Krásná Galadwenina báseň.
Helcaraxe
Noc bez konce a v srdci strach,
jen dálné hvězdy tiše září,
černá a bílá v temnotách,
jen chlad a smrt ti dýchá z tváří.
Vidíš na skále černý stín,
nad vojskem temná slova zazní,
pohřbena naděj v smrti klín,
srdce se mužům chvějí bázní.
Vrátit se chceš? Dál budeš spět
prokletý, Pány opuštěný,
v záhadný, nový, dálný svět
snad jen pro tebe vyvolený?
Východní obzor jasně vzplál,
to plachty, ráhna v dálce hoří.
Na temném břehu sám jsi stál
a cestu hledal hloubkou moří.
Na návrat zpět už pozdě je,
teď cesta jediná tě čeká:
v ledový kraj, kde naděje
se smrti stínu kolem leká.
Vojsko se hnulo, povel zní,
vichřice vane holou plání,
vysoké hvězdy svůj sen sní
v temnotách noci bez svítání.
Žít budeš, najdeš touhu svou?
V neznámé zemi válka plane,
za mořem ledu k boji zvou -
co má se stát, to ať se stane.
Helcaraxe! Ať v jeho klín
nepadneš, neusneš pod ledem,
ať opustíš zdráv jeho stín,
odejdeš v dál za svým osudem.
Kéž povede teď kroky tvé
jasných hvězd stvořitelka bílá
a ochrání tě v době zlé
a s tebou ať jde její síla!
