Možná jste si na představení Falešného Společenstva o Húrinových dětech všimli jakéhosi apokryfu. Jedná se o Danielinu esej. V představení se neobjevila celá, pro ty z vás, které by zajímala, sem přikládáme celé její znění.
Smysl Túrinova příběhu
Přemýšleli jste někdy o tom, proč je vlastně příběh dětí Húrinových zařazen do celku Quenta Silmarillion, do Příběhu silmarilů? A proč by vlastně měl být považován za jeden ze tří stěžejních příběhů cyklu?
Možná jste si odpověděli stejně, jako já kdysi: Nu, je to příběh o jednom z Domů Edain a odehrává se v době a v místě, kde se odehrává i Příběh silmarilů, nic víc v tom není.
Po čtvrt století mi tahle odpověď stačila - až do chvíle, kdy jsem začala řešit smysl Túrinova příběhu. Smysl ne vůči příběhu silmarilů, ale sám o sobě, jeho úlohu v celém předivu vyprávění. A náhle se mlha rozptýlila a já uviděla dlouho tajená tajemství.
Po čtvrt století mi tahle odpověď stačila - až do chvíle, kdy jsem začala řešit smysl Túrinova příběhu. Smysl ne vůči příběhu silmarilů, ale sám o sobě, jeho úlohu v celém předivu vyprávění. A náhle se mlha rozptýlila a já uviděla dlouho tajená tajemství.
Slyšte tedy, co jsem viděla; budu vám vyprávět příběh, který dobře znáte, jiným pohledem, pohledem toho, kdo zaslechl malý útržek z Hudby Ainur.
***
Eru - Jediný. Jen on je schopen opravdu tvořit, jen On je zdrojem tvůrčí moci. Tvůrčí síly všech ostatních bytostí jsou od něj odvozeny. Jen On je schopen stvořit jinou osobu, bytost, která má vědomí sama sebe a vůli nezávislou na svém tvůrci. Od něj pochází největší tajemství vesmíru, zázrak duše žijící v těle; jen on vládne skrytou jiskrou daru života.
První, kdo zatoužil osvojit si jeho dovednosti, byl Aulë, tvůrce trpaslíků - a jak známo, pohořel. Stvořil tělesné bytosti, ale nedokázal jim dát duši; a trpaslíci nakonec svoji svébytnou identitu získali jen proto, že se nad nimi - i nad Aulëm - Eru smiloval.
Pak předstoupila před Erua Yavanna a požádala o stejné privilegium a bylo jí vyhověno: Tehdy vznikli entové.
A Yavanna byla také vybrána, aby se stala strážkyní onoho největšího tajemství vesmíru, ochránkyní všeho živého[1].
Ten poklad nebyl její, byl jí pouze svěřen; byl všech, a přesto nebyl ničí. Nemohla si ho nechat a nemohla jej skrýt - a přesto jej musela ochránit před těmi, kdo by ho chtěli zneužít. Ukryla ho proto všem na očích, ukryla ho do světla, které chránilo celou Ardu, do záře Stromů. Stromy osvěcovaly Ardu a udržovaly v ní život.
A praotec Fëanor, když tvořil silmarily, sotva tušil, co vše do nich vlastně uzavřel. Vyrobil víc než jen svítící hračku. Uchoval světlo Stromů - a s ním i Eruovu moc vdechnutí jiskry života i tajemství svobodné vůle.
Pochopil to až ve chvíli, kdy ho Yavanna žádala o vydání silmarilů; a když se dozvěděl, že byly uloupeny, došlo mu, jak strašlivá věc se stala a proto také pro ně šel. Nebyl to žádný svéhlavý hlupák, jen chtěl napravit následky svých činů[2].
Proč vlastně toužil Melkor po silmarilech? Protože byly cenné? Jedinečné? Nebo dokonce protože byly krásné? Nebo jen tak ze závisti? Kvůli tomu by riskoval doživotní vězení v prázdnotě?
Kdepak. Poznal, co je v nich skryto, a proto je chtěl. Rozpoznal, že skrývají největší zdroj moci, jakou si dokázal představit - armádu samostatně jednajících, myslících, ale podřízených bytostí. Proto je chtěl. To proto zničil Stromy, nechtěl se o tu moc dělit.
