nerad podroboval i Gil-galadovu vedení, natož aby se nechal poučovat od nějakého lidského krále.

Ve štěrku zachrastily něčí boty - Elrond se vracel. Obrys jeho postavy byl temný i proti tmavému nebi, lesk brnění a přilby zakrýval široký plášť s kápí.

"Můj králi, jsem zpátky se zprávami." Rukou v rukavici si Elrond shrnul kapuci z hlavy slabé světlo vzdáleného ohniště vrhlo červené odlesky do jeho tváře. Přilbice na okamžik zazářila.

Gil-galad vstal, zatímco Elrond mluvil tichým hlasem prostým emocí:
"Shlukli se kolem Věže. Další posily jim už nepřijdou, tím jsou si mí zvědové jistí. Jestli nám bude přát štěstí, bude zítřejší útok ten poslední. Otázka je, kolik se jich skrývá v Barad-Dur - doufám, že už tam žádné velké zálohy nejsou, po té době. Po pravdě, stěží tam bude něco ještě horšího než Devítka. Osobně si myslím, že Nepřítel už použil všechny své zbraně."

"Myslíš?" řekl Gil-galad a v duchu dodal: Bojím se, že se mýlíš, Elronde. Jednu zbraň ještě nepoužil - tu nejstrašlivější. Morgoth vyšel ze své věže v okamžiku svého triumfu. Co udělá jeho nástupce, pokud se přiblíží porážce?

"Chci tomu věřit," připustil zatím jeho herold, "ale mám strach, že... Něco je ve vzduchu, Ereinione. Cítím to."

"I já." Král si zhluboka povzdechl. "Dobře. Plány zůstávají v platnosti. Ráno se sešikujeme a pokusíme se s tím skoncovat."
Elrond zjevně očekával propuštění, ale nedočkal se ho. Gil-galad zvedl cíp stanového plátna a ukázal mu dovnitř.

"Pokud můžeš, rád bych tě požádal o rozhovor, Elronde. Mezi čtyřma očima."

Vstoupili do šera pod plachtou. Elrond moudře mlčel, dokud král nezapálil lampu, neodložil přilbu na stolek a neotočil se k němu. Jeho tvář byla bledá a tmavé oči v ní plály jako uhlíky.

"To, co ti řeknu, by mělo zůstat mezi námi," zahájil Gil-galad svou řeč.

"Přirozeně," podotkl Elrond, "víš přece, že nemluvím o věcech, které by mohly být pokládány za důvěrné, zneužitelné nebo nebezpečné... Na mě se můžeš spolehnout."

"Já vím. Ale chci po tobě víc než jen radu a mlčení. Pokud odmítneš, nebudu se zlobit." Odvrátil se, přešel ke svému lůžku a za chvíli byl zpátky s dřevěnou krabičkou v ruce. Elrond pochopil zlomek okamžiku předtím, než jeho král promluvil tlumeným šeptem, jako by se ve stínech mohly ukrývat nepovolané uši:
"Tohle je Vilya, nejmocnější ze Tří. Chci tě požádat, abys ho vzal k sobě." Víčko odskočilo pod tlakem prstů a Elrond bez dechu hleděl na prsten s modrým kamenem, který se v ní skrýval. Stěží ovládl roztřesený hlas.

"Proč, Gil-galade? Proč teď? Choval jsi ho v bezpečí dost dlouho, aniž o tom měl kdokoliv tušení... Včetně mě."

Velekrál Noldor zaklapl krabičku a chvíli mlčel.

"Něco je ve vzduchu, sám jsi to řekl," promluvil konečně. "A já cítím, že mě Osud dohání. Možná se mýlím, zítra zvítězíme, konečně vyženeme Nepřítele a vrátíme se zpátky k zálivu Luny... Ale nevěřím tomu." Podíval se svému heroldovi přímo do očí a dodal bez skrývání: "Nemyslím si, že by tvou sudbou bylo padnout někde v téhle pustině. Čtu v tobě jiný úděl. U tebe bude ta věc v bezpečí."

"Ereinione," vydechl Elrond nevěřícně, "ty máš strach... máš důvod se domnívat, že padneš?"

"Říkej tomu, jak chceš," řekl Gil-galad po dlouhé chvíli ticha, rušeného jen prskáním oleje v lampě. Rudý jazýček ohně vrhal temné stíny do koutů i tváří obou elfů. "Pán Temné země vyjde - tím jsem si jist. Já stojím v čele tohoto vojska a vím, co je mou povinností - stejně jako to věděl můj otec i děd. Jak myslíš, že takové střetnutí dopadne? Ale vím, že ke světlu jiná cesta nevede. To je všechno."

Zase na dlouho zmlkl. Lampa blikotala a pohasínala.

"Jak mi odpovíš? Přijmeš to břemeno, budeš jeho Strážcem?" Gil-galadův hlas zněl dutě a unaveně.

"Přijmu ho," opáčil Elrond okamžitě. "Nakrátko, jak si myslím, protože až Saurona porazíme, Jeden na vždycky zmizí ze světa, budeme osvobozeni a ty si svůj prsten vezmeš zpátky."

"Nakrátko, pokud nám bude přát štěstí - ať už padnu, nebo ne," opravil ho Gil-galad. "Přál bych si, aby ses nemýlil, příteli."

Přišlo ráno, stejně temné a šedivé jako uplynulá noc. Ohně z Orodruiny ozařovaly mraky zakrytou oblohu rudými odlesky. Ani jediný paprsek slunce nedokázal proniknout do mordorské tmy. A pod tím černým nebem se střetlo Poslední spojenectví se Sauronovými skřety v rozhodující bitvě. Vítězství nebo konec. A triumfovat nad Zlem nebylo nikdy možné bez té největší oběti.

Skřeti byli zatlačeni až k úpatí Hory Osudu. Jejich meče, létající ohně ani neovladatelná hrůza, kterou do řad spojenců vnášely Prstenové přízraky bijící se ve středu bitevní linie, nedokázaly zastavit odhodlání, které je pomalu přibližovalo porážce.

Pak obzor ještě více ztmavl, řady nepřátel o pár kroků ustoupily a strnuly v očekávání. A v té chvíli Elrond stojící po boku svého vládce spatřil, jak se brány Barad-Dur otevírají a zahalují stínem ještě temnějším a děsivějším, než ty všude kolem.

Sauron konečně vyšel.

pondělí 23. října 2017

Olifant

Pár dní po hře ještě poslala Daniela meil s básničkou, která jí napadla v tramvaji, když uvažovala o celém dobrodružství. Básnička je o jednom středozemském zířátku, které měli na své cestě hráči šanci potkat.


Olifant

V prokopském parčíku
olifant na kliku
tiše tam stojí
v dřevěné zbroji.

Chtěl by ses proletět,
obhlédnout širý svět?
Takto zní má rada:
Vyskoč mu na záda,
do útrob pohlédni,
usměj se - a pak sni!

pondělí 16. října 2017

Arwen

Mnoho hráčů udivil fakt, že Paní Arwen byla až nápadně podobná zlobrovi, který na minulém úseku cesty strážil most. Jak později říkala Aredhel, původní idea byla napsat: "Údolí Imladris, kde Bouřná padá v hluboký dol....... sídlí tam elfí paní, vypadá jak trol." Nakonec ale vznikla tato básnička, mimo jiné popisující taktéž fakt, že paní Arwen chtěla za svou radu zaplatit tím, že jí poutníci nakreslí část jejího krásného údolí.


Arwen

Krásná paní z Roklinky,

jak je to jen možné,

rysy jak trol z Bažinky,

uvítání vlažné.


Cestu zná, však neporadí,

poutník že by leda,

vymaloval stromořadí,

zadarmo nic nedá.

pondělí 9. října 2017

Lidská část

První povídka z Galadweniných zrušených stránek.

"Tohle je napůl historická, napůl tolkienovská povídka - odehrává se ve Španělsku Filipa II. a je v zásadě o tom, co žene kupředu skoro všechny lidi... Překvapí někoho, že vyšla v Imladris? :o)"


Lidská část

Dým hnaný vzdušnými víry se plazil nízko nad zemí , než se rozplynul a zmizel mezi oblaky. Na louce shromáždění vesničané se snažili nevnímat jeho štiplavý zápach a chuť smrti.

"Ve jménu Božím, Svaté Matky Církve a Jeho nejkatoličtějšího Veličenstva, našeho nejmilostivějšího krále Filipa! Tak zhynou všichni kacíři!"

Rodrigo naprázdno polkl. Stál s hlavou skloněnou, aby skryl tvář ve stínu, a ani se nesnažil namluvit si, že ho oči pálí od kouře. Špinavým rukávem si z nich vytřel sbírající se slzy. Prudce se nadechl a svedl boj se záchvatem pláče.

"Ty nesouhlasíš." Cizí hlas byl tichý a téměř nezřetelný v šumění davu, Rodrigovi však připadal jeho zvuk jako nejhlasitější výkřik. Otočil se a strnul. Krok za ním stál neznámý muž v hnědé mnišské kutně s kápí přehozenou přes hlavu. Do obličeje mu nebylo vidět. Mladík pocítil, jak mu pod hrubou košilí po zádech stéká pot. Ruce měl jako led.

"Chraň bůh, padre," vypravil ze sebe. Hlas se mu třásl. "Schvaluji rozhodnutí Církve svaté... Kacíři musí zemřít... Jen se mi dělá špatně z kouře..."

Zahlédl záblesk očí zpod kápě a jeho rukávu se dotkla cizí dlaň.

"Pak tedy bude lepší, abychom poodešli stranou," vyzval ho mnich.

Rodrigo automaticky uposlechl. Ačkoliv mu srdce bilo na poplach a každičká myšlenka křičela, že je ztracen, ovládl své roztřesené nohy a vykročil za neznámým mužem, jenž ho odváděl od popravčí hranice. Nikdo si nevšímal jejich odchodu.
Zastavili se až na druhém konci vesnice, mezi vysokou zděnou hradbou největšího statku a piniovým hájem, teď v létě omamně vonícím pryskyřicí a jehličím.

"Svatá inkvizice hledá čaroděje," pronesl mnich a opřel se rukou o drsnou kůru nejbližšího stromu, "a, jak se zdá, našla jej. Don Paolo jistě užíval čar a kouzel pro získání tak pěkného statku. Mně se snad zdá, že ty jsi neuvěřil."

"Padre," téměř zaúpěl Rodrigo, bílý jako křída, "jsem jenom obyčejný čeledín. Souhlasím s názory kněží, moudřejších, než jsem sám, ale..."

"Ale je o tobě známo, že jsi sloužil na statku dona Paola, jedl jsi jeho chléb... a nepoznal jsi, že žiješ v domě kacíře," přerušil jej mnich zamyšleně. "Ne, ty nesouhlasíš s rozsudkem a exekucí svého dobrodince a jeho rodiny. Koluje o tobě po vesnici mnoho pověstí. Proto také vím, že se tě ujal jako malého sirotka... sirotka pochybného původu, který by jinak zemřel hlady."

