Sedm kluků a pes - V

Pátá kapitola.

---

Psisko roste přímo před očima. Nevím, jestli je to po těch naloupených salámech, i doma toho sežere, že se nestačím divit. Obden chodíme nakupovat. Hlavu už má výš nad zemí než Caranthir a dosahuje velikosti menšího poníka. Nabývá hmotnosti a objemu nebývalou rychlostí: je to první pes, kterého jsem kdy měla doma, ale něco mi říká, že normální štěně dospívá pomaleji. Co nám to ten Oromë podstrčil za potvoru?

"Vezmeš mě zítra k strýčkovi Nolofinwëmu?" zeptá se při večeři neočekávaně Celegorm Maedhrose. Všichni jsme tím zaskočení, Maglor se div neudusí soustem.

"Proč?" diví se nejstarší bratr. Vím, že je rád, když má u strýce svůj klid.

Celegorm se chvíli vytáčí, než z něj vyleze, že potřebuje dílnu. Náhlý zájem o řemeslo je u něj stejně neočekávaný jako dříve předpokládaný zájem o návštěvy příbuzných. Alespoň pro mne. Někdo jiný o tom zjevně ví víc.

"Tak to uděláš, Tyelko?!" zajásají dvojčata obě naráz a zvedají hlavy od rozrýpané kaše. "A svezeš nás pak? Jo? Slíbil jsi to!"

"Ambarussar! Něco jste slíbili vy mně!" střílí po nich Celegorm výhružným pohledem.

"Jasně, to si pamatujeme," bezelstně přikyvuje Amrod. "Ne před mámou."

Ajajaj. Hrozně nemám ráda slova ne před mámou.

"Tyelko, jestli je to zas nějaká nepravost… Víš dobře, jaký máme už teď vroubek u Finwëho," zvedám se.

"Ne, mami, vážně ne, na mou duši, na psí uši!" drbe Huana mezi těma zmíněnýma ušima a dává mu olíznout lžíci. Pes po ní chňapne, Celegorm cukne, kaše vylítne ke stropu a Amrod s Amrasem se můžou zbláznit smíchy. Vážně jim stačí málo.

"Už žádná propagace Melkora?"

"To já nikdy! A vůbec, to byla jenom legrace."

"Děsná," šklebí se kysele Maedhros. To on poslouchal Finwëho kázání, ne jeho praštění bratři. Nejstarší to vždycky schytá nejvíc, jakkoliv je v hříšku nevinně.

"A vezmeš mě?" vrací se Celegorm k původnímu tématu.

"Tak řekni proč!"

"Až pak," šeptá jeho bratr spiklenecky. "Prosím prosím prosím!"

"No tak dobře," vzdává se Maedhros soustředěnému nátlaku. "Vem ale na vědomí, že když něco vyvedeš, strýček nás vyhodí, a jestli nás vyhodí, tak tě přetrhnu jak hada."

"No prosím tě?!" naduje Celegorm pohoršeně tváře. "Co já bych mohl vyvést?"

Tak to já bych zase třebas věděla.

Mohla bych mu návštěvu cizí dílny prostě zakázat, ale představa, že se uličníka na celý den zbavím, je příliš lákavá. Tak ať si jdou.

"A vezmem Huana," navrhne v té chvíli.

Beru zpět: tudy cesta nevede.

"Zbláznil ses!?" vyhrknu zároveň s Maedhrosem. Koukneme se po sobě, koutky úst mu cukají a obočí má přísně stažené - něčím mi hrozně připomíná svého otce.

"No tak ne," couvá Celegorm.

"Dal jsi mu dneska vůbec žrát?" zajímám se. "Že je celý žhavý po té kaši," ukazuju na psisko, které předníma nohama stojí na stole a snaží se vylízat z Celegormovy misky zbytky.

"Ale mami, dneska byl na řadě Kuruo!"

"Já ho krmit nemůžu!" zavříská jeho mladší bratr. "Vždyť jsem ti to říkal milionkrát! On na mě u toho vždycky skáče!"

Neřekla bych "skáče" - je to spíš určitá forma úplného zavalení. Jako všichni mí synové, i Huan se snaží vydobýt si lepší pozici v hierarchii naší smečky. A nebere si přitom moc velké servítky. Prostě zapadl do rodiny.

"Turkafinwë Tyelkormo, čí je to pes?" nadhazuju přísně.

"No…"

"Dělat s ním lumpárny, na to tě užije! Ale nakrmit ho, vyčesat mu srst, vytahat klíšťata, zašít mu deku, to se ti nechce, viď?"

Vypadá jako vtělená otázka. Neví snad ještě pořád o tom, že se zvířatům musí dávat žrát? Hádám, že to by ve svém věku a po tolika měsících, co máme doma štěně, už uhodnout mohl.

"Víte co, pánové?" obracím se na své syny. "Jdu spát. A jestli psisko zase z hladu něco vyvede, tak si mě nepřejte."

Jak řeknu, tak udělám. Fëanor má na mne špatný vliv i ve své trvalé nepřítomnosti.

Když se ráno vzbudím a dojdu do kuchyně, najdu tam připravené sendviče a mezi nimi vzkaz naškrábaný Maedhrosovým lajdáckým písmem:

"Chce vyrobit sedlo. Vrátíme se večer. M. + T."

Sedlo? To mi připadá vcelku neškodné, takže starosti pouštím z hlavy, alespoň co se týče eventuální zkázy Fingolfinovy dílny/domu/celé ulice i s přilehlým okolím.

Vlkodav je na verandě, což je pro jednou skvělá zpráva - nemusím se bát, kam šel zase loupit. Nežral, to je poněkud horší, ale napravitelné. Naberu do misky maso a zeleninu od včerejška a otevřu mu dveře do zahrady. Pak sedím na schodech a tupě se dívám na zelenající se stromy, dokud, značně pozdě, nesjedou dolů po schodech (zase po zadku) dvojčata s Curufinem a nedožadují se mé pozornosti. Kdo ví, kdy šli včera spát, když jsem nedohlížela. Pokud to tedy bylo včera a ne až dneska.

Den ubíhá překvapivě hladce. Ukazuju Ambarussům písmena, nejde jim to. Cvičím s Curufinem násobilku, to je ještě beznadějnější. Kontroluju, jestli se Caranthir naučil tu dlouhou báseň o stvoření Stromů - neudělal to. Odchytit Maglora se mi nepovede: sedí v zahradě na vrbě nad jezírkem, hraje celé hodiny a vůbec nevnímá, co se mu říká. Opravdu nutně potřebujeme domácího učitele dřív, než se tímhle způsobem zblázním. K tomu musím vařit, není zbytí, protože kromě nepřítomného Maedhrose nikdo v domě kuchařskému umění neholduje. Po obědě jdeme nakupovat a u toho venčíme Huana, takže se mohu osobně postarat, aby nic nevyvedl, nic neukradl a nic nepočůral. Je to čím dál těžší, zběsile tahá a já za ním vlaju jako papírový drak. Naštěstí nepotkáme žádné známé.

Po návratu si jdou kluci se psem hrát do zahrady, já si sednu do křesla v síni a prostě odpadnu.

V tom polospánku - kdo ví, jak dlouho to trvá: že bych už opravdu vykročila na stejnou cestu jako Míriel? To snad raději ne… - neslyším nikoho přicházet, ale přeci jenom se mi zdá, jako by v dálce někdo špital:

"Pšt! Nevzbuď ji! Skoro mám dojem, že by se to mámě nelíbilo!"

"Nekaz legraci, Maitimo! Slíbil jsem to."

"Dvojčatům! Vy jste se hledali, až jste se našli. Mně se to mimochodem taky nelíbí. Chudák zvíře…"

"Jenom si zajezdíme, hned zase půjdeme…"

Hlasy se vytratí a já spím, jako když mě do vody hodí.

O něco později mě vzbudí štěkání a takový vřískot, že je to i na poměry naší domácnosti nestandardní. Zvednu se z křesla a cestou ke dveřím si protírám oči. Jeden je chvilku nehlídá, a hned lítají v nějakém průšvihu, myslím si. Vykročím na zahradu.

Zděšeně se zastavím na schodech od verandy, když spatřím tu scénu.

Lítá především Huan. Ne v průšvihu, ale po zahradě sem tam, zmateně jak kapka vody v rozpáleném oleji. Co chvíli se ohlídne, chňapne čelistmi po řemenech, které má na sobě navlečené. A nejenom po řemenech.

