První povídka z Galadweniných zrušených stránek.
"Tohle je napůl historická, napůl tolkienovská povídka - odehrává se ve Španělsku Filipa II. a je v zásadě o tom, co žene kupředu skoro všechny lidi... Překvapí někoho, že vyšla v Imladris? :o)"
Lidská část
Dým hnaný vzdušnými víry se plazil nízko nad zemí , než se rozplynul a zmizel mezi oblaky. Na louce shromáždění vesničané se snažili nevnímat jeho štiplavý zápach a chuť smrti.
"Ve jménu Božím, Svaté Matky Církve a Jeho nejkatoličtějšího Veličenstva, našeho nejmilostivějšího krále Filipa! Tak zhynou všichni kacíři!"
Rodrigo naprázdno polkl. Stál s hlavou skloněnou, aby skryl tvář ve stínu, a ani se nesnažil namluvit si, že ho oči pálí od kouře. Špinavým rukávem si z nich vytřel sbírající se slzy. Prudce se nadechl a svedl boj se záchvatem pláče.
"Ty nesouhlasíš." Cizí hlas byl tichý a téměř nezřetelný v šumění davu, Rodrigovi však připadal jeho zvuk jako nejhlasitější výkřik. Otočil se a strnul. Krok za ním stál neznámý muž v hnědé mnišské kutně s kápí přehozenou přes hlavu. Do obličeje mu nebylo vidět. Mladík pocítil, jak mu pod hrubou košilí po zádech stéká pot. Ruce měl jako led.
"Chraň bůh, padre," vypravil ze sebe. Hlas se mu třásl. "Schvaluji rozhodnutí Církve svaté... Kacíři musí zemřít... Jen se mi dělá špatně z kouře..."
Zahlédl záblesk očí zpod kápě a jeho rukávu se dotkla cizí dlaň.
"Pak tedy bude lepší, abychom poodešli stranou," vyzval ho mnich.
Rodrigo automaticky uposlechl. Ačkoliv mu srdce bilo na poplach a každičká myšlenka křičela, že je ztracen, ovládl své roztřesené nohy a vykročil za neznámým mužem, jenž ho odváděl od popravčí hranice. Nikdo si nevšímal jejich odchodu.
Zastavili se až na druhém konci vesnice, mezi vysokou zděnou hradbou největšího statku a piniovým hájem, teď v létě omamně vonícím pryskyřicí a jehličím.
"Svatá inkvizice hledá čaroděje," pronesl mnich a opřel se rukou o drsnou kůru nejbližšího stromu, "a, jak se zdá, našla jej. Don Paolo jistě užíval čar a kouzel pro získání tak pěkného statku. Mně se snad zdá, že ty jsi neuvěřil."
"Padre," téměř zaúpěl Rodrigo, bílý jako křída, "jsem jenom obyčejný čeledín. Souhlasím s názory kněží, moudřejších, než jsem sám, ale..."
"Ale je o tobě známo, že jsi sloužil na statku dona Paola, jedl jsi jeho chléb... a nepoznal jsi, že žiješ v domě kacíře," přerušil jej mnich zamyšleně. "Ne, ty nesouhlasíš s rozsudkem a exekucí svého dobrodince a jeho rodiny. Koluje o tobě po vesnici mnoho pověstí. Proto také vím, že se tě ujal jako malého sirotka... sirotka pochybného původu, který by jinak zemřel hlady."
Mládenec sklonil hlavu a mlčel, pln strachu. Jakou cenu má teď jeho život? Nesouhlas se smrtí kacíře je horší než kacířství samo a trestá se hranicí. Ale... Don Paolo. Slečna Isabell. A Inéz... Inéz... Proč právě oni? Tu otázku si kladl celý půlrok, od chvíle, kdy je pochopové inkvizice odvedli neznámo kam a na statek přišla ová vrchnost - klášter.
Ucítil na sobě upřený pohled druhého muže a zvedl oči. Měl nepříjemný pocit, jako by se mu cizincův zrak zavrtával kamsi hluboko do těla.
"Neprovinil jsem se ničím špatným, jsem věrný křesťan!" vyhrkl rychle. "Don Paolo a obě slečny mi prokázali mnoho dobrodiní, sám víte, padre... Bylo pro mě těžké je zavrhnout."
