První povídka zde na Quentaru je více než symbolická. Před několika týdny ji totiž mně (Irith) poslal otec jedné naší kamarádky, konkrétně Třezalky. Třezalčin táta byl (a snad stále ještě je) velkým příznivcem Tolkiena. A protože byl jeden z prvních, kdo se ke knihám po pádu komunismu dostali, a protože vždycky byl velmi zadobře s tvorbou literární, napsal kdysi povídku. Možná jednu z prvních českých fanfikcí na Tolkiena.
A právě tu dnes máme tu čest Vám představit.
Četa
Skřetí četa nevyrovnaně postávala na podmáčené loučce. Zplihlá korouhev s rozpůlenou slepicí bezmocně visela z ratiště. Četař Uhřed procházel před četou a hulákal do jarního soumraku.
"Letos se to votočí, chlapi. Vlítneme na ně, proletíme skrz ně jako kudla vodou a do konce léta jsme doma. Kdo se vopozdí při útoku, toho vosobně sežeru zaživa." Četař Uhřed nepřeceňoval bojovou morálku své čety.
Znepokojovat nepřítele nenadálými cílenými výpady, povídali v ležení. Sám starej to říkal - blesková akce a rychlý ústup, tak to říkal. Uhřed zamlel čelistí. Blesková akce - s touhle bandou chcípáků?
Bojová morálka musí bejt. A tak, než chlapi rozbijou tábor, troška povzbuzení neuškodí. Každé ráno a večer, povídal ten goblin ze štábu. Nu což, možná to je cesta jak proměnit tlupu otrhaných pobudů na fungující jednotku.
"Už se nebudeme schovávat v bažině! Už nebudeme žrát žáby a shnilý rákosí! Elfové maj lesy plný žrádla. Válej se ve zlatě. A my jim to všecko sebereme! Máme právo si to vzít. Máme povinnost dobýt jejich zem pro naše děti. My to dokážeme!"
"Hurá!" zařval nadšeně mladý Grocht, šestý zleva. Bubeník Bulg zavířil paličkami.
"Hurá", zahučela četa.
Četař Uhřed měl původně v úmyslu pohovořit o očekáváních kladených na četu a na něj samotného, o kořisti a slávě, která je čeká jen co překročí potok. Chtěl stručně zhodnotit den, seřvat Kluška z prvního družstva za flákání a především povzbudit bojovou morálku, která musí bejt. Grochtův nečekaný vpád však přerušil tok připravené řeči a mužstvo znemožnilo pokračování. Četař Uhřed usoudil, že pro bojovou morálku udělal, co se dalo.
"Rozchod", rezignoval.
Večer seděli u ohňů. Velitel u svého ohýnku a ostatní chlapi u tří ohňů mužstva. Desátník Šogur, velitel druhého družstva a zástupce velitele, se vmísil k prostřednímu ohni a zanechal velitele Uhředa neveselým myšlenkám. Příprava před bojem - žvásty. Třeba se to povede. Jednou se to povede, je třeba to zkoušet. Po elfím zlatě netoužil, ale pořádný jídlo by bodlo.
"Nojo, třeba se to fakt votočí," zauvažoval Hluš u druhého ohně. Jako malé skřítě ho chytili lidé a odvezli do Rhûnu. Tam ho zakovali do obojku a musel točit kolem na čerpání vody, dokud se jedné noci neprohryzal na svobodu. Uměl mluvit obecnou řečí, a proto se považoval za vzdělance. "Je jich míň a míň. Když přitáhli ze západu, byla jich plná celá země vod moře k horám. Prej tisíce kororouhví a statisíce luků, povídala moje bába. A dneska? Bledák z lesa nevyleze, jak je rok dlouhej. Ubejvá jich, to je hotová věc."
"Podle mě jsou všichni přihřátý", zahučel Bogoš. "Válej se mezi sebou, chlap s chlapem. Proto se neroděj žádný další, to dá rozum."
Bubeník Bulg kdysi slyšel názor jednoho gobliního šamana, ale nebyl si jistý, že by to svým druhům dokázal přeříkat. Tak radši mlčel. Kromě toho nevěděl přesně, co znamená slovo hemživost.
"Moje Uhuta mi na podzim vrhla tři kluky a dvě holky. Krásný mladý, a všecky silný. Až se vrátíme, možná už budou běhat," rozněžnil se korouhevník Žlopo.
"Bejt naše ženský takový studený čumáky, taky by ses po nich nesápal", pravil Hluš, jehož pobyt mezi lidmi naučil relativitě.
"Já bych takovou bleduli potěšil, až by jí to teklo ušima", kasal se Bogoš. "Pak by mi dala deset mladejch v jednom vrhu."
"Hubu by měly po mámě a zadek po tobě", zachechtal se Šogur. Bogoš po něm loupl očima, ale neodvážil se protestovat. Šogur byl z čety jasně nějsilnější a jeho jizvy svědčily o mnoha vyhraných rvačkách.
"Zejtra to bledákům nandáme, chlapi," vesele pravil mladý Grocht a prohrábl oheň.