Na hřbetě mu vlaje Amrod - nebo možná Amras, v té rychlosti to s určitostí nerozpoznám - a křičí, jako by ho na nože brali, prsty jedné ruky zaklesnuté do dlouhých bílých chlupů, zatímco druhou se snaží přidržet vlajícího psího ucha.

Za psem uhání Maglor a Celegorm. Jsem v šoku, protože náš mladý umělec je bez hudebního nástroje. Takže je to tedy opravdu zlé. Caranthir a Curufin se ani nepokoušejí, oba sedí na jabloni spolehlivě z dosahu honičky a snaží se zůstat neviditelní.

"Huane, Huane, stůj!" hysterčí Celegorm. "Ke mně, k noze, ty vobludo chlupatá, praštěná, úplně pitomá!"

Rozvášněný pes pochopitelně nic. Jenom na chviličku přibrzdí u stromu, podrbe se o něj bokem, vyválí se na zemi pod ním, jako by se chtěl překulit přes hřbet (což pochopitelně nejde, s nájemníkem na něm), a než k němu kluci doběhnou, už zase metelí pryč. Dvojče na jeho zádech skučí a brečí, zatíná ruce do srsti. Pro všechny Valar, jak to, že už ho psisko dávno nesetřáslo?

Situace je vážná. Opravdu vážná. Když pes a jeho nešťastný jezdec proletí blízko mě, vidím, jak je Amrod - opravdu Amrod, ne jeho bratr, nespletla jsem se - vyděšený, obličej má odřený, oblečení roztrhané.

Rozběhnu se a v běhu prohledávám kapsy. Psí suchary? Zbytečné, kvůli těm se nebude Huan namáhat, a jako na potvoru nemám po ruce ani kousek masa.

"Huane!" křiknu sama, co nejhlubším hlasem, aby věděl, že nežertuju. "Ke mně!"

Hmátnu po něm, když zase běží kolem, ale v pěstech mi ulpí jenom pár světlých chlupů.

"Mami! Mami mami mami!" zakvílí Amrod. "Pomoc!"

Někdo sem přibíhá z druhé strany zahrady, nemám čas se po něm ohlédnout, jak se snažím skočit po psovi a zachránit dítě. Jsem už proti Huanovi lehká váha, takže mě odmrští stranou a ani mu to nedá moc práce. Nejsem si najednou jistá, jestli tuhle honičku ještě bere jako zábavu, nebo nějaký druh lovu.

"Zatrolení blázni, co jste to zas vyvedli?" zahuláká za mnou Maedhros. Byl to on, kdo se sem přihnal od jezírka. Jednou rukou mi pomáhá na nohy, druhou k sobě tiskne Amrase, který mu visí na krku a vzlyká. Rezavé vlasy má dítě plné kuliček svízele, za tunikou kusy utrhaných kopřiv a obličej od čela po bradu pokrytý vyrážkou, zrovna jako holé paže.

Nejstarší syn mi vzápětí svého nejmladšího bratříčka strčí do náruče, Amras se ke mně přilepí, hlavu mi zaboří do ramene a pláče. Tisknu ho k sobě a celá se třesu, nohy mám jako z vosku. Och Valar, přeci mě teď neopustíte, přeci nedopustíte, aby se mému děťátku něco stalo, přece to nedovolíte… Klopýtnu pozadu a upadnu na schody, neschopná pohybu.

Maedhros se otáčí a žene ne za psem, ale proti němu, zatímco jeho dva bratři zvíře pořád ještě nahánějí zezadu. Amrod už přestal vřeštět, vyděšeně poulí oči, pusu má otevřenou, ale nevyjde z ní ani zvuk.

První pokus se nepovede: těsně před Maedhrosem mění psisko směr a znovu chňape otevřenou tlamou svému jezdci po noze. Teď vidím, v čem je problém: dítě má kolem kotníku omotané řemínky visící z…

No ano. Takovéhle skvělé sedlo se tedy Celegorm dnes ráno vypravil vyrábět. Námo Soudce, jestli tohle přežije, tak ho vlastnoručně zaškrtím. A Maedhrose taky. Všech sedm pitomců jednoho po druhém, a toho čokla ze všech nejdřív…

Vlkodav zase kříží cestu mému nejstaršímu synovi, celý splašený. A nejspíš stejně vyděšený jako my ostatní.

"Huane! Huane, stůj!" dělá Maedhros totéž, co já před chvílí, ale k tomu ještě něco navíc. Když se pes zase pokusí uhnout, skočí po něm. Nenatáhne jako já ruce a nesnaží se ho chytit za obojek, ale opravdu po něm natvrdo ze strany hupsne. Upadnou všichni tři: mladý muž, psisko i jeho malý jezdec, který zase najde hlas a vyvřískne hrůzou. Maedhros rychle strká kolena pod sebe a vší silou tlačí psí hlavu k zemi.

"Co to bylo? Co je to?! Poslechni! Poslechni, co říkám!" řve Huanovi přímo do ucha. Vlkodav se zmítá, ale nemá šanci, Maedhros je nejenom vysoký, ale i od otce vycepovaný prací v dílně, něco vydrží a strachem se jeho síla ještě znásobila. Amrod křičí o pomoc a Maglor s Celegormem, kteří doběhli k té hromadě, se ho snaží vysvobodit z řemínků. Hrozně bych se chtěla zvednout a jít jim na pomoc, ale nedokážu to.

Dítě je konečně volné, starší ho vytahují zpod psího těla a Huan začíná kňučet, teď už tiskne hlavu k zemi sám od sebe. Maedhros pouští jeho šíji, zvedá se ztěžka na nohy, bere bratříčka od Maglora a tiskne ho k sobě. Amrod křečovitě vzlyká, Amras v mé náruči taky. Vlastně pláčeme všichni, co jsme tady.

Dvojčata jsou obě potlučená, Amras celý popálený od kopřiv, Amrod do krve odřený a od ramen po kotníky pokrytý odrolenou kůrou, jak s ním Huan smýkal o kmeny stromů. Noha, která mu zůstala vespod, když jeho bratr prchajícího psa zastavil, ho bolí, ale když ho prohmatávám, nenajdu nic zlomeného ani vykloubeného. Zato modřiny už se pěkně nalévají. Ten bude zítra vypadat. Pokousaný ovšem není ani jeden, pes po nich možná chňapal, aby se jich zbavil, ale vážně to nemyslel.

A už je tady taky. Šťouchá do mě čumákem, v hubě drží za přeřezané řemínky kožené sedlo, jako by mi ho nabízel, a kouká se na mne stejně jako mí synové tak často: Já nic, já za nic nemůžu. To oni.

"Zmiz," vzlykám. "Zmiz, potvoro. Už tě nechci nikdy vidět."

"To není jeho vina, mami," ozve se zkroušeně Maedhros, který pořád ještě drží na klíně Amroda, sedí teď vedle mě na schodech a vypadá tak otřeseně, jako se já cítím. Snad se s tím psiskem na mě domluvili nebo co.

"S tebou si to taky ještě vyřídím," syčím. "Aspoň ty bys už měl mít rozum. A ty, Tyelkormo, pěkně půjdeš s prosíkem za Oromëm a toho psa mu vrátíš, rozuměl jsi? Nestaráš se o něj, co by se za nehet vlezlo, a ještě spolu vymýšlíte takovéhle blázniviny. Ambarussa se mohl zabít!"

"To přeci nejde!" zděsí to mého třetího syna. "Jít za Valou a… Ne, mami, prosím tě, ne! Huan za to vážně nemůže, to všechno já. Přísahám, opravdu, on to nechtěl."

"Tak mi tedy konečně řekněte, co jste to vyváděli," hladím po vlasech Amrase a vybírám mu z kučer přilepený svízel. Pomalu se přestávám klepat a on už jenom občas křečovitě vzlykne a tiskne mi hlavu na prsa. "Tys věděl, co tvůj bratr chystá?" obracím se na svého nejstaršího.

"Pak už věděl," klopí oči. "Chtěl pomoci s tím sedlem."

"A ty?" dívám se přísně na Maglora a on také zapíchne pohled do hlíny mezi svýma nohama.

"Všichni jsme to věděli," řekne Maedhros poctivě. "Nenapadlo nás, že by to mohlo být nebezpečné. Ambarussar si mysleli, že bude legrace projet se na psovi. On je tak velký, že v Tirionu kdekdo žertoval, jak si k němu máme pořídit sedlo."