"Takže jsi to neudělal." Muž si volným pohledem shrnul kápi a odhalil tak pronikavé šedé oči, pevnou tvář s výraznými rysy a černé vlasy sahající téměř po ramena. Neměl tonzuru, a teprve teď si mladík uvědomil, že na jeho opasku nevisí růženec, u řeholníků obvyklý, ani kříž na krku.
"Posaď se, Rodrigo," pokynul mu cizinec, který nebyl mnichem, "a neříkej mi padre. Přišel jsem kvůli tobě."
Mladík klesl na zem spíš proto, že se mu podlomila kolena, než že by poslechl návrh, který snad ani nebyl rozkazem. Ruce se mu třásly rozčilením, pevně je sevřel mezi koleny a vzhlédl k neznámému.
"Přišel jste kvůli mně, seňore?" ozval se váhavě. Taková okolnost se mu zdála nanejvýš znepokojivá a vlastně si ani nebyl jist, zda chce dostat odpověď.
"Slyšel jsi správně," přikývl muž a posadil se do trávy, zežloutlé slunečním žárem. "Bojím se, že ti hrozí nebezpečí. Už vešli do statku, kde žiješ. Don Paolo byl samozřejmě nejlepší oběť, měl značný majetek, který připadl církvi. Ale dříve nebo později dojde i na tebe. Někdo si vzpomene na tvůj podivný původ, na to, jak velmi ses vždycky lišil od jiných dětí a mladých lidí ve vesnici... a ty víš, co takové odhalení znamená."
Rodrigo vyslechl ta znepokojivá slova se zmatkem. Nikdo mu nemusel říkat, kdo jsou "oni", které cizinec nejmenoval. Po zádech mu přejíždělo mrazení ještě silnější než toho dne, kdy don Paolo a jeho dcery zmizeli ze světa, aby se vrátili jako bezejmenní, zlomení kacíři. A stále nevěděl, co si má o neznámém muži myslet. Byl hrozbou, nebo varováním? Nebo jen zkoušel pevnost jeho víry?
"Mlčíš. Nemáš mi co říci?" pronesl cizinec.
"Důvěřuji bohu, seňore. Ničeho špatného jsem se nedopustil. On mě nevydá do rukou kata." Slova zazněla nejistě přes Rodrigovu křečovitou snahu nedat najevo žádné znepokojení.
"A myslíš si snad, že Isabell a Inéz udělaly něco zlého?"
Okamžik se rozhostilo ticho. A potom Rodrigo, který se celou dobu snažil zachovat si zbytky sebeovládání, zjistil, že má tváře mokré slzami. Popotáhl. Jestli měl být tento rozhovor zkouškou, prohrál. Přestal se bránit pláči, protože už to nemělo smysl.
"Ztratil jsi svou víru," zaslechl nad sebou cizincova slova, "už nevěříš ve spravedlnost. Proto jsem přišel." Ucítil na svém rameni pevný stisk. "Neopustím tě, protože i ty jsi z mého rodu."
Rodrigo zvedl hlavu.
"Kdo jste, pane?"
"Mezi lidmi si říkám Enrique. Smíš mě tak oslovovat, dokud se nedozvíš své pravé jméno. Teď na to ještě nejsi připraven.
Jsem bratranec tvého otce."
"Vychovala mě máma," nadechl se Rodrigo, "to přece víte. Umřela, než mi bylo sedm, a o otci mi nikdy nevyprávěla."
"Přesto snad nepochybuješ, že nějaký existoval. Byl Prvorozený. Měl Moc. Ale neunesl svazek s lidskou dívkou. Nikdy se nedozvěděl o tvém narození."
"Nerozumím. Je mrtvý?"
"Ne. Ale je pryč, už téměř dvacet let. Ty však jsi jeho syn stejně jako své matky. Když jsme se dpzvěděli, že jsi na světě, rozhodli jsme se, že tě neopustíme. Tím spíš, že jsi zdědil část jeho Moci."
Rodrigo se pokusil přebrat si vše v hlavě, ale zjistil, že nechápe nic. Pouze jediná otázka se mu vnucovala.
"Nevím, o kom to mluvíte. Ale když jste se rozhodli mě neopustit, proč přicházíte teď? Chodím po tomto světě už devatenáct let. Proč jste se neobjevil dříve?"