Mládenec sklonil hlavu a mlčel, pln strachu. Jakou cenu má teď jeho život? Nesouhlas se smrtí kacíře je horší než kacířství samo a trestá se hranicí. Ale... Don Paolo. Slečna Isabell. A Inéz... Inéz... Proč právě oni? Tu otázku si kladl celý půlrok, od chvíle, kdy je pochopové inkvizice odvedli neznámo kam a na statek přišla ová vrchnost - klášter.

Ucítil na sobě upřený pohled druhého muže a zvedl oči. Měl nepříjemný pocit, jako by se mu cizincův zrak zavrtával kamsi hluboko do těla.

"Neprovinil jsem se ničím špatným, jsem věrný křesťan!" vyhrkl rychle. "Don Paolo a obě slečny mi prokázali mnoho dobrodiní, sám víte, padre... Bylo pro mě těžké je zavrhnout."

"Takže jsi to neudělal." Muž si volným pohledem shrnul kápi a odhalil tak pronikavé šedé oči, pevnou tvář s výraznými rysy a černé vlasy sahající téměř po ramena. Neměl tonzuru, a teprve teď si mladík uvědomil, že na jeho opasku nevisí růženec, u řeholníků obvyklý, ani kříž na krku.

"Posaď se, Rodrigo," pokynul mu cizinec, který nebyl mnichem, "a neříkej mi padre. Přišel jsem kvůli tobě."

Mladík klesl na zem spíš proto, že se mu podlomila kolena, než že by poslechl návrh, který snad ani nebyl rozkazem. Ruce se mu třásly rozčilením, pevně je sevřel mezi koleny a vzhlédl k neznámému.

"Přišel jste kvůli mně, seňore?" ozval se váhavě. Taková okolnost se mu zdála nanejvýš znepokojivá a vlastně si ani nebyl jist, zda chce dostat odpověď.

"Slyšel jsi správně," přikývl muž a posadil se do trávy, zežloutlé slunečním žárem. "Bojím se, že ti hrozí nebezpečí. Už vešli do statku, kde žiješ. Don Paolo byl samozřejmě nejlepší oběť, měl značný majetek, který připadl církvi. Ale dříve nebo později dojde i na tebe. Někdo si vzpomene na tvůj podivný původ, na to, jak velmi ses vždycky lišil od jiných dětí a mladých lidí ve vesnici... a ty víš, co takové odhalení znamená."

Rodrigo vyslechl ta znepokojivá slova se zmatkem. Nikdo mu nemusel říkat, kdo jsou "oni", které cizinec nejmenoval. Po zádech mu přejíždělo mrazení ještě silnější než toho dne, kdy don Paolo a jeho dcery zmizeli ze světa, aby se vrátili jako bezejmenní, zlomení kacíři. A stále nevěděl, co si má o neznámém muži myslet. Byl hrozbou, nebo varováním? Nebo jen zkoušel pevnost jeho víry?

"Mlčíš. Nemáš mi co říci?" pronesl cizinec.

"Důvěřuji bohu, seňore. Ničeho špatného jsem se nedopustil. On mě nevydá do rukou kata." Slova zazněla nejistě přes Rodrigovu křečovitou snahu nedat najevo žádné znepokojení.

"A myslíš si snad, že Isabell a Inéz udělaly něco zlého?"

Okamžik se rozhostilo ticho. A potom Rodrigo, který se celou dobu snažil zachovat si zbytky sebeovládání, zjistil, že má tváře mokré slzami. Popotáhl. Jestli měl být tento rozhovor zkouškou, prohrál. Přestal se bránit pláči, protože už to nemělo smysl.

"Ztratil jsi svou víru," zaslechl nad sebou cizincova slova, "už nevěříš ve spravedlnost. Proto jsem přišel." Ucítil na svém rameni pevný stisk. "Neopustím tě, protože i ty jsi z mého rodu."

Rodrigo zvedl hlavu.

"Kdo jste, pane?"

"Mezi lidmi si říkám Enrique. Smíš mě tak oslovovat, dokud se nedozvíš své pravé jméno. Teď na to ještě nejsi připraven.

Jsem bratranec tvého otce."

"Vychovala mě máma," nadechl se Rodrigo, "to přece víte. Umřela, než mi bylo sedm, a o otci mi nikdy nevyprávěla."

"Přesto snad nepochybuješ, že nějaký existoval. Byl Prvorozený. Měl Moc. Ale neunesl svazek s lidskou dívkou. Nikdy se nedozvěděl o tvém narození."

"Nerozumím. Je mrtvý?"

"Ne. Ale je pryč, už téměř dvacet let. Ty však jsi jeho syn stejně jako své matky. Když jsme se dpzvěděli, že jsi na světě, rozhodli jsme se, že tě neopustíme. Tím spíš, že jsi zdědil část jeho Moci."

Rodrigo se pokusil přebrat si vše v hlavě, ale zjistil, že nechápe nic. Pouze jediná otázka se mu vnucovala.
"Nevím, o kom to mluvíte. Ale když jste se rozhodli mě neopustit, proč přicházíte teď? Chodím po tomto světě už devatenáct let. Proč jste se neobjevil dříve?"

"V době, kdy jsi byl spokojen, nemusel ses bát smrti, s vírou ses modlil a pracoval... a díval se na doňu Inéz, třebaže sis nemohl dělat naděje na její přízeň..., bys asi stěží chtěl poslouchat, co ti musím říci. A mám i jiný důvod. Teď je první a poslední chvíle, kdy jsem mohl přijít."

"Stále nechápu."

Enrique přikývl s lehkým úsměvem na úzkých rtech.

"Stěží bys mohl. Musíš přijmout fakta, která by se ti ještě před nedávnem zdála nemožná... a rouhačská. Svou výchovou a částí svého srdce patříš k lidu své matky. Tou částí jsi člověk. Tvůj otec nebyl."

Rodrigo zvedl ruku a přežehnal se křížem téměř podvědomě. Zplozenec pekel. To slýchal kdysi až příliš často od dětí zrozených v řádných manželstvích. Kuchařka dona Paola ho zase strašila historkami o lesních mužích a duších. A teď měl pocit, že se jeho nejhorší noční můry stávají skutečností.

Enrique to poznal. "Nechtěl jsem tě děsit. Podívej se na mě." Mladý muž poslechl tak automaticky, jako splní příkaz voják.
"Nejsem démon ani přízrak. Musíš pochopit, že krom lidí existují i jiné boží děti. Kolik myslíš, že je mi let?"

Tou otázkou Rodriga zaskočil. Mladík se přistihl, že nezná odpověď. Tvář před ním se zdála mladá, a přesto podivným způsobem bezvěká. Šedé oči byly velmi hluboké a zkušené a Rodrigo se zhrozil, když se mu zazdálo, že za svým odrazem v jejich lesklé ploše vidí obrázek neznámého pobřeží a zelených stromů. Rychle se odvrátil.

"Pamatuji si na den, kdy Christobal Colón vyplul na západ hledat Indii," prohodil Enrique neutrálním hlasem, "a už tehdy jsem žil věky. Narodil jsem se v době, kdy bylo lidí ještě málo a světadíly měly jiný tvar. Patřím k posledním Prvorozeným na tomto pobřeží a brzy už odpluji navždy. Proto jsem zde. Přišel jsem ti nabídnout volbu, na niž máš právo."

*

Vítr šuměl mezi haluzemi borovic a přinášel do lesa slanou vůni moře. Slunce pálilo na bezmračné obloze, léto se blížilo ke svému vrcholu. Obilí zezlátlo, rybáři se denně vraceli s loďkami plnými úlovku. Práce na polích a v hospodářství přibývalo, jeden z lidí v největším statku vesnice se jí však neúčastnil. Vlastně se neúčastnil ničeho. Nejedl s ostatní čeledí, často ano nespal ve svém ubohém lůžku. Změnil se. Tvář mu pohubla a v očích měl cosi divného, cizího. Vyhýbal se někdejším druhům a na dlouhé hodiny mizel v lesích. Jako právě teď.

Rodrigo klečel ve stínu stromů v loňském jehličí a zbytku suché trávy. Cítil ji. Měl ji. Dokázal uchopit Moc a ovládnout ji. Po takovém pocitu toužil celý život. Cítil krev pulsující v jeho vlastních žilách a pod zavřenými víčky se mu zjevovaly obrazy krajiny, již nikdy dříve nespatřil. Přesto to nebyl sen.

"Našel jsi své dědictví," pronesl tiše Enrique, stojící opodál mezi piniemi, "a ovládl Moc, jíž disponuje jen málo Prvorozených a z lidí nikdo. Střez se ji zneužít. Stěží by to přineslo něco dobrého."

Rodrigo otevřel oči. "Zneužít? Jak to myslíš?"

"Ty víš."

Mladý muž pomalu vstal. I přes opojení adrenalinem a pocitem vlastní síly a svobody pochopil. Měl Moc. Ale zůstávala jistá pravidla.

"Konat dobro," potřásl hlavou a stiskl ruce v pěsti. Mluvil vlastně sám k sobě. Pak teprve pohlédl na svého učitele. "Dávno jsem se chtěl na něco zeptat. Řekl jsi mi, že i další z vašeho rodu užívají jisté mimořádné schopnosti... jako ty nebo můj otec. Mohli by jich použít ve prospěch lidí. Nemoci, hlad... spousta nespravedlnosti by mohla zmizet ze světa, kdyby tak učinili. Přesto jsem žádného z vás nespatřil dřív, než jsi za mnou přišel. Kde žijete a čím se zabýváte? Skrýváte se, nebo co?"

Enrique přistoupil blíž s vážným výrazem v šedých očích.

"Nepochopil jsi, Rodrigo." Řekl to hlasem velmi tichým, sotva silnějším, než bylo ševelení teplého mořského vánku. "Zde, v Bližších zemích, zbývá Prvorozených už jen hrstka. Nebyly stvořeny pro nás a my to víme. Kdysi se naši otcové domnívali, že tomu tak není, že právě zde leží země, které můžeme ovládat. Mýlili se. Náš domov je jinde. Ti z nás, kteří zůstávají, už brzy odejdou. Ano, máš pravdu, skrýváme se. Lidí je stále více a mezi nimi je mnoho zloby a nenávisti. Bojíme se toho zla. Snadno by nás mohlo zahubit. Proto už nechodíme mezi Druhorozené jako kdysi.. Proto jim nepomáháme. Nepřijali by nás. A my se stále více vzdalujeme problémům, kterými žije tento svět."

"Mluvíš o zlu mezi lidmi." Ačkoliv věta nebyla otázkou, Enrique se rozhodl podat vysvětlení:
"Ano, o zlu, s nímž nedokážeme bojovat zbraněmi a kouzly. Rozhlédni se. Necítíš je? Přišlo mezi lidi jako otrava."
Před vnitřním zrakem se Rodrigovi znovu začaly odvíjet známé obrazy. Štiplavý pach síry a kouře, plameny a křik obětí. Zachvěl se.

"Mluvíš o křesťanství?" zeptal se.

Enrique zvedl ruce. "Jak můžeš takhle mluvit, ty, který jsi v té víře vyrostl?" Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. "Vyrozuměl jsem, že Jeden poslal svým Druhorozeným dětem naději. A pro tu naději je vaše náboženství správné. Ztratil jsi víru, ale nebyl to Bůh, kdo ti způsobil bolest. Zlo má mnoho tváří. A dobrých myšlenek se často chápou zkažení lidé. Až to pochopíš, smíříš se. Zlo není v křesťanství, ale v lidech."