Pak se na staletí uzavřel do Angbandu a tiše se z obklíčení radoval - měl čas a klid na bádání. A nějak to velké tajemství ze silmarilů získal a začal sám tvořit své vlastní bytosti.
Nevím, jak to dělal; ale vím, že podmínkou toho, aby bylo dílo živé a svébytné, je, že tvůrce musí do díla vložit něco, co je jeho nedílnou součástí, vložit a nenávratně o to přijít. Chce-li překročit svůj stín, musí se navždy umenšit. A ony bytosti pak budou napořád tak trochu jeho součástí, může vidět jejich očima a cítit to, co cítí ony, ale vůli budou mít vlastní. Proto Morgoth vždy tolik věděl o tom, co se děje, vždyť skřetů i jiných dětí měl mnoho.[3] A proto také všechny Morgothovy děti bytostně touží po cizích pokladech, protože vyrostly z ukradeného pokladu.
Pak Morgothovi jeden silmaril ukradli a to ho naštvalo. Jeho naštvání se nám vypráví, jako když kluci kradou v sadě švestky a honí je hlídač: je to trochu komická, nereálná situace. Ve skutečnosti muselo zapůsobit jeho naštvání dovnitř, do světa jeho moci, která vede a ovládá jeho děti. Ta zlost jeho děti změnila - objevili se větší a zlejší skřeti a Glaurung, do té doby vedlejší experiment v oblasti práce s ohněm, se stává nejstrašnější a neporazitelnou zbraní. Ne proto, že chrlí oheň, ale proto, že má cíl a zlost svého pána.
Idea draka je pradávná a přiznejme si, jsme jí tak trochu znudění, takže pro nás není snadné se na draky podívat novýma očima, z druhé strany: Glaurung není předchůdce, méně povedený jedinec, který byl teprve později vylepšen a zdokonalen; Glaurung je praotec draků, je v něm vše, co definuje draka. Do té doby pojem drak neexistoval. Z jeho otisku pochází všichni ostatní draci.
A náhoda tomu chtěla, že Glaurung, dračí matrice, dorůstal ve chvíli, kdy Morgothem cloumal vztek pro ukradený silmaril. Proto je drak cílená zhmotnělá Morgothova vzpomínka na přestálé neodpuštěné křivdy.
Morgoth si také vzal poučení z případu Vlka, kterého silmaril pálil; jeho zlost proto stvořila bytost, kterou nic spálit nemůže, která naopak spálí všechny kolem. A pověřil ji základním úkolem: Najít ukradený silmaril.
Ale dřív, než se Glaurung stihl vydat na cestu, přišla ona památná bitva, ve které bylo všechno nakonec jinak - předpokládaní vítězové prohráli a ztratili poslední naději a předpokládaný poražený se pobavil jatky, která rozpoutal. Ale udělal při tom malou, zato osudovou chybu: Glaurung se ukázal v plné síle. Ti, kdo umí číst v nevyslovených myšlenkách, procitli, protože poznali drakův úkol.
Glaurungovo řádění v Bitvě nesčíslných slz je z hlediska dějin jen bezvýznamný detail příběhu. Jenže právě v něm se Morgoth chytil poprvé do vlastní pasti, bezděčně prozradil své plány - a osud začal nezřetelně pracovat proti němu.
Považte: V tom velkém příběhu silmarilů máme praotce draků, závislého na vyvalování se na pokladech (což prokázal v Nargothrondu; ostatně tím trpí všichni draci); máme silmaril, největší z pokladů, zachráněný a ukrytý v Doriathu (vždyť to není tak daleko); a ty dvě myšlenky se v příběhu nikdy nikde, dokonce ani náhodou neprotnou. Nikde se nevypráví, jak se Glaurung marně domáhá vstupu do Doriathu ani jak ze vzteku, že to nejde, podpálí les. Glaurung procestuje polovinu Beleriandu, ale ani jednou mu na mysl nepřijde země Doriath, natožpak silmaril.