"V době, kdy jsi byl spokojen, nemusel ses bát smrti, s vírou ses modlil a pracoval... a díval se na doňu Inéz, třebaže sis nemohl dělat naděje na její přízeň..., bys asi stěží chtěl poslouchat, co ti musím říci. A mám i jiný důvod. Teď je první a poslední chvíle, kdy jsem mohl přijít."
"Stále nechápu."
Enrique přikývl s lehkým úsměvem na úzkých rtech.
"Stěží bys mohl. Musíš přijmout fakta, která by se ti ještě před nedávnem zdála nemožná... a rouhačská. Svou výchovou a částí svého srdce patříš k lidu své matky. Tou částí jsi člověk. Tvůj otec nebyl."
Rodrigo zvedl ruku a přežehnal se křížem téměř podvědomě. Zplozenec pekel. To slýchal kdysi až příliš často od dětí zrozených v řádných manželstvích. Kuchařka dona Paola ho zase strašila historkami o lesních mužích a duších. A teď měl pocit, že se jeho nejhorší noční můry stávají skutečností.
Enrique to poznal. "Nechtěl jsem tě děsit. Podívej se na mě." Mladý muž poslechl tak automaticky, jako splní příkaz voják.
"Nejsem démon ani přízrak. Musíš pochopit, že krom lidí existují i jiné boží děti. Kolik myslíš, že je mi let?"
Tou otázkou Rodriga zaskočil. Mladík se přistihl, že nezná odpověď. Tvář před ním se zdála mladá, a přesto podivným způsobem bezvěká. Šedé oči byly velmi hluboké a zkušené a Rodrigo se zhrozil, když se mu zazdálo, že za svým odrazem v jejich lesklé ploše vidí obrázek neznámého pobřeží a zelených stromů. Rychle se odvrátil.
"Pamatuji si na den, kdy Christobal Colón vyplul na západ hledat Indii," prohodil Enrique neutrálním hlasem, "a už tehdy jsem žil věky. Narodil jsem se v době, kdy bylo lidí ještě málo a světadíly měly jiný tvar. Patřím k posledním Prvorozeným na tomto pobřeží a brzy už odpluji navždy. Proto jsem zde. Přišel jsem ti nabídnout volbu, na niž máš právo."
*
Vítr šuměl mezi haluzemi borovic a přinášel do lesa slanou vůni moře. Slunce pálilo na bezmračné obloze, léto se blížilo ke svému vrcholu. Obilí zezlátlo, rybáři se denně vraceli s loďkami plnými úlovku. Práce na polích a v hospodářství přibývalo, jeden z lidí v největším statku vesnice se jí však neúčastnil. Vlastně se neúčastnil ničeho. Nejedl s ostatní čeledí, často ano nespal ve svém ubohém lůžku. Změnil se. Tvář mu pohubla a v očích měl cosi divného, cizího. Vyhýbal se někdejším druhům a na dlouhé hodiny mizel v lesích. Jako právě teď.
Rodrigo klečel ve stínu stromů v loňském jehličí a zbytku suché trávy. Cítil ji. Měl ji. Dokázal uchopit Moc a ovládnout ji. Po takovém pocitu toužil celý život. Cítil krev pulsující v jeho vlastních žilách a pod zavřenými víčky se mu zjevovaly obrazy krajiny, již nikdy dříve nespatřil. Přesto to nebyl sen.
"Našel jsi své dědictví," pronesl tiše Enrique, stojící opodál mezi piniemi, "a ovládl Moc, jíž disponuje jen málo Prvorozených a z lidí nikdo. Střez se ji zneužít. Stěží by to přineslo něco dobrého."
Rodrigo otevřel oči. "Zneužít? Jak to myslíš?"
"Ty víš."
Mladý muž pomalu vstal. I přes opojení adrenalinem a pocitem vlastní síly a svobody pochopil. Měl Moc. Ale zůstávala jistá pravidla.
"Konat dobro," potřásl hlavou a stiskl ruce v pěsti. Mluvil vlastně sám k sobě. Pak teprve pohlédl na svého učitele. "Dávno jsem se chtěl na něco zeptat. Řekl jsi mi, že i další z vašeho rodu užívají jisté mimořádné schopnosti... jako ty nebo můj otec. Mohli by jich použít ve prospěch lidí. Nemoci, hlad... spousta nespravedlnosti by mohla zmizet ze světa, kdyby tak učinili. Přesto jsem žádného z vás nespatřil dřív, než jsi za mnou přišel. Kde žijete a čím se zabýváte? Skrýváte se, nebo co?"
