První kapitola povídky Jedna krev je tu a s ní i obrázek hlavní hrdinky příběhu - elfky Tantilwen.
Mrtvé ticho, jež panovalo v Zeleném lese, náhle přerušilo několik hlasů křičících na sebe a dusot desítek koňských kopyt. Bílá klisna nesoucí na hřbetě jezdce zahaleného v plášti rozrážela trnitá houští a přeskakovala vyvrácené stromy, aby unikla pronásledovatelům. Náhle se před ní vynořil další kůň s elfem, jenž v ruce třímal natažený luk. Klisna se vzepjala na zadní a jejímu jezdci spadla kápě z hlavy. Černovláska se v sedle udržela, ale než stačila koně uklidnit, elfí družina ji obklíčila.
"Sesedni a slož zbraně, Nolde!" křikl na ženu její vůdce a namířil jí špičku šípu na hrdlo. Dívka poslechla, seskočila, popadla rukojeť meče připevněného řemenem k sedlu a opatrně ho položila do trávy. Velitel taktéž sklouzl na zem, přišel k ženě a hrubě ji chytil za pravé zápěstí. Překroutil jí ruku dlaní dolů a s odporem se zahleděl na její prsten. Byl to široký zlatý kroužek s rudým kamenem vybroušeným do tvaru osmicípé hvězdy.
"Tantilwen z Feanorova domu," konstatoval zhnuseně. "Tobě snad není dost zákaz našeho krále, vražedkyně?"
Dívka se ušklíbla a vytrhla mu ruku ze sevření. "Přání pana Thranduila je mi samozřejmě posvátné," prohlásila ironicky, za což si vysloužila silnou ránu do tváře, až ucukla.
"Nezahrávej si se mnou," procedil mezi zuby. Pak něco prohodil ke svým společníkům, kteří mu přinesli silný provaz. Pevně jí svázali ruce za záda a vysadili do sedla vůdcova koně. Ten se posadil hned za ni. Tantilwen sebou lehce škubla, když jí ovinul ruku kolem pasu, aby nespadla.
Počítala s takovým přijetím od místních, jen doufala, že ji nechytnou. Dobře si byla vědoma zákazu nového vládce Zeleného hvozdu, riziko jí za její cestu ale stálo. Putovala z Železných hor, kam ji poslal Elrond jako vyslance k trpaslíkům. I on samozřejmě věděl, že jí Thranduil zakázal cestovat přes Les, myslel, že půjde přes Šedé hory, které byly po pádu Mordoru vcelku bezpečné. Ona sama ho ujistila, že Les obejde, předá v Železných horách Elrondovu zprávu a pak se hezky a stejnou cestou vrátí do Roklinky, kde zůstane až do konce světa. Tuto ideální představu však narušila již v prvním bodě. Nikdy nebyla moc zodpovědná za své činy...
XXX
Bílá klisna pádila po cestě mezi lesy podél Mithrimu. V sedle jí seděla tmavovlasá elfka, velmi mladá, lidé by ji mohli odhadnout na třináct let, kdyby ovšem v tom čase chodili po zemi. Na černých vlasech se jí třpytila zlatá čelenka s osmicípou hvězdou. V modrých očích se jí leskly smíšené slzy smutku a zloby. V tu chvíli si neuvědomovala, jak moc se vzdálila od feanorejské osady ani jak se s rostoucí vzdáleností zvyšuje nebezpečí, jež jímůže hrozit.
Zajela za ohyb stezky a z jejích úst se vydral vyděšený výkřik. U cesty seděli dva skřeti a pojídali syrového zajíce. Otočili k ní hlavu, zahodili kosti, vzali do rukou šavle a vykročili nebohé dívce vstříc . Klisna se vzepjala na zadní a vyhodila děvče ze sedla, když skřet ťal po jejích nohou. Korunka se s řinčením odkutálela pryč. Než však jezdecké zvíře splašeně uteklo, stihla se mladá jezdkyně ztěžka sebrat ze země a vytáhnout meč z pochvy připevněné řemeny u sedla. Pevně jej sevřela v levé ruce a krátce se ohlédla.