A co je ještě pozoruhodnější - nikdy to nepřišlo na mysl nikomu z těch, kdo příběh prožívali, ale dokonce ani nikomu z těch, kdo o něm čtou.
Myslím, že tady pracovaly (a stále pracují) mocné síly, Eruova vůle; a její nástroje, které známe jen z části - Ulmo, jistě. A Melian - protože ona nechrání jen fyzické hranice své země, ona v prvé řadě chrání mnohovrstevnatými mlhami myšlenky, aby nepronikly, kam nemají. Ty zlé dovnitř; ale hlavně ty dobré ven. Na silmaril ukrytý v Doriathu si nikdo nevzpomněl a ani nikomu nepřišlo divné, že si na něj nikdo nevzpomněl.
Glaurung se sice vydal za svým úkolem, ale tak trochu ztratil cestou cíl; trpěl výpadky paměti, jeho úkol se mu rozplýval. Měl nepochybně pocit, že se to týká nějakého pokladu, ale nemohl si vzpomenout, jakého. Mezitím samozřejmě dělal vše, co se od něj čekalo; žral elfy a lidi, pálil lesy a domy, posmíval se, mátl a vůbec, co tak draci mají běžně na práci; ale v pozadí za tím něco bylo a pořád se to ztrácelo pod Melianinou mlhou.
A najednou to uviděl ostře: Húrin a jeho rod, to je jeho hlavní nepřítel!
Protože mezitím Morgoth padl do pasti, kterou sám nastražil. Zajal Húrina a obsesivně se zabýval jeho trápením - ale kvůli tomu ztratil svoji zacílenost. Ne Morgoth Húrina, to Húrin zajal Morgotha.
A zatímco Húrin a jeho rod zabavuje Morgotha a Glaurung se potácí v Melianiných mlhách zapomnění, síly na záchranu Středozemě tiše a neviditelně pracují.
Eruovým úradkem bylo, aby záchrana Středozemě přišla skrze onen zachráněný silmaril a skrze svazek obou rodů Dětí Ilúvatarových. Potomci Berena a Lúthien, jimž náleží právo Klenot střežit, byli jednou stranou mince; a druhou měl být potomek z Hadorova a Halethina rodu, sezdaný s noldorskou princeznou, aby tak byly zastoupeny oba rody Eldar přítomné ve Středozemi a všechny tři rody Edain. A místo, kde se mělo předivo příběhu setkat, byly Přístavy pod výsostnou ochranou Ulma.
Navíc to měl osud jištěné dvojitě.
První šanci dostal Túrin s Finduilas. Túrin, do té doby tak sužovaný nepřízní osudu, Túrin v hledáčku Morgothovy zášti, obětovaný pro blaho Středozemě a plnící hlavní roli v příběhu sehraném pro odvedení Morgothovy pozornosti.
Ale i on mohl vyváznout, jeho osud se měl v bodě zamilování se do Finduilas celý obrátit do protisměru - a po mostě by mohl vyvést celý Nargothrond na druhý břeh Narogu a pak, po zničení mostu, mohli dál prchat s hrstkou přeživších k Přístavům (nakonec: měli to tam blíž než Gondolinští); a jejich syn měl být Eärendil, který vyžení s Elwing silmaril. To všechno bylo v Eruově úradku jako náhrada za službu Túrina v první půli života.
Jenže se to nestalo. Možná za tím byla jen špatná povaha a mylná rozhodnutí Túrina. A možná to byl drobný kamínek zlého osudu na misce vah, který je převážil na druhou stranu: Možná, že by se to bylo stalo, kdyby se nevrátil Gwindor, jemuž Túrin vděčil za mnohé, a pro nějž nechtěl být tím, kdo ho připraví o to poslední, co mu zbylo - o jeho lásku.
A odkud, že to Gwindor přišel? No přece z Angbandu! Prý, že sám utekl... Snad, ale mohlo to být i jinak.
A osud, visící na vlásku, definitivně dovršil Glaurung se svým proslovem na mostě.
Tuhle partii jsme prostě prohráli.