"Ale církev tvoří přece lidé."

"To jistě. Ale její základy jsou jiné."

"Nechápu."

"Ne, jen to předstíráš. Nejsou jen zlí lidé." Odvrátil se a dlouhou chvíli mlčel. "Největším problémem Druhorozených je, že jejich nenávist plodí další nenávist. Touhu po pomstě. Rozumíš?"

"Ano." Odpověď zněla tvrdě a cosi v Rodrigově hlasu staršího muže znepokojilo. Pohlédl svému žáku do očí a kdesi v nich spatřil matnou, rozmazanou dívčí tvář. I on chápal.

"Kdysi dávno ani Prvorození dobře nevěděli, že i touha po pomstě je zlem, které bylo do jejich srdcí vneseno zvnějšku," pronesl naléhavě. "Dávno jsme ji opustili. Tebe volba teprve čeká. Už brzy. Zatím nepatříš ani k nám, ani k lidem, kteří tě vychovali."

"Co tedy jsem?"

"Pro co se sám rozhodneš."

"Myslím, žes mi neřekl všechno."

Enrique přikývl. "Vyprávěl jsem ti o zemi na Západě. Tam žije většina mého lidu. Víš, co znamená patřit k nám. A nemýlíš se, cosi ještě zůstalo nevyřčeno. Čas Prvorozených v Bližších zemích skončil už dávno. Je čas odejít. V zálivu pod horami kotví bílá loď, která už brzo odpluje navždy. Poveze poslední zbyteček mého lidu. Proto jsem za tebou přišel právě teď. Musíš volit. Zůstat zde znamená zůstat s Druhorozenými. To rozhodnutí je na tobě. Osudy těch, kteří jsou potomky obou rodů, leží v jejich rukách. A často bývají velmi nevšední."

Teď se díval do země zase Rodrigo. Euforie z nabyté Moci z něj vyprchala a najednou se cítil velmi nerozhodně. A kdesi hluboko v něm doutnal hněv.

"Vím, je to těžké rozhodnutí. Lidé tě vychovali. Ale Moc, kterou jsi ovládl, Druhorozeným nepatří. Nikdy mezi nimi nebudeš spokojen, aspoň myslím."

Mladý už vyslechl tu řeč tiše a pozorně. Nepomohlo mu to.

"Mám čas na rozhodnutí?"

Enrique na něj ostře pohlédl.

"Vrať se na statek, Rodrigo, a přemýšlej. Cestu do zálivu znáš. Budu čekat po dva úplňky. Až měsíc začne znovu ubývat, odjedu navždy. Už tě nemohu naučit více. Ne zde."

"Ne zde? Jak to myslíš?"

"Jsou věci, které mohou znát jen Prvorození." Vzal mladého muže za ramena a stiskl je, hledě mu do očí. To, co spatřil, jej znovu vyděsilo. Dívčí tvář a hranice... "Prosím, rozhodni se podle svého svědomí a rozumu. A ať už bude tvá volba jakákoliv, nezapomeň, co jsem ti řekl. Máš Moc, nesmíš ji použít k zlému."

"Nezklamu. Čekej mne."

Budu, pomyslel si Enrique smutně. A vím, že nezklameš. Sebe jistě ne.

Objal Rodriga jako vlastního syna a bez dalších slov zmizel mezi piniemi. Vzduch omamně voněl.

*

Hvězdy hleděly matnýma očkama na dvůr pokrytý slámou a sešlapanou, jako kámen tvrdou hlínou. Proti jasnému měsíci se zdály velmi nezřetelné a vzdálené.

Ani lísteček se nepohnul a v hrobovém tichu zněly údery zvonu ze vzdáleného kláštera téměř poplašně. Odbíjela druhá hodina s půlnoci. Všude klid a mír.

A pak náhle uprostřed dvora zaplála pochodeň. A další. Další. Desítky kroků rozrazily ticho jako zvuk válečného bubnu. Vzrušené hlasy.

"Máte pravdu, padre. Vždycky to byl podivín. A posledních pár týdnů je to stále horší..."

"Prý měl blízko k rodině kacíře. Jistě se od ní naučil uctívat ďábla..."

"Sedává v noci sám v lese..."

"Snad je to čaroděj a mstí se... Dvě krávy nám přestaly dojit..."

"Kdo ví, s kým ho jeho matka zplodila..."

"Synové, o jeho vině rozhodne Svatá církev a Svatá inkvizice. Vám, světským lidem, nepřísluší hledat spravedlnost. Ta je v rukou božích... a našich."

"To je pravda, padre, svatá pravda..."

Muži s pochodněmi rozrazili dveře čeledníku a hrnuli se dovnitř, mniši, kněží, laický správce statku, vesnický rychtář a řada zvědavců, kterým noční hodina nezabránila v honu na čarodějnice.

Rozespalá čeleď se vyděšeně zvedala z lůžek a i nejsilnější muži se tiskli ke zdem v němém, nevýslovném strachu. Až na jednoho - toho, jehož se to vše týkalo nejvíce.

Rodrigo se zvedl na nohy pomalu a téměř důstojně. Vnitřním zrakem hleděl znovu na tvář doni Inéz, jejíž rysy zbortilo utrpení a strach. Na tvář, již tolik miloval, a na hranici. Tu mu připomínaly i mihotavé plameny pochodní. Přesto se usmíval. Právě učinil svou volbu.

"Tam stojí! Chyťte rouhače!"

Mladík poznal kněze, který onoho dopoledne, na něž nebylo možno zapomenout, vyhlašoval rozsudek nad třemi nepolepšitelnými kacíři. V jeho hlase znělo praskání dřeva a křik umírajících, ten hlas sám byl ohněm. Rodrigo se znovu usmál, velmi pomalu a sebevědomě.

"Je to on! Vždycky sloužil peklu!"

Dva vojáci ve službách inkvizice vyrazili k mladíkovi, kterého měli zadržet. Nikdy k němu nedospěli. Zastavil je jeho hlas, znějící jako burácení mořské bouře.

"Hledali jste čaroděje? Tady stojím! Zvolil jsem svou cestu a vy se třeste před mým hněvem!"

Pak zvedl ruce.

V té chvíli vrcholil příliv a od břehů Španělska odrazila poslední z bělostných lodí směřujících na Západ. Na její zádi stál Eldariol, elf, jenž právě zapomněl své lidské jméno, a díval se zpět na tmavé pobřeží proti blednoucímu nebi se smutným úsměvem těch, kteří vědí

středa 4. října 2017

Entí píseň

Jak je vidět, mají komentáře na blozích svou váhu. A možná i jim můžeme totiž vděčit za to, že se náš milý opeřenec Drozd odhodlal a zaslal nám ke zveřejnění svou dávnou báseň.
Možná se mýlím, pokud ano, oprav mne Drozde prosím, když myslím, že byla tato báseň zvolena ne úplnou náhodou, pro jednoho rovněž velmi milého enta...
A vypadá to, že entí poezie začíná zde, na Quentaru dosahovat rozkvětu nikde jinde nevídaného.



Entí píseň

Včera jsem ve snu plakal,
když světlo hvězdy Mirrah
proniklo šedý zákal
jímž oslepla má víra

A z dálek bez návratu
těch hlubších než má tíseň
jak skřípot kolovratu
zazněla stará píseň.

Byla to píseň lesů,
tak pyšných na svou slávu.
Na vůni hub a vřesu
co zamotá ti hlavu.

Na dřevo rovných stromů,
z nichž stavějí se domy
co odolají hromům...
na symbol podvědomí.

Však čím víc se ten chorál
podobal prudké bouři
tím větší žal z něj volal
a já jen oči mhouřil

to abych schoval slzy,
co tolik,tolik studí.
Snad Yavanna už brzy
zas entky znovu vzbudí

pátek 29. září 2017

Kamenní obři

Elsa svou básničku napsala ve chvíli, kdy zkroušeně seděli u Kamenných obrů a pořád a pořád bezvýchodně byli rozdrcováni na kaši letícími balvany ve válce obrů. Její skupinka se prostě za žádnou cenu nedokázala vymotat z bludiště hor. Své pocity z toho, jaké to je, když vás už popáté rozdrtí balvan Elsa vyjádřila v této básničce :-)


Kamenní obři

Sletěl na nás kámen

a je s náma ámen,

už nesedíme plaše,

je z nás řídká kaše.


Krev na skály cákne,

kaše, ta se vsákne.

Po nezbytném tlení,

pomůžeme zemi.

sobota 23. září 2017

Roklinka

Druhá z básní odkazuje na údolí Imladris, kterému se ostatně bude věnovat ještě více děl. Nějak hráče údolí Roklinky, jak jim bylo ukázáno ve hře uchvátilo a zejména většinu z nich uchvátila Tani, jako Paní Arwen.


Roklinka

V hlubokém lese ukryté,

je údolí mezi skalami,

v něm elfí ruce šikovné,

své sídlo vybudovaly.


Tam pod závojem listoví,

vznešená paní sedává,

překrásná dcera Elronda,

poutníky vlídně vítává.


Vlasy jak slunce ve vlnách,

na čele skvost má stříbrný,

v zelené šaty halena,

vznešenost vyzařuje z ní.

čtvrtek 14. září 2017

Středozemská postava

Sonet o postavě ze Středozemě. Co říct víc? Možná jen to, že elf ze hry byl hnědovlasý (Irith) a žádný hobit je po cestě na svačinku nepozval. Jen hraničář před unavenými poutníky v hospodě drze popíjel svůj rudý mok (malinovka), dokud ho nevyhnala svatba.



Středozemská postava

O postavě Středozemské,

napíšeme sonet:

jak se ten elf skvostně leskne!

Blonďák nebo brunet.


A ten hobit, ach ta krása!

Zastavte se chvilku,

vybaven je - srdce jásá.

zve nás na svačinku.

neděle 10. září 2017

Hildifons

Na začátku srpna proběhla v rámci naší slavnosti Radostin velká hra. Hru připravila Irith a vyprávěla v ní další ze příběhů Tří sester. Jednalo se o jakousi větší stopovačku. Reportáž ze hry brzy vyjde na Mittalmaru. Když Irith hru připravovala, uvažovala, jak udělat "životy", protože hráčí mohli relativně často herně umřít. Pohrávala si s myšlnkou jakési životové banky, kam by si hráči vždy museli pro nový život dojít, ale nakonec zvolila originálnější a užitečnější způsob. Pokud hráči v průběhu hry umřeli, mohli si život vrátit tím, že napsali báseň na nějakou Středozemskou postavu či událost. Takto se sešlo mnho krásných básní, které budou postupně zveřejňovány zde, na Quentaru. A jako tématický úvod (ve hře hráči hledali ztraceného Bralovského bratra Hildifonse) si můžete přečíst Aredhelinu báseň Hildifons.



Hildifons

Šel malý hobit do světa,

až tam, kde obzor bledne,

přes strmé skály, skrze hvozd,

dny radostné i bědné.