"No a?"

Slova se chopí Celegorm jako majitel toho jezdeckého zvířete a hlavní strůjce téhle katastrofy:

"Tak jsem ho udělal, to sedlo. Koňské se nehodilo tvarem a Ambarussar měli strach zkusit to bez něj a bez třmenů. Kuruo mi ho pomohl navrhnout a nakreslit…"

I on??? ohlížím se po Curufinovi na jabloni. Tak malý, a už tak praštěný? Ten kluk bude jednou postrach, zrovna jako jeho otec.

"A dál?" pobízím provinilce.

"No, Huanovi se to moc nelíbilo. Dali jsme mu postroj a sedlo a on ho chtěl sundat nebo shodit. Kousal řemínky, válel se a vůbec…"

"Čím dál tím líp," povídám. Dívají se na mě vyděšeně jako králíčci na hada.

"No a Ambarussa řekl, že to nevadí a že to zkusí. Že je to jako poník a na poníkovi už jezdil."

Pravda. Na poníkovi jezdila dvojčata po zahradě, zatímco ho Fëanor vodil za uzdu a já jsem šla vedle nich, abych je chytila, kdyby se některé rozhodlo sletět.

"Tak jsme ho vysadili do sedla…" zarazí se Celegorm.

"A?"

"A Huanovi se to zas nelíbilo," zašeptá skoro neslyšně.

"Bylo to žůžo," ozve se Curufin, který nepozorovaně slezl i se zbývajícím bratrem ze stromu a připojil se k nám. Ostatní na něj zírají tak, že kdyby pohledy zabíjely, už by se tu bezduše válel. "Huan vyrazil a házel zadkem, jako když tuhle vlítnul do bodláků, a Ambarussa ječel jak zjednaný. A pak ho setřepal za jezírkem do těch kopřiv u plotu a Ambarussa vyváděl…"

"Připadá ti to zábavné, Kurufinwë Atarinkë Feanárione?" použiju naschvál celé jeho jméno, aby věděl, že jde do tuhého. Naštěstí má dost rozumu nebo alespoň pudu sebezáchovy, aby sklapl. Kdyby ne, na mou duši bych ho do těch kopřiv osobně odtáhla a vyválela.

Kluci kajícně mlčí a já se přísně dívám z jednoho na druhého.

"Pak Maitimo vlezl pro Ambarussu, vytáhl ho z roští a prohlížel, jestli si něco neudělal," odhodlá se po chvíli Celegorm. Dívá se do země a polyká konce slov. "A řekl nám, ať už těch hloupostí necháme, že už to stačilo. Ať odvedeme Huana dovnitř a sundáme z něj ty postroje…"

"Pokračuj," vybídnu ho. "To přece není konec."

"Ambarussa…" zajíkne se Celegorm, "…teda druhý Ambarussa, když jsme došli k domu… řekl…, že Ambarussa je nešika a on že by to zvládl jako nic. Tak jsme ho taky vysadili a on nám nařídil, ať mu omotáme kolem nohou řemínky od sedla, aby ho Huan nemohl tak snadno shodit."

Je to definitivní: neměla jsem dvojčata pojmenovávat stejně. Musela jsem asi mít nějakou slabší chvilku, když jsem to dělala.

"Dál?"

"A Huanovi se to nelíbilo…" opakuje do třetice. Nemůžu si pomoci, abych nespekulovala, jestli jsou mí synové tak šílení po Fëanorovi nebo po mně. Vždycky jsem si připadala celkem normální - vypovídá to o něčem? "Museli jsme ho držet ze všech sil a pěkně na nás vrčel…"

"Takže když to shrnu," řeknu, když si to přeberu, "vás pět neuvěřitelně inteligentních a prakticky dospělých mužů, jak si o sobě myslíte, se řídilo geniálním plánem, který vymyslela dvě odrostlá batolata. Nenechali jste si poradit od toho nejchytřejšího v okolí, což bylo shodou okolností půlroční štěně. Ani jednoho nenapadlo, že je to nebetyčná blbost, která skončí v lepším případě modřinami, v horším vážným úrazem, a v každém tím, že následujících sto let myjete nádobí a uklízíte dům, že se bude lesknout jako zrcadlo, vy. Já vážně nemám slov."

A doopravdy nemám. Oni taky ne. Naštěstí mlčí i Huan, který se na mě dívá stejně zkormouceně jako synové a snaží se Amrasovi v mé náruči olízat pupínky od kopřiv z nohou.

"Ty ovšem ne, Huane," obrátím se na něj. "Ty jsi jediný, kdo jasně řekl, že takové hlouposti dělat nebude."

Vyplázne jazyk a zavrtí ocasem, jako že všemu rozumí. A svým způsobem nejspíš rozumí víc než ti mí uličníci. Amrod a Amras už se vzpamatovali a snaží se Maedhrosovi a mně vykroutit z objetí.

"Mami, a my taky ne, že jo? Taky nemusíme uklízet, viď že ne?" ozve se Amrod poněkud zmateně. Asi se spoléhá na to, že se potloukl víc než jeho bratr a tudíž ho taky víc lituju. "My to ani neumíme…"

"Jen se neboj, Ambarusso," usměju se sladce. "Za sto let praxe v tom budeš mistr světa." Vstávám. "A začneme tím, že se vy dva vydrbete kartáčem a tím nejkousavějším mýdlem."

"Mami, to není fér!"

Zvedám prst a on zmlkne, přeci jenom má máslo na hlavě. Rozhlížím se. Maedhros je pořád ještě červený jako jeho vlasy, Celegorm rozpačitě drbe psa, jenom Maglorovi už zjevně otrnulo. Všimnu si, jak si ukazuje na prstech - počítá slabiky. Věci se vracejí do normálu.

"O tom by byla super balada," ozve se, když si všimne mého pohledu. Na jedné ruce drží vztyčený palec, ukazovák a prostředník a druhou má roztaženou celou, jako by do ní chytal múzu - takže to bude verš na osm. "Pojmenuju ji Ambarussar a pes. Bude to hit."

"Ambarussar a pes?" čapnu ho za černý cop a vytáhnu za něj na nohy. "Řekla bych, že bys to měl rozšířit o další hlavní postavy: Sedm lotrů a pes? Sedm cvoků a pes?!"

"Mami, nás to vážně, vážně hrozně mrzí…" pustí všechny své prstové slabiky a obejme mě. "Přísahám, že už to víckrát…"

Položím mu dlaň na rty a zadržím, co chtěl říci.

"Nepřísahej, Makalaurë. Nikdy nepřísahej, když u toho nepřemýšlíš. Abys toho pak nelitoval." Slzy už mi oschly. Usměju se a přitisknu si toho svého chlapce k srdci: "Sedm kluků a pes. Tak to nazvi. A ne že to bude nějaká tragédie."

Soumrak severu: Jiskérky

"Nepůjdeme!"

"Co dlužíme králům Arthedainu? Nestačila jim krev, kterou jsme prolili před Fornostem?"

"Znovu umírat nebudeme!"

To zní, jako kdybyste všechno to krveprolévání a umírání sami zažili.

---

Při pohledu na své krajany nedokázal Staldo potlačit nával znechucení. Dúnadani je chránili před rostoucím stínem Angmaru dlouhé roky. Dali nám zemi, na které hospodaříme a ve své velkorysosti po nás nikdy nepožadovali ani jediný stříbrný penízek nazpět. Má být snad tohle vděk Kraje panovníkům Arthedainu?

"Černokněžný král se nebude starat o vaši ochotu či neochotu, až přijde s pochodní k našim hranicím. Už nyní máme jeho loupeživé hordy za humny. Nemáme na výběr. Buďto staneme znovu po boku velkých lidí, nebo nás strhne ledový příliv ze severu."

Seschlý hobit zvedl hůlku a zašermoval jí Staldovi před nosem.

"Strávil jsi příliš mnoho času na cestách, chlapče," odkašlal si a uplivl. "Temní vládci jsou jen v pohádkách a zašlých lidských letopisech. I kdyby žil nějaký Černokněžný král, proč by se o nás staral? Nikoho neobtěžujeme, s nikým nechceme nic mít. Pokud ho nebudeme provokovat, nechá nás jistě na pokoji."

Ještě jednou mi ten klacek strčíš k obličeji a rozlámu ho na kusy.