V té chvíli je Túrin definitivně ztracen a tiché síly na záchranu Středozemě se zaměřují jinam, rozjíždí plán B: Téhož roku Tuor, do té doby ztracený a bezvýznamný, přichází do Nevrastu, setkává se s Ulmem a Voronwë je zázračně zachráněn z moře. Ve chvíli, kdy Túrin běží pomateně a zbytečně do Dor-lóminu zachraňovat blízké, Tuor s Voronwëm míří do Gondolinu. A ony dva osudy se jedinkrát protnou u tůně Invinu, pošpiněné Glaurungem.
Túrin a Tuor jsou si jakýmisi inverzními zrcadlovými obrazy.
Tuor má neustále nenápadné, neviditelné štěstí, nezasloužené, na hranici postřehnutelnosti, plno malých náhod, které vedou k dobrému; kdežto Túrin zase plno malých náhod, které vedou ke špatnému.
Protože za všechno se platí, dokonce i za osud; takže pokud se má jednomu dařit nadprůměrně dobře, druhý to musí vyvažovat smůlou. A musí být navíc propojeni - vždyť jejich otcové, Húrin a Huor, byli až do Huorovy smrti nerozluční, spojeni osudovým poutem.
Ještě jednu věc je třeba uvážit: Dobré a špatné volby Túrina a Tuora nejsou zřetelně dobré a špatné eticky; jsou dobré a špatné pouze z pohledu toho, kdo vidí příběh zpětně a zná jejich následky. Oba dostali stejné příležitosti, které ale dopadly jinak.[5]
Mohli získat elfí princeznu, která jim navíc nepatřila (Finduilas byla zadaná, Idril sice ne, ale dělal si na ni nárok Maeglin) a jeden by řekl, že rozumná dobrá volba je přenechat elfí princeznu elfům, kdežto špatná je cpát se tam, kam nepatřím - a ejhle, úradek osudu je přesně opačný!
Jeden staví most, druhý tunel, jaký je v tom etický rozdíl? Žádný - a přesto jeden udělá s mostem osudovou chybu a druhý s tunelem terno. Jistě, most je vidět, tunel ne; však také osud hrál s Túrinovou kartou otevřeně, kdežto s Tuorovou skrytě; a most se mohl stát stejným požehnáním, kdyby byl správně využit, a s mnohem větší slávou a mnohem větším pokořením Morgotha...
Ptáte se, kde je spravedlnost? Volby osudu jsou řízeny jinými, vyššími zájmy než etickými zásluhami jedinců. Oba byli jen pěšáci.
Od chvíle, kdy požehnání převzal Tuor, plní Túrin roli zastíracího manévru; Morgoth se na něj tak soustředí, že Tuor proklouzne jeho zraku; nic o něm neví, dokud Maeglin nezradí Gondolin, a těžko říct, zda mu vůbec někdy došlo, jak je Tuor důležitý.
Případ Berena a Lúthien byl první a proto Morgothovi unikl, ale napodruhé by si jistě na "podivné svazky Dětí Iluvatarových" dal pozor - leda že byl zaměstnán jinde a jiným. Tak, jako Morgoth oslepil drakovou vůlí Túrina v chápání příčin a následků, stejnou měrou oslepil Túrin, vedený osudem, Morgotha v té samé věci; Morgoth opět chytil sám sebe do vlastní pasti.
Túrin je tedy obětován pro vyšší dobro. Byl by sehrál významnou roli při záchraně Ardy i kdyby draka nezabil; ale aby nevyšel před tváří světa úplně s prázdnou, dostane se mu alespoň té cti, že bude moci zabít praotce draků.
Případ Berena a Lúthien byl první a proto Morgothovi unikl, ale napodruhé by si jistě na "podivné svazky Dětí Iluvatarových" dal pozor - leda že byl zaměstnán jinde a jiným. Tak, jako Morgoth oslepil drakovou vůlí Túrina v chápání příčin a následků, stejnou měrou oslepil Túrin, vedený osudem, Morgotha v té samé věci; Morgoth opět chytil sám sebe do vlastní pasti.
Túrin je tedy obětován pro vyšší dobro. Byl by sehrál významnou roli při záchraně Ardy i kdyby draka nezabil; ale aby nevyšel před tváří světa úplně s prázdnou, dostane se mu alespoň té cti, že bude moci zabít praotce draků.