Šly spolu s ním a naposled

ho zřel svit půlměsíce,

než za něj v Kraji dalekém,

rozžali bílé svíce.

pátek 1. září 2017

Biely strom

Jak jste si pravděpodobně všimli, přes prázdniny jsme na tomto blogu nevydávali. Většina lidí je stejně pořád pryč a nestíhali by tak články číst. S novým školním rokem se ale zvyšuje i aktivita Quentaro. A těšit se můžete zejména na básně.
Jako překrásný úvod jsme zvolili báseň Biely strom od Evy Zahradníkové.



Biely strom

Spím...
Pradávne plemä
Sním...
V objatí zeme

Tajomstvo v srdci -
- semienko v zemi:
Skrývam strieborný
lístok schúlený.

Skrývam a čakám -
- skrz temnotu
precitne opäť
rod Nimlothu.

Spím...
Pradávne plemä
Sním...
V objatí zeme

Povstane znovu
rod Elendilov;
temnotou prejde
jak čas nad mohylou.

Až Zlomený meč
bude znovu skutý,
precitnem zo spánku,
sám, zabudnutý.

Spím...
Pradávne plemä
Sním...
V objatí zeme

Vystriem sa k slnku:
jeho lúče a dážď
dajú mi silu
na snehu rásť...

...až kým príde čas:
"Yé! utúvienyes!"












http://sta.sh/0d922py2yh8

středa 12. července 2017

Sedm kluků a pes - VI

Poslední kapitola. A ozvěna věcí příštích.


V noci přijdou dvojčata do mé postele, sotva stačím usnout. Každé si lehne z jedné strany a obtočí mi paže kolem těla, přitisknutá ke mně.

O něco později zavrznou dveře podruhé a objeví se Huan. Stočí se nám k nohám a nádherně hřeje. Taky už asi mým dětem odpustil.

---

Sedím v síni a dívám se do plamenů, Huan mi leží u nohou a je ho všude plno. Oheň v krbu praská, na verandu domu ze strany dopadají těžké kapky deště. Co nevidět bude podzim.

Dům je podivně, nepřirozeně tichý. V poledne jsem kluky odvedla k Finarfinovi a Eärwen, i ty velké. Finrod slaví početiny. Maglor se pokusil protestovat, že tyhle miminovské oslavy už nejsou pro něj, Maedhros ho rázně umlčel a div ne za uši odtáhl s sebou. Cestou ho uklidnil příslibem, že bude moci zahrát ostatním hostům své nejnovější výtvory. Během toho necelého půl roku, co můj prvorozený neviděl otce, je z něj dospělý muž a diplomat. Myslím, že pochopil, co nutně potřebuju.

Pochopila to i moje švagrová.

"Nech tu kluky přes noc," navrhla mi. "Postaráme se o celou tu tvou bandu."

"To myslíš i Ambarussy?" nemohla jsem uvěřit.

Eärwen mi položila dlaně na ramena: "Nerdanel… Jdi domů, odpočiň si a pořádně se vyspi. Vypadáš, jako bys to neudělala už hodně dlouho." Na cestu mi naložila pořádný kus dortu s divoce modrozelenou polevou a vypakovala mě ze dveří. Kluci si mého odchodu snad ani nevšimli.

A tak jsem sama v tichu, klidu a míru. Nepamatuju si, kdy jsem něco takového zažila naposledy. Na klíně mi leží arch papíru, v oranžovém světle plamenů uhlem skicuju rozvalené, spokojené psisko i s krbem za ním. Huan zívá a plazí růžový jazyk. Nemrská sebou, neškemrá o jídlo a neskáče. Že by taky dostával rozum?

Na vzdálené zavrznutí dveřních pantů zvedám hlavu od své práce. Z chodby slyším kroky, o nichž už skoro ani nevím, komu patří. Jsou těžké únavou a nadšené triumfem.

Fëanorova tvář je v šeru u vchodu do síně šedivá a přepadlá, na kost vyhublá. Líce mu vystouply, tváře vpadly, oči má v černých kruzích a září mu vítězstvím jako hvězdy. Hadry, které má na době, vypadají na vyhození, propálené a tak špinavé, že nemá smysl je prát. Ve vyzáblých prstech pravice svírá velkou kazetu na šperky, tiskne si ji k boku.

"Nerdanel!" řekne chraptivě. Jde ke stolku, na kterém mám vyskládané uhly a pastely společně se zbytky od večeře, natáhne se pro karafu s vínem ředěným vodou a nalije si do mého poháru. Upije tak opatrně, jako by ochutnával něco neznámého nebo dávno zapomenutého. "To už jste zpátky z Alqualondë?"

Vytřeštím na něj oči.

"Fëanáro…" hlesnu bezmocně. Má smysl tomu bláznovi něco vysvětlovat? Má smysl vůbec něco říkat? Asi ho musím hodně milovat, protože jinak už bych byla u něj a tloukla ho pěstmi, co se do něj vejde.

Obchází stolek a míří ke mně, a najednou máme mezi sebou Huana. Vlkodav vrčí, cení na Fëanora bílé tesáky. Hlavou mu sahá skoro až k ramenům, což dokonce i mého muže přiměje k zaváhání. Pomalu vstávám.

"My máme psa?" podiví se. "Odkdy?"

"Huane," velím, "ke mně! Sedni!" K mému údivu poslechne. "Tyelkormo má psa," opravuju Fëanora. "My se o něj jenom staráme. Dej mu piškot, ať tě nechá na pokoji." Hodím pamlsek přes stříbrnou hlavu psiska přímo do manželovy otevřené dlaně a on mě výjimečně poslechne, nabídne Huanovi. Ten mu očichá ruku nějak nedůvěřivě - nedivím se, nevoní zrovna po fialkách - ale piškot si vezme, zavrtí ohonem a nechá se podrbat. Krize je zažehnána.

"Vždycky jsem chtěl psa," řekne Fëanor jaksi udiveně. "Otec mi to nikdy nedovolil. Tvrdil, že na něj nebudu mít čas."

Moudrý, moudrý Finwë. Škoda jen, že svému synovi taky neřekl, aby si ze stejných důvodů nepořizoval rodinu. Škoda, že to neřekl mně.

Stojíme proti sobě a ani jeden z nás neví, jak začít. Hledím na toho cizince, za něhož jsem tolik let vdaná, jako poprvé. Váhám.

"Fëanáro, já…" začnu a zmlknu.

"Povedlo se mi to!" vyhrkne Fëanor prakticky zároveň a v jeho tváři zase vidím vášeň a světlo, které mě tolik uchvátilo, když jsme byli oba mladí. Stírá z jeho rysů únavu, plní ho vnitřním ohněm. Chtěla bych se mu schoulit do náruče. Ne, chtěla bych ho vyhodit z domu a už víckrát nevidět… Chtěla bych oboje najednou.

"Nerdanel, Nerdanel!" opakuje jako hoch nadšený něčím novým a báječným. "Stálo to za to! Podívej se! Jen se podívej! Tohle překoná všechno, co jsem kdy vytvořil!"

Otvírá krabičku. Místností se rozlije záře.

Strká mi ji do dlaní, uchopím ji oběma rukama a hledím na tři veliké, čiré krystaly plné stříbřitě zlatého jasu. Svítí jako Stromy v době Míšení. V životě jsem neviděla nic tak nádherného.

V životě jsem neviděla nic tak děsivého.

Světlo klenotů se před mýma očima mění. Mísí se do něj oranžová záře, snad plamenů z krbu? Rudnou, v kotoučích se v nich svíjí a přelévá nachová mlha. Obtáčí mi prsty tisknoucí krabičku, krouží mi okolo zápěstí. Oslepená udělám krok vzad a spíš upadnu, než klesnu do křesílka. Srdce mi splašeně buší a okrové jazýčky ohně se v krystalech mísí s krví.

Něco končí. A to, co právě začalo, neponechá žádného z nás nezměněného.

Stojí mne všechny duševní síly, abych zaklapla víko kazety. Na líce mi stékají slzy, vůbec nevím proč, a tak ani nemám tušení, jak je zastavit. Fëanor na mě hledí nechápavě, slova mu došla.

A tak tam jenom sedím, pláču, pláču a pláču, dokud ke mně nepřijde Huan a nepoloží mi svou velikou hlavu do klína.



Věnováno mým holkám a Cleovi.


Autorská poznámka:

Ano, v povídce je oproti Silmarillionu chronologická chyba. Vím o ní. Nehodlám s ní nic dělat.

Druhá autorská poznámka:

Eärwen nemá s sebou na návštěvě u Nerdanel Orodretha, protože se v souladu s genealogickým esejem v HoME domnívám, že Orodreth byl až Angrodovým, nikoliv Finarfinovým synem. Galadriel, Aredhel a Argon ještě nejsou na světě.


Poznámka ke zmíněným jménům a pojmům:

Fëanor, quen. Kurufinwë (otcovské jméno) Fëanáro (mateřské jméno)

Maedhros, quen. Nelyafinwë Maitimo

Maglor, quen. Kánafinwë Makalaurë

Celegorm, quen. Turkafinwë Tyelkormo (zde též zkráceně Tyelko)

Caranthir, quen. Morifinwë Karnistir

Curufin, quen. Kurufinwë Atarinkë (zkráceně Kuruo) - v Tolkienově eseji o Feanorových synech zní zkratka Curufinova jména "Kurvo", což jsem původně též použila do této povídky. Když to pak moje dcera četla nahlas, málem jsem se osypala. Proto zde Kuruo.

Amrod, quen. Pityafinwë Ambarussa/Umbarto/Ambarto

Amras, quen. Telufinwë Ambarussa

Fingolfin, quen. Nolofinwë Arakáno

Finarfin, quen. Arafinwë Ingalaure

Lalwen, quen. Írime Lalwendë (zkráceně též Lalwen)

Finrod, tel./quen. Findaráto/Artafindë Ingoldo

Angrod, quen. Angaráto, mateřské jméno neznámé

Aegnor, quen. Ambaráto Aikanáro/Aikanár

yén - "dlouhý rok" = odpovídá cca 144 slunečním létům

essecarmë - slavnost udělení (otcovského) jména, přivítání novorozence v rodině

ósanwë - komunikace pomocí myšlenek

avanírë - odmítnutí komunikace pomocí myšlenek

početiny (v angličtině begetting day, nevím o oficiálním českém termínu) - oslava výročí početí, místní obdoba narozenin - denní datum početin a narozenin by u elfů mělo být totéž (těhotenství trvalo přesně rok)

středa 5. července 2017

Soumrak severu: Do ticha


Skřet ryčel krvežíznivým vzrušením a řítil se přímo k němu. Jeho rezaté sekery, pokryté směsí tuhnoucích tělních tekutin a bláta, protínaly vzduch.

Staldo s bušícím srdcem natáhl tětivu.

"Zdechneš, červe!" kvičel netvor. Od hobita ho dělilo jen několik posledních kroků.

Klid. Zadrž dech.

Miř na hlavu.

Tětiva zadrnčela, šíp sykl a zajel skřetovi přímo do krku. Ten padl na zem a začal se chrčivě dusit vlastní černou krví.

"Staldo!"

Půlčík se otočil a krev mu ztuhla v žilách.

Jasně jsem ti řekl, že za mnou nemáš chodit!