"Máš pravdu, kmete," rozhodl se Staldo starého hobita překvapit. "Černokněžný král se o Kraj vůbec nezajímá. Pravděpodobně dokonce ani neví, kde leží. Nebude mu proto pranic záležet na tom, co jeho skřetí hordy provedou s našimi domovy a jak naloží s přeživším obyvatelstvem."

"Nech si své bajky," zabručel stařec v odpověď. "Už dokonce i mluvíš jako velcí lidé. Myslíš, že jsi moudřejší, než my? Myslíš, že jsi lepší, protože jsi kul pikle s namyšlenými dlouhány a nasákl jsi jejich manýry? Kdo vůbec jsi, Staldo Bezejmenný? Která rodina dosvědčí pravdivost tvých slov?"

Půlčíci okolo souhlasně zabručeli a Staldo věděl, že ve svém úkolu selhal. Gondorským mužům z jihu nepřijdou na pomoc žádní hobití lučištníci. Válka o Sever bude vybojována bez podpory Krajanů, ale rozhodne o jejich osudu. Rodokmeny, prestiž a nezájem o události vně našich hranic. Malichernost, která nás zničí.

Překvapeně zjistil, že uprostřed návsi stojí už skoro sám. Ostatní hobiti odešli a zanechali Stalda jeho úvahám.

Půlčík se vyhoupl na poníka a vyrazil na cestu.

Nesmím nechat Litkovku čekat. Aspoň to snad dnes nepokazím.

***

"Vím, že jsi chytrý a umíš se o sebe postarat," začal Litkovčin otec svým chraplákem, když se vrátil domů a usedl s rodinou a Staldem k večeři. "I proto jsem neměl nic proti tomu, že se ucházíš o ruku mé dcery, i když nemáš nikoho, kdo by se za tebe zaručil. Dnes jsi ale riskoval naši dobrou pověst. To musíš opravdu na potkání vykládat o černokněžnících a mrtvých králích?"

Jak se o tom, tak rychle dozvěděl? Zjevně si nezasloužím ani jediný klidný večer.

"Mluvil jsem pravdu," řekl. "Kraji hrozí vážné nebezpečí. Musím se vrátit zpátky do Arthedainu, ať už s armádou, nebo bez ní."

V Litkovčiných očích se objevilo zděšení, když ho popadla za ruku. "Nesmíš! Nikdo další už domů nepřišel. Přece nezahodíš svůj život! Věřím, že všechno, co jsi nám vyprávěl, je pravda. Všichni, kdo se vydali k Lossothům, skončili na dně zátoky. Všichni kromě tebe."

"Litovka má pravdu," řekl její otec. "Mrzí mě, když se o nás šíří řeči, ale raději bych přetrpěl posměch všech sousedů, než žal své jediné dcery. Udělal jsi pro svého krále dost."

Možná. Možná ne.

Staldo zakroutil hlavou. "Tahle válka je větší než něčí dluhy nebo zásluhy."

Litovka se mu pevně zahleděla do očí. "Aťsi. Proč bys ji měl vybojovat právě ty?"

Ledový chlad, přetrvávající v ráně na rameni, půlčíka výsměšně bodl.

***

Poníkova kopyta klapala po kamenité cestě. Měsíc vycházel a svítil hobitovi na zpáteční cestu. Staldo v sedle přemítal o rozhovoru s Litovkou a jejím otcem, zatímco míjel rozsvícená okna malého městečka. Čekala ho cesta přes dva kopce a přilehlý les, než konečně dospěje do své skromné nory. Na nebi pableskovaly hvězdy jako drobné, doutnající jiskérky.

To by teprve bylo v okolí povyku, kdybych se odvážil zůstat přes noc, ušklíbl se půlčík do tmy.

Zvuk poníkových kroků pohltilo měkké jehličí, když se cesta začala šplhat na hustě porostlý vršek. Bledé světlo zalévalo krajinu a dodávalo jí nepozemský, takřka strašidelný nádech. Ještě před několika měsíci by se Staldo vydal na zpáteční cestu o hodinu nebo dvě dříve, aby dorazil domů, než se stíny začnou dloužit. Tentokrát ho ale klidná, tichá krajská noc málem ukolébala ke spánku.

Z poklimbávání hobita probralo až koňské odfrknutí. Narovnal se v sedle a zamžoural do temnoty mezi stromy.

Na křižovatce kousek dál po cestě se proti šerému pozadí rýsovala černá postava.

Velký člověk na velkém koni.

Staldo znervózněl. Tak daleko za hranicemi Kraje nebyl zvyklý vídat návštěvníky zvenčí. Přesvědčil se, že má u pasu dýku.

"Dobrý večer přeji," zavolal. "Mohu vám nějak pomoci?"

Neznámý k němu překvapeně obrátil tvář, přestože do ní hobit stále ještě nedokázal nahlédnout. Všiml si ale, že má člověk na hlavě velice zvláštní klobouk.

"Vlastně ano, pokud budete tak laskav," zněla odpověď.

Zní jako starý muž. Co pohledává v tuhle hodinu uprostřed cizí země?

"Mířím do přístavů za Věžovými kopci," vysvětlil cizinec. "Ale v této části Středozemě jsem nebyl už mnoho let. Na tohle místo si vůbec nevzpomínám a nerad bych správnou cestu hledal po čichu."

Po čichu?

"Jmenuji se Staldo," představil se hobit. "A vím, kudy se vydat k Věžovým kopcům. Cesta na sever by vás zavedla do míst, kam není radno se vydávat. Sám jsem tamtudy před několika měsíci šel. Máme před sebou kousek společné cesty."

"Jste velmi laskav," dotkl se starý muž svého špičatého klobouku. "Na jihu, odkud přijíždím, mi říkali Incánus, ale v těchto končinách jsem dostal jméno Gandalf."

Zvláštní.

Chvíli jeli mlčky.

"Říkal jste, že jste se vydal za hranice Kraje," přerušil ticho stařec. "Neznám zatím místní obyvatelstvo příliš dobře, ale nepřipadne mi, že by mělo cestování v kdovíjaké oblibě."

A je to tu zase. Staldo si málem povzdechl nahlas.

"Poslali mě s dalšími lučištníky na pomoc králi Arthedainu," objasnil. "Pomáhali jsme bránit město Fornost, než padl stín a hordy z Angmaru rozvalily jeho mohutné hradby."

"Měl bych se do těchto krajů vydávat častěji," četl půlčík ve starcově hlase údiv. "Nikdy mě nepřestávají překvapovat."

Staldo si všiml, že Gandalf veze na svém koni prostou dřevěnou hůl, přivázanou k postroji. Myslím, že jsou naše pocity oboustranné.

Vyjeli z lesa a měsíční světlo ozářilo starcovu postavu. Prostý šedý oděv odrážel barvu jeho vousů a ve vrásčité tváři se zračilo zamyšlení.

"Zrovna mířím do Šedých přístavů přidat se k mužům Gondoru a elfům z Lindonu. Nesu povzbudivé zprávy z údolí Imladris. Chystá se velký protiúder na Fornost. Celý Sever se sjednotil proti Černokněžnému králi."

"Celý ne. Stál jsem po boku posledního panovníka Arthedainu až do posledního dne jeho života. Vím, co všechno pro nás Dúnadané udělali. Stejně jsem ale nedokázal přesvědčit lid Kraje, aby se znovu postavil po bok svých spojenců. Ptají se mě, kdo jsem a jakým právem po nich žádám další oběti a já jim nedovedu odpovědět."

"Já jsem také selhal," řekl Gandalf. "Arthedain nikdy neměl zůstat nechráněný. Malbeth, jeden z nižších členů mého řádu, nedokázal postup Černokněžného krále zbrzdit. Pán Angmaru je mocnější, než se Moudří domnívali. Příliš mnoho času jsem strávil na své cestě. Přál bych si, aby tu byl namísto mne Curumo, můj představený, jenomže ten se vydal do zemí Východu."

Přestože stařec zjevně mluvil spíš k sobě než k hobitovi, Stalda jeho slova zaujala.

"Máte pravdu," téměř zašeptal.

Gandalf na něho ze sedla zmateně zamrkal.

"Nezáleží na tom, kdo jsme a co bychom si vroucně přáli," řekl pomalu hobit. "Rozhodovat můžeme jen o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán."

Stařec se usmál.

"To jsem ale neřekl."