Enrique přistoupil blíž s vážným výrazem v šedých očích.
"Nepochopil jsi, Rodrigo." Řekl to hlasem velmi tichým, sotva silnějším, než bylo ševelení teplého mořského vánku. "Zde, v Bližších zemích, zbývá Prvorozených už jen hrstka. Nebyly stvořeny pro nás a my to víme. Kdysi se naši otcové domnívali, že tomu tak není, že právě zde leží země, které můžeme ovládat. Mýlili se. Náš domov je jinde. Ti z nás, kteří zůstávají, už brzy odejdou. Ano, máš pravdu, skrýváme se. Lidí je stále více a mezi nimi je mnoho zloby a nenávisti. Bojíme se toho zla. Snadno by nás mohlo zahubit. Proto už nechodíme mezi Druhorozené jako kdysi.. Proto jim nepomáháme. Nepřijali by nás. A my se stále více vzdalujeme problémům, kterými žije tento svět."
"Mluvíš o zlu mezi lidmi." Ačkoliv věta nebyla otázkou, Enrique se rozhodl podat vysvětlení:
"Ano, o zlu, s nímž nedokážeme bojovat zbraněmi a kouzly. Rozhlédni se. Necítíš je? Přišlo mezi lidi jako otrava."
Před vnitřním zrakem se Rodrigovi znovu začaly odvíjet známé obrazy. Štiplavý pach síry a kouře, plameny a křik obětí. Zachvěl se.
"Mluvíš o křesťanství?" zeptal se.
Enrique zvedl ruce. "Jak můžeš takhle mluvit, ty, který jsi v té víře vyrostl?" Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. "Vyrozuměl jsem, že Jeden poslal svým Druhorozeným dětem naději. A pro tu naději je vaše náboženství správné. Ztratil jsi víru, ale nebyl to Bůh, kdo ti způsobil bolest. Zlo má mnoho tváří. A dobrých myšlenek se často chápou zkažení lidé. Až to pochopíš, smíříš se. Zlo není v křesťanství, ale v lidech."
"Ale církev tvoří přece lidé."
"To jistě. Ale její základy jsou jiné."
"Nechápu."
"Ne, jen to předstíráš. Nejsou jen zlí lidé." Odvrátil se a dlouhou chvíli mlčel. "Největším problémem Druhorozených je, že jejich nenávist plodí další nenávist. Touhu po pomstě. Rozumíš?"
"Ano." Odpověď zněla tvrdě a cosi v Rodrigově hlasu staršího muže znepokojilo. Pohlédl svému žáku do očí a kdesi v nich spatřil matnou, rozmazanou dívčí tvář. I on chápal.
"Kdysi dávno ani Prvorození dobře nevěděli, že i touha po pomstě je zlem, které bylo do jejich srdcí vneseno zvnějšku," pronesl naléhavě. "Dávno jsme ji opustili. Tebe volba teprve čeká. Už brzy. Zatím nepatříš ani k nám, ani k lidem, kteří tě vychovali."
"Co tedy jsem?"
"Pro co se sám rozhodneš."
"Myslím, žes mi neřekl všechno."
Enrique přikývl. "Vyprávěl jsem ti o zemi na Západě. Tam žije většina mého lidu. Víš, co znamená patřit k nám. A nemýlíš se, cosi ještě zůstalo nevyřčeno. Čas Prvorozených v Bližších zemích skončil už dávno. Je čas odejít. V zálivu pod horami kotví bílá loď, která už brzo odpluje navždy. Poveze poslední zbyteček mého lidu. Proto jsem za tebou přišel právě teď. Musíš volit. Zůstat zde znamená zůstat s Druhorozenými. To rozhodnutí je na tobě. Osudy těch, kteří jsou potomky obou rodů, leží v jejich rukách. A často bývají velmi nevšední."
Teď se díval do země zase Rodrigo. Euforie z nabyté Moci z něj vyprchala a najednou se cítil velmi nerozhodně. A kdesi hluboko v něm doutnal hněv.
"Vím, je to těžké rozhodnutí. Lidé tě vychovali. Ale Moc, kterou jsi ovládl, Druhorozeným nepatří. Nikdy mezi nimi nebudeš spokojen, aspoň myslím."