Zahodil luk, zvedl ze země svůj štít a rozběhl se k Měchalovi. Mladší hobit se s vypětím všech sil bránil úderům mohutného skřetího válečníka, ale bylo jasné, že to už dlouho nevydrží.

Staldo vykřikl, aby k sobě přitáhl nepřítelovu pozornost.

Netvor trhl hlavou a jeho rudá, přimhouřená očka se roztáhla v překvapení.

Pak do něj půlčík vrazil.

Skřet byl vyšší, mohutnější a silnější, jenomže hobit se do úderu položil celou svou vahou. Oba protivníci se poroučeli k zemi a rána odmrštila netvora o několik stop zpátky.

Měchal vyděšeně zíral.

Ruce se mu chvěly únavou.

Staldo se začal hrabat na nohy a koutkem oka zahlédl, že se už vzpamatoval i jeho nepřítel opodál. Střelil zoufalý pohled po Měchalovi.

Slíbil jsem, že nedopustím, aby se ti něco stalo.

"Utíkej!"

Mladší půlčík se nenechal dvakrát pobízet.

Vzal nohy na ramena a prchal zpět k zalesněnému vršku, který dosud drželi hobití lučištníci.

Ne nadlouho. Ne, pokud nepřivedu pomoc.

Staldo se obrátil k velkému skřetovi.

A tenhle mi stojí v cestě.

Ohavná bytost pohrdlivě nakrčila pysky a odhalila ostré, polámané zuby. Z hrdla se jí dralo hluboké, takřka neslyšitelné vrčení.
Hobit tasil krátký meč arnorské výroby. Stejně jako jeho štít ho kdysi ve šťastnějších dobách nosil nějaký mladý šlechtic.

Pod přilbou se potil, chladné čůrky mu stékaly po čele a štípaly jej v očích.

Skřet se ohnal palcátem a vyštípl z lakovaného dřeva několik třísek.

Staldo tak tak udržel štít v ruce a zmohl se jen na chabý protiúder, který sklouzl po kovových kroužcích protivníkovy zbroje.
Netvor vyštěkl kletbu, chňapl svou zbraň oběma rukama a udeřil znovu.

Hobit zavrávoral a málem uklouzl na rozryté zemi.

Skřet využil jeho potíží a vrhl se do útoku - bušil do Staldovy obrany jako rozhněvaný kovář a nedovolil mu ani na chvíli vydechnout.

Nakonec půlčíkovi podrazil nohy a rozpřáhl se k poslednímu úderu.

Tak takhle to končí, blesklo Staldovi hlavou.

Ozvalo se mlasknutí a ze skřetova levého ramene rázem trčel šíp.

Měchal sklonil luk.

Ty máš být pryč!

Namísto úlevy naplnil hobita vztek.

Vyskočil na nohy a odklonil chabý pokus o útok, na který se zmohl jeho šokovaný nepřítel. Širokým obloukem se rozmáchl štítem a třískl netvora zespodu do brady.

Skřet zavrávoral a vyprskl krev.

Staldovi to nestačilo.

Znovu se ohnal a rozdrtil zrůdě kolenní čéšku. Druhou rukou jí pak zarazil špičku meče do nechráněného stehna. Skřet se svalil jako podťatý.

Hobit se rychle ohlédl.

Co tady ještě děláš?

"Běž!" zařval na Měchala ze všech zbývajících sil.

Mladší půlčík zaváhal.

Zaúpění skřeta opět odvedlo Staldovi pozornost. Nestvůra se snažila palcátem odehnat svého menšího nepřítele, ten se ale nehodlal tak snadno vzdát své výhody.

Arnorský meč se mihl jako blesk, odťaté prsty prolétly vzduchem a zbraň vyklouzla skřetovi ze zakrvácené ruky.

Další ránu už hobit vedl na nechráněné hrdlo.

"Chci bojovat!"

Měchalovi se během té chvíle nějak podařilo doběhnout až ke Staldovi a teď mu podával upuštěný luk. Toulec měl starší hobit pořád na zádech, takže musel jeho přítel použít šíp z čerstvé mrtvoly opodál.

"Dal jsem tvé matce své slovo, že tě udržím naživu," vypravil ze sebe Staldo, jakmile popadl dech. "Vrať se zpátky k ostatním. Přivedu posily."

Dal jsem tvé sestře své slovo.

Chvíli to vypadalo, že Měchal bude protestovat, ale varovný pohled ho včas umlčel. Rozběhl se přes bitevní pláň zpátky k zelenému kopci, odkud hobití lučištníci kontrolovali široké okolí a drželi značnou část blížícího se levého křídla angmarského vojska v šachu.

Zpět do práce.

Staldo se rozeběhl k postupujícím oddílům. Přes pláň se blížily pravidelné čtverce těžce vyzbrojené gondorské pěchoty doplněné elfími bojovníky z Lindonu a roztroušenými hloučky přeživších mužů z Arthedainu. Dosud se střetly pouze předvoje armád Západu a Angmaru, ale to se již brzy změní.

***

"Mistře půlčíku!"

"Můj pane Círdane."

Stalda upřený pohled elfových očí nepřestával znepokojovat.

"Chápu, že se blíží bitva a času je málo, lučištníci na jižním kopci ale budou potřebovat pomoc. Skřeti i horalé se už několikrát pokusili o zteč. Docházejí nám síly i zásoby šípů."

"Rozumím, mistře půlčíku. Nemohu však nikoho postrádat. Král Eärnur mi svěřil všechnu svou pěchotu, abych zadržel prvotní nápor angmarských pluků. Sám vede své jezdce oklikou přes sever, aby udeřil na naše nepřátele, když to nebudou očekávat. Bude-li nás provázet přízeň Valar, rozprášíme voje Černokněžného krále dříve, než vyjdou hvězdy naší paní Elbereth."

Možná, ale do Kraje se potom už žádný z hobitů nevrátí.

"Máme tu vůz plný pytlů se šípy. Můžete se jej pokusit dovézt svým spolubojovníkům, ale buďte opatrný. Oddíly Angmaru už se šikují a mohli by vás během cesty napadnout."

Círdan na hobita kývl a otočil se, aby vydal rozkazy svým pobočníkům.

Skvělé. Staldo loupl okem po hnědákovi, který táhl důkladně naložený povoz. My si asi moc rozumět nebudeme.

Doufám, že umíš aspoň rychle běhat.

***

"Prr! Zpomal, ty splašená herko!" Hobit přitáhl otěže. Země byla místy ještě podmočená ze včerejšího deště a hladká dřevěná kola po kluzkém povrchu sjížděla.

Srdce mu svíralo znepokojení. Krátký rozhovor s Círdanem a naděje, která se zračila v elfových očích, Staldovi dodala kuráž, ale teď byl znovu uprostřed země nikoho a před jeho zraky se černaly nesčetné hordy skřetů, muži z rhudaurských vrchů křičeli své hrdelní písně a tu a tam se nad ostatní bojovníky tyčila silueta jeskynního obra. Ocelové srdce pak tvořily vyrovnané řady disciplinovaných, nebojácných Černých Númenorejců.

Arthedainští vyprávěli Staldovi nesčetné příběhy o těchto zrádcích vznešené západní krve. Stačila vzpomínka na některé z nich a přeběhl mu mráz po zádech.

A oni přicházejí. Blíží se ke kopečku, který brání jenom sebranka špatně vyzbrojených, vyděšených hobitů.

Ta myšlenka donutila půlčíka opět koně popohnat.

Povoz se začal konečně šplhat do srázu a Staldo zalapal po dechu. Teprve teď si všiml předsunutého oddílu skřetích lučištníků, kteří se blížili k vršku ze strany.

Za chvíli mě budou mít na dostřel.

"Jeď, herko!" pokusil se ještě jednou neobratně povzbudit nebohé zvíře. "Jeď!"

Nasměroval vůz k příkopu, který vedl z lesa skrz stráň. Za šťastnějších časů jím arthedainští dřevorubci pravděpodobně tahali poražené kmeny stromů, nyní ale mohl posloužit jako skrýš před šípy skřetích střelců.

Někteří netvoři už ale Stalda zpozorovali a hobit si uvědomil, že to nestihne.

Zaslechl úsečný příkaz a pak lučištníci pod kopcem založili střely do tětiv. Zvedli své zbraně tak, aby zasypali vůz obloukem. Mohly jich být klidně skoro dvě stovky.

Půlčík naprázdno polkl.

Pak se černý mrak vznesl do vzduchu, kde na okamžik zdánlivě zamrzl v čase. Potom se s bzučením svalil přímo na povoz.
Staldo trhl otěžemi, ale katastrofě už zabránit nestihl.

Ucítil ostrou bolest v rameni.

Několik cvaknutí, jak šípy pršely na dřevo.

Zaržání, v němž se odrážela bolest.

Náhle letěl vzduchem.

Dopadl a málem si vyrazil dech. Za jeho zády praskalo zpřelámané dřevo.

V hlavě mu zvonilo a útroby svírala panika.

Zasáhli mě!

Teplá krev prosakovala vycpávanou zbrojí. Hobit s heknutím přelomil dřík šípu a pokusil se uklidnit.

Není to hluboká rána. Budu žít.

Kdovíproč mu to na náladě moc nepřidalo.

Rozhlédl se.

Ležel v příkopě, ke kterému původně mířil. Stačilo by několik sekund a povoz by zmizel skřetům z očí. I lesík, v němž se ostatní hobiti hotovili k obraně, měl na dosah ruky.

Vůz ležel zborcený kousek opodál, jedno kolo úplně rozdrcené a sama základní konstrukce zpřelámaná. Vaky se šípy se válely úplně všude - když koně zasáhly skřetí střely, strhl povoz nejspíš po bahně rovnou do příkopu, a přitom uvízl pod jeho troskami. Hnědák dosud žil a vydával děsivé zvuky naplněné utrpením, které Stalda drásaly zevnitř.

Další život zmařený kvůli mé neopatrnosti.

Tasil meč, dopotácel se ke zvířeti a přeťal mu krční tepnu. Kůň sebou ještě chvíli škubal, než z něj docela vyprchal život.

Hobitovi se při tom pohledu udělalo špatně a vyzvracel se do blátem prosáklé trávy.

Znovu k němu dolehl hrdelní křik skřetů, kteří se hotovili k útoku na lesík.

Staldo, seber se, přikázal si. Potřebují ty šípy. Teď hned.

Sáhl po nejbližším vaku a přehodil si ho přes ramena. Sykl, když ho znovu bodla čerstvá rána. Ještě jeden. Vycenil zuby bolestí, když se natáhl po druhém pytli.

Krok. A další.

Nejdříve nejistým, potom však stále rychlejším tempem se vydal příkopem do kopce. Svah jej bezpečně skryl před nepřátelskýma očima. Stačil by kousek.

Konečně se dopotácel mezi stromy.

"Staldo!" uslyšel Měchalův hlas. Mladší hobit k němu přiběhl a převzal zásobu šípů.

"Zabili mi koně po cestě," vypravil ze sebe Staldo. "Kryje mě příkop. Vrátím se a přinesu další."

Měchal zaváhal. "Potřebujeme střelivo, to ano. Jinak se dlouho neudržíme. Ale pokud se má někdo vydat zpátky, měl bych to být já. Jsi zraněný."