"Ale myslel jste to tak."

Staldo přitáhl poníkovi otěže. Dospěli už na okraj vesnice, k noře, kde hobit bydlel. Gandalf si všiml jeho zaváhání, zastavil svého koně a otočil se k půlčíkovi.

"Myslím, že dlužím Kraji mnoho své pozornosti. A také myslím, že zdejší lid nakonec přesvědčíte."

Proč já?

Protože nikdo jiný nemůže.

"Možná," usmál se Staldo. "Rád jsem vás poznal, Gandalfe."

Stařec jeho úsměv opětoval. "Potěšení je zcela na mé straně."

Popohnal koně a ten se dal do klusu. Zmizel za nejbližší zákrutou dřív, než stihl Staldo nabídnout Gandalfovi nocleh.

Zvláštní muž. Starý, shrbený, ale přesto neohnutý.

Cizincův vnitřní oheň připomenul hobitovi Arveduiho.

Jsou zvyklí vést, oba, uvědomil si s překvapením.

A já budu muset také.

Odvedl poníka do malé stáje a začal ho odstrojovat.

Zítra mě budou muset velectění hobiti vyslechnout znovu.

A běda, jestli mi znovu zkusí šermovat před obličejem klackem.

Sedm kluků a pes - IV

Čtvrtá část a jsme za půlkou.

---

Začátek léta.

Polovina Tirionu se přesouvá do Alqualondë, jakkoliv je letošek chladnější než jiné roky. Hrozně by mě zajímalo, jaké faktory ve Valinoru mohou ovlivňovat počasí, když Stromy svítí a svítí s neztenčenou intenzitou, den co den stejně. Nejspíš nějaké vzdušné proudění. Mohl by to vědět Rúmil, to je takový místní všeználek. Nebo někdo z Teleri, ti zase nejlíp rozumí takovým věcem, jako je voda a vítr.

Když mluvíme o vodě a o Teleri…

Pozvu na návštěvu Eärwen. Letos zůstala její rodina kvůli nemluvněti na léto tady.

Mám docela ráda obě manželky svých švagrů (pološvagrů, zavrčel by Fëanor, kdyby tu ovšem byl), ale ji víc. Je to bytost praktická, věcná a prostá, a přitom se s ní jeden nenudí. A hlavně, není tak posedlá uklízením a dodržováním všech vnějších znaků našeho společenského postavení jako Anairë, takže mne neuvádí do rozpaků, když si prohlíží chaos mé domácnosti. Asi je to dané tím, že na rozdíl od Fingolfinovy manželky už se narodila jako princezna; nemusí si dennodenně dokazovat, že jí je. Lišíme se od sebe jako Laurelin od Telperionu: kde já jsem oheň, ona je voda. A nemyslím to obrazně: ona i vypadá jako mořská vlna s krajkovou čepičkou pěny nahoře: stříbrné vlasy, stříbrné šperky a šaty obvykle v modré nebo zelené barvě.

Dnes je také v bledě modré, nemluvně má v nosítku na hrudi. Marně si snažím vybavit, jaké dali chlapečkovi jméno. Prostředního syna vede za ruku, může být o něco starší než dvojčata, a nejstaršího, přibližně v Curufinově věku, má v patách. Slušná úroda na to, jak krátce jsou s Finarfinem svoji. Všechny tři děti se vyvedly po otci, vlasy mají jako zralé obilí a Finrod, prvorozený, se zřejmě potatil i v jiných věcech: přišel s nosem zabořeným v knížce. Divím se, jak vůbec může vidět na cestu.

Přivítáme se a jdeme do zahrady, kde se můj třetí syn marně pokouší naučit Huana základní poslušnosti a většina mých zbývajících zlatíček se oba snaží rozptylovat. Daří se jim to podstatně víc než Celegormovi: psisko si dělá, co se mu zamane, skáče hned na jednoho, hned na druhého, Maglora kouše do harfy, dvojčata do nohou a Celegorm se může zbláznit. Maedhros, který by to šílenství snad dokázal ukočírovat, je pryč, ráno zas říkal něco o studiu a já jsem dělala, že mu to věřím.

Usazujeme se do zahradní besídky, nalévám návštěvě čaj. Angrod, Finarfinův druhý syn, kouká po dvojčatech, a jakmile matka pustí jeho ruku, už je z altánu venku. Finrod kromě pozdravu ještě ani na okamžik neodvrátil pozornost od stránek knihy. Říkám si v duchu, že bych měla našeho Curufinka taky přimět, aby začal využívat pracně nabyté gramotnosti.

"Copak to čteš?" ptám se zdvořile, že bych se inspirovala. Co já vím, jaká je teď k dostání dětská literatura, Maedhros a Maglor byli poslední, kdo o podobné kratochvíle jevili alespoň jakýs takýs zájem. Eärwen se zatváří podivně a ten malý rozumbrada konečně zvedne oči a podává mi svazek. Nechce se mi věřit, na co se dívám.

"Nepravidelnosti v syntaxi staroelfských jazyků?" dostanu ze sebe s vypětím všech sil. "Co to propána je?"

"Syntax? Teto, to je větosloví, víš. Obor lingvistiky. Rúmil zkoumal, jak se v jazyce po odchodu Eldar od Cuiviénenu…" začne mi bezelstně vykládat dítě a já sebou div neseknu.

"Ingoldo, teta ví, co je to syntax," přerušuje ho Eärwen, která vypadá, že se brzo sesype v záchvatu smíchu. "Nechceš mi to tady nechat a jít si hrát s ostatními?"

"Když mě to tak hrozně zajímá!" Zjevně další beznadějný případ.

"Víš co, dej to sem a upaluj. Chtěl jsi vidět pejska, ne?"

Dá to sem a upaluje, Eärwen strčí tu příšernost do kabely a natáhne se pro čaj.

"No jo," poznamená a pokrčí rameny. "Celý Arafinwë."

Sedím, ani se nehnu. To jsem si myslela, že mí synové jsou nejpraštěnější děti v Tirionu. Asi chvíli potrvá, než se ze ztráty iluzí vzpamatuju. Takže se tiše dívám, jak si Eärwen posazuje do klína svou nejmladší ratolest, stejně světlovlasou jako její sourozenci. Může mít tak půl roku, ještě neumí mluvit, ale kouká na mě takovým způsobem, že je mi jasné, že rozumí úplně všemu.

"Jak se vlastně jmenuje?" ptám se. Vážně bych to měla vědět. Vážně bych měla. A nevím.

"Jeho otec ho pojmenoval Ambaráto. Já mu říkám Aikanár," řekne a vyčítavě zvedne obočí. "Zvali jsme vás na essecarmë, Nerdanel. Tvůj muž nám ani nevzkázal, že nepřijdete. Dostali jste vůbec ten vzkaz?"

"Jestli ano, tak já jsem ho neviděla. Vážně mě to mrzí…" začnu se omlouvat. Jednou Fëanora za tu jeho neomalenost vážně někdo zabije. Doufám, že to nebudu já.

"Nic neříkej, je mi to jasné," usměje se koutkem úst. Ví, jak se věci mají, a nějak se s tím na rozdíl ode mne smířila. Každá jiná švagrová by mě nejspíš poslala, kam patřím (patříme?).

"Kde vůbec máš Fëanára?" zeptá se.

"V dílně," vrčím. "Když si pomyslím, jak mi imponovalo, jak je pracovitý a vynalézavý…"

"Muži. Kluci!" směje se naplno. "Na mou duši, jestli někdy budeme mít ještě čtvrté dítě, tak jedině holčičku. Víš, jak já bych chtěla doma někoho sladkého a roztomilého, koho bych mohla oblíkat do hezkých šatiček, šít mu na panenky a netrnout strachy, kdy zase spadne někde ze stromu nebo z lodi?"

"Findaráto mi připadá, že není ten typ."

"Nerdanel, každý, kdo nosí kalhoty, je ten typ." Zamyslí se, přikousne si spodní ret. "Nebo myslíš," dodá znepokojeně, "že princové z Finwëho domu holčičku udělat neumějí?"

Takhle jsem se na problém nikdy nedívala, ale co když na tom něco je? Od tří Finwëho synů tu máme prozatím sedm našich, dva Fingolfinovy a tři Finarfinovy potomky, a všecko jsou to kluci. Prapodivná statistika.

Hulákání dětí se nějak proměnilo. Dvojčata vřískají hlasitěji než předtím. Připadá mi, že slyším i nějaké šplouchání.