Zbloudilá jiskra přistála na Bogošově hnědozelené tváři. Skřet zasykl a smetl ji uzlovitou dlaní. Jeho zlost se obrátila na Grochta.
"Ty cucáku, víš ty vůbec, co umí elfácký šípy? Na dvě stě sáhů ti prostřelí zbroj. Než se k němu dostaneš, vystřelí desetkrát."
"Náhodou vloni pod Krysím drápem jsme jim to nandali," namítl Grocht.
"Pod Krysím drápem nás bylo pět na jednoho." Hluš uměl nejen obečtinu, ale i počítat. A měl dobrou paměť.
"Stejně nemaj žádnou sílu, proto střílej na dálku lukama. Dostat bledáka na dosah a rozmlátím ho na kaši", kasal se Grocht.
"Ty jsi tak tupej jako ten tvuj palcát," vztekal se Bogoš. "Zapomněl jsi, co tě učila bába? Muj dědek bojoval v Bitvě pěti armád pod kapitánem Ghorgronem. Našich bylo plný údolí. Jako mravenců nás bylo. Všecko silný hoši, dobře vyzbrojený, válečnejch zlobrů jsme měli jako nikdy. Ani měšťáci, ani trpajzlíci, nikdo se s náma nemoh měřit. Ale stačil jeden starej elf, aby sám rozbil třetinu armády. Né lukem, ale nablízko," vyrážel ze sebe.
Grocht se nechtěl vzdát. "Jak může jeden bledák porazit armádu? Tomu prostě nevěřim."
"Hejbou se rychle. Bojujou rychle. Jsou trénovaný. Skok, sek - a chlap se válí v krvi. Víš, jak dlouho to cvičí? Ten jejich náčelník prej má tři tisíce let." Šogur přiživil zkomírající plameny dalším klackem. "Povídám ti, je to zrůda. Proti přírodě. Nemělo by to bejt."
"Náhodou oni nemaj náčelníky. Maj krále," hádal se Grocht.
"Nó, tak to je zatraceně velkej rozdíl," vrčel Bogoš. "Už si někdy viděltakovej kouzelnej elfí meč zblízka? Jsou dlouhý jako když rozpažíš. A když se k nim přiblížíš, začnou svítit a hučet. Jsou dělaný proti nám", syčel vztekle.
"Zatím nám nakonec dycky nařezali. A takovej mlíčňák jako ty mi tu bude vykládat," drtil mezi zuby.
"Nech ho bejt, je mladej", zabručel Hluš a protáhl si nohy. Ve Rhûnu vídal vyrovnané šiky městské gardy a měl za sebou pár šarvátek s elfími stopaři. O světě věděl svoje, ale proč chlapy zbytečně plašit.
"Velekněz při orgii povídal, že návrat Temnýho je na dosah. Musíme bledáky vypráskat z lesů, a pak přijde a povede naše vojska." Krob byl od pohledu tvrdý chlap, ale jeho nízké čelo skrývalo ducha plamenné víry. Před začátkem tažení ho čerstvě vysvětili na polního šamana. "Bude to jako za starejch časů, budem neporazitelný. Pak potáhneme na západ a po cestě budeme dobejvat a cpát si břicha vepřovým. A nakonec zaženeme bledáky do moře a utopíme je jako králíky." Krob se dostával do vytržení.
"Na podzim ho prej viděli dole na jihu," nesměle pravil mladý Grocht.
"Koho?"
"Temnýho. Letěl po obloze na blesku a práskal důtkama."
"Za takový rouhání by tě šamani v Gundabadu stáhli z kůže!" zařval Krob. "Kdyby byl Temnej pán zpátky, přišel by a postavil se nám do čela!"
"Ticho tam", zasáhl unaveně četař Uhřed od svého ohně. Naprosté utajení, to určitě.
Řeřavé uhlíky pomalu sálaly. Četa se ukládala k spánku.
V půl jedenácté četa přebrodila potok a k poledni byl hvozd nadohled.
Čekali je. Řada luků na kraji lesa, třpyt zbroje se odrážel do očí. Bez hlesu, bez pohnutí. Nová taktika, skřetí útok za denního světla, selhala.
"Zavel ústup", zašeptal Hluš.
Uhřed se rozhodl.
"Četóó ... na můj povééél...!" zahulákal z plných plic.
"Že si tu šaškárnu neodpustí ani teď," utrousil znechuceně Bogoš.
"Bubnuj!", houkl Šogur na strnulého Bulga.
"Temnej s náma," zamumlal Krob.
Korouhevník Žlopo potěžkal korouhev s rozpůlenou slepicí a rozhodl se, že ji při první příležitosti zarazí do země a vezme si štít. Čest je čest, ale bledácký šíp si nevybírá.
Na Uhředově krku naběhly žíly: "Vpřééééd!"
"Tak jedu, chlapi, na něééééé!!!!" Desátník Šogur se jal pobízet zpozdilé.
"NA NĚÉÉÉ!!"
Četa se pomalu rozeběhla vzhůru k lesu, vstříc hladově čekajícím dlouhým lukům.