Dám na něj pozor, ať se stane cokoli.

"Ne!" řekl Staldo. "Ty ještě můžeš střílet."

Ukázal palcem na své nezraněné rameno. "Každá zdravá ruka se počítá."

Nečekal na Měchalovu odpověď a rozhodným krokem vyrazil zpátky do příkopu. Držel se při zemi, aby ho náhodou nezmerčil nějaký skřet, přestože mu to působilo jisté obtíže.

Po chvíli dorazil zpátky k vozu a naložil si na záda další vaky. Štiplavý pot mu stékal po tvářích a každé špatné došlápnutí ho donutilo vyheknout.

Tentokrát od něj šípy převzal hobit, kterého si pamatoval jen podle tváře. "Docházejí rychleji, než je stačíš nosit. Někdo by měl jít s tebou."

Staldo zakroutil hlavou. "Zvládnu to. Vezmu jich víc."

Nevšímal si ustaraného pohledu druhého půlčíka a opět se vydal k vozu. Zřetelně slyšel dunění stovek okovaných bot, jak se po druhé straně kopce šplhaly angmarské oddíly. Zemřeme tady. Všichni zemřeme, uvědomil si.

Ale nestaral se o to. Naložil si na záda jeden vak, druhý a potom třetí. Udělal několik kroků, nohy mu podklouzly a tvrdá zem mu vylétla vstříc.

Vyškrábal se zpátky na nohy a znovu sáhl po pytlích. Krok. A další.

"Vystačí to?"

"Na chvíli."

"Seženu jich víc."

Tupá, pulzující bolest v rameni.

Jeden, druhý, třetí pytel. Krok. A další.

"Zabili Murka a Kudrnu, ale odrazili jsme je…"

Popadnout, zvednout. Pokolikáté už vlastně?

Krok. Další.

Rozervaný pytel, šípy trčící do všech stran.

Stáhnout opaskem, hodit na záda.

Krok.

Zatmělo se mu před očima. Krev prosakovala už skoro celým rukávem.

"Jdu s tebou."

"Ne. Je jich už jen šest. Potom si odpočinu."

A další.

"Kde je gondorská jízda?"

"Musí dorazit každou chvíli!"

"Budeme potřebovat každý šíp, pokud se máme udržet!"

"Už je tady!"

Staldo se zkusil utřít kusem látky, ale jenom si rozmazal krev a špínu po obličeji. Hlava se mu točila a nohy se třásly vysílením.
"U vozu zbývají poslední tři."

"Buď opatrný. Skřeti se nás pokoušejí obejít."

Neohrabaně přikývl a odpotácel se zpátky do příkopu, zatímco se ostatní hobiti rozběhli rozdat nové střelivo spolubojovníkům. Ještě předtím ale narychlo přehlédl viditelný úsek bojiště.

Círdanova pěchota je příliš roztažená a stojí proti přesile. Skřeti a horalé nejspíš brzy prolomí řady. Potom bude po bitvě.

Skoro po čtyřech se doplazil k vozu. Nohy se mu stále častěji podlamovaly a před očima tančily mžitky. Natáhl se po prvním pytli - a strnul.

Řítila se k němu horda skřetů.

Jak se ztratil v myšlenkách a návalu únavy, úplně ji přehlédl. Nejspíš ji také skryl ohyb příkopu. Tak či onak, blížili se rychle. Příliš rychle, než aby jim mohl utéct.

Zašmátral po meči, ale pak si uvědomil, že svým opaskem převázal pytel se šípy a zbraň nechal ležet opodál.

Rozhlédl se, ale nikde čepel neviděl.

Za zády zaslechl křik.

Dva tucty hobitů s meči, oštěpy a štíty se řítily přímo proti skřetí hordě. Půlčíci běželi po hřebeni, takže netvory napadnou svrchu, čímž dorovnají výškový rozdíl. I tak to byl sebevražedný útok bez nejmenší naděje na úspěch.

Tak zoufale ty šípy potřebují, uvědomil si. Chtějí mi získat čas.

Srdce se mu sevřelo, když mezi hobity spatřil Měchala.

"Ne! Vrať se!" zařval z posledních sil. Kdyby se útočící půlčíci ještě teď otočili, možná by se ještě stihli dostat zpět do lesíka.

"Tak moc chce jít s vámi," řekla Litovka. "Otec o tom samozřejmě nechce ani slyšet, ale nedokáže ho zastavit."

Konečně uviděl svůj meč, napůl skrytý v rozryté zemi. Dvěma skoky byl u něj a vyprostil jej z pochvy. Možná, možná ho ještě může zachránit…

"Měchal je statečný, ale příliš horkokrevný. Prosím, Staldo…"

Věděl, že to nemůže udělat. Nic by nezměnil a všichni zbývající půlčíci v lesíku by mohli zemřít. Promrhal by tím velkorysou oběť.

"Prosím, přiveď mi mého malého bratra v pořádku zpátky."

Pustil meč. Zbraň se zařinčením dopadla mezi kameny.

Naložil si na záda jeden pytel, potom druhý a nakonec třetí.

Byla to ta nejtěžší věc, kterou v životě udělal, a vyčerpání s tím nemělo nic společného.

Zklamal jsem ji.

Každý výkřik, každé zapraštění a každý vítězný řev skřeta za jeho zády se mu zaryl hluboko do srdce.

Ne. Zdradil jsem ji.

Udělal krok, a pak další, ale blažená bolest ho nepoctila svou otupující přítomností.

Kdybych nebyl tak tvrdohlavý, všechny pytle už mohly být bezpečně v lesíku.

Hromová rána roztříštila něčí štít a zlomyslný smích nějakého netvora se rozlehl po okolí.

Zazněl roh, čistě, hlasitě a jasně.

Staldo se dopotácel ke prvnímu křoví na vrcholu kopce, kde od něj pytle převzal netrpělivý lukostřelec. Boj za jeho zády už utichl, ale hobit se neodvažoval ohlédnout.

Místo toho vyšplhal těch posledních pár kroků nad příkop, sesunul se do sedu a rozhlédl se. Vůbec nedbal, že je přímo uprostřed země nikoho a všude okolo sviští zbloudilé šípy.

Gondor přijel.

Jezdci se valili přes pláň jako ocelový příboj. Jejich rohy duněly a světlo se odráželo od nablýskaných přileb a tasených čepelí. Praporce s Bílým stromem se třepotaly ve větru a sám Eärnur vedl pod královskou vlajkou celý útok. Po jeho pravici jel kdosi povědomý, muž zahalený v šedém, jehož rysy ale Staldo nedokázal na tu dálku rozeznat. Skřeti a horalé se pokoušeli kvapně sešikovat k obraně, ale bylo zřejmé, že to nestihnou. Mnozí už se dali na útěk.

Tu zvedl šedě oděný jezdec levou ruku a napřáhl ji přímo před sebe.

Potemnělou plání šlehl paprsek bělostného světla.

Neuspořádané oddíly Angmaru zakolísaly a železné kladivo Gondoru na ně dopadlo.

A tím hromovým úderem se cosi hluboko uvnitř Staldova srdce zlomilo.

Udělal krok.

Přišli v noci. Křičeli hrdelními hlasy. V očích se jim rudě odrážely plameny pochodní. Jen mžitky, prchavé záblesky, když s ním matka utíkala nočním hvozdem.

Další.

"Zůstaň tady. Nevylézej, zůstaň schovaný."

Krok.

"Přijdu si pro tebe."

Další.

"Slibuju."

Ramenem mu prolétla další vlna bolesti, ale hobit ji ignoroval. Rozběhl se.

"Která rodina dosvědčí pravdivost tvých slov?"

Uslyšel ryk za svými zády, ale nestaral se o něj. Řítil se ke skřetí armádě beze zbraně a bez plánu. Letěl.

"Dnes jsi riskoval naši dobrou pověst."

Klopýtl a upadl.

Vykřikl bolestí, ale hned se zase sápal na nohy. Jako rozmazané stíny se kolem něj míhali útočící hobití lučištníci, kteří s tasenými zbraněmi sbíhali kopec vstříc nepříteli.

"Dám na něj pozor."

Nadechl se.

"Ať se stane cokoli."

***

"A tak to skončilo, Gandalfe. Angmar byl poražen." Staldo zakroutil prošedivělou hlavou. "Zdá se to už tak dávno."

Čaroděj se usmál a přijal kouřící šálek čaje. "Děkuji, paní Litkovko."

Usrkl si.

"Teprve později jste mi pověděl, jak se Černokněžný král hotovil k poslednímu odporu, než dojela přislíbená jízda knížete Glorfindela. Jak se střetl s Ëarnurem a kopí gondorského panovníka roztříštilo železnou korunu. Jak se potom kůň splašil a Angmarský pán se smál. Jak se v ješitném vládci probudila zášť."

"Byly to velké roky před temným časem," přiznal Gandalf. "Moc říše zla na Severu byla zlomena, ale stejně tak padl Arnor. Gondor je nyní bez krále a moc lidí ze Západu se opět ztenčila. Přesto si myslím, že ze vší té bědy přeci jen vzešlo něco dobrého. Máte teď nový život a nové jméno. Jméno, které připomíná váš statečný čin."

"Není kdovíjak vznešené," usmál se Staldo. "A já už jsem starý. Dokonce doufám, že už mě nikdy nepotká žádné dobrodružství."

Čaroděj dopil svůj nápoj.

"Budu doufat s vámi. Rád jsem zavzpomínal na staré časy a čeká mě dlouhá cesta. Budu muset vyrazit."

Litkovka se nadechla, jako by chtěla starého muže přemlouvat, ale Staldo jenom nakrčil obočí. Věděl, že se Gandalf zadržet nenechá.

"Vždy u nás budete mít otevřené dveře," řekla nakonec místo toho. "I u našich dětí. Naše nová rodina nikdy nezapomene uvítat Šedého poutníka."

Čaroděj sebral zpoza věšáku svou hůl a otevřel kulaté dveře nory dokořán. "A já se do vaší domoviny pokaždé rád vrátím, paní Pytlíková."

středa 28. června 2017

Sedm kluků a pes - V

Pátá kapitola.


Psisko roste přímo před očima. Nevím, jestli je to po těch naloupených salámech, i doma toho sežere, že se nestačím divit. Obden chodíme nakupovat. Hlavu už má výš nad zemí než Caranthir a dosahuje velikosti menšího poníka. Nabývá hmotnosti a objemu nebývalou rychlostí: je to první pes, kterého jsem kdy měla doma, ale něco mi říká, že normální štěně dospívá pomaleji. Co nám to ten Oromë podstrčil za potvoru?

"Vezmeš mě zítra k strýčkovi Nolofinwëmu?" zeptá se při večeři neočekávaně Celegorm Maedhrose. Všichni jsme tím zaskočení, Maglor se div neudusí soustem.

"Proč?" diví se nejstarší bratr. Vím, že je rád, když má u strýce svůj klid.

Celegorm se chvíli vytáčí, než z něj vyleze, že potřebuje dílnu. Náhlý zájem o řemeslo je u něj stejně neočekávaný jako dříve předpokládaný zájem o návštěvy příbuzných. Alespoň pro mne. Někdo jiný o tom zjevně ví víc.