"Co je to tam?" vykouknu z altánu. Jsou někde na druhé straně zahrady - ovšem kromě Maglora, který sedí na schodech od verandy a cvičí stupnice. V žádném případě na mladší nedohlíží, jak jsem doufala.

Na zavolání se přižene Finrod. Z těch mých to samozřejmě žádného nenapadlo. Rukávy má zmáčené až k loktům a copy rozpletené, na nose bláto. V tom se musel nakazit od těch zdejších raubířů.

"Co tam vyvádíte?" řekne Eärwen. Ani se nezvedne od stolu a dívá se, jak její nejmladší ocucává lžičku, kterou ukořistil z čajového hrníčku.

"Angaráto spadl do jezírka," informuje nás Finrod.

"A vytáhli jste ho?"

"Proč?" podiví se. "Vždyť umí plavat, mami." Pravda, Finarfinioni jsou poloviční delfíni, to je známá věc. Ovšem nějak mi to celé připomíná tu scénu se šroubovákem. Jaký otec, takový syn, zjevně.

S Eärwen to ani nehne. Vypadá to, že dovedla mateřskou odolnost k naprosté dokonalosti. Mohla bych se od ní učit.

"Je docela chladno a asi má na sobě šaty, ne?" nadhodím.

"Huan má taky chlupy a je tam s ním, teto. Nikomu to nevadí. On ho tam shodil."

Kdo koho, to jsem nepochopila. Tohle vypadá na nějakou nepravidelnost v syntaxi moderní quenijštiny. Možná by si Finrod měl příště sehnat nějakou knížku na tohle téma.

"Můžeme mít taky psa?" obrací se na Eärwen. Chvála všem Valar, že Oromë už stačil rozdat zbylá štěňata.

"Máš rybičky," dostane se mu odpovědi.

Dítě rozhodí rukama.

"Mami, akvárium, to je věda. Pozorování, etologie. Pes by byl na zábavu."

Zase se mi dělá nějak mdlo.

"Víš co, Ingoldo?" vzdává to Eärwen. "Jdi vytáhnout bratra z jezírka, vypůjčte si od Ambarussů a Kurua nějaké suché šaty a o psovi si večer popovídej s otcem, ano?" A když její syn odběhne, řekne mi: "Arafinwë naštěstí nemá psy rád. Strčí mu nějakou knížku o jejich chovu a bude pokoj. Jak já tě lituju, Nerdanel!" vzdychne. "To vaše psisko vypadá, že dovede natropit pěknou spoušť."

Deset minut na to se její slova potvrdí: Děti a vlkodav, ještě celý mokrý, se dostanou do sporu kdoví o co, pustí se do sebe klacíky utrhanými z bříz kolem plotu a všichni skončí na jedné hromadě s Huanem navrchu. S náramným řevem, ale naštěstí vedle jezírka. I tak se můžou jít převlíkat znovu, a tentokrát všichni. Zuřím a s Eärwen to zase ani nehne. To bych chtěla umět.

Proč jsem si vlastně myslela, že jsou Finarfinovi synové vtělená poslušnost? Nejspíš to má co dělat se světlými vlasy: plavé děti vypadají hodnější. Zrovna jako plaví psi, dívám se na vítězného vlkodava, nadšeně kradoucího klukům ty jejich pruty a prchajícího pryč, zatímco ho ta vodnická banda honí ze všech sil.

Třeba by se k téhle teorii taky dalo něco najít v knihovně.

---

Dopis z paláce. Popravdě jsem ho čekala dřív.

Nadepsaný je Fëanorovi, ale moc se nerozpakuju a ještě před očima Finwëho posla lámu pečeť. Jen ať pan tchán ví, že jsem to já, kdo velí tomuhle blázinci. Mám podezření, že novinka to pro něj nebude.

Přelétnu očima obvyklé počáteční zdvořilosti, které kontinuálně pokračují rovnou do seznamu výčitek. Začínáme několika řádkami nenavštívených porad, neoplacených návštěv a zanedbaných povinností, o kterých jsem vesměs nevěděla, takže černé svědomí nemám. Nu, a tohle už ovšem na mně je:

"Dozvídám se, nejmilejší synu, z různých stran o nanejvýše nevhodném chování Tvých synů a psa. Jakkoliv si považuji za velkou čest, že vznešený Vala lord Oromë Aldaron uznal za vhodné svěřit členům naší rodiny už druhé ze svých vynikajících a vznešenou sudbou obdařených štěňat, pokládám za zcela neakceptovatelné, aby toto štěně bez řádného dohledu pobíhalo Tirionem a k velkému pohoršení našeho lidu vylupovalo stánky farmářů a soukromé domy, hledajíc a znehodnocujíc potraviny. Toho času se mi dostalo již osmnácti dosti podobných stížností na vniknutí Tvého psa do kuchyní a obchodů, odkud odcizil větší množství uzenin, sýrů a syrového i zpracovaného masa, přičemž zároveň došlo ke zničení nebo poškození vybavení a zařízení těchto domů okousáním a osliněním.

Rovněž považuji za naprosto nepřijatelné, aby docházelo ve veřejném prostoru Tirionu k nekontrolovanému značkování sloupů a uměleckých děl, včetně soch Valar a Valier, výše jmenovaným vlkodavem, k čemuž dochází dle doslechu i za verbálního souhlasu Tvých na něj dohlížejících mladších synů. Konkrétně se jedná o situaci, kdy došlo k povzbuzování nadřečeného zvířete k močení na sochu lorda Oromëho slovy: "Zvedni tu nohu pořádně, Huane, a nečůrej jako holka, když už to musíš dělat na pánečka." Nemusím snad dodávat, že podobné případy nejen že nepřispívají k dobrému jménu královské rodiny, ale vedou rovněž ke značnému veřejnému pohoršení. Jest se obávat, aby zpráva o tomto a podobném počínání členů Tvé rodiny a jejich psa záhy nedospěla až na Taniquetil a následně do Soudného Kruhu.

Za vskutku alarmující pak pokládám hry Tvých potomků spočívající v honu na náhodně vybrané obyvatele města, zejména nezletilé potomky význačných rodin, za pomoci často zmiňovaného štěněte Huana. Po napomenutí dospělou osobou, jež byla svědkem tohoto nanejvýš nevhodného počínání Tvých synů (jmenovitě Turkafinwëho, Morifinwëho a Kurufinwëho), bylo této osobě vysvětleno, že se jedná o hru na Černého jezdce pronásledujícího první Eldar u Cuiviénenu. Nemusím snad podotýkat, o jak zavrženíhodné chování se jedná v případě schvalování a propagace zlých činů Padlého Valy Melkora Tvými syny. Žádám tě tedy nanejvýš naléhavě, abys tomuto a podobnému počínání zamezil svou otcovskou autoritou…"

Vyměním si pohled s Maedhrosem, který mi čte přes rameno. Tak nevím, kdo z nás dvou zasáhne svou otcovskou autoritou u mých prostředních synů. Fëanor to zjevně nebude. Je zvláštní, že se v paláci ještě nikdo nedoslechl, že můj manžel je momentálně v dlouhodobé společenské indispozici.

Když vyprovázím Finwëho posla z domu s mnoha ujištěními o tom, že se postarám o nápravu (jen nevím jak, protože ten nezvedený pes nepřestane být ze dne na den nezvedeným psem a mí kluci mými kluky), všimnu si, že v dílně je odkrytá okenice a otevřené okno. Světlo Míšení, jež právě začíná, dopadá rovnou dovnitř. Přesto nevidím, co tam můj muž dělá. Jediné, co zahlédnu, je komplikovaný systém k oknu přivrácených zrcadel, která vedou záři Stromů kamsi do hlubin místnosti a zároveň dokonale zakrývají, co se vevnitř děje. Copak je to za novinky?

"Fëanáro!" využiju příležitosti. Palantír nebere, ale hulákání do okna by slyšet mohl. "Už nech těch svých hloupostí a vylez! Máš tu vzkaz od krále!" Schválně neřeknu "od otce". Třeba má král o něco větší autoritu.

Nic. Ani slovo, ani zvuk. To se dalo čekat.