Mladý už vyslechl tu řeč tiše a pozorně. Nepomohlo mu to.
"Mám čas na rozhodnutí?"
Enrique na něj ostře pohlédl.
"Vrať se na statek, Rodrigo, a přemýšlej. Cestu do zálivu znáš. Budu čekat po dva úplňky. Až měsíc začne znovu ubývat, odjedu navždy. Už tě nemohu naučit více. Ne zde."
"Ne zde? Jak to myslíš?"
"Jsou věci, které mohou znát jen Prvorození." Vzal mladého muže za ramena a stiskl je, hledě mu do očí. To, co spatřil, jej znovu vyděsilo. Dívčí tvář a hranice... "Prosím, rozhodni se podle svého svědomí a rozumu. A ať už bude tvá volba jakákoliv, nezapomeň, co jsem ti řekl. Máš Moc, nesmíš ji použít k zlému."
"Nezklamu. Čekej mne."
Budu, pomyslel si Enrique smutně. A vím, že nezklameš. Sebe jistě ne.
Objal Rodriga jako vlastního syna a bez dalších slov zmizel mezi piniemi. Vzduch omamně voněl.
*
Hvězdy hleděly matnýma očkama na dvůr pokrytý slámou a sešlapanou, jako kámen tvrdou hlínou. Proti jasnému měsíci se zdály velmi nezřetelné a vzdálené.
Ani lísteček se nepohnul a v hrobovém tichu zněly údery zvonu ze vzdáleného kláštera téměř poplašně. Odbíjela druhá hodina s půlnoci. Všude klid a mír.
A pak náhle uprostřed dvora zaplála pochodeň. A další. Další. Desítky kroků rozrazily ticho jako zvuk válečného bubnu. Vzrušené hlasy.
"Máte pravdu, padre. Vždycky to byl podivín. A posledních pár týdnů je to stále horší..."
"Prý měl blízko k rodině kacíře. Jistě se od ní naučil uctívat ďábla..."
"Sedává v noci sám v lese..."
"Snad je to čaroděj a mstí se... Dvě krávy nám přestaly dojit..."
"Kdo ví, s kým ho jeho matka zplodila..."
"Synové, o jeho vině rozhodne Svatá církev a Svatá inkvizice. Vám, světským lidem, nepřísluší hledat spravedlnost. Ta je v rukou božích... a našich."
"To je pravda, padre, svatá pravda..."
Muži s pochodněmi rozrazili dveře čeledníku a hrnuli se dovnitř, mniši, kněží, laický správce statku, vesnický rychtář a řada zvědavců, kterým noční hodina nezabránila v honu na čarodějnice.
Rozespalá čeleď se vyděšeně zvedala z lůžek a i nejsilnější muži se tiskli ke zdem v němém, nevýslovném strachu. Až na jednoho - toho, jehož se to vše týkalo nejvíce.
Rodrigo se zvedl na nohy pomalu a téměř důstojně. Vnitřním zrakem hleděl znovu na tvář doni Inéz, jejíž rysy zbortilo utrpení a strach. Na tvář, již tolik miloval, a na hranici. Tu mu připomínaly i mihotavé plameny pochodní. Přesto se usmíval. Právě učinil svou volbu.
"Tam stojí! Chyťte rouhače!"
Mladík poznal kněze, který onoho dopoledne, na něž nebylo možno zapomenout, vyhlašoval rozsudek nad třemi nepolepšitelnými kacíři. V jeho hlase znělo praskání dřeva a křik umírajících, ten hlas sám byl ohněm. Rodrigo se znovu usmál, velmi pomalu a sebevědomě.
"Je to on! Vždycky sloužil peklu!"
Dva vojáci ve službách inkvizice vyrazili k mladíkovi, kterého měli zadržet. Nikdy k němu nedospěli. Zastavil je jeho hlas, znějící jako burácení mořské bouře.
"Hledali jste čaroděje? Tady stojím! Zvolil jsem svou cestu a vy se třeste před mým hněvem!"
Pak zvedl ruce.
V té chvíli vrcholil příliv a od břehů Španělska odrazila poslední z bělostných lodí směřujících na Západ. Na její zádi stál Eldariol, elf, jenž právě zapomněl své lidské jméno, a díval se zpět na tmavé pobřeží proti blednoucímu nebi se smutným úsměvem těch, kteří vědí