"Tak to uděláš, Tyelko?!" zajásají dvojčata obě naráz a zvedají hlavy od rozrýpané kaše. "A svezeš nás pak? Jo? Slíbil jsi to!"

"Ambarussar! Něco jste slíbili vy mně!" střílí po nich Celegorm výhružným pohledem.

"Jasně, to si pamatujeme," bezelstně přikyvuje Amrod. "Ne před mámou."

Ajajaj. Hrozně nemám ráda slova ne před mámou.

"Tyelko, jestli je to zas nějaká nepravost… Víš dobře, jaký máme už teď vroubek u Finwëho," zvedám se.

"Ne, mami, vážně ne, na mou duši, na psí uši!" drbe Huana mezi těma zmíněnýma ušima a dává mu olíznout lžíci. Pes po ní chňapne, Celegorm cukne, kaše vylítne ke stropu a Amrod s Amrasem se můžou zbláznit smíchy. Vážně jim stačí málo.

"Už žádná propagace Melkora?"

"To já nikdy! A vůbec, to byla jenom legrace."

"Děsná," šklebí se kysele Maedhros. To on poslouchal Finwëho kázání, ne jeho praštění bratři. Nejstarší to vždycky schytá nejvíc, jakkoliv je v hříšku nevinně.

"A vezmeš mě?" vrací se Celegorm k původnímu tématu.

"Tak řekni proč!"

"Až pak," šeptá jeho bratr spiklenecky. "Prosím prosím prosím!"

"No tak dobře," vzdává se Maedhros soustředěnému nátlaku. "Vem ale na vědomí, že když něco vyvedeš, strýček nás vyhodí, a jestli nás vyhodí, tak tě přetrhnu jak hada."

"No prosím tě?!" naduje Celegorm pohoršeně tváře. "Co já bych mohl vyvést?"

Tak to já bych zase třebas věděla.

Mohla bych mu návštěvu cizí dílny prostě zakázat, ale představa, že se uličníka na celý den zbavím, je příliš lákavá. Tak ať si jdou.

"A vezmem Huana," navrhne v té chvíli.

Beru zpět: tudy cesta nevede.

"Zbláznil ses!?" vyhrknu zároveň s Maedhrosem. Koukneme se po sobě, koutky úst mu cukají a obočí má přísně stažené - něčím mi hrozně připomíná svého otce.

"No tak ne," couvá Celegorm.

"Dal jsi mu dneska vůbec žrát?" zajímám se. "Že je celý žhavý po té kaši," ukazuju na psisko, které předníma nohama stojí na stole a snaží se vylízat z Celegormovy misky zbytky.

"Ale mami, dneska byl na řadě Kuruo!"

"Já ho krmit nemůžu!" zavříská jeho mladší bratr. "Vždyť jsem ti to říkal milionkrát! On na mě u toho vždycky skáče!"

Neřekla bych "skáče" - je to spíš určitá forma úplného zavalení. Jako všichni mí synové, i Huan se snaží vydobýt si lepší pozici v hierarchii naší smečky. A nebere si přitom moc velké servítky. Prostě zapadl do rodiny.

"Turkafinwë Tyelkormo, čí je to pes?" nadhazuju přísně.

"No…"

"Dělat s ním lumpárny, na to tě užije! Ale nakrmit ho, vyčesat mu srst, vytahat klíšťata, zašít mu deku, to se ti nechce, viď?"

Vypadá jako vtělená otázka. Neví snad ještě pořád o tom, že se zvířatům musí dávat žrát? Hádám, že to by ve svém věku a po tolika měsících, co máme doma štěně, už uhodnout mohl.

"Víte co, pánové?" obracím se na své syny. "Jdu spát. A jestli psisko zase z hladu něco vyvede, tak si mě nepřejte."

Jak řeknu, tak udělám. Fëanor má na mne špatný vliv i ve své trvalé nepřítomnosti.

Když se ráno vzbudím a dojdu do kuchyně, najdu tam připravené sendviče a mezi nimi vzkaz naškrábaný Maedhrosovým lajdáckým písmem:

"Chce vyrobit sedlo. Vrátíme se večer. M. + T."

Sedlo? To mi připadá vcelku neškodné, takže starosti pouštím z hlavy, alespoň co se týče eventuální zkázy Fingolfinovy dílny/domu/celé ulice i s přilehlým okolím.

Vlkodav je na verandě, což je pro jednou skvělá zpráva - nemusím se bát, kam šel zase loupit. Nežral, to je poněkud horší, ale napravitelné. Naberu do misky maso a zeleninu od včerejška a otevřu mu dveře do zahrady. Pak sedím na schodech a tupě se dívám na zelenající se stromy, dokud, značně pozdě, nesjedou dolů po schodech (zase po zadku) dvojčata s Curufinem a nedožadují se mé pozornosti. Kdo ví, kdy šli včera spát, když jsem nedohlížela. Pokud to tedy bylo včera a ne až dneska.

Den ubíhá překvapivě hladce. Ukazuju Ambarussům písmena, nejde jim to. Cvičím s Curufinem násobilku, to je ještě beznadějnější. Kontroluju, jestli se Caranthir naučil tu dlouhou báseň o stvoření Stromů - neudělal to. Odchytit Maglora se mi nepovede: sedí v zahradě na vrbě nad jezírkem, hraje celé hodiny a vůbec nevnímá, co se mu říká. Opravdu nutně potřebujeme domácího učitele dřív, než se tímhle způsobem zblázním. K tomu musím vařit, není zbytí, protože kromě nepřítomného Maedhrose nikdo v domě kuchařskému umění neholduje. Po obědě jdeme nakupovat a u toho venčíme Huana, takže se mohu osobně postarat, aby nic nevyvedl, nic neukradl a nic nepočůral. Je to čím dál těžší, zběsile tahá a já za ním vlaju jako papírový drak. Naštěstí nepotkáme žádné známé.

Po návratu si jdou kluci se psem hrát do zahrady, já si sednu do křesla v síni a prostě odpadnu.

V tom polospánku - kdo ví, jak dlouho to trvá: že bych už opravdu vykročila na stejnou cestu jako Míriel? To snad raději ne… - neslyším nikoho přicházet, ale přeci jenom se mi zdá, jako by v dálce někdo špital:

"Pšt! Nevzbuď ji! Skoro mám dojem, že by se to mámě nelíbilo!"

"Nekaz legraci, Maitimo! Slíbil jsem to."

"Dvojčatům! Vy jste se hledali, až jste se našli. Mně se to mimochodem taky nelíbí. Chudák zvíře…"

"Jenom si zajezdíme, hned zase půjdeme…"

Hlasy se vytratí a já spím, jako když mě do vody hodí.

O něco později mě vzbudí štěkání a takový vřískot, že je to i na poměry naší domácnosti nestandardní. Zvednu se z křesla a cestou ke dveřím si protírám oči. Jeden je chvilku nehlídá, a hned lítají v nějakém průšvihu, myslím si. Vykročím na zahradu.

Zděšeně se zastavím na schodech od verandy, když spatřím tu scénu.

Lítá především Huan. Ne v průšvihu, ale po zahradě sem tam, zmateně jak kapka vody v rozpáleném oleji. Co chvíli se ohlídne, chňapne čelistmi po řemenech, které má na sobě navlečené. A nejenom po řemenech.

Na hřbetě mu vlaje Amrod - nebo možná Amras, v té rychlosti to s určitostí nerozpoznám - a křičí, jako by ho na nože brali, prsty jedné ruky zaklesnuté do dlouhých bílých chlupů, zatímco druhou se snaží přidržet vlajícího psího ucha.

Za psem uhání Maglor a Celegorm. Jsem v šoku, protože náš mladý umělec je bez hudebního nástroje. Takže je to tedy opravdu zlé. Caranthir a Curufin se ani nepokoušejí, oba sedí na jabloni spolehlivě z dosahu honičky a snaží se zůstat neviditelní.

"Huane, Huane, stůj!" hysterčí Celegorm. "Ke mně, k noze, ty vobludo chlupatá, praštěná, úplně pitomá!"

Rozvášněný pes pochopitelně nic. Jenom na chviličku přibrzdí u stromu, podrbe se o něj bokem, vyválí se na zemi pod ním, jako by se chtěl překulit přes hřbet (což pochopitelně nejde, s nájemníkem na něm), a než k němu kluci doběhnou, už zase metelí pryč. Dvojče na jeho zádech skučí a brečí, zatíná ruce do srsti. Pro všechny Valar, jak to, že už ho psisko dávno nesetřáslo?

Situace je vážná. Opravdu vážná. Když pes a jeho nešťastný jezdec proletí blízko mě, vidím, jak je Amrod - opravdu Amrod, ne jeho bratr, nespletla jsem se - vyděšený, obličej má odřený, oblečení roztrhané.

Rozběhnu se a v běhu prohledávám kapsy. Psí suchary? Zbytečné, kvůli těm se nebude Huan namáhat, a jako na potvoru nemám po ruce ani kousek masa.

"Huane!" křiknu sama, co nejhlubším hlasem, aby věděl, že nežertuju. "Ke mně!"

Hmátnu po něm, když zase běží kolem, ale v pěstech mi ulpí jenom pár světlých chlupů.

"Mami! Mami mami mami!" zakvílí Amrod. "Pomoc!"

Někdo sem přibíhá z druhé strany zahrady, nemám čas se po něm ohlédnout, jak se snažím skočit po psovi a zachránit dítě. Jsem už proti Huanovi lehká váha, takže mě odmrští stranou a ani mu to nedá moc práce. Nejsem si najednou jistá, jestli tuhle honičku ještě bere jako zábavu, nebo nějaký druh lovu.

"Zatrolení blázni, co jste to zas vyvedli?" zahuláká za mnou Maedhros. Byl to on, kdo se sem přihnal od jezírka. Jednou rukou mi pomáhá na nohy, druhou k sobě tiskne Amrase, který mu visí na krku a vzlyká. Rezavé vlasy má dítě plné kuliček svízele, za tunikou kusy utrhaných kopřiv a obličej od čela po bradu pokrytý vyrážkou, zrovna jako holé paže.

Nejstarší syn mi vzápětí svého nejmladšího bratříčka strčí do náruče, Amras se ke mně přilepí, hlavu mi zaboří do ramene a pláče. Tisknu ho k sobě a celá se třesu, nohy mám jako z vosku. Och Valar, přeci mě teď neopustíte, přeci nedopustíte, aby se mému děťátku něco stalo, přece to nedovolíte… Klopýtnu pozadu a upadnu na schody, neschopná pohybu.

Maedhros se otáčí a žene ne za psem, ale proti němu, zatímco jeho dva bratři zvíře pořád ještě nahánějí zezadu. Amrod už přestal vřeštět, vyděšeně poulí oči, pusu má otevřenou, ale nevyjde z ní ani zvuk.