"Fëanáro, vzpomeň si laskavě, že máš rodinu!" rozčiluju se do pootevřeného okna. Zrovna takový efekt by mělo mluvit do prázdného hrnce a doufat, že tím navařím omáčku. Možná bych mohla hodit Finwëho dopis dovnitř pěkně zatížený kamenem. Jeden příhodný leží zrovinka u mých nohou. Nějaké zrcadlo by to určitě odneslo a toho by si můj muž třeba všiml. Na druhou stranu bych si při takovém počínání připadala jako sestra těch mých nezbedů hrajících si v ulicích Tirionu na Černého jezdce.

"Fëanáro, koukej se mi ozvat, nebo se neznám!" vidím rudě.

"To nemá cenu, mami," tahá mě Maedhros od okna. "Já to vyřídím, ano? Dojdu za králem, budu se tvářit kajícně a něco si vymyslím…"

Bere mi vzkaz z ruky, skládá ho a podkládá jím pootevřené okenní křídlo. Fëanor ho bude muset vytáhnout, až bude chtít zavřít. Naše jediná a hodně slabá naděje spočívá v tom, že hned nato nehodí papír na zem zmačkaný do koule nebo ho nepřiloží do výhně. Jako že nejspíš přiloží.

Nedá se nic dělat, budeme zase muset vyžehlit maléry mých synů bez jejich otce.

Soumrak severu: Ledová ruka

Vítr skučel za okny a kapky zuřivě pleskaly na prastarých vitrážích.

Duněl hrom. Nad městem zuřila bouře a zvuky blesků se mísily s rachotem balvanů, které přes hradby metaly obléhací stroje. Z ulic do trůnního sálu tlumeně doléhaly výkřiky hrůzy, mísící se s hrdelním skandováním skřetů.

Všude panoval shon.

---

Kapitán křičel na své vojáky, aby zaujali obranné postavení před hlavními vraty. Jiní bojovníci se snažili dotlačit ke dveřím těžké hodovní lavice. Skupina půlčíků s luky se krčila za převráceným stolem jako za provizorní barikádou. Očima nervózně těkali po sále.

Nejstarší z nich vstal a pomalu přešel k nejbližšímu oknu. U něj stál osamělý muž ostře řezaných rysů a hleděl do tmy venku, z níž tu a tam vyšlehl hladový plamen.

To skřeti zapalovali domy. Jejich krutá, násilná nátura si libovala ve všemožném ničení a nezastavil ji dokonce ani silný déšť.

"Vaše Veličenstvo," začal opatrně hobit.

"Město je ztraceno."

Králův hlas zněl tiše, ale téměř klidně. Půlčík si však dobře všiml bolesti, která poznamenala jeho rysy.

"Město je ztraceno!"

Panovník byl zvyklý velet, a tak jeho slova zaduněla celým sálem. Všechen ruch okamžitě utichl a unavení bojovníci k němu obrátili své tváře.

"Nemá cenu plýtvat životy pro zdejší poklady," přelétl král očima stříbrné nádobí, rozházené po zemi. "Ani pro zdejší mrtvé."

Nedokázal se ale donutit, aby pohlédl směrem ke hrobkám svého rodu. Ztráta manželky ho i po letech stále pálila.

"Můj králi," vypravil ze sebe očividně otřesený kapitán. "Máme nechat ty ohavné stvůry znesvětit naše sídla? Ať zaplatí krví za každý krok!"

Panovník se nadechl k odpovědi, když tu se v sále zničehonic zvedl průvan.

Plameny pochodní se zatřepotaly a zhasly.

Hala se ponořila do stínu.

Král tasil meč a obezřetně vykročil k vratům. Vojáci se shlukli okolo něj.

"Cítíte ten chlad?" řekl kapitán a trhl sebou, když se jeho slova proměnila v obláček páry.

Vytřeštil oči.

"Je tady."

Na dveřích naskákal jinovatka.

Vojáci, kteří stáli nejblíž, ucukli.

"Ve jménu Angmaru, otevřete," pronesl zpoza vrat tichý, ale výhružný hlas.

Potom zmrzlé panty s jasným zazvoněním praskly a roztříštily se. Veřeje udeřily o kamennou podlahu.

A do sálu vstoupil on.

Černokněžný král.

Jeho vysokou postavu halil od hlavy až k patě černý háv. Pod záhyby se chladně leskla zbroj a na kápi stažené tak, že skrývala celý obličej, spočívala prostá špičatá koruna z věky zmatněného železa. Vojáci na ni zírali s rostoucím zděšením.

Pán Angmaru vykročil.

Jeho dlouhý meč opsal široký oblouk a krev vytryskla, když se strachem paralyzovaný bojovník ani nepokusil úder odrazit.
Ze dveří se zároveň vyhrnuli po zuby ozbrojení horalé.

"Ústup! Braňte se!"

Lidský král věděl, že je jakákoli snaha o odpor předem odsouzena k neúspěchu. Jeho osobní strážci se jej snažili dostat do bezpečí, panovník ale vzdoroval.

Nechtěl opustit muže, kteří pro něj umírali.

Kapitán jeho stráže zkřížil meč s Černokněžným králem. Ten však mávl svým pláštěm a bojovníci zakolísali.

Srdce jim sevřel mrazivý pařát strachu a angmarský vládce se prosekával jejich řadami jako pochmurný žnec.

Tasil dýku a morgulská čepel se výhružně zaleskla.

"Můj králi!" vykřikl varování hobit, který si zbraně povšiml, ale bylo už příliš pozdě.

Prokletá dýka prosvištěla místností, našla mezeru v králově zbroji a zaryla se mu hluboko do těla.

***

Arvedui se s výkřikem probudil.

Ohmatal si místo, kam jej ve snu zasáhla zbraň Černokněžného krále. Po nějakém zranění nebylo ani památky, pokožka mu ale připadala na dotek podivně studená. Přikrývka sklouzla z ramen a závan vzduchu probral krále bez království z posledních zbytků spánkové otupělosti.

Byl to jen sen.

Všiml si, že ho pozoruje Staldo.

"Mistře půlčíku," oslovil ho. "Jak dlouho jsem spal?"

Hobit pohlédl skrze nedaleký východ z jeskyně na tmavnoucí nebe. Slunce se pomalu sklánělo k západu.

"Sotva několik hodin, Vaše Veličenstvo. Přitom potřebujete mnohem více odpočinku. Celou noc jste byl na nohou."

"Měli jsme se stáhnout do Lindonu, jako všichni ostatní," panovník se oblékl do kožichu, který mu dali Lossothové. "Teď to vím. Prsty Černokněžného krále dosáhnou až do zátoky Forochel."

"Kladete si za vinu Kaltmirovu smrt?" půlčík nakrčil obočí. "Sám si zvolil svůj osud."

Poddal se beznaději. Vstal a odešel do tmy, do ledové bouře.

"Udělal jste vše, co bylo ve vašich silách. Více, než by kdokoli mohl očekávat," naléhal Staldo. "Měl byste si odpočinout. Od sněžných lidí nám nehrozí žádné nebezpečí."

Arvedui zavrtěl hlavou. "Pokaždé, když ulehnu, vstanu znavenější. Černokněžný král dokáže vnést zoufalství do srdcí mých mužů, k tomu mému však není o nic shovívavější. Znovu po mě hodil svou morgulskou dýku, mistře půlčíku. A tentokrát zasáhl svůj cíl."

Staldo sebou při těch slovech trhnul. Ruka mu mimoděk zalétla k levému rameni.

Arvedui si hobitova pohybu všiml.

"Některé rány se nikdy zcela nezhojí," řekl. "Ne, pokud je způsobila zbraň plná té nejhlubší zášti. A já zase jakživ nebudu schopen oplatit váš statečný čin."

"Ruce krále jsou ruce uzdravitele," zamumlal Staldo. "Můj lid vděčí Dúnadanům za mnoho. Za víc, než si zpravidla uvědomuje. Jsem rád, že jsem dostal příležitost alespoň zčásti pomoc oplatit."

"Když tví lučištníci pochodovali hlavní branou Fornostu, vítali je posměváčci a pochybovači," řekl král. "Splatili jste všechny dluhy, které jste kdy mohli mít vůči koruně, vrchovatou měrou. Ale ani chrabrost hobitů, ani uzdravující moc panovníka tentokrát nestačily. Možná až přijde jiný čas a jiný příběh, ale bojím se, že tento věk skončí pod příkrovem temnoty."

Po stěnách, osvětlených zapadajícím sluncem, se roztančily stíny. Do jeskyně vběhl arthedainský voják, očividně rozrušený.