Túrinova oběť, třebaže značně nevědomá, by také vysvětlila a ospravedlnila jeho ontologický nárok na konečný návrat v Dagor Dagorad a zabití Morgotha.
***
Melian chránila myšlenku na silmaril statečně a dlouho. Silmaril pro vnější svět vypadává z příběhu na mnoho desetiletí, až do chvíle, kdy Húrin přináší do Doriathu Nauglamír ... Nauglamír, na kterém se léta předtím vyvaloval Glaurung. Drak je dávno mrtvý a jeho úkol také, ale síly, které ho vedly, si samy hledají cestu, podobně, jako to později dělal Prsten.
Není to zvláštní, že Húrin pojme iracionální myšlenku, sebrat cosi z dračího pokladu v jedné říši a zanést to do říše jiné? Nebylo to spíš tak, že Nauglamír, infikovaný Glaurungovým úkolem získat silmaril, čekal na vhodnou oběť, které by to vsugeroval? Protože předmět byl imunní vůči Melianině ochraně a na rozdíl od Glaurunga si úkol stále pamatoval.
A Húrin, který byl na Morgothovu mysl naladěn, tak snadno padl do pasti Nauglamíru!
A když se Nauglamír dostal do Doriathu, začal pracovat na Thingolovi a vnutil mu myšlenku na spojení obou pokladů. Ve chvíli, kdy se oba poklady spojily, došlo ke zkratu, vyrovnání sil: Nauglamír dosáhl svého a vyčerpal svoji zlou moc, zároveň však padla Melianina ochrana myšlenky na silmaril - a trpaslíkům z toho hráblo. Ale to už je jiný příběh...
***
Je jen logické a spravedlivé, že Túrin nakonec Glaurunga zabije .... a nikdo už si nikdy nevzpomene, že Glaurungova prvotní síla pocházela ze vzteku z ukradeného silmarilu, ani na jeho úkol ... vztek i úkol zahynuly s drakem, rozptýlily se ... a Morgoth zapomněl.
Protože stvořit myslící bytost s vlastní vůlí znamená vložit do ní svoji nedílnou součást a nenávratně tak o ni přijít[6].
***
Ten malý příběh o zabití draka má i svůj vlastní malý epilog: Na silmaril si Morgoth vzpomněl, až když uviděl Eärendila poprvé na večerní obloze. Jeho vztek se vrátil a zplodil draky s křídly, aby Eärendila srazili k zemi. Protože drak je cílená zhmotnělá Morgothova vzpomínka na neodpuštěné křivdy.
Daniela
9. června 2018
[1] Je samozřejmě otázka, proč by Eru svůj nehynoucí plamen vůbec měl někomu propůjčovat - ale třeba prostě chtěl, aby i Valar trochu dospěli a dal jim něco, na čem si mohou vylámat zuby, aby i v jejich světě došlo k nějakému dramatu odhalujícímu, kdo je na které straně.
[2] Jen pomyslete na důsledky, které z toho vyplývají pro interpretaci Fëanorova charakteru.
[3] Zde doporučuji zvážit, jaké důsledky to může mít pro "valinorskou špionáž ve Středozemi". Pokud i Aulë může vědět vše, co vidí a cítí jeho trpaslíci, pak Valinor není tak docela beze zpráv.
[4] Tůň Ivrinu byla zřejmě Ulmova svatyně, místo, kde Ulmo působí svou mocí. Její vodou byl Túrin uzdraven po zabití Belega. Toto místo pošpinil Glaurung při cestě do Nargothrondu, aby vyhnal Ulmovu moc z povodí Narogu a měl tak snazší roli při obsazování Nargothrondu. Sem také zamířil Túrin očarován drakem, když běžel do Dor-lóminu a setkal se zde s Tuorem, ačkoli si ho nevšiml.
[5] I podobné "revkizity" - elfí princezna, která je miluje, nečekaný průvodce z utajené elfí říše, most a tunel, dva stejné meče (co by se asi stalo, kdyby Tuor Maeglinovi jeho meč v souboji sebral?)
[6] Ano, je to paradox - jako vše, co je v základech existence.
