Největší poklad

Povídka od Třezalky. Na téma, jaké jsme tu ještě neměli. O trpaslících nikdo moc nepíše. Málokdo se dokáže vžít do kůže malých, tvrdých chlapíků se srdcem z diamantu… a nebo také ne. Jsou totiž věci důležitější než zlato. Dokonce i pro trpaslíky.

---

Největší poklad

Smolné pochodně praskaly ve svých držácích a spoře osvětlovaly síň v útrobách hory. Jejich plameny ozařovaly vousaté tváře shromážděných trpaslíků, odrážely se v jejich očích, které se jako uhranuté upíraly na postavu stojící před nimi. Jejich uši naslouchaly plamenné řeči a hltaly slova o žáru výhní a záři zlata z bohatých pokladnic. O slávě dnes již mrtvého království. Gimli na chvíli odpoutal zrak od hovořícího trpaslíka a podíval se stranou na svého otce. Zdálo se mu to, nebo po jeho tváři špinavé od mouru stékaly slzy?

"Teď už víte, co je mým cílem. Chci získat zpět Osamělou horu! A pokud drak ještě žije, zahubím toho netvora, který nám ukradl naši domovinu!" zněl Thorinův hlas nad hlavami davu, "Nyní se ptám vás, bratři trpaslíci, kdo z vás se ke mně připojí?"

První vystoupili Balin s Dvalinem. Byli Thorinovými druhy po mnoho let, pamatovali slávu Osamělé hory, a tak jako on toužili po obnovení dávné říše. Po nich Fili s Kilim, Thorinovi synovci a dědici Durinova rodu. Pak Dori a jeho dva bratři. Za chvíli jich vedle Thorina stálo dvanáct, mezi nimi i strýc Oin…a Gloin. Gimli chtě nechtě pocítil pýchu. Jeho otec se odvážil přidat k výpravě a jít bojovat s drakem, přesně jako hrdinové ze starých příběhů.

Dav se vlnil a tiše hučel, ale nikdo další se od něj neoddělil. Thorin si toho nemohl nevšimnout. "Nikdo další? Nikdo jiný se neodváží? Teď, když drak dost možná nežije, se ukryjeme v dolech a přenecháme jiným dědictví našeho rodu? Když na východě svítí zlato, zůstaneme sedět pod zemí jako zbabělci?" Thorin v té chvíli vypadal vskutku královsky. Gimlimu se až zdálo, že vzduch kolem starého trpaslíka zlatě září a vyhání z koutů síně stíny, které se tam ukryly před pochodněmi.

V té chvíli Gimli věděl, že chce jít. Chce jít za svým králem třeba až na kraj světa, bojovat po jeho boku a třeba pro něj v těch dalekých končinách i zemřít.

Už se chystal vystoupit a připojit se k ostatním tam vepředu, které už teď viděl jako hrdiny, o nichž se bude ještě dlouho vyprávět, ale něco ho zadrželo. Pohled mu padl na otce. Jeho tvář byla, jak je u trpaslíků běžné, jako vytesaná z kamene, ale jeho oči, upřené na Gimliho, prozrazovaly neklid. Nechoď, říkaly ty oči. Je to daleká cesta, kdo ví, k jakému konci povede? Kdo ví, kolik z těch, co tu teď vidíš, na ní najde smrt? Nechci, abys umřel i ty.

Tohle Gimli nečekal. Věřil, že ho otec v jeho rozhodnutí podpoří, ne že ho od něj bude zrazovat. Copak nechtěl, aby z něj byl velký bojovník jako Thorin a ostatní? Proč by měl zůstávat, když tolik ostatních odchází?

Jsi ještě mladý, čekají tě jiné výpravy, přijdou jiné bitvy, kde tě bude třeba. Ale ne teď. Tvůj čas ještě nepřišel. Ale proč by ho měly zajímat nějaké budoucí cesty? Král ho potřebuje teď. A vůbec, jak může otec vědět, že jeho čas ještě nepřišel? Co když ta osudem určená cesta je právě tahle?

Zůstaň tu. Když ne kvůli mně ani kvůli sobě, tak kvůli mamince. S mým odchodem se smíří, ale kdyby měla ztratit tebe, zabilo by ji to. Nemůže přijít o nás oba. V mysli se mu objevila usměvavá tvář trpaslice, stejně klidná a mírná, jako když mu coby malému holobrádkovi zpívala ukolébavky. Pomyšlení, že tytéž laskavé oči oplakávají milovaného muže i jediného syna…

Gimli sklopil hlavu. Zůstane. I kdyby mu nabízeli všechny poklady Osamělé hory, zůstane. Protože, i když většina trpaslíků by to nahlas nepřiznala, některé věci mají větší cenu než všechno zlato světa.