"Vaše Veličenstvo!" zastavil se, aby popadl dech.

"Co se děje?" Okamžik nejistoty pominul, v králově tváři se opět zračil klid a sebeovládání.

"Loď…" vypravil ze sebe voják. "Loď z Lindonu. Círdanovi mořeplavci pro nás přijeli."

Valar budiž pochváleni.

"Ať se to dozví náčelník Lossothů. Nastal čas rozloučit se," řekl Arvedui.

Staldo vyčkal, až voják zmizí z doslechu. "Loď, Vaše Veličenstvo?"

Král na něj pohlédl s lehkým pobavením.

"Čelil jste smrtonosnému vládci Angmaru, mistře půlčíku. Opravdu se tolik bojíte vody?"

"Budu vás samozřejmě následovat, kamkoli se vydáte," ujistil ho hobit.

Ale Arvedui zakroutil hlavou. "Morgulská dýka je vražedná zbraň a vy dosud nejste zcela zdráv. Většina mých mužů by už dávno zahynula, kdyby se ocitli na vašem místě. I pouhé škrábnutí, které jste utržil, bývá smrtonosné. Zůstanete u Lossothů, dokud se zcela neuzdravíte."

Staldo chtěl protestovat, ale král už odcházel z jeskyně. Do pohybů se mu během rozhovoru zjevně vrátila síla a ráznost.

Hobit vstal a sykl, když se ozvala rána v jeho rameni. Pokud mu nemělo být dovoleno následovat panovníka Arthedainu, aspoň nebude chybět při jeho odjezdu.

***

Arnorští uprchlíci povstali, obrátili se k západu a elfí námořníci z Lindonu následovali jejich příkladu. Staldo se otočil také, přestože zvláštnímu zvyku Dúnadanů nikdy zcela neporozuměl. Západ neznamenal pro hobity nic víc ani nic méně než kterákoli jiná strana.

Svět velkých lidí mu málokdy připadal tak vzdálený a nepochopitelný.

Chvíli všichni jen mlčky stáli. Potom se Arvedui otočil a pokynul ostatním, aby se posadili.

"Náš velkorysý hostiteli," oslovil potom náčelníka Lossothů v protějším čele dlouhého stolu, "nadešel čas, abychom naposledy společně hodovali pod tvou střechou."

Zarostlý muž se králi neobratně uklonil.

"Za kuropění opustíme tento dům a vydáme se na jih do války."

Staldo vytřeštil oči. Podobné prohlášení rozhodně nečekal.

Válka je prohraná. Černokněžný král zvítězil. Moc Arthedainu byla zlomena.

Přelétl pohledem přítomné muže a četl v jejich tvářích stejné překvapení. Zaskočeně se tvářili dokonce i elfové, byť rychle skryli své pocity za kamenné tváře.

Arvedui rozhlalil svůj plášť a pozdvihl cosi v natažených rukou.

"Hle, Vidoucí kámen! V hodině nouze a velké temnoty jsem volal o pomoc a má žádost byla vyslyšena. Velká flotila našich bratrů z Gondoru se blíží k severním břehům. Již brzy změří muži Západu opět síly s pánem Angmaru a mrazivý stín, který tak dlouho ležel na našich srdcích, se rozplyne! Aurë entuluva!"

"Aurë entuluva!" zahřměla hromová odpověď.

Muži vstávali a bušili pěstmi do stolu. V očích se jim leskla znovu nabytá hrdost a klouby jim bělaly, když obemykali prsty okolo ohmataných rukojetí mečů, aby je tasili na pozdrav.

"Aurë entuluva!"

Den zase přijde!

Staldovi přeběhl mráz po zádech. Ta slova slyšel mnohokrát.

Jen málokterý z mužů Arthedainu si neopakoval ve dnech smutku a bezpráví příběh Húrina Thaliona, Hobit jej slyšel během posledních měsíců snad tucetkrát, ale zbídačení bojovníci vypravěči přesto vždy znovu naslouchali. Bez dechu.

Dychtivě.

Půlčíkovy oči opět vyhledaly elfy.

Nerozumí tomu o nic lépe než já, uvědomil si s překvapením. Blednou a ztrácejí se. Strávili na této zemi celé věky a už v nich nezůstal prostor pro horlivost mládí.

Král opět skryl kámen a jeho muži se pomalu uklidnili.

Když se posadil i poslední z nich, vstal od stolu vůdce Lossothů. Širokými zády zastínil oheň, který dohoříval za jeho zády a vrhl do místnosti svůj dlouhý stín.

"Nevstupuj na tu mořskou obludu," pronesl ke králi hrdelním hlasem, v němž zazníval těžký přízvuk. Mají-li námořníci potravu a jiné věci, které potřebujeme, ať nám je přinesou a můžete tu zůstat, dokud Černokněžný král neodejde domů." Naklonil se nad stůl a jeho slova se změnila v sotva slyšitelný chrapot, který přesto zřetelně zněl nenadálým tichem.

"V létě totiž jeho moc slábne, teď je však jeho dech smrtonosný a jeho studená paže je dlouhá."

Staldo se na své nízké stoličce zavrtěl, když si všiml, že králova ruka znovu míří k levému rameni.

Tentokrát zasáhl svůj cíl, vytanula hobitovi na mysli panovníkova slova.

"Děkuji ti za dobře míněnou radu, příteli," řekl nakonec Arvedui. "Nemohu však čekat. Ne, dokud v síních Fornostu mají své pelechy skřeti a jejich pochmurný vládce nosí svou železnou korunu." Sundal si ale svůj prsten a podržel ho tak, aby na něj všichni dobře viděli. "Toto je věc, jejíž cenu nemůžeš vyčíslit, jen pro samu její starobylost."

Přešel síň a vložil šperk do náčelníkovy váhající dlaně.

"Nemá žádnou moc, jen úctu, ve které ji chovají ti, kdo milují můj rod. Nepomůže ti, ale budeš-li kdy v nouzi, mí příbuzní ji vykoupí velkým množstvím všeho, po čem zatoužíš."

S těmi slovy se král odebral zpět k hodovní tabuli a hostina na rozloučenou začala. Jak se tmavá zimní noc pomalu proměňovala v pošmourný den, muži vstali od stolu a počali nakládat svůj skrovný majetek na elfskou loď. Círdanovi námořníci mezitím chystali plavidlo k vyplutí, zatímco Lossothové přípravy jenom mlčky sledovali.

Velká gesta a slavné dary, napadlo půlčíka. Čím může přispět jeden jediný hobit?

Vše bylo konečně připraveno k vyplutí. Arvedui osobně dohlédl na poslední přípravy a jako poslední se vydal ke člunu, který ho měl dopravit na loď.

"Můj králi," dodal si Staldo odvahy a naposledy ho oslovil. "Pokud skutečně přichází válka, budete potřebovat každou ruku. Přísahám, že hobiti opět stanou po boku mužů Západu."

"Ze všech chrabrých obyvatel mé říše," řekl pomalu Arvedui. "Jsou Krajané ti nejvěrnější. Kdo by se toho nadál, v časech ohně a války?"

"Není to oheň, kterého bychom se měli bát," sebral Staldo všechnu zbylou kuráž. "Ale chlad. Nenastupujte na tu loď. Prosím."

"Raději přetrpím všechen mráz zimního moře, než abych čelil tomu, který řeže srdce mužů," pohlédl na něj král vážně. "Jsem král Arthedainu. Pokud mám být skutečně poslední, jak napovídá mé jméno, nebudu se krčit před tímto osudem, jakkoli temným. Vždyť den zase přijde."

S těmi slovy usedl do člunu a veslaři se dali do práce. Plavidlo se rychle blížilo k velké lodi, kotvící v zátoce. Brzy se do jejích plachet opřel vítr a Staldo mohl jenom sledovat, jak mizí za obzorem. Na nebi se mezitím nakupila ocelově šedá oblaka a vzdálené dunění hobitovi připomenulo den, kdy Černokněžný král vstoupil do Fornostu.

A morgulskou dýku.

Rána ho začala znovu pobolívat a ruku mu sevřel chlad, který nevycházel ze vzduchu ani z mrazivých vod.

Lossothové za jeho zády počali ukazovat k západu a rozrušeně spolu hovořili vlastním jazykem. Staldo jim nerozuměl ani slovo, a přesto dobře věděl, co říkají.

Přichází bouře.