Vykryla útok skřeta, co se po ní vrhl jako první. Ten vzápětí zvedl zbraň nad hlavu, než však stačil udeřit, dívka mu zarazila meč do břicha, takže zavrávoral a mrtev padl do prachu. Než se však stačila obrátit k druhému nepříteli, vzpamatoval se také, a tak stihla jen odklonit ránu mířenou na rameno k pravému nadloktí, které jí skřetí zbraň rozsekla. Vykřikla bolestí, ale využila skřetovy nepozornosti a zasekla mu meč do boku. Klesl na jedno koleno. Smrtelná rána přišla vzápětí.
Dívka se svalila do prachu, upustila zbraň a levou rukou si svírala zraněnou paži. Do očí se jí opět draly slzy, tentokrát bolesti. Z rány proudila horká krev, která se vsakovala do země. S oporou ve větvi dubu se Tantilwen zvedla, byť se jí při tom trochu zamotala hlava a zatmělo před očima. Zapletly se jí nohy a zády spadla na strom, o který se opírala. Klesla na kolena a po čtyřech se odplížila do stínu. Hlavy se jí stále točila a viděla rozmazaně. Pak byla tma.
Kůň se zastavil na prašné cestě vedle dvou mrtvých skřetů, zlaté korunky a kaluže krve, od níž se táhla rudá stopa k lesu. Muž seskočil, sebral čelenku s mečem, zamumlal pár slov na koně a rozeběhl se k bezvládnému tělu mladé dívky. V obličeji byla bílá, černé vlasy slepené krví měla rozhozené kolem hlavy a košili na nadloktí roztrženou.
"Tantilwen!" vykřikl, klekl si k ní a pohladil ji po tváři. Pak jí přiložil dva prsty na krk a očividně se mu ulevilo. Vzal ji do náruče a odnesl ke koni. Vyšvihl se na něj a vytáhl ji nahoru. Objal ji jednou rukou, druhou sevřel otěže a otočil koně.
Otevřela oči a opřela se na loktech o měkký slamník, vzápětí však sykla, když ji zabolela zavázaná rána. Zavrzaly dveře. Ona se položila zpátky do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. " Co je," zahuhlala podrážděně poté, co se nezdálo, že by její otec odcházel.¨
"Chtěl jsem se podívat, jestli ses už probrala," ozval se Maglorův starostlivý hlas.
Tantilwen odhrnula deku, jelikož se pod ní začínala dusit, ale na něj se nepodívala. "Tak vidíš, ne?" zamračila se a otočila se na druhý bok.
"Měl jsem o tebe hrozný strach, jsi to nejdražší co mám... Nedovedu si představit to, že bych tě ztratil."
"Jednou se to stejně stane," prohlásila temně. "Dnes nebo zítra, není to jedno? Přísaha si nás najde všechny, tebe, mne... Můžeme jen hádat, kdo bude první." Ztišila hlas, aby Maglor nepoznal, že pláče. "Skončíme jako Telvo, jako Nelyo, jehož prsten odmítáš nosit, protože věříš, že je živ."
Otočila se a spatřila svého otce s hlavou v dlaních. "Ata," vzlykla vyděšeně a vyhrabala se z postele. Přišla k němu a chvíli na něj hleděla. Měla nad ním moc, mohla ho mučit za to, co jí byť neúmyslně udělal. Ale ona nechtěla.
Přistoupila k němu a pevně ho objala. "Ata, prosím neplač, mám tě ráda, hrozně moc ráda. Já ti nechtěla ublížit, ranit tě..." Plakala mu na rameno.
XXX
Při vzpomínce se usmála. Ráda vzpomínala na své dětství, bolelo ji to, ale léčilo duši. Otevřel se před ní pohled na brány Thranduilova sídla.