Před počátkem

Vyhlásili jsme druhý ročník soutěže O Gondorský semenáček a co se nestane? Objeví se náš milý Neklan s tím, že má jakousi povídku, napsal ji už dávno ale na téma by se hodila. Do soutěže ji ovšem poslat nechce, nepovažuje ji za dostatečně kvalitní. Ale že jestli chci, můžu ji dát na Quentaro.

Myslím, že povídka vůbec není nekvalitní. Je jen poměrně netradiční :-)

---

"Možná," řekl Stromovous. "Ale budou mi scházet. Stali se z nás přátelé v tak krátkém čase, že snad začínám být ukvapený (...)" (J.R.R. T. - Dvě věže)

Před počátkem, čili proč to vlastně vzniklo

Eru byl nikde. Je to logické, neboť dokud nestvořil prostor a čas, nemohl být někde.

Jak si tak nikde seděl, napadla jej slovo. Jenom tak. Prostě najednou bylo. Sice nikde, ale přibližně tam, kdy by člověk, pokud by jím Eru byl býval, měl hlavu. A hle, slovo nebylo samo. Bylo jich víc a stále jich přibývalo. Eru si uvědomil, že čím více slov je a čím více jich vymýšlí, tím více pro ně potřebuje vytvořit řád a pravidla. Tak vznikl jazyk. Vyvíjel se a bujel. Stále narůstal. A ono ejhle, najednou byly ty jazyky dva.

I zamyslel se Eru na nechvíli, podotýkám, že čas ještě nebyl, a řekl si: "Mám sice dva jazyky, což je samo o sobě potěšující, ale co s nimi? Chtělo by to něco, nebo spíše někoho, kdo by jimi promlouval a mohl z nich mít stejnou radost jako já." A tak začal přemýšlet nad elfy.

Promyslel je do všech nejnepatrnějších detailů. Do konečků prstů, kořínků vlasů, nervových zakončení, vlásečnic vedoucích krev, ba i do špiček uší. Zkrátka dokonale. Mělo to ale háček. Kam s nimi?

"Tohle je na houby! Elfové musí mít kde bydlet! A taky potřebují čas, aby v něm prožívali svůj život a mohli se těšit z toho, že mluví," řekl si Eru. Dnes se už asi nedozvíme, zda quenijsky, či sindarsky, ačkoli třetí varianta je nepatrně pravděpodobnější.

Na chvíli odložil projekt Quendi stranou a začal myslet na hudbu, neboť se potřeboval odreagovat. Myšlenka na hudbu mu vzápětí porodila Ainur, Svaté, kteří byli velmi hudebně nadaní. Ainur se záhy, číslovka neurčitá, naučili hrát hudbu, kterou Eru vymyslel. Předložil jim tedy téma, podle nějž měli hrát, a zatímco hráli, ponořil se opět do úvah nad Quendi. Říká se, že právě pro tuto památnou událost, všechny Eruovy děti rády poslouchají hudbu při práci.

Pak tam taky byly nějaké ty zádrhele s ambiciózním virtuózem Melkorem, ale o tom je toho již napsáno dost. Nakolik v tom, co následovalo, byla na vině Varda nejsme schopni určit. Jisto ale je, že Eru musel hudbu asi dvakrát přerušit, přeladit všechny nástrojové sekce a obnovit téma. Nakonec však všechny své úvahy domyslel a doladil a u třetího tématu hudby si už pravděpodobně i sám něco pobrukoval. Zdá se, že když všechno promýšlel, uvědomil si, že elfové budou bydlet ve světě, který pro ně hodlal učinit kondenzací hudby a že budou asi většinu času zaměstnáni životem a pokecem tam dole a že si s nimi tudíž moc nezakonverzuje. Rozhodl se proto, že vytvoří ještě lidi, kteří by nebyli na světě tak přímo závislí, ale mohli by se od elfů naučit jazyku a pak přijít za ním a pohovořit s ním o životě, o smrti a o všem, co to obnáší. Ano, teprve u lidí Eru pomyslel na smrt. A smrt nebyla trestem, nýbrž zrozením do jiného života.

Na závěr počátku tedy Eru učinil svět z hudby Ainur. Někteří z Ainur na tento svět sestoupili a jali se jej, někdy dosti svérázným způsobem, připravovat pro příchod elfů a lidí. Co vše to obnášelo, se můžeme dozvědět jinde, proto zde své vyprávění ukončím. Dodám už jen, že výše nastíněná historie je pravdou a ničím, než pravdou. Na počátku totiž opravdu bylo slovo.

Omluva autora: všem, kteří jste čekali něco seriózního, se ze srdce omlouvám a to ne nejméně proto, že jsem vás dopředu nevaroval. Ačkoli v úvodu jsem se snažil. :-)