První pokus se nepovede: těsně před Maedhrosem mění psisko směr a znovu chňape otevřenou tlamou svému jezdci po noze. Teď vidím, v čem je problém: dítě má kolem kotníku omotané řemínky visící z…

No ano. Takovéhle skvělé sedlo se tedy Celegorm dnes ráno vypravil vyrábět. Námo Soudce, jestli tohle přežije, tak ho vlastnoručně zaškrtím. A Maedhrose taky. Všech sedm pitomců jednoho po druhém, a toho čokla ze všech nejdřív…

Vlkodav zase kříží cestu mému nejstaršímu synovi, celý splašený. A nejspíš stejně vyděšený jako my ostatní.

"Huane! Huane, stůj!" dělá Maedhros totéž, co já před chvílí, ale k tomu ještě něco navíc. Když se pes zase pokusí uhnout, skočí po něm. Nenatáhne jako já ruce a nesnaží se ho chytit za obojek, ale opravdu po něm natvrdo ze strany hupsne. Upadnou všichni tři: mladý muž, psisko i jeho malý jezdec, který zase najde hlas a vyvřískne hrůzou. Maedhros rychle strká kolena pod sebe a vší silou tlačí psí hlavu k zemi.

"Co to bylo? Co je to?! Poslechni! Poslechni, co říkám!" řve Huanovi přímo do ucha. Vlkodav se zmítá, ale nemá šanci, Maedhros je nejenom vysoký, ale i od otce vycepovaný prací v dílně, něco vydrží a strachem se jeho síla ještě znásobila. Amrod křičí o pomoc a Maglor s Celegormem, kteří doběhli k té hromadě, se ho snaží vysvobodit z řemínků. Hrozně bych se chtěla zvednout a jít jim na pomoc, ale nedokážu to.

Dítě je konečně volné, starší ho vytahují zpod psího těla a Huan začíná kňučet, teď už tiskne hlavu k zemi sám od sebe. Maedhros pouští jeho šíji, zvedá se ztěžka na nohy, bere bratříčka od Maglora a tiskne ho k sobě. Amrod křečovitě vzlyká, Amras v mé náruči taky. Vlastně pláčeme všichni, co jsme tady.
Dvojčata jsou obě potlučená, Amras celý popálený od kopřiv, Amrod do krve odřený a od ramen po kotníky pokrytý odrolenou kůrou, jak s ním Huan smýkal o kmeny stromů. Noha, která mu zůstala vespod, když jeho bratr prchajícího psa zastavil, ho bolí, ale když ho prohmatávám, nenajdu nic zlomeného ani vykloubeného. Zato modřiny už se pěkně nalévají. Ten bude zítra vypadat. Pokousaný ovšem není ani jeden, pes po nich možná chňapal, aby se jich zbavil, ale vážně to nemyslel.
A už je tady taky. Šťouchá do mě čumákem, v hubě drží za přeřezané řemínky kožené sedlo, jako by mi ho nabízel, a kouká se na mne stejně jako mí synové tak často: Já nic, já za nic nemůžu. To oni.
"Zmiz," vzlykám. "Zmiz, potvoro. Už tě nechci nikdy vidět."
"To není jeho vina, mami," ozve se zkroušeně Maedhros, který pořád ještě drží na klíně Amroda, sedí teď vedle mě na schodech a vypadá tak otřeseně, jako se já cítím. Snad se s tím psiskem na mě domluvili nebo co.
"S tebou si to taky ještě vyřídím," syčím. "Aspoň ty bys už měl mít rozum. A ty, Tyelkormo, pěkně půjdeš s prosíkem za Oromëm a toho psa mu vrátíš, rozuměl jsi? Nestaráš se o něj, co by se za nehet vlezlo, a ještě spolu vymýšlíte takovéhle blázniviny. Ambarussa se mohl zabít!"
"To přeci nejde!" zděsí to mého třetího syna. "Jít za Valou a… Ne, mami, prosím tě, ne! Huan za to vážně nemůže, to všechno já. Přísahám, opravdu, on to nechtěl."
"Tak mi tedy konečně řekněte, co jste to vyváděli," hladím po vlasech Amrase a vybírám mu z kučer přilepený svízel. Pomalu se přestávám klepat a on už jenom občas křečovitě vzlykne a tiskne mi hlavu na prsa. "Tys věděl, co tvůj bratr chystá?" obracím se na svého nejstaršího.
"Pak už věděl," klopí oči. "Chtěl pomoci s tím sedlem."
"A ty?" dívám se přísně na Maglora a on také zapíchne pohled do hlíny mezi svýma nohama.
"Všichni jsme to věděli," řekne Maedhros poctivě. "Nenapadlo nás, že by to mohlo být nebezpečné. Ambarussar si mysleli, že bude legrace projet se na psovi. On je tak velký, že v Tirionu kdekdo žertoval, jak si k němu máme pořídit sedlo."
"No a?"
Slova se chopí Celegorm jako majitel toho jezdeckého zvířete a hlavní strůjce téhle katastrofy:
"Tak jsem ho udělal, to sedlo. Koňské se nehodilo tvarem a Ambarussar měli strach zkusit to bez něj a bez třmenů. Kuruo mi ho pomohl navrhnout a nakreslit…"
I on??? ohlížím se po Curufinovi na jabloni. Tak malý, a už tak praštěný? Ten kluk bude jednou postrach, zrovna jako jeho otec.
"A dál?" pobízím provinilce.
"No, Huanovi se to moc nelíbilo. Dali jsme mu postroj a sedlo a on ho chtěl sundat nebo shodit. Kousal řemínky, válel se a vůbec…"
"Čím dál tím líp," povídám. Dívají se na mě vyděšeně jako králíčci na hada.
"No a Ambarussa řekl, že to nevadí a že to zkusí. Že je to jako poník a na poníkovi už jezdil."
Pravda. Na poníkovi jezdila dvojčata po zahradě, zatímco ho Fëanor vodil za uzdu a já jsem šla vedle nich, abych je chytila, kdyby se některé rozhodlo sletět.
"Tak jsme ho vysadili do sedla…" zarazí se Celegorm.
"A?"
"A Huanovi se to zas nelíbilo," zašeptá skoro neslyšně.
"Bylo to žůžo," ozve se Curufin, který nepozorovaně slezl i se zbývajícím bratrem ze stromu a připojil se k nám. Ostatní na něj zírají tak, že kdyby pohledy zabíjely, už by se tu bezduše válel. "Huan vyrazil a házel zadkem, jako když tuhle vlítnul do bodláků, a Ambarussa ječel jak zjednaný. A pak ho setřepal za jezírkem do těch kopřiv u plotu a Ambarussa vyváděl…"
"Připadá ti to zábavné, Kurufinwë Atarinkë Feanárione?" použiju naschvál celé jeho jméno, aby věděl, že jde do tuhého. Naštěstí má dost rozumu nebo alespoň pudu sebezáchovy, aby sklapl. Kdyby ne, na mou duši bych ho do těch kopřiv osobně odtáhla a vyválela.
Kluci kajícně mlčí a já se přísně dívám z jednoho na druhého.
"Pak Maitimo vlezl pro Ambarussu, vytáhl ho z roští a prohlížel, jestli si něco neudělal," odhodlá se po chvíli Celegorm. Dívá se do země a polyká konce slov. "A řekl nám, ať už těch hloupostí necháme, že už to stačilo. Ať odvedeme Huana dovnitř a sundáme z něj ty postroje…"
"Pokračuj," vybídnu ho. "To přece není konec."
"Ambarussa…" zajíkne se Celegorm, "…teda druhý Ambarussa, když jsme došli k domu… řekl…, že Ambarussa je nešika a on že by to zvládl jako nic. Tak jsme ho taky vysadili a on nám nařídil, ať mu omotáme kolem nohou řemínky od sedla, aby ho Huan nemohl tak snadno shodit."
Je to definitivní: neměla jsem dvojčata pojmenovávat stejně. Musela jsem asi mít nějakou slabší chvilku, když jsem to dělala.
"Dál?"
"A Huanovi se to nelíbilo…" opakuje do třetice. Nemůžu si pomoci, abych nespekulovala, jestli jsou mí synové tak šílení po Fëanorovi nebo po mně. Vždycky jsem si připadala celkem normální - vypovídá to o něčem? "Museli jsme ho držet ze všech sil a pěkně na nás vrčel…"
"Takže když to shrnu," řeknu, když si to přeberu, "vás pět neuvěřitelně inteligentních a prakticky dospělých mužů, jak si o sobě myslíte, se řídilo geniálním plánem, který vymyslela dvě odrostlá batolata. Nenechali jste si poradit od toho nejchytřejšího v okolí, což bylo shodou okolností půlroční štěně. Ani jednoho nenapadlo, že je to nebetyčná blbost, která skončí v lepším případě modřinami, v horším vážným úrazem, a v každém tím, že následujících sto let myjete nádobí a uklízíte dům, že se bude lesknout jako zrcadlo, vy. Já vážně nemám slov."
A doopravdy nemám. Oni taky ne. Naštěstí mlčí i Huan, který se na mě dívá stejně zkormouceně jako synové a snaží se Amrasovi v mé náruči olízat pupínky od kopřiv z nohou.
"Ty ovšem ne, Huane," obrátím se na něj. "Ty jsi jediný, kdo jasně řekl, že takové hlouposti dělat nebude."
Vyplázne jazyk a zavrtí ocasem, jako že všemu rozumí. A svým způsobem nejspíš rozumí víc než ti mí uličníci. Amrod a Amras už se vzpamatovali a snaží se Maedhrosovi a mně vykroutit z objetí.
"Mami, a my taky ne, že jo? Taky nemusíme uklízet, viď že ne?" ozve se Amrod poněkud zmateně. Asi se spoléhá na to, že se potloukl víc než jeho bratr a tudíž ho taky víc lituju. "My to ani neumíme…"
"Jen se neboj, Ambarusso," usměju se sladce. "Za sto let praxe v tom budeš mistr světa." Vstávám. "A začneme tím, že se vy dva vydrbete kartáčem a tím nejkousavějším mýdlem."
"Mami, to není fér!"
Zvedám prst a on zmlkne, přeci jenom má máslo na hlavě. Rozhlížím se. Maedhros je pořád ještě červený jako jeho vlasy, Celegorm rozpačitě drbe psa, jenom Maglorovi už zjevně otrnulo. Všimnu si, jak si ukazuje na prstech - počítá slabiky. Věci se vracejí do normálu.
"O tom by byla super balada," ozve se, když si všimne mého pohledu. Na jedné ruce drží vztyčený palec, ukazovák a prostředník a druhou má roztaženou celou, jako by do ní chytal múzu - takže to bude verš na osm. "Pojmenuju ji Ambarussar a pes. Bude to hit."
"Ambarussar a pes?" čapnu ho za černý cop a vytáhnu za něj na nohy. "Řekla bych, že bys to měl rozšířit o další hlavní postavy: Sedm lotrů a pes? Sedm cvoků a pes?!"
"Mami, nás to vážně, vážně hrozně mrzí…" pustí všechny své prstové slabiky a obejme mě. "Přísahám, že už to víckrát…"
Položím mu dlaň na rty a zadržím, co chtěl říci.
"Nepřísahej, Makalaurë. Nikdy nepřísahej, když u toho nepřemýšlíš. Abys toho pak nelitoval." Slzy už mi oschly. Usměju se a přitisknu si toho svého chlapce k srdci: "Sedm kluků a pes. Tak to nazvi. A ne že to bude nějaká tragédie."